ECLI:CZ:US:2020:3.US.1752.20.1
sp. zn. III. ÚS 1752/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele P. M., zastoupeného Mgr. Adamem Biňovcem, advokátem se sídlem Bykoš 41, Králův Dvůr, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2020 č. j. 5 Tdo 117/2020-1013, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. září 2019 č. j. 11 To 253/2019-937 a rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 26. června 2019 č. j. 8 T 20/2019-699, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Berouně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Berouně, jako vedlejších účastníků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu v Berouně (dále jen "okresní soud"), neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále namítá porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Napadeným rozsudkem okresního soudu byl stěžovatel uznán vinným přečinem porušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle §270 odst. 1, 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), za nějž mu byl uložen podle §270 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl dále uložen peněžitý trest ve výměře 40 denních sazeb po 500 Kč, tedy celkem ve výši 20 000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl stanoven pro případ, že by peněžitý trest nebyl vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání 2 měsíců. Podle §229 odst. 1 tr. řádu byly poškozené společnosti uvedené v rozsudku odkázány s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Trestní jednání stěžovatele spočívalo stručně řečeno v tom, že v době od 24. 12. 2014 do 1. 2. 2017 pod nickem "X" umístil z počítače s IP adresou XX na file hostingový server www.hellshare.com ve 3 335 případech soubory obsahující chráněná audiovizuální díla, a to rozmnoženiny celkem 373 titulů různých audiovizuálních děl umístěných opakovaně ve formátu AVI a MP4, za což od provozovatele serveru, který neevidoval počet stažení, obdržel částku ve výši 236 050 Kč. Dále v době od 23. 11. 2015 do 24. 6. 2016 pod nickem "Y" umístil na file hostingový server www.datoid.cz ve 125 případech soubory obsahující chráněná audiovizuální díla, některá z nich i opakovaně, tyto soubory byly staženy celkem 25 496 krát, za což stěžovatel obdržel od provozovatele serveru příjem ve výši 3 375 Kč. Uvedeným jednáním stěžovatel zpřístupnil prostřednictvím veřejně přístupné sítě internet výše uvedené soubory, aniž by disponoval potřebným souhlasem či oprávněním, činil tak se záměrem získat finanční prospěch pro svoji potřebu v rozporu se zákonem č. 121/2000 Sb., autorským zákonem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "autorský zákon"), a to zejména s jeho §2, §12, §13, §18, §62 a §80. Tímto jednáním způsobil (blíže nevyčíslenou) škodu ve výroku rozsudku konkrétně uvedeným obchodním společnostem jako nositelům práv podle autorského zákona, zastoupeným Českou protipirátskou unií, a na jejich úkor se obohatil o částku v celkové výši 239 425 Kč.
4. O odvoláních stěžovatele, jeho matky V. M. a poškozených obchodních společností uvedených v rozsudku okresního soudu, rozhodl krajský soud napadeným usnesením tak, že je podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), zamítl jako nedůvodná.
5. Dovolání stěžovatele proti výše uvedenému usnesení krajského soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl.
6. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.
II.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení "principu enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí". Má za to, že policejní orgán postupoval v přípravném řízení nad rámec svých oprávnění a mimo rámec svých povinností při zajišťování výpovědí svědkyně V. M., matky stěžovatele a svědkyně M. M., sestry stěžovatele, a to způsobem, který je měl fakticky odradit od jakékoliv výpovědi. Stěžovatel poukazuje na okolnosti podpisu již vyplněného úředního záznamu o podání vysvětlení, ve kterém svědkyně odmítají výpověď, kdy neidentifikovaný příslušník Policie měl na svědkyně naléhat, ať úřední záznam podepíší. Dále předvolání obou svědkyň k hlavnímu líčení dne 29. 5. 2019 jim mělo být doručeno téhož dne, aniž by se mohly hlavního líčení zúčastnit, neboť nebyla zachována třídenní lhůta dle §198 odst. 1 tr. řádu. Soud prvního stupně měl účast svědkyní na hlavním líčení dle stěžovatele zajistit. Uvedená pochybení měla na svědkyně "demotivující účinek", který se projevil mj. následným a uměle vyvolaným obstrukčním postojem obou svědkyní k podání vysvětlení či svědecké výpovědi v předmětném trestním řízení. Protiprávním a viktimizujícím postupem orgánů činných v trestním řízení vůči svědkyním byl stěžovatel připraven o možnost využít jejich svědectví k vlastní účinné obhajobě.
8. Stěžovatel dále poukazuje na skutečnost, že pokud policejní orgán odepření výpovědi výše jmenovaných svědkyní presumoval, aniž by je příslušným způsobem informoval, čeho by se měla jejich výpověď týkat, postupoval proti smyslu ústavně zaručeného práva takové osoby na odepření výpovědi podle čl. 37 odst. 2 Listiny (§158 odst. 8 a §100 odst. 1 a 2 tr. řádu), což mělo za následek, že svědkyně odepřely výpověď z důvodu nedůvěry ve spravedlivé rozhodnutí soudu.
9. Stěžovatel má za to, že jím deklarovaná činnost, tj. tvorba recenzních děl o rozsahu cca 1 až 2 hodin, v níž jsou užity deseti až dvacetivteřinové výňatky filmových děl chráněných právy duševního vlastnictví třetích osob, není způsobilá naplnit skutkovou podstatu trestného činu dle §270 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, nýbrž se jedná o recenzní dílo ve smyslu §31 odst. 1 písm. b) autorského zákona. Okresní a krajský soud svým právním názorem tak měly porušit princip výhrady zákona při označení trestnosti jednání ve smyslu čl. 39 Listiny.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
11. Pokud jde o rozsah ústavněprávního přezkumu návrhu stěžovatele, z jeho obsahu je zřejmé, že stěžovatel výslovně navrhuje petitem kasaci rozhodnutí soudu prvního stupně a odvolacího soudu. Zrušení usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání, formálně právně nenavrhl. Protože však toto usnesení ke své ústavní stížnosti přiložil, Ústavní soud, aby hodnotil návrh z hlediska jeho obsahu a dovodil tak, že směřuje i proti Nejvyššímu soudu, podrobil přezkumu i rozhodnutí soudu dovolacího. V opačném případě by totiž musel ústavní stížnost odmítnout pro nepřípustnost (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 333/06 ze dne 12. 9. 2006).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ve své rozhodovací praxi dává Ústavní soud setrvale najevo, že ochrana právům - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je ústavně svěřena obecným soudům, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině pachatele trestného činu a o uloženém trestu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy obecnými soudy provedené. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým vybočením porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody. Ústavní soud přistupuje ke zrušení soudního rozhodnutí obvykle za situace extrémního nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, pokud jeho rozhodnutí svědčí o možné libovůli [srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)].
13. Z uvedených východisek a mezí přezkumné činnosti Ústavního soudu je nutno vycházet i v nyní projednávané věci, jejíž jádro tvoří polemika stěžovatele se skutkovými a právními závěry obecných soudů. Jedná se v zásadě o totožné námitky, jimiž se z podnětu stěžovatelem podaných opravných prostředků zabýval soud odvolací a v rámci svých kompetencí i soud dovolací, shledávají je nedůvodnými. Stěžovatel navzdory tomu setrvává v přesvědčení o věcné nesprávnosti vydaných rozhodnutí, jež se stížnostní argumentací snaží zvrátit ve svůj prospěch, čímž ovšem staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak již dal shora najevo, nepřísluší.
14. Za daných okolností pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že v postupu obecných soudů žádné pochybení dosahující ústavně právní roviny nezjistil. Dle jeho náhledu obecné soudy v průběhu trestního řízení provedly dostatek důkazů, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 tr. řádu. V odůvodnění svých rozhodnutí poté řádně uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídily při jejich hodnocení, jak se vypořádaly s obhajobou stěžovatele (když tuto považovaly za zcela nevěrohodnou) a jak právně kvalifikovaly prokázané skutečnosti dle příslušných ustanovení trestního zákoníku v otázce viny a trestu. Z napadených rozhodnutí, která bezezbytku splňují požadavky kladené na ně v ustanovení §120 a násl. tr. řádu, je patrné, že obecné soudy neměly o vině stěžovatele žádné pochybnosti. Ústavní soud přitom neshledal, že by jimi učiněné závěry o spáchání stíhaného trestného činu neměly oporu v provedených důkazech, respektive, že by napadená rozhodnutí vycházela z nesprávného právního posouzení dané trestní věci.
15. Ve stručnosti lze k námitkám stěžovatele uvést následující. S námitkou stěžovatele stran nevyslechnutí svědkyně V. M. i okolnostmi podpisu předpřipraveného protokolu její výpovědi se soudy náležitě vypořádaly (okresní soud v bodě 6 napadeného rozsudku, stejně tak i krajský soud v bodě 7 napadeného usnesení). Již okresní soud stěžovateli přesvědčivě vysvětlil, proč jeho jednání nelze posoudit jako bezúplatnou zákonnou licenci podle §31 autorského zákona, ale naopak je způsobilé naplnit skutkovou podstatu trestného činu podle §270 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku (bod 14 a 15 napadeného rozhodnutí). I na ostatní námitky, které stěžovatel v průběhu trestního řízení opakovaně uplatnil, soudy v napadených rozhodnutích dostatečně reagovaly a zcela adekvátně se s nimi vypořádaly. Není tudíž účelné, aby se jimi Ústavní soud jako již čtvrtý soudní orgán v řadě znovu zabýval a opakoval to, co bylo již několikrát řečeno. S odůvodněním napadených rozhodnutí se Ústavní soud ztotožňuje a na tato v podrobnostech odkazuje.
16. Ústavní soud ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu (jež by odůvodňovala jeho případný kasační zásah), zde zjistitelné nejsou.
17. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. srpna 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu