ECLI:CZ:US:2020:3.US.1074.20.1
sp. zn. III. ÚS 1074/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky AVM Sofie s. r. o., se sídlem Vlkova 532/8, Praha 3, zastoupené Mgr. Danielem Bartošem, advokátem se sídlem Bílinská 1, Ústí nad Labem, směřující proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 2. 2020, č. j. 9 As 343/2019-27, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatelka proti v záhlaví citovanému usnesení Nejvyššího správního soudu, neboť má za to, že jím došlo k porušení jejích základních práv zaručených v 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2019, č. j. 6 A 189/2018-42, byla dle ustanovení §87 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s.") jako nedůvodná zamítnuta žaloba stěžovatelky ve věci ochrany před nezákonným zásahem žalovaného správního úřadu (Magistrát hlavního města Prahy.
3. Tento rozsudek stěžovatelka napadla kasační stížností, nicméně společně s jejím podáním nezaplatila soudní poplatek. Nejvyšší správní soud ji proto usnesením ze dne 16. 12. 2019, č. j. 9 As 343/2019-9, vyzval k jeho úhradě, a to ve lhůtě 15 dnů od doručení tohoto usnesení. Současně stěžovatelku poučil, že nebude-li soudní poplatek ve stanovené lhůtě zaplacen, k později uhrazenému poplatku se nepřihlíží a soud řízení zastaví.
4. Den následující po skončení stanovené 15denní lhůty, tj. v pátek 3. 1. 2020, byl na účet soudu pod příslušným variabilním symbolem připsán soudní poplatek za podání kasační stížnosti v částce 5 000 Kč.
5. Jak se dále podává z ústavní stížností napadeného usnesení (bod 6), stěžovatelka zadala příkaz k úhradě poplatku z bankovního účtu poslední den stanovené lhůty, tj. dne 2. 1. 2020. Ve stejný den stěžovatelka zaslala Nejvyššímu správnímu soudu prostřednictvím datové schránky rovněž žádost o osvobození od soudních poplatků, v níž bez dalšího uvedla, že "žádá o osvobození od soudních poplatků, neboť má za to, že jsou splněny podmínky pro částečné či plné osvobození od soudních poplatků podle §36 odst. 3 s. ř. s."
6. Nastalou procesní situaci Nejvyšší správní soud zhodnotil s odkazem na vlastní judikaturu takto:
"[P]odá-li stěžovatel (žalobce) žádost o osvobození od soudních poplatků v soudem dodatečně stanovené lhůtě pro zaplacení poplatku, nerozhodne soud o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku, ale žádost nejprve projedná a rozhodne o ní. V případě, kdy žádosti nevyhoví, je povinen žadatele znovu vyzvat k uhrazení soudního poplatku a stanovit mu k tomu lhůtu [...] V projednávané věci je však situace odlišná. Jelikož stěžovatelka soudní poplatek bezprostředně po podání žádosti zaplatila, neměl soud žádný procesní prostor pro posouzení důvodnosti podané žádosti. Za této procesní situace nelze vůbec stěžovatelce osvobození přiznat, a proto ani podání žádosti o osvobození od soudních poplatků nemohlo mít žádný vliv na běh soudem dodatečně stanovené patnáctidenní lhůty."
7. Nejvyšší správní soud zdůraznil, že vyčkávání se zaplacením soudního poplatku až na poslední den dodatečně poskytnuté lhůty nemůže být považováno za procesně odpovědné chování, resp. uvedl, že stěžovatelce nic nebránilo v tom, aby poplatek uhradila způsobem zajišťujícím jeho připsání na účet soudu v poslední den dodatečně stanovené lhůty (např. zaplacením uvedené částky na účet soudu prostřednictvím kterékoliv z poboček České národní banky).
8. Nejvyšší správní soud proto uzavřel, že stěžovatelka požadovaný soudní poplatek v projednávané věci přes výzvu soudu včas nezaplatila, a proto podle ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudních poplatcích") ve spojení s ustanovením §47 písm. c) s. ř. s. řízení o kasační stížnosti zastavil.
9. Stěžovatelka s těmito závěry Nejvyššího správního soudu nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, v níž namítá, že k zastavení řízení došlo neoprávněně. Má za to, že lhůta pro zaplacení soudního poplatku je lhůtou soudcovskou, která může být v odůvodněných případech prodloužena. V odkazu na nález zdejšího soudu ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. IV. ÚS 2338/18 (http://nalus.usoud.cz), uvádí, že soud má povinnost dát při aplikaci práva přednost takovému výkladu, který umožní věcné projednání žaloby před výkladem, který ho zapovídá. Je toho názoru, že i kdyby Nejvyšší správní soud posoudil její žádost o osvobození od soudních poplatků jako nedůvodnou, měl povinnost znovu ji vyzvat k úhradě soudního poplatku a stanovit k tomu náhradní lhůtu. Stěžovatelka současně Ústavní soud žádá, "aby jí přiznal náklady soudního řízení za právní zastoupení."
10. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
11. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Posoudil totiž argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Ústavní soud předně uvádí, že Listina v čl. 36 odst. 1 zaručuje každému možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu (případně u jiného orgánu). Podmínkou ovšem je, že se tak musí stát "stanoveným postupem". Součástí tohoto postupu jsou veškeré zákonem stanovené požadavky kladené na účastníka řízení, jež musí být z jeho strany splněny, aby soud mohl rozhodnout v jeho věci a aby při tom mohl zohlednit jím předestřená tvrzení a důkazy. Jednotlivě ani ve svém celku však tyto požadavky nesmí představovat takové omezení přístupu k soudu, které by se práva na soudní ochranu dotýkalo v samotné jeho podstatě a fakticky by tak znemožňovalo jeho uplatnění [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 281/04 ze dne 25. 8. 2005 (N 165/38 SbNU 319); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Uplatnění řady práv je podmíněno zaplacením příslušného poplatku, což je též součástí stanoveného postupu ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 9/15 ze dne 8. 8. 2017 (N 138/86 SbNU 333; 338/2017 Sb.), bod 40].
13. Povinnost hradit soudní poplatky a dodržovat procesní lhůty je standardní podmínkou řádného vedení soudního řízení a je proto na poplatníkovi, aby lhůty stanovené soudem v přiměřené délce dodržel a svou povinnost zaplacení soudního poplatku za podaný návrh řádně splnil [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 2/07 ze dne 13. 11. 2007 (N 193/47 SbNU 539) či usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1286/16 ze dne 24. 5. 2016 a sp. zn. II. ÚS 438/18 ze dne 17. 4. 2018]. Základním východiskem je přitom okolnost, že poplatková povinnost zásadně vzniká již podáním návrhu soudu (§4 odst. 1 zákona o soudních poplatcích) a jeho uhrazení teprve k výzvě soudu je sice možnost zákonem aprobovaná, nikoliv však předpokládaná jako prvotní. Zcela bez významu není ani skutečnost, že v případě kasační stížnosti je poplatek vymezen zákonem jednoznačně, takže není nutno ho "počítat", jako je tomu v některých jiných řízeních, jeho výše není ani nepřiměřená (5 000 Kč, srov. položku 19 cit. zákona) a stěžovatel musí být zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.), takže lze očekávat, že zákonná povinnost řádně uhradit soudní poplatek a jeho výše musí být stěžovateli známa.
14. Ústavní soud opakovaně konstatoval, že současná úprava ustanovení §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích (tj. ve znění zákona č. 296/2017 Sb.) je ústavně přijatelná: zastavení řízení v případě marného uplynutí soudcovské lhůty v délce alespoň 15 dnů není ani nepřiměřené ve vztahu k možnosti uplatnit u soudu tvrzené právo, neboť jde již - jak je uvedeno shora - o lhůtu náhradní pro případ nesplnění povinnosti zaplatit soudní poplatek společně s podáním návrhu [ustanovení §4 odst. 1 písm. a) zákona o soudních poplatcích]. Nadto je možné se negativnímu následku zastavení řízení vyhnout podle ustanovení §9 odst. 4 písm. c) zákona o soudních poplatcích, tedy včasným vysvětlením důvodů, pro které poplatník dosud nemohl poplatek zaplatit.
15. Poplatníkům nic nebrání, aby svou poplatkovou povinnost řádně splnili již při podání návrhu. Pokud tak neučiní, a dokonce ani v dodatečné lhůtě poskytnuté soudem, která sama je již do jisté míry beneficiem (srov. např. usnesení I. ÚS 2593/19 ze dne 12. 11. 2019), je zastavení řízení logickým a ústavně konformním důsledkem jejich pasivity (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1334/18 ze dne 15. 5. 2018, sp. zn. I. ÚS 1335/18 ze dne 20. 6. 2018 či sp. zn. III. ÚS 841/19 ze dne 28. 5. 2019).
16. Ústavní soud připomíná, že již v usnesení sp. zn. IV. ÚS 685/12 ze dne 3. 9. 2012 aproboval právní názor správních soudů, podle kterého je za datum úhrady soudního poplatku považován den, kdy došlo k jeho připsání na účet soudu, a nikoliv již den, kdy dal plátce peněžnímu ústavu pokyn k provedení platby, a že povinnost uhradit soudní poplatek je splněna teprve okamžikem připsání peněžní částky na účet soudu, neboť tímto okamžikem se dostane do faktické dispozice soudu. Lze podotknout, že určitou výjimku zde představuje zaplacení soudního poplatku formou kolkových známek, u něhož zdejší soud dovodil, že pro zachování lhůty postačí předat kolkové známky k poštovní přepravě (srov. nález sp. zn. I. ÚS 2535/18 ze dne 21. 5. 2019).
17. Jak přitom vyplývá ze shodného tvrzení účastníků, v nyní posuzovaném případě byl stěžovatelkou zaplacený soudní poplatek připsán na účet Nejvyššího správního soudu až dne 3. 1. 2020, tj. jeden den po uplynutí dodatečné 15-ti denní lhůty pro zaplacení tohoto poplatku. Nejvyšší správní soud proto postupoval zcela v souladu s ustanovením §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích a se svou ustálenou judikaturou (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu, body 7-8), jež byla aprobována též Ústavním soudem, když řízení o kasační stížnosti zastavil. Na jeho závěru neshledal Ústavní soud žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí.
18. Ústavní soud konečně nepřehlédl určité rysy účelovosti jednání stěžovatelky. Jak se totiž podává z obsahu napadeného rozhodnutí, stěžovatelka v poslední den dodatečné lhůty zaslala Nejvyššímu správnímu soudu prostřednictvím datové schránky žádost o osvobození od soudních poplatků, aniž by v ní ovšem uvedla - nad rámec pouhého obecného tvrzení - relevantní důvod pro osvobození od poplatkové povinnosti (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu, bod 10). Ve stejný den přitom zaplatila soudní poplatek. Pokud by však stěžovatelka skutečně neměla dostatek prostředků k úhradě soudního poplatku, jistě by žádost o osvobození náležitě odůvodnila a vyčkala na její vyřízení. Její - svou podstatou blanketní - podání, jímž se dovolávala osvobození od soudního poplatku, v kombinaci s provedením příkazu k úhradě poplatku z bankovního účtu v poslední den dodatečně stanovené lhůty tedy svědčí spíše o tom, že nezamýšlela dosáhnout osvobození od soudního poplatku, nýbrž odvrátit nepříznivé následky spojené s blížícím se uplynutím lhůty pro jeho zaplacení. V nastalé situaci se tedy Nejvyšší správní soud nemusel žádostí stěžovatelky o osvobození od soudního poplatku zabývat a řízení o kasační stížnosti správně zastavil pro marné uplynutí lhůty pro splnění poplatkové povinnosti. Tento postup, na němž zdejší soud neshledává cokoliv protiústavního, si ostatně již dříve osvojil rovněž Nejvyšší správní soud (srov. usnesení č. j. 4 As 441/2019-23 ze dne 31. 1. 2020).
19. Ústavní soud dále toliko stručně podotýká, že stěžovatelčin odkaz na nález zdejšího soudu sp. zn. IV. ÚS 2338/18 ze dne 28. 5. 2019 je zcela nepřípadný, neboť v něm byla řešena otázka určitosti a úplnosti civilního žalobního návrhu a výkladu vůle žalobce. Tento nález tedy nikterak nesouvisí s předmětem nyní posuzovaného řízení, tj. s poplatkovou povinností.
20. Dle názoru Ústavního soudu tedy nelze právním závěrům a ani procesnímu postupu Nejvyššího správního soudu z ústavněprávního hlediska nic vytknout, a proto ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
21. Za těchto okolností nemohlo být vyhověno ani návrhu stěžovatelky na náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s jejím zastoupením před Ústavním soudem, jelikož podle ustanovení §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu lze tuto náhradu přiznat jen tehdy, nebyla-li ústavní stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. dubna 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu