ECLI:CZ:US:2020:3.US.1441.19.1
sp. zn. III. ÚS 1441/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele D. L., zastoupeného Mgr. Libuší Hrůšovou, advokátkou, sídlem Goethova 356/5, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. února 2019 č. j. 21 Cdo 2991/2018-764, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. března 2018 č. j. 56 Co 324/2017-727 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 13. června 2017 č. j. 12 C 203/2013-624, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město, jako účastníků řízení, a 1) příspěvkové organizace Střední odborné učiliště stavební, zastoupené JUDr. Ludvíkem Röschem, advokátem, sídlem Malá 43/6, Plzeň, a 2) obchodní společnosti Kooperativa pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group, sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8 - Karlín, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 30. 4. 2019, navrhl stěžovatel zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II.
Shrnutí řízení před obecnými soudy
2. Stěžovatel je bývalým žákem vedlejší účastnice 1). Dne 13. 10. 2008 utrpěl jako učeň 3. ročníku oboru truhlář v rámci výkonu praktického vyučování úraz, při němž na něj spadly dřevotřískové desky a zavalily jej. Poranění pravého hlezna, které muselo být ošetřeno chirurgickou operací, zanechalo trvalé následky. Ztížení společenského uplatnění stěžovatele v souvislosti s uvedeným úrazem bylo ohodnoceno posudkem vypracovaným MUDr. Bedřichem Helmem, posudkovým lékařem vedlejší účastnice 2), ze dne 28. 7. 2010 celkem 1 900 body s navrhovaným zvýšením o 50 % vzhledem k věku pacienta, těžkému lymfatickému otoku pravé dolní končetiny a trvajícímu defektu nad lýtkovou kostí a dále s ohledem na postkomoční syndrom, který stěžovateli brání ve výkonu původní profese truhlář. Stěžovateli bylo na náhradě škody za ztížení společenského uplatnění vyplaceno celkem 345 248 Kč. S účinností od 14. 10. 2009 mu byl přiznán invalidní důchod III. stupně a od 2. 8. 2010 invalidní důchod II. stupně. Žalobou proti vedlejší účastnici 1) se stěžovatel domáhal navýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění ve výši přibližně trojnásobku již vyplacené částky, tedy o částku 1 026 000 Kč s příslušenstvím, která měla být přiměřená konkrétním okolnostem. Podle jeho názoru šlo o výjimečný případ hodný mimořádného zřetele podle §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, (dále jen "vyhláška"), v němž mohl soud výši odškodnění stanovenou podle této vyhlášky přiměřeně zvýšit.
3. Okresní soud Plzeň-město (dále jen "okresní soud") rozhodl podle §152 odst. 2 občanského soudního řádu mezitímním rozsudkem ze dne 27. 1. 2015 č. j. 12 C 203/2013-426, že základ nároku stěžovatele na náhradu škody na zdraví byl opodstatněn do výše 50 %. Bylo nesporné, že za vzniklou škodu při praktickém vyučování odpovídá podle §391 odst. 3 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění účinném do 30. 9. 2015, (dále jen "zákoník práce") vedlejší účastnice 1) jako právnická osoba, u níž se praktické vyučování uskutečňovalo. Byla tak dána její objektivní odpovědnost za tuto škodu podle §366 odst. 1 zákoníku práce, jíž se mohla zprostit zcela, nebo zčásti, byl-li by dán některý z liberačních důvodů podle §367 odst. 1 nebo 2 zákoníku práce.
4. Závěr, že vedlejší účastnici 1) se podařilo zprostit své odpovědnosti za vzniklou škodu, avšak pouze z jedné poloviny, učinil okresní soud na základě následujících skutečností. V neprospěch vedlejší účastnice 1) svědčilo, že v době, kdy došlo k úrazu, nebyl v místnosti s žáky mistr odborného výcviku. Ten sice patrně nedal žákům k manipulaci s deskami souhlas, na druhé straně však byla takováto manipulace i bez souhlasu běžná, byť byla školním řádem výslovně zakázána. Poukázat lze i na způsob ukládání laminových desek, které vedlejší účastnice 1) od úrazu ukládá vodorovně, nikoli svisle jako dříve, a tudíž je otázkou, zda by v případě, že by takovýto postup byl zvolen již tehdy, dostatečně neeliminoval riziko úrazu žáků. Kromě toho okresní soud zohlednil i tehdejší věk stěžovatele (17 let). I když byli žáci pravidelně proškolováni ohledně bezpečnosti ochrany zdraví při práci, stále nebyli vyučeni a plně seznámeni se všemi riziky práce, na kterou se připravovali, a bylo třeba nad nimi stále provádět dozor, jestliže se pohybovali v prostředí se zvýšeným rizikem úrazu. V neprospěch stěžovatele zase bylo třeba přihlédnout k tomu, že byl seznamován s předpisy pro bezpečnost a ochranu zdraví při práci i se školním řádem. Byl mu dán úkol, pro který nepotřeboval žádný materiál. Pokud tedy manipuloval s předmětným materiálem bez předchozího souhlasu mistra, porušil školní řád a jeho podíl na vzniklé škodě je minimálně ve stejné výši jako podíl vedlejší účastnice 1).
5. Následným rozsudkem okresního soudu ze dne 13. 6. 2017 č. j. 12 C 203/2013-624 byla žaloba zamítnuta (výrok I.) a stěžovateli byla uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici 1) náhradu nákladů řízení ve výši 464 410 Kč (výrok II.) a vedlejší účastnici 2), která v řízení před obecnými soudy vystupovala jako vedlejší účastnice na straně žalované, náhradu nákladů řízení ve výši 354 360 Kč (výrok III.), jakož i povinnost zaplatit státu na nákladech státem zálohovaných částku 1 076 Kč (výrok IV.). Podle okresního soudu následky úrazu nepochybně ovlivňují život stěžovatele, včetně jeho zařazení do pracovního poměru, do kterého se podle lékařských zpráv pro pokles jeho pracovní schopnosti není schopen plnohodnotně zařadit. Nebylo však prokázáno, že by měl stěžovatel dříve v oblasti kulturní, sportovní, společenské či jakékoli jiné takové mimořádné aktivity, které by byly úrazem natolik ovlivněny či omezeny, že by odůvodňovaly navýšení ztížení společenského uplatnění. V neprospěch stěžovatele okresní soud hodnotil jeho nevalný zájem o učební obor a výraznou obezitu, kterou trpěl už v době před úrazem a jíž byl v běžném životě značně omezován. Nejde tedy o zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele, při němž by odškodnění ztížení společenského uplatnění stanovené posudkem nebylo dostatečné.
6. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 27. 3. 2018 č. j. 56 Co 324/2017-727 změnil posledně uvedený rozsudek okresního soudu ve výroku I. tak, že uložil vedlejší účastnici 1) povinnost zaplatit stěžovateli částku 171 000 Kč a ve zbývající části tento výrok potvrdil (výrok I.). Dále uložil oběma vedlejším účastnicím povinnost zaplatit stěžovateli společně a nerozdílně jako náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 190 950 Kč (výrok II.) a jako náhradu nákladů odvolacího řízení částku 19 330 Kč (výrok III.). Oběma byla uložena i povinnost zaplatit státu společně a nerozdílně na nákladech řízení zálohovaných státem částku 538 Kč (výrok IV.) a toliko vedlejší účastnici 1) poplatek za řízení před soudem prvního stupně v částce 8 550 Kč (výrok V.).
7. Podle krajského soudu okresní soud provedl řadu důkazů ke zjištění aktivit stěžovatele před úrazem a v podstatě je správně popsal, nedocenil však závažnost újmy na zdraví stěžovatele z hlediska jeho možnosti realizace těchto aktivit po úrazu, a také nesprávně v jeho neprospěch hodnotil fakt, že u něj před úrazem byla diagnostifikována obezita. Krajský soud v tomto směru provedl důkaz znaleckým posudkem Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví v Praze a na jeho základě doplnil skutková zjištění okresního soudu o skutečnosti z tohoto znaleckého posudku vyplývající. Stěžovatel má podle nich od dětství sklon k obezitě, ta se však na vzniku úrazu nepodílela. Současný nepříznivý zdravotní stav odpovídající invaliditě II. stupně je v příčinné souvislosti s úrazem a obezita mohla mít vliv jen na délku léčení, nikoli na celkový výsledný stav. Kolektiv znalců vyloučil, že by obezita stěžovatele byla příčinou současného nepříznivého zdravotního stavu stěžovatele. Stěžovatelem utrpěný úraz a s ním spojené omezení pohybu, které bylo důsledkem úrazu a bylo potřebné k zajištění podmínek pro hojení, naopak vytvořilo podmínky pro zhoršení jeho obezity.
8. S ohledem na výše popsané okolnosti krajský soud rozhodl, že v případě úrazu stěžovatele odškodnění ztížení společenského uplatnění v základní míře, byť v souladu s §6 vyhlášky zvýšené o 50 %, není ve své podstatě dostatečnou náhradou za nepříznivé důsledky úrazu pro další život stěžovatele a pro uspokojování jeho životních potřeb. Jeho dosavadní možnosti uplatnit se v životě a ve společnosti jsou trvale omezeny a podle názoru krajského soudu míru jejich omezení vyjadřuje jednonásobek lékařem stanoveného bodového hodnocení, tedy - po krácení o 50 % pro spoluzavinění stěžovatele - částka 171 000 Kč. Právě o tuto částku tak podle §7 odst. 3 vyhlášky krajský soud zvýšil odškodnění stěžovatele. Zamítnutí žaloby bylo nicméně potvrzeno v části, ve které se stěžovatel domáhal úroku z prodlení. Postupem podle §7 odst. 3 vyhlášky soud totiž povinnost k plnění zvýšené náhrady za ztížení společenského uplatnění konstituuje. Do doby, než je o tomto nároku rozhodnuto, nemůže nastat ani jeho splatnost, ani prodlení s jeho plněním.
9. Dovolání stěžovatele do části výroku I. rozsudku krajského soudu, kterým byl potvrzen rozsudek okresního soudu o zamítnutí žaloby co do částky 855 000 Kč, Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 12. 2. 2019 č. j. 21 Cdo 2991/2018-764, neboť neshledal splnění některé z podmínek přípustnosti dovolání podle §237 občanského soudního řádu.
III.
Argumentace stěžovatele
10. Stěžovatel vytýká obecným soudům nesprávný výklad §7 odst. 3 vyhlášky. Zvýšení odškodnění ztížení společenského uplatnění toliko o částku představující polovinu výše odškodnění, jež bylo stanoveno na základě bodového ohodnocení podle lékařského posudku, je nedostatečné a nepřiměřené způsobené újmě. Přiznaná částka, tvořící v přepočtu 17 měsíčních čistých příjmů ve výši 10 000 Kč, nereflektuje skutečný zdravotní stav stěžovatele a jeho rozsáhlé omezení v běžném způsobu života. Nejvyšší soud pak při rozhodování o dovolání stěžovatele zcela rezignoval na jakoukoli argumentaci, s jeho námitkami se nikterak nezabýval a dovolání jen lakonicky odmítl.
11. Pro posouzení přiměřenosti odškodnění je podle stěžovatele rozhodující reálná hodnota peněžní částky, jejímž prostřednictvím mají být kompenzovány imateriální požitky, o které poškozený v důsledku poškození zdraví přišel. Nelze abstrahovat od požadavků, aby byla přiznaná výše náhrady za ztížení společenského uplatnění založena na objektivních a rozumných důvodech a aby byla zachována proporcionalita mezi způsobenou zdravotní újmou a přiznanou peněžní částkou. Obecné soudy měly nedostatečně zvážit všechny okolnosti významné pro rozhodnutí o dalším mimořádném navýšení odškodnění. Správně měly přihlédnout k možnostem uplatnění stěžovatele v životě a ve společnosti, kupř. při uspokojování jeho životních a společenských potřeb, včetně výkonu dosavadního povolání nebo přípravy na povolání, dalšího vzdělávání a možnosti uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a sportovním.
12. Krajský soud ve svém rozhodnutí sice omezení a změny v dosavadním životě stěžovatele, ke kterým došlo v důsledku úrazu, správně zhodnotil, po jejich zvážení však dospěl k názoru, že přiměřené je zvýšení ztížení společenského uplatnění toliko o jednonásobek. Úvahu o tom, proč je právě tento jednonásobek dostatečným navýšením, však neodůvodnil. Stěžovatel je přesvědčen o tom, že mu měla být náhrada přiznána ve větším rozsahu, a to právě s přihlédnutím k věku, kdy se úraz stal, a zdravotním komplikacím, které stěžovatel má i po téměř 10 letech od úrazu a které velmi výrazným způsobem zasahují nejen do jeho společenského a rodinného života, ale ovlivňují i jeho pracovní zařaditelnost.
13. Poslední okruh námitek stěžovatele se týká toho, že mu nebyl přiznán úrok z prodlení, ačkoli soudní spor trval poměrně dlouhou dobu. Vzhledem k tomu, že stěžovatel délku trvání sporu negativním způsobem nikterak neovlivnil, představuje nyní přiznaná částka bez příslušenství zcela jinou hodnotu, než by tato měla na počátku soudního sporu. Délku soudního řízení více než 8 let považuje za nepřiměřeně dlouhou.
IV.
Shrnutí řízení před Ústavním soudem
14. Pro účely tohoto řízení si Ústavní soud vyžádal spis vedený u okresního soudu pod sp. zn. 12 C 203/2013 a vyzval účastníky řízení i vedlejší účastnici 1) k vyjádření se k ústavní stížnosti.
15. Nejvyšší soud ve svém vyjádření ze dne 13. 2. 2020 uvedl, že výtky stěžovatele jsou svou povahou převážně vyjádřením nesouhlasu neúspěšného účastníka řízení s přijatými skutkovými a právními závěry ve věci samé. V tomto ohledu setrval na svém závěru, že ve věci bylo rozhodnuto v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby byly rozhodné právní otázky posouzeny jinak. Ústavní stížnost by měla být odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
16. Krajský soud ve svém vyjádření ze dne 20. 2. 2020 plně odkázal na obsah jím vydaného rozsudku. Ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele podle jeho názoru nebyla porušena.
17. Okresní soud ve svém vyjádření ze dne 14. 2. 2020 podrobně shrnul průběh řízení. Připomněl, že žaloba stěžovatele byla dne 18. 11. 2010 podána Okresnímu soudu v Rokycanech, jenž posléze vyslovil místní nepříslušnost a věc postoupil okresnímu soudu, u něhož byla ode dne 1. 2. 2011 vedena pod sp. zn. 35 C 37/2011 a později pod sp. zn. 12 C 203/2013. Délka řízení, kterou stěžovatel označuje za nepřiměřenou, byla způsobena nutností vyslechnout poměrně velký počet svědků, včetně opakovaných účastnických výpovědí stěžovatele. Ve věci bylo třikrát podáno odvolání a spis tak byl vždy předkládán odvolacímu soudu. Jednotlivé úkony okresního soudu byly činěny bez průtahů, jednání byla připravená, obsáhlá, vedená za účelem rozhodnutí ve věci samé. Účastníkům byl dán dostatečný prostor pro vyjádření a k prokázání svých tvrzení, včetně poučení podle §118a občanského soudního řádu. S ohledem na složitost věci okresní soud umožnil účastníkům předložit závěrečné návrhy písemně, aby mohli uplatnit všechny své argumenty. Rovněž využil vydání mezitímního rozsudku. Po stránce věcné okresní soud uvedl, že se plně ztotožňuje s rozsudkem krajského soudu, který připustil a zohlednil důkaz znaleckým posudkem. Protože nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, ústavní stížnost by měla být zamítnuta.
18. Možnost vyjádřit se k ústavní stížnosti využila také vedlejší účastnice 1). V podání ze dne 18. 2. 2020 shrnula průběh řízení i jeho výsledky. Upozornila, že ke všem rozhodným skutečnostem bylo provedeno velmi široké a podrobné dokazování. Obecné soudy s ohledem na všechny zjištěné skutečnosti správně uzavřely, že pro navýšení základní částky odškodného až na trojnásobek nejsou splněny podmínky. Stěžovatel se domáhal zcela přemrštěných a neopodstatněných nároků a bohužel nebyl schopen řádně reflektovat jednak své zásadní spoluzavinění, jednak další objektivně zjištěné skutečnosti, které měly na stanovení výše případné částky odškodnění zásadní vliv. Podle vedlejší účastnice 1) nebyly prokázány takové výjimečné skutečnosti, který by opodstatňovaly mimořádné navýšení částky odškodnění. Spíše bylo prokázáno, že stěžovatel se již v době před úrazem od svých vrstevníků výrazně lišil a vybočoval, a to nejen z důvodu své značné nadváhy, ale i z důvodu svých povahových vlastností a omezených zájmů. Tato odlišnost a rozdílnost by se u něj postupem času bez ohledu na jakékoli zranění spíše jen prohlubovala. Napadenými rozhodnutími soudů nebylo zasaženo do základních práv stěžovatele a jeho ústavní stížnost by měla být jako zcela nedůvodná odmítnuta.
19. Uvedená vyjádření byla zaslána stěžovateli pro případ, že by na ně chtěl reagovat. Ten ve své replice ze dne 16. 3. 2020 setrval na svém názoru, že jeho ústavní stížnost je důvodná a odkázal na svou původní argumentaci.
V.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
20. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost je přípustná [stěžovatel neměl k dispozici další zákonné procesní prostředky k ochraně práva dle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
VI.
Vlastní posouzení
21. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatele, vyjádřeními účastníků řízení a obsahem příslušného spisu, zhodnotil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
22. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
23. Předmětem ústavní stížnosti stěžovatele, jenž jako žák středního odborného učiliště utrpěl při praktickém vyučování úraz, je jeho nesouhlas s výší, o kterou krajský soud podle §7 odst. 3 vyhlášky zvýšil odškodnění za ztížení společenského uplatnění, na které má stěžovatel nárok vůči vedlejší účastnici 1) podle §366 odst. 1 a §391 odst. 3 zákoníku práce. Podle stěžovatele mu mělo být přiznáno mnohem vyšší odškodnění společně s úroky z prodlení. Ve své podstatě tak namítá neústavnost výkladu a použití §7 odst. 3 vyhlášky, neboť obecnými soudy provedené zvýšení odškodnění nepovažuje za přiměřené.
24. Podle §391 odst. 3 zákoníku práce příslušná právnická osoba vykonávající činnost školy odpovídá žákům středních škol, konzervatoří a jazykových škol s právem státní jazykové zkoušky a studentům vyšších odborných škol za škodu, která jim vznikla porušením právních povinností nebo úrazem při teoretickém a praktickém vyučování ve škole nebo v přímé souvislosti s ním.
25. Konkrétní způsob určení výše odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění vyplýval z §7 vyhlášky, podle něhož se tato výše stanoví na základě bodového ohodnocení stanoveného v lékařském posudku (odstavec 1). Hodnota jednoho bodu činí 120 Kč (odstavec 2). Ve zvlášť výjimečných případech hodných mimořádného zřetele může soud výši odškodnění stanovenou podle této vyhlášky přiměřeně zvýšit (odstavec 3).
26. Ústavnímu soudu obecně nepřísluší posuzovat, v jaké konkrétní výši by náhrada za ztížení společenského uplatnění měla být přiznána. Je věcí úvahy obecných soudů, jaké zvýšení podle §7 odst. 3 vyhlášky má být v mimořádných případech použito. Z hlediska ústavnosti však nutno dbát na to, aby přiznaná výše náhrady za ztížení společenského uplatnění byla založena na objektivních a rozumných důvodech a aby mezi touto přiznanou výší (peněžní částkou) a způsobenou škodou (újmou) existoval vztah přiměřenosti [např. nález ze dne 29. 9. 2005 sp. zn. III. ÚS 350/03 (N 186/38 SbNU 499), nález ze dne 29. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 2955/10 (N 64/64 SbNU 735) nebo nález ze dne 1. 8. 2016 sp. zn. II. ÚS 46/16 (N 141/82 SbNU 257)]. Navýšení základní bodové sazby podle §7 odst. 3 vyhlášky musí být takové, aby výsledná částka odškodnění co nejvíce odpovídala okolnostem konkrétní věci a skutečným následkům, které poškozený v důsledku úrazu utrpěl. Použití tzv. násobku ovšem není nezbytné a dojde-li k němu, obecné soudy nejsou povinny odůvodňovat, proč vzhledem k okolnostem věci zvolily právě konkrétní násobek [nález ze dne 2. 2. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3122/15 (N 23/80 SbNU 275)].
27. Při rozhodování o přiměřeném zvýšení odškodnění ztížení společenského uplatnění podle §7 odst. 3 vyhlášky mají obecné soudy široký prostor k úvaze. Současně jsou ale kladeny zvýšené nároky na zdůvodnění daného postupu. Náhrada za ztížení společenského uplatnění totiž plní v rámci právní úpravy náhrady škody na zdraví reparační funkci, a to přestože v některých případech poškození zdraví finančně "reparovat" nelze a možné je snad jen částečné ulehčení životní situace poškozené osoby dílčí kompenzací nevyužitých životních možností, k němuž může přiznaná (i zvýšená) peněžní náhrada přispět [nález ze dne 1. 10. 2014 sp. zn. I. ÚS 501/13 (N 183/75 SbNU 27)].
28. Bližší kritéria pro rozhodování o zvýšení odškodnění ztráty společenského uplatnění podle §7 odst. 3 vyhlášky plynou z judikatury Nejvyššího soudu. Podle ní daný postup připadá v úvahu ve výjimečných případech hodných mimořádného zřetele, kdy možnosti poškozeného uplatnit se v životě jsou velmi výrazně omezeny či zcela ztraceny ve srovnání s úrovní jeho kulturních, sportovních či jiných aktivit v době před vznikem škody [stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011 sp. zn. Cpjn 203/2010 (Rc 50/2011)]. Posouzení jeho konkrétní výše přitom vychází jednak z individuálně určených okolností posuzované věci, zvláště pak z hodnocení závažnosti trvalých zdravotních následků, které lze provést na základě srovnání aktivit a způsobu života poškozeného před poškozením zdraví a po ustálení zdravotního stavu, jednak z obecné zkušenosti soudu s přihlédnutím k jiným případům podobného druhu [např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2006 sp. zn. 25 Cdo 759/2005 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010 sp. zn. 25 Cdo 1106/2008]. Vždy je třeba zohlednit také věk poškozeného a míru jeho závislosti na péči ze strany jiných osob.
29. Rozsah mimořádného zvýšení náhrady musí mít jisté hranice. Musí si zachovat racionální vztah k úrovni bodového ohodnocení jednotlivých následků poškození zdraví i jeho peněžnímu vyjádření a respektovat požadavek srovnatelnosti s jinými obdobnými případy. Současně nesmí být projevem libovůle a mít zjevně likvidační účinky pro subjekty k náhradě škody povinné. V tomto ohledu zásadně není významné, zda škodu hradí sám škůdce nebo pojišťovna (např. rozsudek ze dne 8. 2. 2012 sp. zn. 25 Cdo 5223/2009).
30. V posuzované věci nejsou rozporována skutková zjištění, která po doplnění dokazování učinil krajský soud, ani posouzení, zda byly splněny podmínky pro použití §7 odst. 3 vyhlášky. Stěžovatel namítá výlučně nepřiměřenost přiznané výše odškodnění ztížení společenského uplatnění. Podle Ústavního soudu se však krajský soud náležitým a přesvědčivým způsobem vypořádal s důvody, pro které bylo namístě přistoupit k zvýšení právě v jím stanovené výši. S ohledem na jím zjištěné následky úrazu stěžovatele, jakož i ostatní okolnosti věci, nelze celkovou výši odškodnění, zahrnující jak původně vyplacenou částku, tak částku přiznanou napadenými rozhodnutími, považovat za nepřiměřenou. V podrobnostech lze odkázat jak na odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu, tak na některé části odůvodnění napadeného rozsudku okresního soudu, jež byly relevantní i pro rozhodování krajského soudu a týkaly se hodnocení následků úrazu z hlediska jednotlivých aspektů života stěžovatele. Pokud Nejvyšší soud shledal, že krajský soud respektoval východiska vyplývající z jeho dosavadní rozhodovací činnosti, takovémuto posouzení nelze nic vytknout.
31. Za důvodnou pak nebylo možné považovat ústavní stížnost ani v té části, v níž stěžovatel brojil proti nepřiznání úroků z prodlení z částky představující zvýšené odškodnění podle §7 odst. 3 vyhlášky. Napadená rozhodnutí v této části vycházejí z tehdejší právní úpravy, podle níž byla výše odškodnění určena podle bodového ohodnocení, přičemž teprve rozhodnutím soudu byl konstituován nárok poškozeného na zvýšené odškodnění (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016 sp. zn. 25 Cdo 2938/2016). Jakkoli lze mít vůči takto koncipovanému způsobu stanovení výše odškodnění z mnoha hledisek odůvodněné výhrady, v době vzniku úrazu stěžovatele šlo o platnou právní úpravu soukromoprávních vztahů, kterou nelze zpětně měnit v neprospěch subjektu odpovídajícího za škodu.
32. Námitkou tvrzených průtahů v řízení se Ústavní soud nezabýval, neboť ani v případě její důvodnosti by nemohla vést k vyhovění ústavní stížnosti. Otázka případných průtahů v již skončeném řízení by mohla být posuzována jen v souvislosti s rozhodováním o nároku na náhradu těmito průtahy způsobené újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů [např. nález ze dne 7. 8. 2007 sp. zn. IV. ÚS 391/07 (N 122/46 SbNU 151)].
33. Ústavní soud uzavřel, že napadená rozhodnutí nejsou založena na neústavním výkladu a použití §7 odst. 3 vyhlášky, a tudíž jimi nebylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, ani jiné jeho ústavně zaručené základní právo nebo svoboda.
34. Z těchto důvodů Ústavní soud rozhodl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatele pro zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. března 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu