ECLI:CZ:US:2020:3.US.1115.20.1
sp. zn. III. ÚS 1115/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudce Radovana Suchánka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. N., zastoupeného JUDr. Ing. Václavem Chumem, advokátem se sídlem Sokolská 1788/60, Praha 2, proti usnesení státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 20. 2. 2020, č. j. 1 KZV 160/2019-249, a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru obecné kriminality, 1. oddělení, ze dne 28. 1. 2020, č. j. KRPA-230556-929/TČ-2019-000071, za účasti Městského státního zastupitelství v Praze a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru obecné kriminality, 1. oddělení, jako účastníků řízení a T. F., t. č. ve Vazební věznici Praha - Pankrác, jako vedlejšího účastníka řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
1. Stěžovatel navrhl Ústavnímu soudu zrušení shora uvedených usnesení státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze (dále jen "státní zástupkyně") a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru obecné kriminality, 1. oddělení (dále jen "policejní orgán"), neboť jimi dle stěžovatelova názoru došlo k porušení jeho ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zásady vyjádřené v čl. 2 odst. 2 Listiny a zásady vyjádřené v čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
II. Posouzení splnění procesních předpokladů řízení
2. Stěžovatel se ve své ústavní stížnosti zabývá otázkou její přípustnosti s ohledem na to, že v jeho případě jde o vrácení věci, která je dle jeho názoru v jeho vlastnictví, jiné osobě dle §80 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a tedy není zbaven možnosti domáhat se vlastnického práva v řízení ve věcech občanskoprávních. Přípustnost své ústavní stížnosti ve smyslu §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), dovozuje stěžovatel s oporou o dřívější judikaturu Ústavního soudu, konkrétně o nálezy sp. zn. IV. ÚS 325/98, sp. zn. I. ÚS 16/02, sp. zn. I. ÚS 178/01, sp. zn. IV. ÚS 395/02, sp. zn. IV. ÚS 408/01, sp. zn. I. ÚS 2307/13 a sp. zn. I. ÚS 3523/16 aj.
3. Ústavní soud s tímto stěžovatelovým právním názorem souhlasí, neboť ve své judikatuře konstantně ústavní stížnost proti usnesení, jímž byla zamítnuta stížnost proti rozhodnutí o vrácení věci dle §80 odst. 1 trestního řádu, připouští (kromě stěžovatelem uváděných nálezů srov. také např. z poslední doby nález sp. zn. II. ÚS 2813/18 ze dne 29. 4. 2019).
4. Ústavní soud tedy konstatuje, že ústavní stížnost mu byla doručena včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem, předcházelo jí vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje, a splňuje tedy všechny procesní předpoklady stanovené zákonem o Ústavním soudu.
III. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
5. Napadeným usnesením policejního orgánu bylo rozhodnuto dle §80 odst. 1 trestního řádu o vrácení věcí vedlejšímu účastníkovi řízení, mezi nimi též notebooku specifikovanému v uvedeném rozhodnutí (dále jen "předmětný notebook"), který vedlejší účastník vydal dle §78 trestního řádu. Stěžovatel podal proti tomuto usnesení stížnost, kterou odůvodnil tím, že je vlastníkem předmětného notebooku, a doložil fakturu k jeho koupi. Tuto stížnost státní zástupkyně zamítla svým napadeným usnesením dle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu, neboť ji nepovažovala za důvodnou.
6. Dle státní zástupkyně již předmětný notebook a další zajištěné věci nebyly pro potřeby trestního řízení nutné, proto je policejní orgán vrátil dle §80 odst. 1 trestního řádu tomu, kdo je vydal či komu byly odňaty. Po celý několikaměsíční dosavadní průběh trestního řízení si nikdo zajištěné věci nenárokoval ani k nim nedokládal své vlastnické právo, přičemž policejní orgán není povinen sám od sebe vlastnické právo k zajištěným věcem zjišťovat, nepanují-li o něm žádné pochybnosti.
7. Stěžovatel se v rámci doplnění výslechu vyjadřoval jen k zajištěným flashdiskům a jiným datovým nosičům a předtím se dožadoval vrácení osobních věcí, které mu byly vráceny hned po propuštění ze zadržení, a peněžních prostředků, které jsou nadále zajištěny. S tvrzením svého vlastnického práva k předmětnému notebooku přišel stěžovatel až v odůvodnění stížnosti proti napadenému usnesení policejního orgánu. V takovém případě dle judikatury Nejvyššího soudu není ke zrušení usnesení na podkladě stížnosti důvod.
IV. Argumentace stěžovatele
8. Stěžovatel s právním názorem státní zástupkyně vyjádřeným v jejím napadeném usnesení nesouhlasí, neboť podle něj bylo napadené usnesení policejního orgánu založeno na tom, že o vlastnickém právu vedlejšího účastníka k předmětnému notebooku není pochyb, ačkoliv toto bylo vyvráceno stěžovatelovou stížností a jejími přílohami, tedy státní zástupkyně se měla jeho tvrzením vlastnictví předmětného notebooku zabývat, napadené usnesení policejního orgánu zrušit a předmětný notebook vrátit stěžovateli.
9. Měly-li orgány činné v trestním řízení pochybnosti o tom, kdo je vlastníkem předmětného notebooku, měly dle §80 odst. 1 věty třetí trestního řádu rozhodnout o uložení věci do soudní úschovy. Stěžovatel dále s oporou o judikaturu Ústavního soudu rozvíjí, že i přes možnost dosažení vydání předmětného notebooku na základě předběžného opatření či žaloby v občanském soudním řízení měla nesprávná aplikace §80 odst. 1 trestního řádu za následek porušení jeho ústavně zaručeného práva dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatel doložil nepopiratelně vlastnického právo k předmětnému notebooku, o němž nebyla žádná pochybnost, a tedy dle jeho názoru navzdory tomu, že právo k předmětnému notebooku uplatňoval pouze stěžovatel, vrátily jej orgány činné v trestním řízení nesprávně vedlejšímu účastníkovi.
V. Posouzení Ústavním soudem
10. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci ve státě, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou, jinak by totiž popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatele. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. To platí i pro nynější případ.
11. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Je třeba zdůraznit, že státní zástupkyně odůvodnila své napadené usnesení především odkazem na judikaturní závěr, že uplatnění práva jinou osobou ve smyslu §80 odst. 1 věty druhé trestního řádu, než která věc vydala, či než které byla věc odňata, až ve stížnosti proti usnesení dle §80 odst. 1 věta první trestního řádu, není samo o sobě důvodem ke zrušení takového usnesení z podnětu podané stížnosti [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 224/2001 (publ. v časopisu Soudní rozhledy, rok 2002, č. 5, s. 173; a v časopise Soubor trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. 12/2002- T 299)].
12. Tento závěr odpovídá i ustálenému přístupu judikatury obecných soudů k jednotlivým variantám vrácení věci dle §80 odst. 1 trestního řádu, podle nějž vytváří věty tohoto ustanovení hierarchii, v níž postup podle pozdější věty je vždy současně subsidiární ve vztahu k postupu podle bezprostředně předcházející věty. Primárně je tak třeba věc vrátit tomu, kdo ji vydal či komu byla odňata, teprve uplatňuje-li aktivně právo k této věci jiná osoba, připadá do úvahy postup dle věty druhé, a je-li právo k věci sporné, uplatní se postup dle věty třetí [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2000 sp. zn. 5 Tz 22/2000 (publ. v časopise Soudní rozhledy, rok 2000, č. 7, s. 217); rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 4 Tz 153/2005; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. 4 Tz 30/2005; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2008, sp. zn. 4 Tz 59/2008; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2005, sp. zn. 4 Tz 145/2005; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. 4 Tz 25/2004; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2001, sp. zn. 3 Tz 264/2000; aj.].
13. Ústavní soud nespatřuje ničeho protiústavního na tom, že státní zástupkyně považovala postup policejního orgánu za správný, neboť tento postupoval v souladu s §80 odst. 1 věta první trestního řádu, protože v době rozhodování policejního orgánu stěžovatel své právo k předmětnému notebooku neuplatňoval, ačkoliv tak mohl učinit po relativně dlouhou dobu několika měsíců, k jiným věcem své právo uplatnil a v rámci předchozích úkonů trestního řízení příležitostně otázka vlastnického práva k jiným věcem - datovým nosičům - vznesena byla. Jiný postup policejního orgánu tak z hlediska výkladu §80 odst. 1 trestního řádu provedeného obecnými soudy ani nepřipadal do úvahy.
14. Tvrdí-li pak ve své ústavní stížnosti stěžovatel, že své právo ve smyslu §80 odst. 1 věta druhá uplatnil v odůvodnění své stížnosti proti usnesení policejního orgánu, což mělo podle něj odůvodňovat postup dle §80 odst. 1 věta druhá trestního řádu, pak zcela opomíjí právní názor státní zástupkyně opírající se o výše uvedené usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tz 224/2001, že uplatnění práva v řízení o stížnosti proti usnesení o vrácení věci dle §80 odst. 1 věta první trestního řádu nemůže vést ke zrušení tohoto usnesení. Tento právní názor má logiku, neboť jakkoliv v trestním řízení obecně neplatí zásada koncentrace tvrzení a důkazních návrhů, §80 odst. 1 trestního řádu není jednotný institut, ale obsahuje tři odlišné způsoby nakládání s věcí, která byla vydána či odňata, jejichž uplatnění se vzájemně vylučuje, a tedy byl-li již uplatněn jeden z nich, druhý uplatnit nelze.
15. Ústavní soud připomíná, že interpretace a aplikace norem podústavního práva náleží obecným soudům, neboť zásadně postrádá ústavněprávní rozměr [k tomu srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 2372/11 ze dne 3. 9. 2012 (N 146/66 SbNU 219); nález sp. zn. IV. ÚS 1834/10 ze dne 22. 11. 2010 (N 231/59 SbNU 357); či nález sp. zn. I. ÚS 1052/10 ze dne 29. 9. 2010 (N 206/58 SbNU 857)]. Ústavnímu soudu tak zásadně nepřísluší výklad podústavního práva provedený k tomu určeným orgánem veřejné moci přehodnocovat, a to ani v případě odlišného názoru na správnou interpretaci určité právní normy [k tomu srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1056/07 ze dne 21. 5. 2008 (N 94/49 SbNU 409); nález sp. zn. I. ÚS 351/05 ze dne 3. 5. 2006 (N 94/41 SbNU 253); či nález sp. zn. II. ÚS 259/05 ze dne 21. 3. 2006 (N 65/40 SbNU 647)].
16. Přesto může i nesprávnou aplikací či interpretací norem podústavního práva dojít k porušení některého z ústavně zaručených základních práv či svobod [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 2516/07 ze dne 28. 5. 2009 (N 124/53 SbNU 559)]. Ústavní soud proto vymezil i okruh situací, v nichž nesprávná interpretace nebo aplikace podústavního práva obecnými soudy může zakládat důvod pro zásah Ústavního soudu. Obecně půjde o situace, kdy obecný soud neodůvodněně upřednostnil při aplikaci či interpretaci právní normu sledující určitý ústavně chráněný účel na úkor právní normy sledující jiný ústavně chráněný účel, dále o situace, kdy z možných výkladových alternativ jedné právní normy zvolí výklad ústavně nekonformní, jakož i situace, kdy aplikace či interpretace právní normy je v daném případě svévolná či v extrémním rozporu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. inter alia multa, např. nález sp. zn. I. ÚS 3523/11 ze dne 7. 3. 2012 (N 48/64 SbNU 599); nález sp. zn. I. ÚS 2736/07 ze dne 14. 4. 2010 (N 83/57 SbNU 115); nález sp. zn. I. ÚS 755/06 ze dne 10. 12. 2008 (N 219/51 SbNU 725); či nález sp. zn. I. ÚS 320/06 ze dne 29. 10. 2008 (N 184/51 SbNU 259)].
17. Mezi případy, v nichž Ústavní soud může zasáhnout proti určitému způsobu interpretace či aplikace norem podústavního práva, patří dále např. interpretace právní normy v extrémním rozporu s principy spravedlnosti [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2610/14 ze dne 20. 1. 2015 (N 6/76 SbNU 99)], interpretace, která nešetří podstaty a smyslu ústavně zaručených základních práv [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2472/13 ze dne 25. 11. 2014 (N 214/75 SbNU 403)], interpretace či aplikace extrémně formalistická [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2972/10 ze dne 30. 10. 2014 (N 198/75 SbNU 229), bod 20.], interpretace vedoucí k odepření přístupu k soudu [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 3106/13 ze dne 23. 10. 2014 (N 196/75 SbNU 211)], či odepření ochrany práva jednotlivce toliko v důsledku nevyjasněné koncepce, dané diametrálními změnami v přístupu obecných soudů k určité právní otázce [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 3403/11 ze dne 8. 8. 2013 (N 142/70 SbNU 333), bod 18.; nález sp. zn. II. ÚS 3/10 ze dne 5. 9. 2012 (N 148/66 SbNU 245), bod 24; či nález sp. zn. II. ÚS 635/09 ze dne 31. 8. 2010 (N 176/58 SbNU 539)].
18. Stěžovatel však k předmětnému právnímu názoru státní zástupkyně opírající se o judikaturní závěry Nejvyššího soudu neuplatnil v ústavní stížnosti žádnou oponenturu, která by mu vytýkala některou ze shora uvedených či jiných vad, jež by opravňovaly k závěru, že tento právní názor není ústavně konformní. Měl-li by tento právní názor vést ke zrušení napadených rozhodnutí Ústavním soudem pro porušení stěžovatelova ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu či ochranu jiným orgánem veřejné moci dle čl. 36 odst. 1 Listiny, musel by Ústavní soud dotvořit stěžovatelovu ústavněprávní argumentaci proti němu. To však úkolem Ústavního soudu není. Předmětný právní názor se přitom nejeví ani a priori jako extrémně vybočující z mezí obecně uznávaných výkladových metod ani jako stojící z jiného důvodu v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, neboť stěžovatel měl možnost relativně snadno svou včasnou procesní aktivitou postupu dle §80 odst. 1 věta první trestního řádu předejít.
19. Současně se tento právní názor bez dalšího nevymyká ani dosavadní judikatuře Ústavního soudu včetně té, na niž stěžovatel odkazuje. Ve věcech, v nichž Ústavní soud dosud shledal porušení některého z ústavně zaručených základních práv nesprávnou aplikací §80 odst. 1 trestního řádu, totiž šlo o situace, v nichž byla věc někomu vrácena dle §80 odst. 1 věty první trestního řádu přesto, že třetí osoba k této věci ještě před rozhodnutím o vrácení věci uplatňovala své právo [např. nález sp. zn. IV. ÚS 395/02 ze dne 2. 7. 2003 (N 104/30 SbNU 465)]; o situace, v nichž byla věc vrácena dle §80 odst. 1 věta první trestního řádu či vydána dle §80 odst. 1 věta druhá trestního řádu, ačkoliv právo k věci bylo zjevně ještě před rozhodnutím o vrácení či vydání věci sporné [např. nález sp. zn. II. ÚS 2813/18 ze dne 29. 4. 2019, nález sp. zn. IV. ÚS 408/01 ze dne 15. 10. 2003 (N 118/31 SbNU 73), nález sp. zn. I. ÚS 178/01 ze dne 27. 11. 2002 (N 147/28 SbNU 335), nález sp. zn. IV. ÚS 66/99 ze dne 16. 4. 1999 (N 54/14 SbNU 13) či nález sp. zn. IV. ÚS 325/98 ze dne 22. 10. 1998 (N 130/12 SbNU 239)]; o situace, v nichž věc nebyla vrácena vůbec, ačkoliv o to osoba, která ji vydala či jíž byla odňata, žádala [např. nález sp. zn. II. ÚS 1367/17 ze dne 13. 3. 2018 (N 46/88 SbNU 623); nález sp. zn. II. ÚS 3662/14 ze dne 20. 10. 2015 (N 187/79 SbNU 121)]; případně o situace, kdy měla věc být vydána insolvenčnímu správci, ale místo něj byla vydána jiné osobě [nález sp. zn. I. ÚS 3523/16 ze dne 20. 6. 2017 (N 105/85 SbNU 729)].
20. Nikdy tak dosud Ústavní soud ve své nálezové judikatuře závazně neřešil situaci, v níž by zajištěná věc byla vracena dle §80 odst. 1 věta první trestního řádu tomu, kdo ji vydal či komu byla odňata, v době rozhodování žádná jiná osoba své právo k zajištěné věci neuplatňovala, ačkoliv tak učinit mohla, a teprve v řízení o stížnosti proti usnesení o vrácení věci by třetí osoba takové právo uplatňovala. Ústavní soud se tedy dosud nevyjádřil nálezem ani k platnosti závěrů usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tz 224/2001, a nemůže tak učinit ani na podkladě nynější ústavní stížnosti, která proti těmto závěrům nikterak kvalifikovaně nebrojí.
21. Lze proto uzavřít, že při absenci relevantních ústavněprávních námitek stěžovatele proti předmětnému právnímu názoru státní zástupkyně vyjádřeného v napadeném usnesení není Ústavní soud přesvědčen o tom, že by uplatnění tohoto právního názoru mohlo zatížit napadené usnesení státní zástupkyně vadou protiústavnosti. Jelikož pak uplatnění tohoto názoru logicky zdůvodňuje jak postup a napadené rozhodnutí státní zástupkyně, tak policejního orgánu, nemá Ústavní soud za těchto okolností důvodu ke zrušení ani jednoho z napadených usnesení.
VI. Závěr
22. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí v těchto ani v postupu předcházejícím jejich vydání neshledal nic, co by v mezích stěžovatelových námitek svědčilo o porušení jeho ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu, resp. ochranu poskytovanou jiným orgánem veřejné moci, dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Žádné porušení některého stěžovatelova ústavně zaručeného základního práva či svobody neshledal Ústavní soud ani sua sponte. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 2020
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu