ECLI:CZ:US:2020:2.US.4020.19.1
sp. zn. II. ÚS 4020/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ludvíkem Davidem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Š. R., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Červenkou, advokátem se sídlem Ulrichovo náměstí 737, Hradec Králové, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 11. 2019 č. j. 10 To 132/2019-2206, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní soud obdržel ústavní stížnost, v níž se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení, kterým byl z podnětu odvolání státního zástupce zrušen zprošťující rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové. Stěžovatel má za to, že napadeným rozhodnutím došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces zaručeného mu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na veřejné projednání věci v jeho přítomnosti a bez zbytečných průtahů dle čl. 38 odst. 2 Listiny a zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny.
2. Stěžovatel byl spolu s dalšími obžalovanými rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 28. 5. 2019 č. j. 3 T 75/2014-2180 zproštěn obžaloby pro trestný čin pletichy při veřejné soutěži nebo veřejné dražbě ve smyslu §128a odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. b) zákona č. 140/1961, trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen "tr. zákon") ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zákona. Proti tomuto rozhodnutí podal státní zástupce v neprospěch obžalovaných odvolání, na základě kterého bylo nyní napadeným usnesením Krajského soudu v Hradci Králové podle §258 odst. 1 písm. b), písm. d) trestního řádu rozhodnutí okresního soudu zrušeno a podle §259 odst. 1 tr. řádu byla věc vrácena okresnímu soudu k dalšímu projednání.
3. Bližší obsah napadeného rozhodnutí je účastníkům řízení znám, takže ho Ústavní soud podrobněji nereprodukuje.
4. Jak je z výše nastíněné rekapitulace řízení patrné, napadené usnesení krajského soudu představuje rozhodnutí odvolací instance, kterým je věc vrácena nalézacímu soudu k dalšímu projednání. Nejedná se tedy o konečné rozhodnutí ve věci.
5. Stěžovatel si je této skutečnosti v nyní projednávané stížnosti vědom, avšak přípustnost ústavní stížnosti dovozuje z toho, že jeho ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje jeho vlastní zájmy a současně byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo [viz §75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Namítá, že jakkoliv napadeným usnesením krajského soudu trestní řízení nekončí, je v něm vysloven pro nalézací soud závazný právní názor o vině stěžovatele, a tím fakticky činí další řízení nadbytečným a pouhou formalitou.
6. Postupem krajského soudu došlo dle mínění stěžovatele k porušení jeho základních práv. Odvolací soud, aniž by prováděl jakékoliv dokazování, učinil v porovnání s okresním soudem zcela odlišné závěry o vině stěžovatele, přestože u okresního soudu byla věc projednávána již dvakrát a v obou případech byl stěžovatel obžaloby zproštěn. Krajský soud tak učinil v neveřejném zasedání, které bylo "podezřele krátké" na to, aby během něj byl konstatován podstatný obsah spisu, jak se uvádí v napadeném rozhodnutí, když spis má přibližně dva tisíce stran. Krajský soud tak bez důkazních podkladů ukládá soudu prvního stupně závazné pokyny směřující k rozhodnutí o vině obžalovaných. Napadené rozhodnutí krajského soudu je fakticky definitivním rozhodnutím o vině všech obžalovaných. Stěžovatel nezpochybňuje, že odvolací soud může mít jiný pohled na skutková zjištění učiněná nalézacím soudem. V takovém případě však odvolací soud musí provedení důkazů zopakovat a jedině tehdy může rozhodnout o zrušení prvostupňového rozsudku. Tak se však v nyní projednávaném případě nestalo.
7. Ze shora uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby napadené usnesení krajského soudu bylo zrušeno a věc byla odvolacímu soudu vrácena k dalšímu projednání.
8. Soudce zpravodaj, ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat procesní podmínky řízení vyžadované zákonem o Ústavním soudu, což zahrnuje i posouzení, zda podání splňuje též podmínku přípustnosti ve smyslu ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. V daném případě však shledal, že tomu tak není.
9. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní stížnost tedy může zásadně směřovat jen proti rozhodnutím "konečným", tj. rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon poskytuje k ochraně práva. Ústavní soud ve své judikatuře dodržuje zásadu subsidiarity ústavní stížnosti jako procesního prostředku ochrany základních práv a svobod. Ta se mimo jiné projevuje v tom, že ústavní stížností lze brojit pouze proti zásahu orgánu veřejné moci, k jehož nápravě není již příslušný žádný jiný orgán. Ústavní stížnost tedy představuje prostředek ultima ratio [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 ze dne 13. 7. 2000 (N 111/19 SbNU 79)] a je nástrojem ochrany základních práv, nastupujícím teprve po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práv uplatnitelných ve shodě se zákonem v systému orgánů veřejné moci (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2891/08 ze dne 3. 4. 2009).
10. Pokud by Ústavní soud v rozporu se zásadou subsidiarity rozhodoval sám, aniž by předtím byly vyčerpány všechny možnosti, jak dosáhnout nápravy protiprávního stavu, mohl by nepřípustně zasáhnout do kompetence jiných státních orgánů (zde obecných soudů) a narušit zásadu dělby kompetencí. Proto v případech, kdy stěžovatel nevyužije všechny dostupné procesní prostředky nápravy, považuje Ústavní soud ústavní stížnost za nepřípustnou (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3507/10 ze dne 12. 9. 2012).
11. V předmětném případě nastala situace, kdy stěžovatel brojí proti zrušujícímu usnesení krajského soudu. Je proto zřejmé, že obecné soudy se budou danou věcí znovu zabývat a ústavní stížnost je tak třeba s ohledem na shora řečené považovat za nepřípustnou - předčasnou (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2019, sp. zn. I. ÚS 2274/19, ze dne 3. 2. 2016, sp. zn. I. ÚS 2673/15, ze dne 22. 7. 2019, II. ÚS 2207/19, ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. III. ÚS 1692/08, ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. II. ÚS 1474/19 a další).
12. Ústavní soud nadto - po prostudování obsahu ústavní stížnosti - dospěl k závěru, že v posuzovaném případě není dán důvod přípustnosti ani dle ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť stížnost nenaplňuje podmínku podstatného přesahu vlastních zájmů stěžovatele způsobem, jakým byla tato podmínka judikaturou Ústavního soudu popsána (srov. k tomu např. Wagnerová, E. a kol. Zákon o Ústavním soudu s komentářem. Praha: ASPI, a. s., 2007, s. 386 a násl.). Ve své obsáhlé judikatuře Ústavní soud již v minulosti vyložil obsah podmínek aplikace ustanovení §75 odst. 2 písm. a) citovaného zákona, kdy uplatnění této výjimky z obecných pravidel přípustnosti ústavní stížnosti Ústavní soud spojuje s kvalifikovanými případy, kdy je tzv. podstatný přesah odůvodněn potřebou zrušení neústavního právního předpisu [srov. např. usnesení ze dne 6. 1. 1997 sp. zn. III. ÚS 16/96 (U 1/7 SbNU 325) nebo nález ze dne 22. 9. 1998 sp. zn. Pl. ÚS 1/98 (N 103/12 SbNU 71; 281/1998 Sb.)], anebo kdy právní předpis v praxi pravidelně vyvolává výkladové potíže či aplikační nejednotnost [srov. např. nález ze dne 29. 11. 1994 sp. zn. I. ÚS 89/94 (N 58/2 SbNU 151)], případně jde-li o věc, jež se týká mnoha obdobných věcí dalších a její řešení by zabránilo dalším soudním sporům [srov. např. nález ze dne 24. 4. 1996 sp. zn. I. ÚS 38/95 (N 35/5 SbNU 283)], resp. je pociťována potřeba zajištění ústavně konformního výkladu právního předpisu či dodržení mezinárodní smlouvy [srov. např. nález ze dne 14. 10. 1997 sp. zn. I. ÚS 322/96 (N 127/9 SbNU 161)] či potřeba zajistit respektování nálezů Ústavního soudu [srov. např. nález ze dne 25. 2. 1999 sp. zn. III. ÚS 467/98 (N 31/13 SbNU 221)]. Projednávaný případ však závažnosti výše uvedených tzv. kvalifikovaných přesahů osobního zájmu stěžovatele nedosahuje. Stěžovatel ostatně svoji argumentaci stran přesahu jeho vlastních zájmů ani nijak blíže nekonkretizoval a spokojil se s pouhým blanketním odkazem na zákonnou úpravu, což však nelze považovat za dostačující podmínku pro to, aby se (potenciálním) přesahem vlastních zájmů stěžovatele Ústavní soud zabýval. Jeho úkolem totiž není domýšlet okolnosti, které by pro tento přesah mohly svědčit, namísto samotného stěžovatele.
13. Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se Ústavní soud mohl zabývat meritem věci a vyjadřoval se k odůvodněnosti ústavní stížnosti, ji soudcem zpravodajem odmítl pro nepřípustnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2020
Ludvík David, v. r.
soudce zpravodaj