ECLI:CZ:US:2020:2.US.50.20.1
sp. zn. II. ÚS 50/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Davidem Uhlířem o ústavní stížnosti stěžovatelky P. K., zastoupené JUDr. Vladimírem Špačkem, advokátem se sídlem Tyršova 64, Náchod, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. října 2019 č. j. 1 Nc 816/2019-432, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Podáním ze dne 6. 9. 2019 uplatnila stěžovatelka námitku podjatosti soudkyně okresního soudu JUDr. Jitky Šnajdrové, která se zcela shoduje s věcnými námitkami uvedenými v ústavní stížnosti. O této námitce rozhodoval Krajský soud v Hradci Králové jako věcně nadřízený soud dle §14 o. s. ř., námitce podjatosti ovšem nepřisvědčil a konstatoval, že JUDr. Jitka Šnajdrová není vyloučena z projednávání a rozhodnutí ve věci úpravy péče a výživy stěžovatelčina nezletilého syna pro dobu do i po rozvodu manželství rodičů.
3. Stěžovatelka v odůvodnění ústavní stížnosti shrnula dosavadní skutkový a procesní vývoj. Zevrubně popsala dosavadní průběh řízení a zmínila jednotlivé úkony, které soudkyně v řízení provedla a jež stěžovatelka pokládá za chybné. Dovozuje, že veškerá pochybení, kterých se soudkyně měla dopustit, byla vždy v matčin neprospěch. Vztah soudkyně k projednávané věci je takové intenzity, že není schopna rozhodovat nezávisle a nestranně. Soudkyně tak již projevila vyhraněné názory na danou věc a matku poškodila tím, že žádnému jejímu návrhu nevyhověla a nápravu musel zjednat až odvolací soud. Soudkyně matku zbavila možnosti stýkat se po dobu téměř půl roku se synem, navíc v době, kdy probíhalo vyšetření znalcem. Tím negativně ovlivnila celé řízení. Matku poškodila i opožděným odesláním opravných prostředků krajskému soudu. To v matce budí oprávněné pochybnosti o nepodjatosti uvedené soudkyně, přičemž uvedené výtky jsou objektivní povahy. Soudkyně JUDr. Jitka Šnajdrová by proto měla být se zřetelem na její poměr k projednávané věci vyloučena z jejího rozhodování.
4. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přikročit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel zkoumat, zda jsou splněny formální požadavky kladené na takový návrh zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž shledal, že ústavní stížnost, jinak tyto požadavky splňující, je nepřípustná.
5. Ústavní soud zdůrazňuje, že ve své judikatuře ctí zásadu subsidiarity řízení o ústavní stížnosti. Ta se mimo jiné projevuje v tom, že ústavní stížností lze brojit proti zásahu orgánu veřejné moci, teprve není-li k jeho nápravě příslušný žádný jiný orgán, protože jakékoliv "dvojkolejné" rozhodování je z podstaty institutu ústavní stížnosti vyloučeno. Jinými slovy, Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto do jejich činnosti zasahuje toliko v případě, kdy náprava tvrzené protiústavnosti v rámci jejich systému již není možná. Tato zásada výslovně plyne z ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), podle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
6. Za nepřípustnou je ve světle výše uvedeného nutno považovat i nyní projednávanou ústavní stížnost stěžovatelky proti rozhodnutí krajského soudu o námitce podjatosti. V obecné rovině totiž sice nepochybně platí, že projednávání a rozhodování ve věci musí být spravedlivé, čemuž by odporovalo, byla-li by věc projednávána a rozhodnuta soudcem, kterým věc projednávána a rozhodována být neměla. Současně je však nutno konstatovat, že ačkoliv je toto usnesení pro rozhodující soud i pro účastníky řízení závazné, stěžovatelka, bude-li mít v dalším průběhu řízení za to, že rozhodnutí pro ni nepříznivé bylo vydáno soudcem, resp. soudci k tomu nepříslušnými (vyloučenými), nic nebrání, aby uvedené námitky uplatnila později v průběhu meritorního řízení, neboť rozhodnutím nadřízeného soudu o námitce podjatosti nemusí být otázka vyloučení soudce definitivně vyřešena.
7. Je tak třeba uzavřít, že napadené usnesení, jakkoliv přímo proti němu nejsou přípustné opravné prostředky, není možno považovat za konečné rozhodnutí ve věci stěžovatelky, neboť ta má k dispozici další prostředky, jak svá práva v průběhu probíhajícího řízení hájit. Za dané situace byla tedy ústavní stížnost podána předčasně, a proto se jedná o návrh nepřípustný, jak ostatně vyplývá i z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3205/18 ze dne 9. 10. 2018, sp. zn. III. ÚS 3535/18 ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. I. ÚS 952/18 ze dne 3. 5. 2018, sp. zn. III. ÚS 665/15 ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. IV. ÚS 693/16 ze dne 16. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 2237/16 ze dne 28. 7. 2016, sp. zn. IV. ÚS 587/16 ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 2676/16 ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 52/15 ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. III. ÚS 2085/16 ze dne 5. 12. 2016 či sp. zn. IV. ÚS 3117/15 ze dne 10. 5. 2016).
8. Ústavní soud tak shrnuje, že s ohledem na skutečnost, že řízení ve věci nebylo skončeno napadeným rozhodnutím, nýbrž stále běží, nedošlo dosud k vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv stěžovatelky, a podaná ústavní stížnost je proto nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; v dané věci nejsou splněny ani výjimečné předpoklady přijetí ústavní stížnosti vymezené v §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, jelikož nic takového stěžovatelka ani netvrdí.
9. Ústavní soud pro úplnost zdůrazňuje, že toto rozhodnutí stěžovatelku nijak nepoškozuje. Nic jí totiž nebrání v podání případné nové ústavní stížnosti poté, co bude předmětné řízení skončeno, pokud s jeho výsledkem nebude souhlasit a bude pociťovat újmu na svých základních právech v důsledku pochybení obecných soudů s možným vlivem na výsledek řízení. Současně však tento soud upozorňuje, že námitka podjatosti nemůže být úspěšná, pokud ve svém obsahu spočívá ve způsobu vedení řízení obecným soudem. Podle §14 odst. 4 o. s. ř. totiž důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech.
10. S ohledem na shora uvedené Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný dle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. ledna 2020
David Uhlíř v. r.
soudce zpravodaj