ECLI:CZ:US:2020:2.US.876.20.1
sp. zn. II. ÚS 876/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce Davida Uhlíře a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele M. M., zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem Sokolská 60, Praha 2, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 11. 2018, č. j. 34 T 11/2017-3908, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 5. 2019, sp. zn. 9 To 21/2019, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2019, č. j. 5 Tdo 1046/2019-4155, za účasti Krajského soudu v Plzni, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 23. 3. 2020, která splňuje procesní náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatel proti rozhodnutím obecných soudů uvedených výše v návětí, a žádá po Ústavním soudu jejich zrušení, neboť dle jeho názoru jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a presumpce neviny dle čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
2. Stěžovatel byl napadeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni (dále jen "nalézací soud") uznán vinným ze spáchání zločinu zpronevěry dle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 2, odst. 4 písm. c) trestního zákoníku a pokusu zločinu poškození věřitele dle §222 odst. 1 písm. d), odst. 4 písm. a) trestního zákoníku ve spojení s §21 odst. 1 trestního zákoníku. Za tyto trestné činy byl stěžovatel napadeným rozsudkem nalézacího soudu odsouzen dle §206 odst. 5 trestního zákoníku ve spojení s §43 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce pěti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen dle §52 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku do věznice s ostrahou, a dle §73 odst. 1 trestního zákoníku k trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a člena kolektivních statutárních orgánů obchodních korporací na dobu šesti let. Poškozené s uplatněnými nároky na náhradu škody nalézací soud odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Skutek, pro nějž byl stěžovatel odsouzen, spočíval, stručně shrnuto v tom, že stěžovatel měl v období od 31. 10. 2011 do 5. 3. 2012 jako jediný jednatel a společník společnosti X, v době, kdy tato společnost již byla v úpadku, fingovanou kupní smlouvou, za niž nikdy nebyla zaplacena kupní cena a již uzavíral za tuto společnost V. M., o němž stěžovatel předstíral, že je jednatelem uvedené společnosti, převést přes další společnost, za niž vystupovala obdobně situovaná osoba v postavení tzv. "bílého koně", na svého spoluobviněného jediný hodnotný majetek společnosti - specializované stroje tvořící součást mobilní technologie pro recyklaci stavebních odpadů (dále jen "předmětné stroje"), na jejichž pořízení získala společnost X, dotace v celkové výši 12 350 000 Kč v konečném důsledku financované z Fondu soudržnosti Evropské unie, které byly poskytnuty pod podmínkou, že uvedená společnost bude danou mobilní technologii řádně provozovat v pětiletém období udržitelnosti počínajícím od 8. 11. 2010, v němž ji nesměla převádět na jinou osobu a v němž měla povinnost vrátit poskytnuté dotační prostředky, pomine-li účel poskytnutí dotace, což stěžovatel neučinil, čímž měl způsobit škodu společnosti X, ve výši 10 597 389 Kč a zmařit řádné uplatnění pohledávky poskytovatele dotace v insolvenčním řízení, na niž by jinak připadlo z majetkové podstaty nejméně 4 092 143 Kč, a elikož byl tímto vyveden majetek ze společnosti v úpadku, současně tím mělo dojít ke zmaření několika desítek pohledávek (v celkové výši 30 743 929 Kč), což se nestalo jen proto, že se insolvenčnímu správci podařilo předmětné stroje zahrnout do majetkové podstaty a získat od stěžovatelova spoluobviněného bezdůvodné obohacení za jejich užívání (dále jen "předmětný skutek").
4. Proti rozsudku nalézacího soudu podali odvolání stěžovatel, jeho spoluobviněný, dva poškození a v neprospěch obviněných i státní zástupce. Na podkladě těchto odvolání Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") svým napadeným rozsudkem dle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 zákona č. 141/1961, Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zrušil výroky o trestu u stěžovatele i jeho spoluobviněného a při nezměněném výroku o vině nově stěžovateli uložil stejný trest odnětí svobody i stejný trest zákazu činnosti, nově však vedle nich i peněžitý trest dle §67 odst. 1 trestního zákoníku, §68 odst. 1, 2 trestního zákoníku ve výši 100 denních sazeb po 1 000 Kč, celkem tedy ve výši 100 000 Kč, a dle §69 odst. 1 trestního zákoníku v tehdy platném a účinném znění stanovil náhradní trest odnětí svobody v délce dvou let pro případ, že tento trest nebude ve stanovené lhůtě vykonán. Stěžovatel i jeho spoluobviněný podali proti tomuto rozsudku odvolacího soudu dovolání, které však Nejvyšší soud svým napadeným usnesením odmítl dle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
III. Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel proti napadeným rozhodnutím namítá 1) nenaplnění podmínek trestní odpovědnosti u trestných činů zpronevěry a poškození finančních zájmů Evropské unie; 2) nedostatečné odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu; 3) extrémní rozpor mezi provedeným dokazováním a skutkovými závěry; a 4) nerespektování zásady in dubio pro reo. Jádra jednotlivých námitek lze shrnout následovně:
6. Ad 1) se stěžovatel ohrazuje proti konstrukci skutkové věty výroku o vině napadeného rozsudku nalézacího soudu, z níž vycházely i ostatní obecné soudy, že stěžovatel měl předstírat, že v rozhodné době byl jednatelem a jediným společníkem společnosti X, někdo jiný než on. Dne 27. 12. 2011 se stal jediným společníkem a jednatelem V. M. a inkriminovaná kupní smlouva na předmětné stroje byla uzavřena až dne 10. 1. 2012. Zda je někdo jednatelem či společníkem obchodní společnosti, je podle stěžovatele jednoznačně daný právní stav, který vychází ze zápisu v obchodním rejstříku, smluv o převodu obchodního podílu či rozhodnutí valné hromady. Proto podle stěžovatelova názoru není něco takového předstírat vůbec možné. Stěžovatel nesouhlasí s názorem Nejvyššího soudu, že šlo o fiktivní úkon, neboť dnem 27. 12. 2011 stěžovatel pozbyl funkci jednatele i obchodní podíl ve společnosti X, a tedy jakýkoliv právní úkon, který by poté za tuto společnost učinil, by byl neplatný. Stěžovatel se tak nemohl předmětného skutku vůbec dopustit, neboť v době uzavření kupní smlouvy na předmětné stroje nebyl osobou, která by byla způsobilá spáchat trestný čin zpronevěry ani poškození finančních zájmů Evropské unie ve vztahu k majetku uvedené společnosti.
7. Ad 2) stěžovatel namítá, že se odvolací soud nevypořádal s podstatnými námitkami obhajoby, což nenapravil ani Nejvyšší soud. Odvolací soud ve svém napadeném rozhodnutí toliko odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku nalézacího soudu, s námitkami stěžovatele se vypořádává toliko formálně a v podstatě vůbec nepoužívá model argumentace tvrzení - důkaz, na jehož základě bylo učiněno - vysvětlení, proč tomu tak je. Odvolací soud tak v podstatě převzal závěry nalézacího soudu a pouze k nim přidal fráze typu "není žádných pochyb" či "je nesporné", k námitkám stěžovatele a jeho spoluobviněného pak přidal jen fráze jako "účelové" či "překrucující".
8. Vyčítá-li mu pak Nejvyšší soud, že převážně opakuje své dřívější argumenty a zcela dogmaticky setrvává na svých tvrzeních, opomíjí, že argument nevypořádání se s námitkami obhajoby vůbec ani nelze úspěšně vznést bez uvedení, které námitky či argumenty zůstaly nevypořádány. Stěžovatel je názoru, že pro nevypořádání se s námitkami obhajoby měl Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušit, což nejenže neučinil, ale sám navíc i své napadené rozhodnutí zatížil vlastní vadou stejného druhu. Stěžovatel k tomu odkazuje na relevantní judikaturu Ústavního soudu k požadavkům na vypořádání se s námitkami obhajoby.
9. Ad 3) stěžovatel poukazuje na to, že provedeným dokazováním bylo jednoznačně zjištěno, že dne 27. 12. 2011 stěžovatel pozbyl funkci jednatele i obchodní podíl ve společnosti X, a že jediným společníkem a jednatelem této společnosti se stal toho dne V. M. Jestliže obecné soudy tyto skutečnosti vzaly za prokázané, avšak přesto dovodily, že stěžovatel se dopustil předmětného skutku, zatížily tím svá rozhodnutí vadou extrémního nesouladu provedeného dokazování a skutkových závěrů.
10. Ad 4) stěžovatel z procesní opatrnosti vznáší i námitku porušení zásady in dubio pro reo, neboť ve věci existovala i pro něj příznivější skutková verze, kterou obecné soudy fakticky vůbec neprověřovaly, ačkoliv ji stěžovatel předložil již v přípravném řízení. V této verzi se společnost X, stala obětí útoku doposud nezjištěných osob, patrně občanů Bulharska, které se vydávaly za V. M. a D. Ch., které se pokusily vyvést z této společnosti zbývající majetek. Dle stěžovatele osoba, která v trestním řízení vypovídala pod identitou V. M., nebyla totožná s osobou, která se mu jako V. M. představila při uzavírání smlouvy o převodu obchodního podílu. Stěžovatel nechápe, proč této osobě obecné soudy uvěřily, což je o to zvláštnější, že i skutečný V. M. byl na celé věci zaangažován, tedy nešlo o nestrannou třetí osobu, zatímco stěžovateli nebylo ani prokázáno, že by vůbec znal svého spoluobviněného, a tedy není zřejmé, co by vůbec stěžovatel vyvedením majetku ze společnosti X, měl sledovat, když neměl žádný užitek z toho, že jeho spoluobviněný s předmětnými stroji disponoval.
IV. Posouzení Ústavním soudem
11. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou, jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná základní práva či svobody stěžovatelů. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. To platí i pro nynější případ.
12. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
13. Námitky 1) a 3) mají společnou podstatu, proto na ně Ústavní soud odpoví společně. Stěžovatel obecným soudům vytýká, že dospěly k závěru o jeho vině přesto, že v době uzavření kupní smlouvy na předmětné stroje již nebyl v žádném vztahu ke společnosti X. Tato námitka však zjevně neobstojí.
14. Ústavní soud připomíná, že ve své judikatuře konstantně zastává názor, že interpretace a aplikace norem podústavního práva náleží obecným soudům, neboť zásadně postrádá ústavněprávní rozměr [k tomu srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 2372/11 ze dne 3. 9. 2012 (N 146/66 SbNU 219); nález sp. zn. IV. ÚS 1834/10 ze dne 22. 11. 2010 (N 231/59 SbNU 357); či nález sp. zn. I. ÚS 1052/10 ze dne 29. 9. 2010 (N 206/58 SbNU 857)]. Ústavnímu soudu tak zásadně nepřísluší výklad podústavního práva provedený k tomu určeným orgánem veřejné moci přehodnocovat, a to ani v případě odlišného názoru na správnou interpretaci určité právní normy [k tomu srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1056/07 ze dne 21. 5. 2008 (N 94/49 SbNU 409); nález sp. zn. I. ÚS 351/05 ze dne 3. 5. 2006 (N 94/41 SbNU 253); či nález sp. zn. II. ÚS 259/05 ze dne 21. 3. 2006 (N 65/40 SbNU 647)].
15. Přesto může i nesprávnou aplikací či interpretací norem podústavního práva dojít k porušení některého z ústavně zaručených základních práv či svobod [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 2516/07 ze dne 28. 5. 2009 (N 124/53 SbNU 559)]. Ústavní soud proto vymezil i okruh situací, v nichž nesprávná interpretace nebo aplikace podústavního práva obecnými soudy může zakládat důvod pro zásah Ústavního soudu.
16. Obecně půjde o situace, kdy obecný soud neodůvodněně upřednostnil při aplikaci či interpretaci právní normu sledující určitý ústavně chráněný účel na úkor právní normy sledující jiný ústavně chráněný účel, dále o situace, kdy z možných výkladových alternativ jedné právní normy zvolí výklad ústavně nekonformní, jakož i situace, kdy aplikace či interpretace právní normy je v daném případě svévolná či v extrémním rozporu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. inter alia multa, např. nález sp. zn. I. ÚS 3523/11 ze dne 7. 3. 2012 (N 48/64 SbNU 599); nález sp. zn. I. ÚS 2736/07 ze dne 14. 4. 2010 (N 83/57 SbNU 115); nález sp. zn. I. ÚS 755/06 ze dne 10. 12. 2008 (N 219/51 SbNU 725); či nález sp. zn. I. ÚS 320/06 ze dne 29. 10. 2008 (N 184/51 SbNU 259)].
17. Mezi případy, v nichž Ústavní soud může zasáhnout proti určitému způsobu interpretace či aplikace norem podústavního práva, patří dále např. interpretace právní normy v extrémním rozporu s principy spravedlnosti [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2610/14 ze dne 20. 1. 2015 (N 6/76 SbNU 99)], interpretace, která nešetří podstaty a smyslu ústavně zaručených základních práv [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2472/13 ze dne 25. 11. 2014 (N 214/75 SbNU 403)], interpretace či aplikace extrémně formalistická [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2972/10 ze dne 30. 10. 2014 (N 198/75 SbNU 229), bod 20.], interpretace vedoucí k odepření přístupu k soudu [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 3106/13 ze dne 23. 10. 2014 (N 196/75 SbNU 211)], či odepření ochrany práva jednotlivce toliko v důsledku nevyjasněné koncepce, dané diametrálními změnami v přístupu obecných soudů k určité právní otázce [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 3403/11 ze dne 8. 8. 2013 (N 142/70 SbNU 333), bod 18.; nález sp. zn. II. ÚS 3/10 ze dne 5. 9. 2012 (N 148/66 SbNU 245), bod 24; či nález sp. zn. II. ÚS 635/09 ze dne 31. 8. 2010 (N 176/58 SbNU 539)].
18. Žádnou takovou situaci, která by opravňovala Ústavní soud k revizi právního názoru uplatňovaného obecnými soudy, však v nynější věci Ústavní soud neshledal. V prvé řadě je třeba uvést, že se s ní všechny tři obecné soudy již vypořádaly, a to s oporou v podstatě o stejný právní názor - byly-li převod obchodního podílu a změna ve funkci jednatele pouze fingovanými úkony, chyběla k nim vážně míněná vůle, a tedy nevyvolaly žádné právní účinky (srov. např. body 8. a 53. napadeného rozsudku nalézacího soudu, bod 24. napadeného rozsudku odvolacího soudu a body 21. a 22. napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Byť je tento právní názor formulován v napadených rozhodnutích obecných soudů vcelku stručně, je zcela srozumitelný, logický a jednoznačný, proto je zřejmé, že jej nebylo nutné blíže rozebírat.
19. Ostatně stěžovatel ani v ústavní stížnosti nepředkládá žádnou kvalifikovanou oponenturu tohoto právního názoru, která by se s ním důsledně vypořádala, ale propaguje toliko jen jiný právní názor, vycházející z toho, že jednatelem je jednoduše ten, kdo je jako jednatel zapsán v obchodním rejstříku, a společníkem ten, kdo byť zcela formálně nabyl obchodní podíl.
20. Tento právní názor nejenže je pouze alternativou k právnímu názoru zastávanému obecnými soudy (tj. není podložen argumentací, pro niž by mu před konkurenčním právním názorem měla být dána přednost), ale navíc vychází z ryze formalistického výkladu pozitivního práva bez ohledu na jeho účel. Vedl by tak k např. zcela absurdním situacím, v nichž by účinně funkce jednatele vznikla osobě, jejíž podpis na potřebných listinách by byl zfalšován, a která by o ničem nevěděla, či že by na takovou osobu byl účinně převeden obchodní podíl.
21. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že právní názor, z nějž obecné soudy vyšly, je zcela v mezích ústavní konformity. Jakkoliv soukromoprávní úprava z pohledu trestního práva nemusí být rozhodná a trestný čin lze spáchat i jednáním, které je dle soukromoprávní úpravy formálně po právu, ani soukromoprávní optikou se fingovaná změna jednatele a jediného společníka společnosti X, nejeví jinak, než jak ji posoudily obecné soudy.
22. Jak ohledně vzniku funkce v orgánu obchodní korporace, tak ohledně nabytí obchodního podílu je vcelku konsensuálně přijímán názor, že zápis ve veřejném rejstříku o těchto skutečnostech měl již za právní úpravy zákona č. 513/1993 Sb., obchodní zákoník, ve znění platném a účinném v době předmětného skutku (dále jen "obchodní zákoník"), toliko deklaratorní povahu [srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 662/01 ze dne 19. 11. 2002 (U 41/28 SbNU 471); usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2012, sp. zn. 29 Cdo 94/2016; či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2006, sp. zn. 20 Cdo 552/2006]. Tak je tomu ostatně i za současné úpravy, tedy jde o řešení uplatňované v pozitivní právní úpravě poměrně konzistentně minimálně v posledních dvou desetiletích.
23. Nelze se tedy ztotožnit se závěrem, že by zápis v obchodním rejstříku vytvářel v každém případě objektivní právní realitu. O tom ostatně svědčí i limitace dosahu tzv. principu materiální publicity veřejných rejstříků dle §29 obchodního zákoníku, která za určitých okolností i v soukromoprávních vztazích umožňovala dovolat se skutečnosti proti údajům zapsaným ve veřejném rejstříku, přičemž toto řešení bylo rovněž převzato
i do aktuálně platné a účinné právní úpravy. Tím více pak těmito údaji nemůže být vázán orgán činný v trestním řízení, pakliže jsou důsledkem trestné činnosti. O to více tento závěr platí o existenci a účincích soukromoprávní smlouvy (zde zejména o převodu obchodního podílu), která za právní úpravy v době předmětného skutku ani za současné právní úpravy nebyla a není vyňata z obecných požadavků na vůli osob, které ji uzavírají, coby náležitosti právního úkonu (resp. dnes právního jednání), zejména z požadavků na to, aby tato vůle byla vážně míněna a nejednalo se toliko o fiktivní právní úkon.
24. Ze stejného důvodu nejsou napadená rozhodnutí zatížena ani vadou extrémního rozporu mezi provedeným dokazováním a skutkovými závěry z něj vyvozenými. Obecné soudy, v prvé řadě nalézací soud, nijak nepopíraly ani nepřehlížely skutečnost, že k formální změně v osobě jednatele a jediného společníka společnosti X, ze stěžovatele na V. M. došlo, naopak ji ve svých úvahách zohlednily.
25. V kontextu dalších ve věci provedených důkazů (viz k tomu dále) tak dospěly k závěru, že tato změna byla pouze účelová a formální, avšak scházela k ní vážně míněná vůle, proto nemohla vyvolávat žádné právní účinky. Takový postup plně odpovídá zásadě volného hodnocení důkazů, jíž jsou obecné soudy v trestním řízení vázány, a Ústavní soud proto nemá důvodu proti němu zasáhnout.
26. Ani s námitkou 2) se Ústavní soud nemůže ztotožnit. Ústavní soud připomíná, že byť musí být v odůvodnění soudních rozhodnutí zásadně každá námitka vypořádána, musí se tak stát toliko úměrně k její relevanci [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1895/14 ze dne 10. 3. 2015 (N 52/76 SbNU 717), nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1589/07 ze dne 9. 4. 2008 (N 69/49 SbNU 45), nález sp. zn. II. ÚS 169/09 ze dne 3. 3. 2009 (N 43/52 SbNU 431) či nález sp. zn. II. ÚS 3624/13 ze dne 19. 11. 2014 (N 212/75 SbNU 379)].
27. Přitom je třeba přihlédnout i k celkovému kontextu řízení před obecnými soudy, který za určitých okolností může připouštět i implicitní vypořádání se s námitkou [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 3441/11 ze dne 27. 3. 2012 (N 61/64 SbNU 723)], a tedy účastník řízení, který určitou námitku vznáší v souvislosti s jedním řízením opakovaně v různých svých procesních úkonech, nemůže důvodně očekávat, že bude pokaždé vypořádána se stejnou pečlivostí a ve stejném rozsahu, nedošlo-li v mezidobí ke změně relevantních okolností tak, že již jednou podrobně vypořádaná námitka tím nabyla konotací, pro něž si vyžaduje zcela novou reakci ze strany obecných soudů vyplývající z této změny okolností.
28. Povinnost řádně odůvodnit svá rozhodnutí totiž ani podle ustálené judikatury Evropského soudu pro lidská práva pro obecné soudy neznamená nutnost detailně odpovědět na každý argument stěžovatele, navíc se její rozsah liší podle druhu rozhodnutí a konkrétních okolností případu (srov. např. rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 21. 1. 1999 ve věci García Ruiz proti Španělsku, stížnost č. 30544/96, bod 26.; rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 4. 10. 2007 ve věci Sanchez Cardenas proti Norsku, stížnost č. 12148/03, bod 49.; rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 18. 12. 2007 ve věci Marini proti Albánii, stížnost č. 3738/02, bod 105.; rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 8. 4. 2008 ve věci Grădinar proti Moldávii, stížnost č. 7170/02, bod 107.; rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 27. 9. 2001 ve věci Hirvisaari proti Finsku, stížnost č. 49684/99, bod 30.; a mnohá další).
29. Porušením práva na spravedlivý proces tak může být zejména stereotypní či automatizované odůvodnění určitých typů rozhodnutí (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 24. 1. 2017 ve věci Paradiso a Campanelli proti Itálii, stížnost č. 25358/12, bod 210.) či nereagování soudu na tvrzení, které si vyžaduje specifickou odpověď, neboť je pro výsledek řízení rozhodující (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 3. 5. 2007 ve věci Bochan proti Ukrajině, č. stížnosti 7577/02, bod 84.; či rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 15. 2. 2007 ve věci Boldea proti Rumunsku, stížnost č. 19997/02, bod 30.). V zásadě jen taková tvrzení vyžadují vždy explicitní a jasnou odpověď soudu (srov. rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 11. 7. 2017 ve věci Moreira Ferreira proti Portugalsku č. 2, stížnost č. 19867/12, bod 84.).
30. V trestním řízení mají takovou povahu např. skutečnosti zpochybňující závěr o vině stěžovatele, na něž obviněný poukázal (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 15. 1. 2013 ve věci Mitrofan proti Moldávii, stížnost č. 50054/07, bod 54.), např. že měl v době činu alibi (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 18. 5. 2010 ve věci Vetrenko proti Moldávii, stížnost č. 36552/02, bod 58.).
31. Na druhou stranu porušením práva na spravedlivý proces dle Evropského soudu pro lidská práva není ani úplné nereagování na námitky, které by ve světle soudem učiněných skutkových zjištění zjevně nemohly obstát či výsledek řízení změnit (srov. k tomu rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 17. 6. 2008 ve věci Victor Savitchi proti Moldávii, stížnost č. 81/04, bod 48.; či usnesení Evropského soudu pro lidská práva ze dne 29. 8. 2000 ve věci Jahnke a Lenoble proti Francii, stížnost č. 40490/98), jakož i nereagování na námitky zjevně irelevantní, zjevně neopodstatněné, mající zneužívající povahu či jinak nepřípustné vzhledem k jednoznačné právní úpravě či praxi (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 11. 10. 2011 ve věci Fomin proti Moldávii, stížnost č. 36755/06, bod 31.). Vypořádání námitky může přitom vyplývat jen implicitně z okolností případu (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 11. 4. 2019 ve věci Harisch proti Německu, stížnost č. 50053/16, bod 35.)
32. Stručnější odůvodnění soudu rozhodujícího o opravném prostředku tam, kde se ztotožnil s rozhodnutím soudu nižšího stupně, nepředstavuje přitom z hlediska práva na spravedlivý proces problém, pokud se nadřízený soud zabýval podstatnými problémy, které mu byly v opravném prostředku předloženy (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 21. 5. 2002 ve věci Jokela proti Finsku, stížnost č. 28856/95, bod 73.; rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 2. 10. 2014 ve věci Hansen proti Norsku, stížnost č. 15319/09, bod 60.; rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 27. 9. 2007 ve věci Nitschkeho pozůstalost proti Švédsku, stížnost č. 6301/05, bod 42.; či rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 13. 1. 2009 ve věci Taxquet proti Belgii, stížnost č. 926/05, bod 40.).
33. Tomu nebrání skutečnost, že byly v opravném řízení vzneseny nové důkazy, pokud nadřízený soud odůvodní, proč na jeho ztotožnění se s rozhodnutím soudu nižšího stupně nemohly ničeho změnit (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 2. 5. 2017 ve věci Ruminski proti Švédsku, stížnost č. 17906/15, bod 33.; či rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 19. 12. 2006 ve věci Klemeco Nord AB, stížnost č. 73841/01, bod 42.). Naopak je-li odůvodnění soudu nižšího stupně odůvodněno nedostatečně, je na nadřízeném soudu, aby své rozhodnutí o opravném prostředku odůvodnil detailněji (rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne
21. 7. 2015 ve věci Deryan proti Turecku, stížnost č. 41721/04, bod 37.).
34. V nynější věci pak nelze než konstatovat, že nalézací soud se vypořádal se všemi relevantními skutkovými zjištěními velice zevrubným, srozumitelným, logickým a přesvědčivým způsobem, přičemž styl odůvodnění lze co do rozsahu, podrobnosti, přehlednosti i argumentace označit dokonce za mimořádně kvalitní.
35. Již nalézací soud se tak zabýval detailně stěžovatelovou obhajobou a žádná ze skutečností uvedených v ústavní stížnosti nevyvolává v Ústavním soudu pochybnosti o tom, že by nalézací soud nějaký podstatný aspekt z hlediska stěžovatelovy obhajoby opomněl či podcenil. Stěžovatel spatřuje selhání odvolacího soudu i Nejvyššího soudu v podstatě v tom, že se ztotožnily s argumentací nalézacího soudu a z jeho pohledu ji pouze stručně zopakovaly, resp. na ni odkázaly. Takový postup je ovšem zcela v souladu se shora nastíněnými východisky.
36. Dlužno zde podotknout, že stěžovatel v průběhu řízení vznášel konzistentně stále stejné námitky a lze s ním souhlasit, že skutečně argument nevypořádání se s nějakou námitkou nelze účinně vznést bez toho, aby tato námitka byla zopakována. Stěžovatel však přehlíží, že obecné soudy poukazem na to, že stěžovatel setrvává stále na stejných námitkách, neignorovaly skutečnost, že tyto nebyly vypořádány, neboť se s nimi nalézací soud vypořádal precizně, ale naopak stěžovatel ignoroval skutečnost, že tyto námitky byly vypořádány již nalézacím soudem tak přesvědčivě, že jejich zopakování na správnosti závěrů uvedeného soudu nemohly ničeho změnit. Ani ztotožnění se s tím, jak se s určitou námitkou vypořádal předchozí ve věci činný soud, se totiž neobejde bez odkazu na příslušnou část odůvodnění.
37. Stěžovatel tak fakticky odvolacímu soudu a Nejvyššímu soudu vytýká, že se s jeho opakujícími se námitkami nevypořádaly pokaždé jiným způsobem, což však povinností obecných soudů není a ani být nemůže, bylo-li již první vypořádání námitky dostatečné a úplné. Ústavní soud k tomu uzavírá, že stejně jako není součástí práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny ani práva na obhajobu v trestním řízení dle čl. 40 ve spojení s čl. 38 Listiny automatický nárok na zproštění obžaloby ve všech případech, není ani součástí práva na řádné vypořádání se s námitkami obhajoby jejich bezpodmínečná akceptace.
38. Ani námitka 4) nemohla Ústavní soud přesvědčit. Ve stěžovatelově věci nebyly splněny podmínky, že by se po využití všech dostupných prostředků dokazování nepodařilo ustálit skutkový stav v kvalitě požadované §2 odst. 5 trestního řádu, a vůbec tak v ní vedle sebe nestály dvě skutkové verze (či dokonce jejich pluralita), z nichž jedna by stěžovateli svědčila, a nebylo by možno ani jednu z nich v uvedené kvalitě potvrdit, ani vyvrátit.
39. Obecné soudy v čele s nalézacím soudem vzaly spáchání předmětného skutku za bezpečně prokázané a velmi pečlivě se zabývaly i všemi detaily, které verzi uváděnou stěžovatelem vyvracejí. Správně tak nalézací soud poukázal např. na to, že smlouva uzavřená mezi V. M. a S. D. Ch. v bulharském jazyce byla dle vyjádření soudní tlumočnice místy nesrozumitelná a odpovídala vytvoření za použití internetového překladače, z čehož nalézací soud dovodil, že text vytvořil někdo jiný, neboť měli-li by být jeho původci oba zmínění svědci jako rodilí Bulhaři, jistě by nemuseli při sepisu smlouvy využít internetový překladač (srov. bod 54. napadeného rozsudku nalézacího soudu).
40. Nalézací soud taktéž neponechal bez povšimnutí, že stěžovatel, který v rámci společnosti X působil relativně krátkou dobu, v době, kdy tato byla již v úpadku, bez jakýchkoliv zkušeností v oboru, nedokázal jakkoliv racionálně vysvětlit, jak je možné, že při kontrole finančního úřadu ještě ve druhé polovině ledna 2012 stěžovatel vystupoval vůči pracovníkům finančního úřadu jako jednatel a jediný společník společnosti X, a takto figuroval i v příslušném protokolu, který podepsal (přičemž až zpětně finanční úřad zjistil, že tento stav neodpovídá zápisu v obchodním rejstříku), a že k předání předmětných strojů V. M. mělo dojít dle stěžovatelem potvrzených předávacích protokolů až 20. 1. 2012, tedy v době, kdy stěžovatel již dle svých vlastních slov neměl mít s předmětnou společností ničeho společného (viz zejména body 50. až 53. a 57. napadeného rozsudku nalézacího soudu).
41. Nalézací soud vycházel rovněž z toho, že stěžovatel nevstoupil do společnosti X, proto, aby se podílel na jejím ekonomickém rozvoji, jak sám tvrdil, neboť nebyl schopen říci prakticky nic bližšího k jejímu reálnému chodu a neznal ani svědka, který byl pro podnikatelskou činnost této společnosti klíčový (a to přitom i z pohledu údajného záměru se společností, který s ní měl stěžovatel dle vlastních slov mít), neboť obsluhoval předmětnou mobilní technologii (viz bod 42. napadeného rozsudku nalézacího soudu), přičemž z údajů zajištěných na pevném disku předchozího jednatele společnosti bylo zjištěno, že i poté, co jej ve společnosti měl nahradit stěžovatel, předchozí jednatel vedl dále plány práce společnosti, z čehož nalézací soud vyvodil, že stěžovatel nikdy fakticky obchodní vedení společnosti X, nepřevzal (viz bod 40. napadeného rozsudku nalézacího soudu). Pokud z toho v kontextu dalších důkazů nalézací soud vyvodil, že stěžovatel do řečené společnosti vstoupil ze zcela jiného důvodu - aby spáchal předmětný skutek - nelze v takové dedukci spatřovat žádnou ústavněprávní vadu.
42. Na těchto skutkových závěrech nalézacího soudu ani na jejich odůvodnění neshledává Ústavní soud ničeho, co by jeho rozhodnutí či ostatní napadená rozhodnutí obecných soudů, která se s tímto závěrem ztotožňují, stavělo mimo meze ústavní konformity procesu dokazování a ustalování skutkového stavu či co by vytvářelo prostor pro aplikaci zásady in dubio pro reo.
43. Odůvodnění, proč nalézací soud neuvěřil, že by stěžovatel neměl s předmětným skutkem nic společného, či že by tento byl spáchán jako útok ze strany nejištěných osob bulharské totožnosti, je (ostatně jako i zbytek odůvodnění) zcela pregnantní, velmi podrobné, koherentní a logické. Nalézací soud se přitom stěžovatelem předestřenou verzí zabýval nejen nepřímo odůvodněním toho, proč neuvěřil, že by stěžovatel předmětný skutek nespáchal, ale i výslovně v bodě 58. svého napadeného rozsudku. Stejně tak výslovně učinil i odvolací soud v bodě 27. svého napadeného rozsudku. Odůvodnění obecných soudů k této otázce Ústavní soud přesvědčilo o správnosti závěrů nalézacího soudu a Ústavní soud na ně bezezbytku odkazuje.
44. Výtku nelze na vrub obecných soudů snést ani z hlediska možného omylu v totožnosti V. M. s osobou, která podepsala předmětné smlouvy, neboť obecné soudy tuto skutečnost braly v úvahu, avšak logicky zdůvodnily, že na celé věci ničeho nemění, neboť pro spáchání předmětného skutku bylo lhostejné, zda touto osobou byl skutečně V. M., nebo osoba, která se za něj jen vydávala s využitím jeho dokladů. Sám svědek M. totiž vypověděl, že osobě, s níž v České republice komunikoval, dal k dispozici své doklady (srov. body 46. a 58. napadeného rozsudku nalézacího soudu).
45. Stejně nalézací soud zcela přesvědčivým způsobem vyvrátil stěžovatelovu námitku, že nebyly prokázány osobní vztahy mezi stěžovatelem a jeho spoluobviněným, neboť k určitému kontaktu mezi nimi muselo dojít již proto, že kupní smlouva mezi společností, na niž měl předmětné stroje převést svědek M. za společnost X, a spoluobviněným, převádí pouze předmětné stroje, které tvořily pět z celkem šesti strojů tvořících předmětnou mobilní technologii, přičemž obsahuje chybu v identifikaci jednoho z nich, k němuž jsou omylem uváděny identifikační údaje šestého stroje, který však z vlastnictví společnosti X, nikdy převeden nebyl.
46. Z toho a dalších důkazů (zejména z toho, že spoluobviněný stěžovatele vypověděl, že si měl předmětné stroje prohlédnout v době, kdy ve společnosti X, probíhala kontrola finančního úřadu, během níž za tuto společnost jednal stěžovatel) nalézací soud uzavřel, že stěžovatel a jeho spoluobviněný byli v kontaktu (srov. body 73. a 74. napadeného rozsudku nalézacího soudu, obdobně také bod 26. napadeného rozsudku odvolacího soudu). Tento závěr je logickou dedukcí nikterak se nepříčící zásadě volného hodnocení důkazů, a tedy Ústavní soud nemá, čeho by nalézacímu soudu v této souvislosti vytkl.
47. Jestliže se s těmito závěry nalézacího soudu ztotožnily i odvolací soud a Nejvyšší soud a nepovažovaly za nutné se k nim nad rámec toho blíže vyjadřovat, neboť žádná ze stěžovatelem uplatněných námitek nebyla způsobilá tyto závěry narušit, nedopustily se, jak již uvedeno výše s odkazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, porušení povinnosti řádně odůvodnit svá rozhodnutí, a tedy tímto způsobem nemohly ani porušit žádné stěžovatelovo ústavně zaručené základní právo či svobodu.
V. Závěr
48. Protože Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, která si pro potřeby rozhodnutí o ústavní stížnosti vyžádal od nalézacího soudu, neshledal ani v těchto rozhodnutích, ani v řízení, které předcházelo jejich vydání, žádnou stěžovatelem vytýkanou vadu, která by zakládala porušení některého ústavně zaručeného práva či svobody stěžovatele ani žádnou takovou flagrantní vadu stěžovatelem neuvedenou, rozhodl bez potřeby projednat věc meritorně mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. prosince 2020
Ludvík David v. r.
předseda senátu