ECLI:CZ:US:2020:3.US.2758.20.1
sp. zn. III. ÚS 2758/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Aleše Vodičky, zastoupeného advokátkou Mgr. Alicí Hejzlarovou, LL.M., MBA, sídlem Žitná 1575/49, Praha 1, proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 30. června 2020 č. j. 13 C 4/2020-34, za účasti Okresního soudu v Hradci Králové jako účastníka řízení, a obchodní společnosti ARRIVA VÝCHODNÍ ČECHY a. s., sídlem Na Ostrově 177, Chrudim, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavnímu soudu byla dne 23. 9. 2020 doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterou se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí. Důvodem má být porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí vyplývají tyto skutečnosti. Okresní soud v Hradci Králové (dále jen "okresní soud") uložil napadeným rozhodnutím stěžovateli povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 8 300 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení a náhradou nákladů řízení. Žalovaná částka představovala náhradu škody za poškození předních sedaček autobusu vedlejší účastnice, u které stěžovatel v rozhodné době pracoval jako řidič.
3. Okresní soud dospěl po provedeném dokazování k těmto zjištěním. Stěžovatel pracoval u vedlejší účastnice na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 3. 2017 jako řidič autobusu. Dne 5. 4. 2019 převzal ke své pracovní činnosti jeden z autobusů vedlejší účastnice. V denním záznamu podepsaném stěžovatelem nebylo uvedeno žádné poškození sedaček. Ve dnech 4. 4. až 7. 4. 2019 byl autobus odstavený na dohodnutém parkovišti, což bylo mezi účastníky řízení nesporné. Současně bylo prokázáno, že v této době s vozidlem nikdo nejel. Dne 8. 4. 2019 (v napadeném rozhodnutí zjevně nesprávně uvedeno "dne 8. 4. 2018") byl autobus přidělen jinému řidiči, který při přebírání zjistil poškození předních sedaček (rozlitím nafty) u výstupních dveří. Klíče k předmětnému autobusu měl k dispozici jen stěžovatel a přebírající řidič. V průběhu soudního jednání však stěžovatel přiznal, že z vnějšku autobusu ponechal tzv. rezervní klíč.
4. Okresní soud konstatoval, že poslední, kdo zamykal vozidlo, byl právě stěžovatel. Tvrzení stěžovatele, že autobus dostatečně zajistil, bylo následně popřeno jím samotným, když uvedl, že zvnějšku autobusu ponechával rezervní klíč, k němuž mohl mít kdokoliv přístup. Soud měl za dostatečně prokázané, že stěžovatel vzniklou škodu způsobil a odpovídá za ni podle §250 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákoník práce"). Okresní soud se rovněž zabýval námitkou stěžovatele, že vedlejší účastnice nedodržela postup podle §263 odst. 1 zákoníku práce, neboť výši požadované náhrady škody neprojednala v příslušné lhůtě se stěžovatelem a s odborovou organizací. Na základě provedeného dokazování soud dospěl k závěru, že škoda byla projednána dne 13. 5. 2019 se stěžovatelem a následně také s odborovým orgánem. Lhůta jednoho měsíce stanovená v §263 odst. 1 zákoníku práce není podle názoru okresního soudu konečná, neboť je uvozena slovem "zpravidla". Neprojednání škody v této lhůtě má pak vliv pouze na stanovení počátku prodlení stěžovatele s plněním náhrady škody.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel se v prvé řadě vyjadřuje ke skutkovým okolnostem případu a rekapituluje průběh řízení před okresním soudem. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu má za to, že ani v řízení o tzv. bagatelních částkách nemůže soud postupovat libovolně. Jelikož okresní soud napadeným rozhodnutím porušil ústavně zaručené právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny "s velkou měrou a intenzitou", je dán důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí Ústavním soudem. V důsledku intenzity zásahu do ústavně zaručeného práva se podle stěžovatele "předmět sporu přesouvá z konkrétní finanční částky na nutnost nápravy vedoucí k zajištění spravedlnosti a odstranění křivdy".
6. Stěžovatel opakovaně zdůrazňuje, že předmětnou škodu nezpůsobil. Z napadeného rozsudku není patrné, jakými důkazy mělo být jeho zavinění prokázáno. Soud dále pochybil, neprovedl-li stěžovatelem navržené důkazy. Provedené důkazy, které navrhla vedlejší účastnice, pak nejsou "nestranné", neboť je vedlejší účastnice "vytvořila ze své pozice zaměstnavatele, tj. silnější smluvní strany". Okresní soud dle názoru stěžovatele rovněž opomněl zhodnocení příčinné souvislosti mezi údajným porušením povinnosti a vzniklou škodou.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud v prvé řadě posuzoval splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem podle §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv, resp. když odvolání proti napadenému rozhodnutí nebylo přípustné (§202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti stojícím mimo soustavu soudů [srov. nález ze dne 12. 3. 1997 sp. zn. I. ÚS 157/96 (N 26/7 SbNU 165)]. Řízení o ústavní stížnosti proto není pokračováním nalézacího řízení, ale zvláštním řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
9. Rozhodnutí okresního soudu, které stěžovatel napadl ústavní stížností, se týká tzv. bagatelního sporu o částku nepřesahující 10 000 Kč. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti správně uvádí, že ústavní stížnost proti rozhodnutím ve sporech o těchto bagatelních částkách není vyloučena. Na druhé straně, obzvláště zde je na místě maximální zdrženlivost Ústavního soudu ve vztahu ke kasačnímu zásahu do rozhodovací činnosti soudů. Platí přitom, že takový přístup nelze chápat jako odepření spravedlnosti, nýbrž jako "promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice" (usnesení ze dne 11. 8. 2020 sp. zn. I. ÚS 1530/20). Byl-li totiž v řízení před okresním soudem veden spor o bagatelní částku, je třeba připomenout, že tato částka není podle konstantní judikatury Ústavního soudu zpravidla schopna znamenat reálné porušení základních práv či svobod (srov. usnesení ze dne 26. 11. 2019 sp. zn. I. ÚS 3218/19, usnesení ze dne 7. 8. 2013 sp. zn. IV. ÚS 2294/13 a usnesení ze dne 18. 6. 2001 sp. zn. IV. ÚS 101/01).
10. Ústavní soud konstatuje, že přezkum rozhodnutí ve sporech týkajících tzv. bagatelních částek není možné "zcela vyloučit, avšak jen za podmínky, půjde-li o intenzitu zásahu kolidující s podstatou a smyslem základního práva a svobody podle čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod nebo bude-li zpochybněna právní jistota účastníků soudního řízení v důsledku chybějící kognice soudů vyšších stupňů, popř. významné nejednotnosti v rozhodování nalézacích soudů" [nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)]. Důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu v těchto věcech může být zejména "existence prvků neakceptovatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů" (usnesení ze dne 18. 8. 2020 sp. zn. III. ÚS 2242/20).
11. Ústavní soud ve světle výše uvedené judikatury shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou. Napadené rozhodnutí přitom takovými vadami, které by odůvodnily kasační zásah Ústavního soudu, netrpí.
12. Namítá-li stěžovatel porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, pak je třeba připomenout, že obsahem tohoto práva není garance úspěchu v řízení (srov. usnesení ze dne 27. 8. 2003 sp. zn. I. ÚS 148/02). Lze jistě souhlasit s tím, že napadené rozhodnutí mohlo být odůvodněno pečlivěji a podrobněji. Z ústavněprávního hlediska však toto rozhodnutí obstojí. Z odůvodnění rozhodnutí je patrné, z jakých důkazů soud při zjišťování skutkového stavu vycházel, jaká ustanovení zákoníku práce použil, a jaký právní závěr z nich učinil. Okresní soud současně přesvědčivě zdůvodnil, proč neprovedl důkazy navržené stěžovatelem (str. 2 až 3 napadeného rozhodnutí).
13. Pokud stěžovatel tvrdí, že důkazy provedené soudem (a navržené vedlejší účastnicí) nejsou "nestranné", zpochybňuje ve své podstatě samotný proces dokazování, resp. hodnocení důkazů. K tomu však Ústavní soud připomíná, že tento proces "je vlastní věcí obecných soudů, do níž Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší zasahovat, pokud obecné soudy postupují v hranicích vymezených zásadou volného hodnocení důkazů a jestliže nelze mezi vyslovenými skutkovými závěry a provedenými důkazy konstatovat extrémní rozpor, nepodloženost závěrů provedenými důkazy, popřípadě libovůli obecných soudů" (nález Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2010 sp. zn. I. ÚS 2864/09). Tyto prvky přitom Ústavní soud v napadeném rozhodnutí neshledal.
14. Okresní soud se rovněž ústavně slučitelným způsobem vypořádal s námitkou stěžovatele ohledně nedodržení lhůty k projednání výše náhrady škody podle §263 odst. 1 zákoníku práce. Ústavní soud podotýká, že se v tomto okresní soud v zásadě neodchýlil ani od všeobecně přijímaného výkladu daného ustanovení, když "postup při určení výše náhrady škody... a její projednání se zaměstnancem, jakož i požadovaná součinnost s odborovým orgánem, mají jen pořádkovou povahu a nejsou podmínkou pro další uplatňování nároku na náhradu škody" (NOVOTNÝ, Z. In BĚLINA, M., DRÁPAL, L. a kol. Zákoník práce. Komentář. 3. vyd. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 1001).
15. Na základě výše uvedeného proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. října 2020
Jiří Zemánek v.r.
předseda senátu