ECLI:CZ:US:2020:3.US.114.20.1
sp. zn. III. ÚS 114/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele J. G., zastoupeného JUDr. Martinem Korbařem, advokátem, sídlem Lublaňská 507/8, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. prosince 2019 sp. zn. 5 To 467/2019, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a přílohy k ní připojené se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") ze dne 16. 10. 2018 sp. zn. 2 T 170/2018 podle §226 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") opakovaně zproštěn obžaloby pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti z nedbalosti podle §217 odst. 1, odst. 3 písm. a) a b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "tr. zákoník").
3. O odvolání státní zástupkyně podaného v neprospěch stěžovatele rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") ústavní stížností napadeným usnesením tak, že rozsudek obvodního soudu podle §258 odst. 1 písm. a), b) a d) tr. řádu zrušil a podle §259 odst. 1 tr. řádu věc vrátil tomuto soudu k opětovnému projednání. V souladu s §262 tr. řádu pak nařídil, aby věc byla projednána v jiném složení senátu. Konstatoval, že rozhodnutí obvodního soudu je zatíženo právními vadami (právním posouzením skutkových zjištění), a současně je jím porušen i §264 odst. 1 tr. řádu, neboť obvodní soud nerespektoval právní názor, jímž byl výslovně zavázán v předchozím kasačním rozhodnutí ze dne 2. 7. 2019.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2016 sp. zn. II. ÚS 1837/16 (N 243/83 SbNU 767), který poskytl jasné mantinely, za kterých je rozhodnutí o přikázání trestní věci jinému senátu v souladu se zákonem a kdy již dochází k porušení práva na zákonného soudce a v důsledku toho i práva naspravedlivý proces. Učinil-li městský soud rozhodnutí podle §262 tr. řádu na základě údajného nerespektování vysloveného právního názoru, stěžovatel má za to, že nejde o právní názor, ale konstatování, že trestný čin spáchal. Jde přitom o přehodnocení důkazů, které městský soud neprovedl. Cituje z nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 2. 2019 sp. zn. IV. ÚS 4091/18, podle jehož závěrů podřízený soud není právním názorem nadřízeného soudu vázán bezpodmínečně. Domnívá se, že městský soud sám hodnotil důkazy, které neprovedl, čímž nepřípustně zasáhl do skutkových zjištění, což rovněž vyplývá z nálezové judikatury Ústavního soudu. Poukazuje na první kasační rozhodnutí městského soudu, které nepovažuje za řádně odůvodněné, a odkazuje na následné rozhodnutí obvodního soudu, s nímž se ztotožňuje, a které vysvětluje, proč nedošlo k respektování právního názoru městského soudu. Je přesvědčen o tom, že právní názor městského soudu je pouhým přehodnocením důkazů a neposkytuje obvodnímu soudu dostatečné instrukce, jak v řízení pokračovat.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí vydáno, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je částečně přípustná.
IV.
Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy představuje procesní prostředek k ochraně subjektivních základních práv a svobod individuálního stěžovatele, které jsou zaručeny ústavním pořádkem. Z §72 odst. 1, 3 a 4 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu lze dovodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně vlastních základních práv, který je možno zásadně využít až po vyčerpání všech právních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně toho kterého práva poskytuje. Přímo v §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřen procedurální obsah principu subsidiarity, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4). Povaze řízení o ústavní stížnosti by tudíž odporovalo, pokud by s ním paralelně probíhalo ve stejné věci řízení před obecnými soudy.
7. V posuzované věci Ústavní soud shledal, že první část rozhodnutí nelze kvalifikovat jako zásah do práv stěžovatele, který by nebyl napravitelný v systému obecného soudnictví. Uvedeným výrokem bylo zrušeno předchozí rozhodnutí obvodního soudu s tím, že řízení před ním bude probíhat dále. V dané procesní situaci tak stěžovatel bude moci v tomto pokračujícím řízení před obecnými soudy uplatnit všechny námitky a pouze nebude-li srozuměn s výsledkem řízení před obecnými soudy a bude-li mít za to, že jimi došlo k porušení jeho základních práv a svobod, může následně zvážit podání nové ústavní stížnosti, kterou již bude (po splnění dalších procesních podmínek řízení) možno věcně posoudit, jelikož nebude v rozporu se shora zmíněným principem subsidiarity [podobně viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2015 sp. zn. III. ÚS 2596/14, usnesení ze dne 4. 1. 2017 sp. zn. II. ÚS 3736/16, či usnesení ze dne 19. 6. 2017 sp. zn. I. ÚS 1682/17 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Stěžovatelem poukazovaný nález sp. zn. II. ÚS 1837/16 se na jeho věc nevztahuje, neboť v napadeném usnesení na rozdíl od případu řešeného uvedeným nálezem městský soud uvedl dostatečně konkrétní pokyny k dalšímu postupu v řízení.
8. Směřuje-li ústavní stížnost proti druhému výroku usnesení městského soudu, jímž bylo rozhodnuto o projednání a rozhodnutí věci v jiném složení senátu podle §262 tr. řádu, pak v této části je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná. Z napadeného usnesení je zřejmé, že městský soud svůj postup ve svém rozhodnutí podrobně odůvodnil. Z jeho strany nešlo o přehodnocování důkazů, provedených obvodním soudem, což se dostatečně podává z jeho argumentace, že vada napadeného zprošťujícího rozsudku spočívá v právním posouzení skutkových zjištění, tak jak je zcela zřejmě z dokazování dovodil obvodní soud. Městský soud zdůraznil, že opakovaně zrušil zprošťující verdikt výhradně pro hmotněprávní vady, přičemž skutková zjištění pojednal tak, jak je z provedených důkazů vyvodil obvodní soud. Z kasačního rozhodnutí jasně vyplývá, že městský soud otázku posouzení zavinění ve smyslu příslušných ustanovení tr. zákoníku (§15 až 19) za daného stavu věci - za daných skutkových zjištění jako již dostatečně úplných k činění hmotněprávních závěrů - pokládal za otázku právní a nikoliv skutkovou, jak tvrdí stěžovatel. Proto se na jeho případ neaplikují závěry nálezů Ústavního soudu, v nichž je zdůrazněno, že nadřízený soud nesmí přehodnocovat důkazy, které sám neprovedl. Není také pravda, že by městský soud bezvýhradně nutil obvodní soud k určitému právnímu závěru, naopak z odůvodnění rozhodnutí městského soudu vyplývá, že bude na obvodním soudu, aby v závislosti na konkrétní okolnosti případu zvážil formu zavinění stěžovatele. Je v něm nadto poznamenáno, že při jasných, důkazně podložených a v podstatě i nesporných objektivních skutkových zjištěních o jednání stěžovatele by mohl zprošťující verdikt z důvodu nenaplnění subjektivní stránky připadat v úvahu v určitých případech, na něž odkázal, a které však obvodní soud dosud nezvažoval ani neodůvodnil. Nelze proto dospět k závěru, který činí stěžovatel, že obvodnímu soudu nebyly poskytnuty dostatečné instrukce, jak v řízení pokračovat.
9. Jde-li v daném případě již o druhé rozhodnutí ve věci, kdy obvodní soud odmítl závazně vyjádřený právní názor městského soudu, pak v zájmu rychlosti a hospodárnosti řízení obstojí i postup, kdy městský soud nařídil, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu.
10. S ohledem na výše uvedené nelze konstatovat, že by napadeným rozhodnutím byla porušena základní práva (svobody) stěžovatele zaručená ústavním pořádkem, a proto byla jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta ohledně druhého výroku usnesení městského soudu podle §43 odst. 2 písm. a) zákona oÚstavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a ohledně prvního výroku usnesení městského soudu podle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. června 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu