ECLI:CZ:US:2020:3.US.245.20.1
sp. zn. III. ÚS 245/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele P. R., zastoupeného JUDr. Martinem Soukupem, advokátem, sídlem Římská 2575/31a, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. listopadu 2019 sp. zn. 44 To 527/2019 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. října 2019 sp. zn. 43 Nt 91/2019, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 1 a 5, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Současně žádá, aby Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti v přednostním pořadí.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a listin k ní připojených se podává, že stěžovatel je trestně stíhán za daňový zločin spočívající ve zkrácení daně z přidané hodnoty při pořizování motorových vozidel z jiných členských států Evropské unie a jejich následném prodeji v tuzemsku, a to prostřednictvím třech řetězců obchodních společností vytvořených za účelem zkrácení daně z přidané hodnoty. Jeho trestná činnost, kterou měla být České republice způsobena škoda ve výši 113 931 960 Kč, je právně kvalifikována jako zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "tr. zákoník").
3. Napadeným usnesením rozhodl soudce Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") podle §73b odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") a §68 odst. 1 téhož zákona o vzetí stěžovatele do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. a) a c) téhož zákona s tím, že vazba se započítává od 15. 10. 2019 v 06:15 hodin. Dále obvodní soud podle §73 odst. 1 písm. b) tr. řádu nepřijal písemný slib stěžovatele a podle §73 odst. 1 písm. c) tr. řádu nepřijal návrh stěžovatele na nahrazení vazby dohledem probačního úředníka.
4. Stížnost stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") dalším napadeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl jako nedůvodnou.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel poukazuje na východiska a limity pro rozhodování o uvalení vazby, vyplývající z judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva. Namítá, že návrh na vzetí do vazby podal státní zástupce ve věci trestního stíhání zahájeného dne 15. 10. 2019. Konstatovaly-li soudy, že je stíhán souběžně i pro další závažnou trestnou činnost, o niž rovněž opřely vazební rozhodnutí, učinily tak nepřípustně nad rámec návrhu státního zástupce.
6. Napadené usnesení obvodního soudu dle stěžovatele nedostatečně popisuje skutek, pro který bylo zahájeno jeho trestní stíhání. Stěžovatel v něm postrádá, stejně jako v rozhodnutí o zahájení jeho trestního stíhání, jednoznačné vymezení subjektivní stránky trestného činu. Napadená rozhodnutí označuje za nepřezkoumatelná pro absenci řádného odůvodnění, stížnostní soud se ani nevypořádal s argumentací a námitkami stížnosti, jeho rozhodnutí je pouze zopakováním vazebních důvodů. Za obecné a neodůvodněné označuje i rozhodnutí o nepřípustnosti nahrazení vazby jiným opatřením. Poukazuje též na ničím nepodloženou argumentaci v návrhu na uvalení vazby
7. I když se stěžovatel domáhal toho, aby o jeho vazbě bylo rozhodnuto za jeho účasti, stížnostní soud nenařídil k projednání stížnosti veřejné zasedání, ale rozhodl neveřejně, čímž zasáhl do jeho ústavně zaručených práv.
8. Stěžovatel má s odkazem na nálezovou judikaturu Ústavního soudu za to, že u něj nejsou dány podmínky, za nichž lze uvalit tzv. útěkovou vazbu. Samotná okolnost, že jím uváděné místo trvalého bydliště je fakticky neobyvatelné, jako důvod tzv. útěkové vazby nepostačuje, jeho totožnost je známa, s orgány činnými v trestním řízení vždy spolupracoval, nikdy se neskrýval, má vazby k České republice, kde sídlí jeho společnost, jeho dvě děti jsou zcela odkázány na jeho péči a jeho nepřítomnost je pro ně frustrující, po smrti jejich matky jsou v pravidelné péči psychologa i psychiatra, takže úvaha, že by je opustil nebo s nimi uprchl do zahraničí je zcela nereálná, stejně jako možnost, že by opustil svou těhotnou partnerku. Ani majetkové poměry mu neumožňují pobyt mimo Prahu; v cizině nemá žádné dlouhodobé kontakty ani zázemí a k České republice je vázán i svými zdravotními důvody. Závěr o tom, že je ohrožen vysokým trestem, nelze odvozovat přímo z trestní sazby na trestný čin, pro nějž je stíhán, soudy musí odůvodnit reálnost takto vysokého trestu, což se v jeho případě nestalo. Chybné je i tvrzení, že hrozba vysokého trestu sama o sobě zakládá důvod vazby, zvláště když soudy nezohlednily povahu a závažnost trestné činnosti stěžovatele ani jeho poměry a chování. Má za to, že u něj přichází v úvahu i mimořádné snížení trestu pod dolní hranici trestní sazby. Poukazuje též na to, že v druhé trestní věci důvody pro vazební stíhání shledány nebyly. Činnost, která je mu kladena za vinu, nemá ani přeshraniční dosah. K věci byl vyslýchán již v roce 2017, přesto se nezačal skrývat a s policií spolupracoval.
9. K tzv. předstižné vazbě stěžovatel uvádí, že ani její důvodnost soudy řádně nevysvětlily a pominuly skutečnost, že se stěžovatel ve své výpovědi a písemném slibu zavázal v činnosti, která je mu kladena za vinu, nepokračovat.
10. V závěrečné části ústavní stížnosti se stěžovatel vyjadřuje k charakteru eventuální trestné činnosti a k ostatním obviněným, kdy jeho postavení jako tzv. vodiče bílých koní ve srovnání s postavením uváděného organizátora P. M. (ze spisu nevyplývá, že by se s ním jakkoliv stýkal), je méně závažné. P. M. byl však na základě rozhodnutí městského soudu z vazby propuštěn. Stěžovatel tak zůstává jedinou vazebně stíhanou osobou, a to za situace, kdy mu svědčí stejně závažné okolnosti odůvodňující nezákonnost vazby. Uvádí, že povaha jeho podnikání a činnosti v této věci je jiná, než dovozuje policejní orgán a vazební soudy. Motivem jeho jednání rozhodně nebyla účast na daňové trestné činnosti jiných osob a jeho jednání tak nemohlo zahrnovat úmyslné jednání ve vztahu ke společensky škodlivému následku způsobenému jinými osobami.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)].
13. Ústavní soud se již mnohokrát vyjádřil k povaze vazby, která patří mezi nejzávažnější procesní zásahy do práv obviněného [srov. např. nález ze dne 20. 4. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 6/10 (č. 163/2010 Sb., N 89/57 SbNU 167), stěžovatelem poukazované nálezy sp. zn. I. ÚS 131/02, sp. zn. III. ÚS 271/96 a sp. zn. III. ÚS 612/06, dostupné jako všechna rozhodnutí Ústavního soudu na http:/nalus.usoud.cz]. Obsah institutu vazby představuje vymezení ústavně akceptovatelných důvodů omezení osobní svobody obviněného s cílem znemožnit zmaření nebo ztížení dosažení účelu trestního řízení.
14. Vzhledem k obsahu ústavní stížnosti Ústavní soud přezkoumal, zda podaný výklad a aplikace trestněprávních ustanovení upravujících rozhodování o omezení stěžovatelovy svobody vazbou nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, včetně práva na soudní ochranu.
15. Obecně platí, že posouzení konkrétních okolností každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 81, čl. 82 odst. 1 Ústavy), a totéž platí ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod §67 tr. řádu [srov. např. nálezy ze dne 7. 4. 2005 sp. zn. I. ÚS 585/02 (N 77/37 SbNU 83), ze dne 15. 4. 2010 sp. zn. I. ÚS 1115/09 (N 85/57 SbNU 137)].
16. Základní podmínkou zbavení osobní svobody vazbou je důvodné podezření ze spáchání trestného činu. Předpokládá existenci skutečností nebo důkazů způsobilých přesvědčit objektivního pozorovatele, že osoba mohla spáchat trestný čin. Z povahy věci však vyplývá, že stupeň podezření nemůže být tak vysoký, jaký se vyžaduje pro odsouzení. Každé rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti - nikoliv jistoty - pokud jde o důsledky, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, i další vývoj řízení (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 11. 2007 sp. zn. I. ÚS 2705/07 nebo ze dne 23. 2. 2016 sp. zn. IV. ÚS 161/16).
17. Z usnesení obvodního soudu se podává, že soud shledal trestní stíhání stěžovatele pro předmětnou trestnou činnost důvodné, což v odůvodnění náležitě vysvětlil i s poukazem na konkrétní důkazy, které důvodnost podezření potvrzují. Trestná činnost stěžovatele je popsána již v usnesení policejního orgánu o zahájení jeho trestního stíhání, a to zvlášť pro každý řetězec obchodních společností. Stěžovatel sice s odůvodněním usnesení policejního orgánu polemizuje, petitem ústavní stížnosti, kterým je Ústavní soud vázán, je však nenavrhuje zrušit. Relevantní tedy je, že konkrétní podíl stěžovatele na daňové trestné činnosti je v napadeném usnesení obvodního soudu dostatečně popsán. Podle orgánů činných v trestním řízení spočívá v tom, že stěžovatel zajišťoval do obchodních společností v řetězcích osoby v postavení tzv. bílých koní, kdy šlo o často nezaměstnané osoby, nemajetné a přihlášené k trvalému pobytu na ohlašovnách, které nechaly na sebe za finanční odměnu převést obchodní společnosti, v nichž byly ustanoveny jako statutární orgány, přičemž stěžovatel si byl vědom skutečnosti, že tyto osoby nebudou plnit zákonem uložené povinnosti, včetně řádného podání přiznání k dani z přidané hodnoty a její úhrady, že tedy budou použity k páchání trestné činnosti, přesto s nimi absolvoval prvotní úkony při založení obchodních společností, jejich bankovních účtů a datových schránek, kdy v úmyslu páchat daňovou trestnou činnost či ji umožnit páchat dalším osobám převzal od tzv. bílých koní přístupy k internetovému bankovnictví a do datových schránek společností a předal je spoluobviněnému P. M. či dalším osobám. Stěžovatel sice postrádá jednoznačné vymezení subjektivní stránky daného trestného činu, jak však vyplývá z výše uvedeného popisu skutku, úmysl stěžovatele páchat trestnou činnost je v něm přezkoumatelným způsobem popsán. Vysokou pravděpodobnost, že se stěžovatel uvedeného trestného jednání dopustil, pak prokazují důkazy provedené při veřejném zasedání a vyjmenované v usnesení obvodního soudu.
18. Namítá-li stěžovatel, že soudy nepřípustně nad návrh státního zástupce konstatovaly, že je stíhán souběžně i pro další závažnou trestnou činnost, o niž rovněž opřely vazební rozhodnutí, nelze mu zcela přisvědčit, neboť z odůvodnění obou napadených usnesení vyplývá, že soudy sice argumentovaly jeho dalším souběžně vedeným trestním stíháním pro závažnou trestnou činnost majetkového charakteru, kde je rovněž ohrožen vysokým nepodmíněným trestem odnětí svobody, činily tak ovšem na podporu své argumentace svědčící o existenci vazebních důvodů. Jak poukázal městský soud, lze velmi důvodně předpokládat, že s ohledem na zásady o společném trestním řízení podle §23 tr. řádu bude další trestní řízení proti stěžovateli vedeno společně a lze z toho usuzovat, že mu v případě odsouzení hrozí uložení velmi citelného nepodmíněného trestu odnětí svobody, tedy nikoli při spodní hranici osmileté trestní sazby, či pod ní, jak dovozuje stěžovatel.
19. Nemůže obstát ani rozsáhlá polemika stěžovatele s důvody, o něž soudy opřely důvodnost vazby útěkové a předstižné. Není porušením zásady presumpce neviny, dovozují-li soudy nebezpečí opakování trestného jednání v této fázi trestního řízení z rozsahu trestné činnosti, z níž je stěžovatel obviněn, když s ohledem na počet doposud stíhaných útoků i dobu páchání trestného jednání i vzhledem k záznamu v rejstříku trestů stěžovatele lze vyvodit jeho sklony k páchání majetkové trestné činnosti. Nelze vyloučit, že by přes svoje tvrzení o marginálním podílu zisku z vykonávání tzv. "nominee" služeb, za něž svoji trestnou činnost kvalifikovanou podle §240 tr. zákoníku považuje, mohl i nadále opakovat, když na této činnosti nespatřuje nic nezákonného, což vyplývá z jeho doposud učiněných výpovědí i z argumentace ústavní stížnosti. Rovněž důvody vazby útěkové podle §67 písm. a) tr. řádu soudy obou stupňů odůvodnily přezkoumatelným způsobem. Stěžovatel je v posuzované věci obviněn ze zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a v případě uznání viny je ohrožen trestní sazbou v rozpětí od pěti do deseti let. S ohledem na všechny přitěžující okolnosti i další trestní stíhání pro velmi závažnou trestnou činnost, které bude dle vyjádření městského soudu pravděpodobně spojeno do jednoho řízení s posuzovanou věcí, mu hrozí citelný trest odnětí svobody a je nerozhodné, že je sám přesvědčen o tom, že by mu trest měl být uložen při spodní hranici trestní sazby či pod ní. Nad to, jak dovodily soudy, se stran svého skutečného bydliště chová netransparentně, byť tvrdí, že se zdržuje na ulici J., P. Přes své tvrzení o rodinných vazbách i vazbách k České republice existuje též reálná obava, že by mohl uprchnout do zahraničí, vyvozená z jeho velmi dobré finanční situace, kterou uvedl při výslechu před soudem, i ze skutečnosti, že osud z účtu vybrané hotovosti přesahující částku 484 000 000 Kč není znám. Na zdůvodněné obavě soudů tak nemůže nic změnit skutečnost, že stěžovatel je otcem dvou nezletilých dětí, o něž, jak se sám vyjádřil, může pečovat jeho matka.
20. Uvedené okolnosti nemohou vést k jinému závěru, než ke kterému dospěly soudy obou stupňů, tedy že náhrada vazby jiným zákonem předpokládaným způsobem by nebyla účinná.
21. Odkazuje-li stěžovatel na rozhodnutí městského soudu ze dne 4. 12. 2019 sp. zn. 44 To 576/2019, jímž bylo napadené usnesení ve vztahu k obviněnému P. M. zrušeno, z obsahu tohoto rozhodnutí se podává, že důvodem kasace bylo zjištění, že v případě tohoto obviněného se obvodní soud vůbec nevyrovnal s obavou z následků předvídaných v §67 písm. a) tr. řádu a i možnost opakovat trestnou činnost odůvodnil nedostatečně. Ve vztahu ke stěžovateli však shledal vazební důvody jak podle §67 písm. a) tr. řádu, tak podle §67 písm. c) téhož zákona. Neopomněl se přitom zabývat možností, zda by účelu vazby nebylo možno dosáhnout jiným způsobem, slib stěžovatele ve smyslu §73 odst. 1 písm. b) tr. řádu však nepovažoval za dostatečný k náhradě vazebních důvodů a za účinný nepovažoval ani případný dohled probačního úředníka.
22. Namítá-li stěžovatel, že o jeho vazbě nebylo rozhodnuto za jeho účasti, neboť stížnostní soud nenařídil k projednání stížnosti veřejné zasedání, ale rozhodl neveřejně, čímž zasáhl do jeho zaručených práv, ani tuto námitku nelze shledat opodstatněnou. Na rozhodnutí o stížnosti proti rozhodnutí o vazbě se užijí ustanovení o vazebním zasedání, v jehož rámci se realizuje právo obviněného na slyšení. Platí zde tedy plně úprava uvedená v §73d až 73g tr. řádu. Obvodní soud v souladu s §73d odst. 2 tr. řádu rozhodoval o vazbě stěžovatele ve veřejném zasedání, v rámci něhož stěžovatele podrobně vyslechl. V podané stížnosti stěžovatel sice požádal městský soud, aby rozhodl ve veřejném zasedání, jeho žádosti však nebylo vyhověno. Tento postup stížnostní soud blíže neodůvodnil, ale z jeho rozhodnutí o zamítnutí stížnosti je patrné, že stěžovatelem uváděné okolnosti zjevně nemohly vést ke změně rozhodnutí o vazbě. Za situace, kdy stěžovatel byl k vazbě vyslechnut obvodním soudem v době nepřesahující 6 týdnů před vydáním napadeného rozhodnutí městského soudu, tak lze dospět k závěru, že městský soud za splnění podmínek upravených v §73d odst. 3 písm. b) tr. řádu mohl rozhodnout o stížnosti stěžovatele v neveřejném zasedání, aniž by porušil jeho ústavně zaručená práva.
23. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že postup soudů obou stupňů vedoucí k vydání napadených rozhodnutí umožňuje konstatovat, že svoboda stěžovatele byla omezena v souladu se zákonem a tudíž ústavně dovoleným způsobem. Napadená rozhodnutí, posuzovaná ve svém celku, dostatečně uvádí důvody, na nichž jsou založena, a nelze je označit za rozhodnutí svévolná. Principy spravedlivého soudního řízení, aplikované ve vazebním řízení, ani další ústavní práva stěžovatele tak porušeny nebyly.
24. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. června 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu