ECLI:CZ:US:2020:2.US.861.20.1
sp. zn. II. ÚS 861/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. Š., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody, zastoupeného Mgr. Miroslavem Kučerkou, advokátem se sídlem Národní 416/37, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2019 č. j. 6 Tdo 1376/2019-13118, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 6. 2019 č. j. 6 To 37/2019-12973 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 29. 11. 2018 č. j. 81 T 8/2017-12865, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Dále namítá porušení zásady subsidiarity trestní represe podle čl. 39 Listiny.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, stěžovatel byl v záhlaví uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci uznán vinným ze spáchání zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, v rozhodném znění, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu v souvislosti s uzavíráním smluv na životní pojištění, za což byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců a k trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu činnosti pojišťovacího zprostředkovatele podle §4 zákona č. 38/2004 Sb., o pojišťovacích zprostředkovatelích a likvidátorech pojistných událostí, v rozhodném znění, v trvání sedmi let. Nalézací soud současně zrušil výrok o trestu z pravomocného rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 24. 6. 2013 sp. zn. 28 T 8/2011. Dále bylo rozhodnuto, že stěžovatel je povinen zaplatit na náhradu škody poškozené obchodní společnosti Fincentrum, a. s., společně a nerozdílně s obviněným Z. K. částku 26 331 356 Kč a společně a nerozdílně s obviněnými Z. K. a R. F. částku 11 546 708 Kč. Ve zbytku byla poškozená obchodní společnost odkázána na civilní řízení. Vrchní soud v Olomouci v záhlaví uvedeným rozsudkem zrušil výroky o trestu a stěžovateli uložil trest odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců a zákaz činnosti spočívající v zákazu výkonu činnosti pojišťovacího zprostředkovatele v trvání sedmi let. Odvolací soud současně zrušil výrok o trestu z pravomocného rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 24. 6. 2013 sp. zn. 28 T 8/2011 a výrok o trestu z pravomocného rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 4. 4. 2011 č. j. 31 T 145/2010-265. Ve zbytku rozsudek nalézacího soudu potvrdil. Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením k dovolání stěžovatele zrušil výše uvedený rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl stěžovateli uložen zákaz činnosti, z důvodu, že v době rozhodování odvolacího soudu byl již zákona o pojišťovacích zprostředkovatelích a likvidátorech pojistných událostí zrušen. Ve zbytku zůstal dovoláním napadený rozsudek nezměněn.
3. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům řízení jsou všechny skutečnosti známy.
4. V podané ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že obecné soudy postihly jednání, které nenaplňuje znaky trestného činu. Stěžovatel uznává, že došlo k porušení právních povinností z oblasti občanského a správního práva, nelze však uplatnit odpovědnost trestní. Trestní právo je nástrojem označovaným jako ultima ratio a podle zásady subsidiarity trestní represe má být uplatněn pouze v případech společensky škodlivých, ve kterých uplatnění jiné odpovědnosti není dostačující. U stěžovatele rovněž chybí úmysl spáchat trestný čin, neboť byl podřízeným spoluobžalovaného K., kterého považoval za osobu znalou finančních trhů a fungování společnosti Fincentrum, a. s., a nebyl si vědom toho, že se dopouští něčeho nepřijatelného. Závěr obecných soudů, že stěžovatel jednal zištně, nemá oporu v provedeném dokazování. Stěžovatel dále namítá, že odůvodnění napadených rozsudku je nedostačující. Nalézací soud se vůbec nevypořádal s otázkou subsidiarity trestní represe, odvolací soud jen velmi kuse a Nejvyšší soud nezohlednil judikaturu Ústavního soudu ve vztahu k zásadě subsidiarity trestní represe. Argumentaci poškozením dobrého jména společnosti Fincentrum, a. s., stěžovatel považuje za ryze občanskoprávní. Stěžovatel dále považuje za nelogické odůvodnění okamžiku vzniku škody.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. Je třeba zdůraznit, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat skutkové závěry obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Obdobně Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat právní závěry obecných soudů ve vztahu k aplikaci podústavního práva a uloženého trestu. Pouze pokud by právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny (za všechny srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1996).
8. Těžiště argumentace stěžovatele se dotýká aplikace zásady subsidiarity trestní represe. Jde přitom o shodné námitky, které stěžovatel uplatňoval již ve svém odvolání i dovolání. Zásadou subsidiarity trestní represe a chápáním trestního práva jako prostředku ultima ratio se Ústavní soud zabýval ve své rozhodovací činnosti a dospěl k následujícím závěrům. Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 trestního zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 trestního zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 trestního zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem "ultima ratio", ze kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (srv. usnesení sp. zn. I. ÚS 3724/16 ze dne 17. 2. 2017). Zásada subsidiarity trestní represe nevylučuje spáchání trestného činu a uložení trestu v případě závažného porušení smluvních povinností, které lze sankcionovat i mimotrestními prostředky, protože trestní právo chrání též soukromé zájmy fyzických a právnických osob (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 2529/13 ze dne 30. 10. 2013).
9. V posuzovaném případě Ústavní soud žádné důvody ke zrušení napadených rozhodnutí pro porušení zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio nezjistil. Obecné soudy posoudily deliktní jednání stěžovatele jako natolik společensky škodlivé (s ohledem na celkovou výši škody v částce 80 000 000 Kč), že zasluhuje vyvození trestní odpovědnosti; navíc shledaly i okolnosti zvlášť přitěžující, odůvodňující použití kvalifikované skutkové podstaty. Těmto závěrům obecných soudů nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout. Jak konstatovaly již obecné soudy, podvodné jednání stěžovatele spočívalo ve vylákání provizí za uzavřené pojišťovací smlouvy ke škodě pojišťovny UNIQA, resp. zprostředkovatelské společnosti Fincentrum, a. s., argumentace stěžovatele, že k žádné škodě nedošlo, když předmětní pojištěnci by v případě pojistné události pojistné plnění obdrželi, je proto mimoběžná. Zavinění stěžovatele obecné soudy dovodily na základě provedeného dokazování, přičemž své právní závěry řádně odůvodnily.
10. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že naříkaná základní práva stěžovatele dotčenými rozhodnutími porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. června 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu