ECLI:CZ:US:2020:2.US.900.20.1
sp. zn. II. ÚS 900/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele R. B., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody, zastoupeného Mgr. Kristýnou Ditmarovou, advokátkou, sídlem Palackého 592/19, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2019, č. j. 11 Tdo 1375/2019-328, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. května 2019, č. j. 2 To 10/2019-291, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 25. října 2018, č. j. 81 T 5/2018-265, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 90 Ústavy a čl. 10 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí Ústavní soud zjistil následující. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 25. 10. 2018, sp. zn. 81 T 5/2018, byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku, za jednání spočívající zkráceně popsáno v tom, že od přesně nezjištěné doby od roku 2015 do 8. 11. 2017 pěstoval rostliny konopí, se záměrem vyrobit finální produkt sušinu omamné látky konopí obsahující co největší množství psychotropní látky delta-9-tetrahydrocannabino (THC)l. Takto celkem vyrobil nejméně 15 801,542 g sušené rostlinné hmoty využitelné pro toxikomanii obsahující 1 016,15 g THC.
3. Za toto jednání byl stěžovatel podle §283 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou a zároveň mu byl uložen trest propadnutí věci.
4. O odvolání stěžovatele proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci, a to usnesením ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. 2 To 10/2019, tak, že podle §256 tr. ř. odvolání zamítl jako nedůvodné.
5. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel namítl, že soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav, s nímž se ztotožnil i odvolací soud, dostatečně neprokazuje, že by neoprávněně vyrobil omamnou a psychotropní látku pro jiného a spáchal takový čin ve velkém rozsahu, čímž naplnil skutkovou podstatu zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku. Soud prvního stupně postavil právní kvalifikaci jeho jednání na domněnce, že pěstoval marihuanu v zištném úmyslu, kdy tato skutečnost v průběhu řízení nebyla prokázána. Stěžovatel marihuanu nedistribuoval ani nenabízel, používal ji pouze k vlastní potřebě a k výrobě léčivých mastí a tinktur. Úmysl pěstovat marihuanu pro účely distribuce soudy dovodily pouze z množství a způsobu pěstování rostlin. O tom, že ji distribuoval, neexistuje žádný důkaz. Postupem soudů byla porušena zásada in dubio pro reo, když byl daný skutek podřazen pod skutkovou podstatu, která stanoví přísnější sazbu trestu odnětí svobody, aniž by splnění podmínek pro užití této právní kvalifikace bylo náležitě prokázáno. Z tohoto důvodu měl být daný skutek kvalifikován podle §284, příp. §285 tr. zákoníku, když se jedná o pouze o případ tzv. samozásobitelství.
7. Dále stěžovatel uvedl, že nebyl naplněn znak spáchání trestného činu ve velkém rozsahu podle §283 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku. Stěžovatel v této souvislosti odkázal na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. Tpjn 301/2013 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 15 Tdo 1003/2012, podle nichž pro naplnění znaku velkého rozsahu v případě marihuany celková hmotnost hmoty využitelné v toxikomanii musí přesahovat hodnotu 10 000 g, kdy účinná látka THC musí přesahovat hodnotu 1 000 g. V případě stěžovatele bylo prokazatelně zjištěno 15 801,71 g sušené rostlinné hmoty obsahující 1 016,15 g účinné látky, tzn. pouze 16,5 g nad spodní hranici, aby předmětné jednání mohlo být kvalifikováno jako spáchané ve velkém rozsahu. Zmíněné hodnoty u nezpracovaných rostlin byly získány z reprezentativního vzorku 10 ks rostlin, kdy stěžovatel namítl, že z tohoto důvodu i z následného vyjádření znalce mohou existovat odchylky naměřených hodnot. Podle názoru stěžovatele v souladu se zásadou in dubio pro reo měly být znaleckému zkoumání podrobeny veškeré rostliny, aby byla možnost uvedených odchylek vyloučena. Také není zřejmé, kým a jakým způsobem byly rostliny z indoorové pěstírny ke znaleckému zkoumání vybrány. Návrh na zpracování revizního znaleckého posudku soudy zamítly.
8. V návaznosti na výše uvedené stěžovatel dále namítl, že nebyla splněna podmínka velkého rozsahu i s ohledem na skutečnost, že podstatná část zajištěné sušené hmoty byla určena k likvidaci z důvodu jejího napadení plísní, čímž nebyla použitelná jak v toxikomanii, tak ani pro účely výroby mastí a tinktury. Taková sušená hmota neměla být do celkového množství zahrnuta, když se jednalo o 6 363,70 g, což by celkovou hmotnost snížilo na 9 438,01 g. Toto množství by nepřesahovalo hodnotu 10 000 g, a nebyl by tak naplněn znak kvalifikované skutkové podstaty ve smyslu §283 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku. Návrh stěžovatele na vypracování revizního znaleckého posudku také ohledně této skutečnosti byl odvolacím soudem zamítnut.
9. Stěžovatel rovněž namítl, že trest ve výměře osm let a šest měsíců je v rozporu se zásadou přiměřenosti a zásadou humanity sankcí, když takto přísný trest je neadekvátní spáchanému jednání, a účelu trestu by mohlo být dosaženo trestem mírnějším. Stěžovatel se k jednání doznal, s orgány činnými v trestním řízení spolupracoval a jedná se o ojedinělý exces z jinak řádného života. Trest se mu jeví jako nepřiměřený i s ohledem na vztah k matce a strýci, kteří jsou odkázáni na jeho osobní péči.
10. Stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.
III.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud následně posoudil stěžovatelovu ústavní stížnost v těchto jejích shora (viz předchozí bod) specifikovaných částech (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
12. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda se soudy dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní následky, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.
13. Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda výklad použitého práva je i ústavně konformní; deficit takového adekvátního posouzení se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá-li ustáleným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně přijímaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
14. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto se patří odkázat na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí.
15. V rovině zcela konkrétní, resp. v jednotlivostech a stěžovateli již jen na vysvětlenou, lze doplnit následující závěry.
16. Stěžovatelem uplatněné námitky brojí především proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů rozhodujícími soudy. Dané oblasti patří do kompetenční sféry nezávislých soudů a Ústavní soud zasahuje do jejich pravomoci zcela výjimečně, a to jen při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. Uplatňuje-li stěžovatel výtky skutkového původu, Ústavní soud připomíná, že ve své dosavadní judikatuře formuloval celkem tři oblasti, v nichž pochybení v průběhu dokazování před obecnými soudy nabývají takové intenzity, že je nezbytný jeho kasační zásah z důvodu ochrany dotčených základních práv a svobod.
17. První skupinu případů, v nichž Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, tvoří situace, kdy důkaz (resp. informace v něm obsažená) není získán co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)]. Stěžovatel nenamítá výslovně, že právě tento problém v trestním řízení vyvstal. Obsahově poměrně blízká výtka, že množství účinné látky THC v ním pěstovaných rostlinách znalec určoval z reprezentativního vzorku 10 ks rostlin namísto, kdy podle jeho názoru by měl analyzovat všechny vypěstované rostliny.
18. Druhou skupinou pochybení soudů v oblasti dokazování jsou případy tzv. opomenutých důkazů [srov. např. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. Ústavní soud opakovaně judikoval, že z hlediska práv zaručených hlavou pátou Listiny neexistuje povinnost soudu vyhovět všem důkazním návrhům vzneseným účastníky řízení [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995 sp. zn. II. ÚS 56/95 (N 80/4 SbNU 259)]. Uvedené vyplývá rovněž z ústavní zásady nezávislosti soudu, zakotvené v čl. 81 Ústavy, podle které je věcí soudu, aby při dodržení ústavněprávních mezí rozhodl, zda bude řízení doplňovat o další stranami navržené důkazy, nebo zda skutkový stav věci byl již před soudem objasněn v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí o podané obžalobě. Totéž se podává i z §2 odst. 5 tr. řádu, podle něhož orgány činné v trestním řízení postupují za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí. Soud však je povinen vysvětlit, z jakého důvodu požadované důkazy neprovedl.
19. Konečně třetí základní tzv. kvalifikovanou vadou důkazního řízení je situace, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování.
20. Těmto dvěma kategoriím vad důkazního řízení se stěžovatel míní přiblížit výtkami, že soudy nezadaly zpracování revizního znaleckého posudku, když zjištěné hodnoty mohou vykazovat odchylky. Ústavní soud shledal, že skutková zjištění obecných soudů mají v provedených důkazech z ústavněprávních hledisek dostatečnou obsahovou oporu. Vrchní soud se nezpronevěřil ústavněprávním požadavkům na řádný postup řízení, přičemž na základě výsledků dokazování, které považoval za zcela dostačující, a jejich pečlivého zvážení dospěl k věcně udržitelným závěrům; Ústavní soud nemá možnost do tohoto postupu jakkoliv zasahovat, či dokonce přehodnocovat jeho výsledky [k tomu srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 9. 6. 2014 sp. zn. IV. ÚS 787/13 (N 116/73 SbNU 801), ze dne 8. 8. 2013 sp. zn. II. ÚS 2142/11 (N 141/70 SbNU 323), ze dne 16. 6. 2011 sp. zn. I. ÚS 864/11 (N 116/61 SbNU 695), ze dne 5. 3. 2010 sp. zn. III. ÚS 1624/09 (N 43/56 SbNU 479), ze dne 7. 1. 2010 sp. zn. III. ÚS 722/09 (N 2/56 SbNU 11), ze dne 29. 4. 2009 sp. zn. I. ÚS 3094/08 (N 103/53 SbNU 293), ze dne 4. 6. 1998 sp. zn. III. ÚS 398/97 (N 64/11 SbNU 125) a další].
21. V posuzované věci Ústavní soud neshledal protiústavní pochybení, pro která by byl oprávněn přistoupit ke kasačnímu zásahu. Naopak, napadená rozhodnutí jsou dostatečně pečlivě a logicky odůvodněna a námitky, které vůči procesu dokazování stěžovatel vznáší, již byly v trestním řízení náležitě vypořádány.
22. Ústavní soud připomíná, že je zejména povinen zkoumat, zda bylo řízení jako celek spravedlivé. V posuzovaném případě dospěl k závěru, že tomu tak bylo, neboť v postupu obecných soudů neshledal natolik závažná pochybení, jež by byla, byť ve svém souhrnu, způsobilá změnit výsledek trestního řízení vedeného proti stěžovateli. Soubor provedených důkazů, posuzovaných ve všech souvislostech, umožnil v tomto konkrétním případě dospět k přesvědčivému závěru o vině. Důkazy, na jejichž základě soudy konstatovaly vinu stěžovatele, byly dostatečně podrobně popsány a zhodnoceny. Hodnocení důkazů nevykazuje znaky libovůle, má vnitřní logiku, vychází ze vzájemných souvislostí a je založeno na rozumných úvahách s dostatečnou mírou přesvědčivosti. Není tedy jakéhokoli podkladu ani pro závěr, že soudy nedostály principům presumpce neviny a in dubio pro reo či nerespektovaly zásadu subsidiarity trestní represe.
23. S námitkou stěžovatele týkající se právní kvalifikace jeho jednání se podrobně vypořádal Nejvyšší soud. Pro právní kvalifikaci nebylo v souladu s ustálenou judikaturou podstatné to, zda vyrobená látka měla sloužit pro stěžovatele nebo pro jiného. Zásadní bylo zjištění, že stěžovatel vypěstoval a následně zpracoval sušením rostliny konopí, čímž bez příslušného povolení vyrobil omamnou a psychotropní látku ve velkém rozsahu.
24. K nepřiměřenosti uloženého trestu Ústavní soud uvádí, že mu zásadně nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu [srov. nález ze dne 24. 4. 2008 sp. zn. II. ÚS 455/05 (N 74/49 SbNU 119)], neboť rozhodování soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné (srov. čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze v případě, že by soudy nerespektovaly zásadu zákonnosti ukládaného trestu (srov. čl. 39 Listiny). Taková situace by mohla nastat v případě, že soud uloží druh trestu zákonem nedovolený, výše trestu se pohybuje mimo rozsah zákonem stanovené sazby, nejsou respektována pravidla modifikující tuto sazbu či upravující trestání v případě mnohosti trestné činnosti, příp. při stanovení konkrétní výměry zvoleného trestu jsou zcela opomenuty rozhodující okolnosti pojící se k osobě pachatele a ke spáchanému trestnému činu, resp. je zde extrémní nevyváženost prvků represe a prevence (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 1. 2014 sp. zn. I. ÚS 2613/13 a ze dne 5. 3. 2015 sp. zn. III. ÚS 2925/14). Taková situace však nenastala; nedošlo k porušení ústavního principu proporcionality trestní represe (soudy dospěly k závěru, že stěžovatel byl při páchání trestné činnosti velmi iniciativní, neboť sám v prostorách domu, který užíval, zařídil a po delší dobu provozoval velmi sofistikovaný proces výroby omamné a psychotropní látky) a ani stěžovatelova ústavně zaručeného práva na ochranu před zasahováním do jeho soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny.
25. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
26. Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti Ústavní soud nerozhodoval o návrhu na odklad výkonu rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. září 2020
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu