ECLI:CZ:US:2020:2.US.650.20.2
sp. zn. II. ÚS 650/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavních stížností stěžovatelky TAT - TRINITY ALLIANCE TRANSPORT, s. r. o., se sídlem Sokolovská 27/93, Praha 8, zastoupené Mgr. Rudolfem Leškou, advokátem se sídlem Apolinářská 6, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2019 č. j. 32 Cdo 3540/2019-140, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2017 č. j. 19 Co 313/2017-101 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 4. 8. 2017 č. j. 22 C 288/2016-46, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2020 č. j. 19 Co 91/2020-147 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 28. 2. 2018 č. j. 22 C 288/2016-131, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, a společnosti FS Spedition A/S, se sídlem Kohavevej 13, Daugard, Dánské království, jako vedlejší účastnice, takto:
Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavními stížnostmi, vedenými pod sp. zn. II. ÚS 650/20 a III. ÚS 1698/20, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Usnesením ze dne 28. 7. 2020 Ústavní soud spojil ústavní stížnosti ke společnému řízení s tím, že budou nadále vedeny pod sp. zn. II. ÚS 650/20.
3. Jak vyplynulo z ústavních stížností a připojených rozhodnutí, stěžovatelka se u Obvodního soudu pro Prahu 8 domáhala zaplacení částky 4 206 759,24 DKK s příslušenstvím, současně žádala o osvobození od soudního poplatku. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 4. 4. 2017 č. j. 22 C 288/2016-40 byla stěžovatelka vyzvána, aby ve lhůtě 14 dnů doručila soudu vyplněný formulář týkající se svých majetkových a výdělkových poměrů. Stěžovatelka podala proti výzvě námitky. V záhlaví uvedeným usnesením nalézacího soudu č. j. 22 C 288/2016-46 bylo rozhodnutí nalézacího soudu č. j. 22 C 288/2016-40 potvrzeno (I.) a návrh stěžovatelky na osvobození od soudních poplatků zamítnut (II.). V záhlaví uvedeným usnesením č. j. 19 Co 313/2017-101 Městský soud v Praze potvrdil usnesení nalézacího soudu ve výroku o zamítnutí návrhu na osvobozeních od soudních poplatků. Odvolací soud předně konstatoval, že k vyplnění formuláře byla stěžovatelka vyzvána dne 4. 4. 2017, přesto však do 4. 8. 2017, kdy byl její návrh zamítnut, vyplněný formulář soudu nepředložila. Stěžovatelce tak byla poskytnuta dostatečná lhůta ke sdělení a doložení majetkových a výdělkových poměrů. Odvolací soud doplnil, že soudy nemají povinnost formulář k vyplnění výdělkových a majetkových poměrů účastníkům řízení zasílat, jedná se pouze o poskytnutí návodu. Odvolací soud následně sám posoudil návrh stěžovatelky na osvobození od soudních poplatků, neboť stěžovatelka spolu s odvolání doplnila i svůj návrh na osvobození od soudních poplatků. Odvolací soud dospěl k závěru, že stěžovatelka nedoložila objektivní neschopnost uhradit soudní poplatek. Stěžovatelka k návrhu na osvobození od soudních poplatků předložila pouze daňová přiznání za roky 2013 a 2014, navíc nepotvrzené finančním úřadem a nepodepsané oprávněnou osobou. Pro komplexní a aktuální posouzení poměrů právnické osoby je třeba doložit poslední daňová přiznání, tedy za roky 2015 a 2016, včetně účetních závěrek a rozvah. Odvolací soud závěrem doplnil, že nelze odhlédnout od skutečnosti, že stěžovatelka evidovala nesplacené pohledávky vůči žalované již ke konci roku 2008, aniž na to nějakým způsobem (např. ukončením spolupráce se žalovanou či vyhlášením úpadku pro druhotnou platební neschopnost) reagovala.
4. Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením dovolání stěžovatelky odmítl pro nepřípustnost, neboť podle §238 odst. 1 písm. i) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v rozhodném znění, není dovolání proti rozhodnutí o návrhu na osvobození od soudního poplatku přípustné.
5. V návaznosti na rozhodnutí o neosvobození od soudních poplatků nalézací soud v záhlaví uvedeným usnesením č. j. 22 C 288/2016-131 zastavil řízení pro nezaplacení soudního poplatku. Odvolací soud v záhlaví uvedeným rozhodnutím č. j. 19 Co 91/2020-147 odvolání stěžovatelky zamítl a rozhodnutí nalézacího soudu potvrdil.
6. V podaných ústavních stížnostech stěžovatelka namítá, že napadená rozhodnutí porušila její právo na přístup k soudu a mají pro její podnikání existenční důsledky. Stěžovatelka měla legitimní očekávání, že výzva k doložení vyplněného formuláře nabývá právní moci až vyřízením opravného prostředku, a lhůta proto běží až ode dne doručení rozhodnutí o opravném prostředku. Postup obecných soudů dle stěžovatelky představuje zjevné a neodůvodněné vybočení ze standardů výkladu a neakceptovatelnou libovůli. Stěžovatelka dále namítá, že nalézací soud ji dostatečně nepoučil o následcích nesplnění výzvy. Stěžovatelka závěrem namítá, že spor ve věci samé měl pro ni existenční význam, zastavením řízení z důvodu neuhrazení soudního poplatku se její pohledávka promlčela.
7. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnosti byly podané oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavními stížnostmi, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnosti jsou nicméně přípustné pouze v části, v níž směřují proti v záhlaví uvedenému usnesení Nejvyššího soudu, usnesení odvolacího soudu č. j. 19 Co 91/2020-147 a usnesení nalézacího soudu č. j. 22 C 288/2016-131. Ve vztahu k v záhlaví uvedenému usnesení odvolacího soudu č. j. 19 Co 313/2017-101 a usnesení nalézacího soudu č. j. 22 C 288/2016-46 je ústavní stížnost, jak bude blíže vysvětleno dále, nepřípustná pro opožděnost.
8. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé. Materiálně lze vyjádřit pravomoc Ústavního soudu též tak, že je oprávněn napravovat toliko excesy obecných soudů [srv. např. nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz].
9. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře ctí zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavnímu soudu ve světle výše nastíněných principů nepřísluší role interpreta podústavního práva a zásadně se v tomto ohledu zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kdy by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014]. Posouzení přípustnosti dovolání náleží do výlučné pravomoci Nejvyššího soudu, Ústavní soud pouze dbá o dodržení ústavním pořádkem vyžadovaných náležitostí odůvodnění soudního rozhodnutí, jakož i ostatních záruk spravedlivého procesu dle čl. 36 odst. 1 Listiny [srv. např. nálezy sp. zn. II. ÚS 1852/19 ze dne 30. 10. 2019 či sp. zn. III. ÚS 3733/15 ze dne 10. 10. 2017].
10. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl podle §243c odst. 1 občanského soudního řádu jako nepřípustné s odkazem na ustanovení §238 odst. 1 písm. i) téhož zákona, které vylučuje přípustnost dovolání proti rozhodnutím o návrhu na osvobození od soudního poplatku. K zjevnému excesu, který by představoval zásah do základních práv a svobod stěžovatelky, zde přitom dle přesvědčení Ústavního soudu nedošlo. Podle §243f odst. 3 občanského soudního řádu soud v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení. Vzhledem k tomu, že dovolání stěžovatelky bylo ex lege nepřípustné, Nejvyšší soud nevypořádával stěžovatelčinu dovolací argumentaci. S ohledem na uvedené představuje ústavní stížnost ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
11. V části, ve které ústavní stížnost směřuje proti usnesením odvolacího soudu č. j. 19 Co 313/2017-101 a nalézacího soudu č. j. 22 C 288/2016-46, je ústavní stížnost nepřípustná pro opožděnost. Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Stěžovatelkou podané dovolání nelze pokládat za "vyčerpání" posledního procesního prostředku k ochraně základních práv ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. V posuzovaném případě se neuplatní ani §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, podle kterého platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě dvou měsíců od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Jelikož dovolání stěžovatelky bylo nepřípustné podle §238 odst. 1 písm. i) občanského soudního řádu (ve znění účinném od 30. 9. 2017), neměl Nejvyšší soud při rozhodování o mimořádném opravném prostředku pro uvážení prostor. Dovolání stěžovatelky tak nebylo Nejvyšším soudem odmítnuto na základě uvážení soudu, ale bylo posouzeno jako nepřípustné ex lege. Vzhledem k výše uvedenému počala dvouměsíční lhůta k podání ústavní stížnosti běžet ode dne doručení v záhlaví uvedeného usnesení Městského soudu v Praze, ústavní stížnost je proto opožděná ve smyslu §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
12. Pokud jde o ústavní stížnost směřující proti usnesení odvolacího soudu č. j. 19 Co 91/2020-147 a usnesení nalézacího soudu č. j. 22 C 288/2016-131, pak Ústavní soud žádné pochybení v ústavní rovině neshledal. Podle §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, platí, že nebyl-li poplatek za řízení splatný podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí v délce alespoň 15 dnů, přičemž po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví. Z citovaných ustanovení je zřejmé, že posouzení naplnění předpokladů rozhodnutí o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku jsou předmětem běžného zákona, jehož výklad a použití jsou výlučně svěřeny obecným soudům. Stěžovatelka nezaplatila soudní poplatek za žalobu, a to ani v dodatečně stanovené patnáctidenní lhůtě, nalézacímu soudu proto nezbylo, než soudní řízení zastavit podle výše citovaného ustanovení.
13. Ve své ústavní stížnosti proti zastavení řízení stěžovatelka opětovně brojí proti neosvobození od soudních poplatků. Ačkoli její ústavní stížnost proti rozhodnutím obecných soudů o neosvobození od soudních poplatků musela být pro opožděnost odmítnuta, Ústavní soud nad rámec nutného posouzení ke stěžovatelčině argumentaci konstatuje, že v postupu obecných soudů neshledal stěžovatelkou tvrzené porušení práva na přístup k soudu ani porušení jiných aspektů práva na soudní ochranu. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro osvobození od soudních poplatků, spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů [srv. usnesení sp. zn. I. ÚS 2557/13 ze dne 28. 7. 2014 (N 145/74 SbNU 235)]. Ústavní soud proto zpravidla nepřehodnocuje závěry obecných soudů o důvodnosti uplatněného nároku, ke kterým soudy dospěly ze skutkových tvrzení předložených stěžovatelem. Zásah Ústavního soudu přichází v úvahu pouze v případech svévole, libovůle či extrémního vybočení z principů spravedlnosti, které Ústavní soud kvalifikuje jako porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny [viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 2603/17 ze dne 5. 12. 2017 (N 226/87 SbNU 587) či sp. zn. II. ÚS 3112/17 ze dne 20. 2. 2018]. Takové vady však v posuzovaném případě nenastaly. K postupu nalézacího soudu Ústavní soud konstatuje, že je povinností účastníka řízení, aby soudu řádně odůvodnil a doložil, z jakého důvodu žádá stát o beneficium v podobě osvobození od soudního poplatku. Neučinila-li tak stěžovatelka ani přes výzvu soudu během čtyř měsíců, které ji k tomu nalézací soud poskytl, jedná se čistě o její pochybení. Odvolací soud pak stěžovatelce v napadeném usnesení pečlivě a logicky vysvětlil, proč nelze její žádosti o osvobození od soudních poplatků vyhovět, a to zejména s ohledem na nedostatečný standard tvrzení stran jejích majetkových poměrů. Ústavní soud proto shrnuje, že i ve vztahu k usnesení odvolacího soudu č. j. 19 Co 91/2020-147 a usnesení nalézacího soudu č. j. 22 C 288/2016-131 představuje ústavní stížnost zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
14. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnosti odmítl zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle §43 odst. 1 písm. b) téhož zákona jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. září 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu