ECLI:CZ:US:2020:3.US.2355.20.1
sp. zn. III. ÚS 2355/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Bohuslava Floriána, zastoupeného JUDr. Vladislavou Hanákovou, Ph. D. advokátkou se sídlem Dr. Tyrše 56, Čechtice, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2020, č. j. 28 Cdo 3341/2019-301, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozsudku Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu ústavní stížností napadeného rozsudku se podává, že jím Nejvyšší soud k dovolání žalovaného Ředitelství silnic a dálnic ČR zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2019, č. j. 35 Co 113/2019-251, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9. 1. 2019, č. j. 30 C 289/2015-206, a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení. V předchozím řízení se jednalo o zaplacení peněžité náhrady za užívání specifikovaných částí pozemků v k. ú. Radotín, které jsou ve vlastnictví stěžovatele a které užíval žalovaný. Důvod, pro který Nejvyšší soud dovolání vyhověl, spočíval ve vyhodnocení právní otázky, zda lze majetkový prospěch, poměřovaný obvyklým nájemným, navýšit o daň z přidané hodnoty, tzn. zda se do peněžité náhrady promítá rovněž případná daňová povinnost, přičemž dospěl k závěru, že nikoliv.
3. Ústavní soud ještě před tím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
4. Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky představuje procesní prostředek k ochraně subjektivních základních práv a svobod individuálního stěžovatele, které jsou zaručeny ústavním pořádkem. Z ustanovení §72 odst. 1, 3, 4 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu lze dovodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně toliko vlastních základních práv, který je možno zásadně využít až po vyčerpání všech právních prostředků, jež zákon stěžovateli k ochraně práva poskytuje. Přímo v ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jednoho z atributů ústavní stížnosti, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Povaze řízení o ústavní stížnosti by tudíž odporovalo, pokud by s ním paralelně probíhalo ve stejné věci řízení před obecnými soudy.
5. V nyní projednávané věci Ústavní soud shledal, že ústavní stížností napadený rozsudek Nejvyššího soudu je sice konečný v tom smyslu, že proti němu již stěžovatel (jak správně uvádí) nemůže před obecnými soudy brojit žádným dalším procesním prostředkem, nicméně v důsledku jeho vydání ještě nedochází k takovému (potenciálnímu) zásahu do práv stěžovatele, který by nebyl napravitelný v systému obecného soudnictví.
6. Uvedeným rozsudkem se totiž pouze zrušilo předchozí rozhodnutí odvolacího a nalézacího soudu s tím, že řízení před soudy bude probíhat dále. V dané procesní situaci tak stěžovatel bude moci v tomto pokračujícím řízení uplatnit všechny eventuální námitky a teprve nebude-li srozuměn s výsledkem řízení před obecnými soudy, může následně zvážit podání nové ústavní stížnosti, která již bude (po splnění dalších procesních podmínek řízení) věcně projednatelná, jelikož se nebude protivit shora zmíněnému principu subsidiarity (podobně viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. III. ÚS 2596/14, usnesení ze dne 4. 1. 2017, sp. zn. II. ÚS 3736/16, či usnesení ze dne 19. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 1682/17, vše dostupné na http://nalus.usoud.cz).
7. Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se Ústavní soud mohl zabývat meritem věci a vyjadřoval se k odůvodněnosti ústavní stížnosti, soudcem zpravodajem předložený návrh odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustný.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. srpna 2020
Vojtěch Šimíček v. r.
soudce zpravodaj