ECLI:CZ:US:2020:3.US.2362.19.1
sp. zn. III. ÚS 2362/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudce Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky V. B. V., zastoupené JUDr. Ing. Martinem Janouškem, advokátem se sídlem Národní obrany 758/23, Praha 6, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. 5. 2019, č.j. 0 P 474/2017-446, 17 P a Nc 154/2019, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2019, č.j. 69 Co 175/2019-499, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") usnesením ze dne 23. 5. 2019, č.j. 0 P 474/2017-446, 17 P a Nc 154/2019, nařídil předběžné opatření, podle něhož je otec oprávněn stýkat se s nezletilými dětmi každý lichý týden v roce v sobotu od 8 do 18 hodin a každý týden v úterý od 15 do 18 hodin.
2. Usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 20. 6. 2019, č.j. 69 Co 175/2019-499, bylo usnesení obvodního soudu změněno a bylo nařízeno předběžné opatření, dle kterého je otec oprávněn stýkat se s oběma nezletilými dětmi v blíže specifikovaných dnech a časech o letních školních prázdninách v roce 2019 a dále od začátku školního roku 2019/2020 je oprávněn se s nimi stýkat každé úterý od 15 do 18 hodin a každý lichý týden v roce v sobotu od 9 do 19 hodin.
II.
3. Podle stěžovatelky (matky nezletilých dětí) došlo postupem obecných soudů k zásahu do práv zaručených čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 9 odst. 3 a čl. 16 Úmluvy o právech dítěte.
4. Ústavní stížnost je založena na názoru stěžovatelky, že nařízené předběžné opatření není v souladu se zájmem nezletilých dětí, neboť je jím narušováno jejich do té doby stabilní a harmonické rodinné zázemí. Stěžovatelka poukazuje na to, že biologický otec nezletilých trpí psychickými problémy neslučitelnými s bezpečím dětí. Dle tvrzení stěžovatelky se biologický otec o nezletilé a jejich výchovu navíc po dobu jejich života nezajímal, neplatil výživné a neplnil řádně ani další povinnosti rodiče, což obecné soudy odmítají vnímat. Roli otce nezletilých, které se takto vzdal, tak namísto něj převzal nynější manžel stěžovatelky, který nezletilé dlouhodobě vychovává jako své vlastní děti. Podle přesvědčení stěžovatelky nemá úplná a fungující rodina svůj život přizpůsobovat někomu, kdo na své povinnosti v minulosti rezignoval, ale naopak by měla být před aktuálními požadavky biologického otce chráněna.
5. Kromě zásahu do rodinného života došlo podle stěžovatelky také k porušení práva na spravedlivý proces, jelikož soudy braly v potaz pouze biologickým otcem financovaný znalecký posudek, který nehodnotily v kontextu dalších důkazů. Právní závěry jsou tak dle stěžovatelky v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, resp. v nich nemají oporu, neboť soudy se existencí důkazů upozorňujících na psychické problémy otce nezabývaly a nezohlednily další ve spise založené důkazy.
III.
6. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů v konkrétních případech jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu, kterému nepřísluší zasahovat do pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Pravomoc Ústavního soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je totiž založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření a jeho konkrétní podoby z hlediska správnosti přijatého řešení se přezkumné pravomoci Ústavního soudu v zásadě vymyká a je věcí obecného soudu, neboť závisí na konkrétních okolnostech případu [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999 (N 158/16 SbNU 171), usnesení sp. zn. II. ÚS 2010/12 ze dne 28. 6. 2012 nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 49/16 ze dne 2. 2. 2016; všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů stran důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření. Jeho povinností je zkoumat, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření obstojí v testu ústavnosti omezeném tím, že podstatná část záruk spravedlivého procesu se vztahuje na soudní řízení jako celek. Ústavní soud je povolán toliko ověřit, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 171/04 ze dne 21. 6. 2004, usnesení sp. zn. III. ÚS 155/13 ze dne 5. 2. 2013, usnesení sp. zn. I. ÚS 641/15 ze dne 9. 3. 2015, usnesení sp. zn. III. ÚS 1997/15 ze dne 21. 7. 2015 nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 91/16 ze dne 9. 2. 2016 a mnohá další).
8. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí co do námitek uplatněných stěžovatelkou v ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
IV.
9. Z ústavní stížností napadených rozhodnutí vyplývá, že obvodní soud i městský soud rozhodly o návrhu otce na nařízení předběžného opatření v zásadě stejně, pouze s tím rozdílem, že městský soud upravil styk otce s nezletilými i pro období letních prázdnin a o hodinu posunul počátek a konec styku nezletilých s otcem o víkendech tak, aby měly v sobotu ráno více času pro sebe.
10. Městský soud konstatoval, že nárok otce na styk s dětmi byl v posuzované věci osvědčen. Poukázal na to, že rodičovská odpovědnost, kterou vykonávají rodiče v souladu se zájmy dětí (§875 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "o.z."), náleží stejně oběma rodičům (§865 odst. 1 o.z.), a dítě, které je v péči jen jednoho rodiče, má právo stýkat se s druhým rodičem v rozsahu, který je v zájmu dítěte, stejně jako tento rodič má právo stýkat se s dítětem, ledaže soud takový styk omezí nebo zakáže (§888 o.z.).
11. V této souvislosti městský soud upozornil, že otec z péče o děti vyloučen nebyl a může ji tak uplatnit v rámci styku s dětmi, které jsou na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 10. 4. 2014, č.j. 50 Nc 6049/2014-20, v péči stěžovatelky. Shrnul, že otec podal dne 24. 8. 2017 návrh na úpravu styku s dětmi, o kterém dosud rozhodnuto nebylo. Dosavadní styk otce s nezletilými dětmi tak probíhal na základě dohody rodičů každé úterý od 17:30 do 19 hodin v dětském centru za přítomnosti stěžovatelky, která k širšímu styku bez své přítomnosti nebyla ochotna svolit s poukazem na chování otce, jeho zdravotní stav a nedostatečnou způsobilost postarat se o děti.
12. Obecné soudy pak shodně uvedly, že potřeba zatímní úpravy poměrů ohledně styku otce s nezletilými dětmi byla prokázána, jelikož kontakt v tomto minimálním rozsahu a s uvedenými podmínkami není v zájmu dětí, jelikož nepostačuje k rozvoji vzájemných vazeb. Obvodní soud poukázal na to, že otec má o kontakt s dětmi zájem, zahájil řízení ve věci samé, sám oslovil znalce ke zpracování posudku o jeho zdravotním stavu a svůj zájem o kontakt s dětmi projevuje i dosavadním stykem realizovaným dle dohody se stěžovatelkou. Doplnil, že ze zprávy opatrovníka vyplývá, že otec má zajištěny podmínky pro péči o děti i pokud jde o bydlení. Dle závěru otcem předloženého znaleckého posudku z oboru psychiatrie (včetně konzultativního psychologického vyšetření) pak dle soudů vyplývá, že ačkoliv trpí vleklými neurotickými obtížemi s depresivními projevy, netrpí duševním onemocněním, a jeho potíže jej nijak neomezují ve schopnosti postarat se o své děti v době, kdy je bude mít ve své péči. Z těchto důvodů tak soudy přistoupily k úpravě styku otce s nezletilými v rozsahu, který splňuje podmínku zachování běžného kontaktu otce a dětí.
V.
13. V kontextu dříve vyložených kritérií ústavněprávního přezkumu je možno uzavřít, že ústavní stížností napadená rozhodnutí byla vydána příslušnými orgány a měla zákonný podklad. Důvody, pro které by je bylo možné označit za svévolná, zjištěny nebyly, a jejich další přehodnocování tak Ústavnímu soudu nepřísluší.
14. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že navzdory přesvědčení stěžovatelky se soudy věcí pečlivě zabývaly, uvedly, podle kterých zákonných ustanovení postupovaly, zohlednily pro věc podstatné skutečnosti, srozumitelně vysvětlily, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a předběžné opatření odůvodnily v souladu s požadavky kladenými na tento typ rozhodnutí.
15. Přestože lze chápat starost stěžovatelky o to, zda se biologický otec nezletilých, který v jejich životech nebyl po podstatnou dobu přítomen, zvládne o nezletilé adekvátně postarat a vhodným způsobem s nimi navázat kontakt, nelze opomíjet, že pokud nejsou dány závažné důvody k vyloučení vzájemného styku, mají na jeho uskutečňování nezletilí i jejich biologický otec právo. Takovým závažným důvodem přitom nemůže být sama skutečnost, že se stěžovatelce spolu se současným manželem podařilo dětem v průběhu let vytvořit stabilní a harmonické rodinné zázemí (jakkoliv je třeba tuto skutečnost ocenit) a nyní mají obavy, zda rozšíření styku nezletilých s biologickým otcem dosavadní fungování rodiny negativně neovlivní.
16. Pokud pak jde o námitky stěžovatelky, že soudy nevzaly v potaz důkazy upozorňující na psychické problémy otce, z napadených rozhodnutí je zřejmé, že soudy této otázce pozornost věnovaly, přičemž shodně poukázaly na obsah znaleckého posudku doloženého biologickým otcem nezletilých, dle jehož závěru netrpí duševním onemocněním omezujícím jeho schopnost starat se o děti. Dle konstatování městského soudu v současné době nejsou dány ani žádné poznatky o tom, že by otec užíval nelegální drogy nebo nadměrně konzumoval alkohol.
17. Pakliže obecné soudy s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu dospěly v rámci nařízení předběžného opatření k náležitě odůvodněnému závěru, že v nejlepším zájmu nezletilých momentálně je rozšíření jejich styku s biologickým otcem tak, aby byl zachován jejich běžný kontakt, Ústavní soud takové posouzení nepovažuje za excesivní či jinak neadekvátní.
18. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nezjistil pochybení, které by bylo třeba posoudit jako porušení základních práv stěžovatelky a pro které by bylo nezbytné přistoupit ke kasaci napadených rozhodnutí, postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. O návrhu stěžovatelky na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí Ústavní soud s ohledem na posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné samostatně nerozhodoval.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. ledna 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu