ECLI:CZ:US:2020:3.US.2779.18.1
sp. zn. III. ÚS 2779/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelů a) Ing. Zbyňka Lukavce a b) Jiřího Mareše, zastoupených Mgr. Janem Tomaierem, advokátem, sídlem Jankovcova 1037/49, Praha 7 - Holešovice, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. května 2018 č. j. 21 Co 162/2018-72, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a 1) PaedDr. Miroslava Káninského a 2) zapsaného spolku Naše Poděbrady, z.s., sídlem Jiráskova 1424, Poděbrady, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich základní práva zaručená ústavním zákonem, zejména čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a spisu Okresního soudu v Nymburce (dále jen "okresní soud") sp. zn. 10 Nc 2351/2018, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Okresní soud usnesením ze dne 19. 4. 2018 č. j. 10 Nc 2351/2018-30 odmítl návrh stěžovatelů, kterým se domáhali, aby byla vedlejšímu účastníkovi 1) nařízeným předběžným opatřením uložena povinnost bez zbytečného odkladu od doručení tohoto usnesení odstranit veřejné komentáře na sociální síti Facebook, a to konkrétně komentáře specifikované ve výroku usnesení (I. výrok). Vedlejšímu účastníkovi 1) uložil povinnost zdržet se dalších zásahů do osobnostního práva na ochranu osobní cti, pověsti a dobrého jména stěžovatelů prostřednictvím ústního, písemného či obdobného šíření veškerých dehonestujících tvrzení o osobách stěžovatelů, které se zakládají na ve výroku uvedených premisách (II. výrok), vedlejšímu účastníkovi 2) aby bylo uloženo zdržet se v publikaci novinového periodika NAŠE PODĚBRADY, evidovaného v databázi periodického tisku vedeného Ministerstvem kultury České republiky pod evidenčním číslem E 21738, zásahů do osobnostního práva na ochranu osobní cti, pověsti a dobrého jména stěžovatelů prostřednictvím šíření veškerých dehonestujících tvrzení o osobách stěžovatelů, která se zakládají na ve výroku uvedených premisách (III. výrok). Dále zamítl návrh v části, kterou se stěžovatelé domáhali uložení povinnosti vedlejšímu účastníkovi 1) zdržet se dalších zásahů do osobnostního práva na ochranu osobní cti, pověsti a dobrého jména stěžovatelů prostřednictvím ústního, písemného či obdobného šíření veškerých dehonestujících tvrzení o osobách stěžovatelů, které se zakládají na ve výroku uvedených premisách (IV. výrok), zamítl návrh v části, kterou se stěžovatelé domáhali uložení povinnosti vedlejšímu účastníkovi 2) zdržet se v publikaci novinového periodika NAŠE PODĚBRADY, evidovaného v databázi periodického tisku Ministerstva kultury České republiky pod evidenčním číslem E 21738, zásahů do osobnostního práva na ochranu osobní cti, pověsti a dobrého jména stěžovatelů prostřednictvím šíření veškerých dehonestujících tvrzení o osobách stěžovatelů, která se zakládají na ve výroku uvedených premisách (V. výrok). Dále pak uložil stěžovatelům povinnost podat do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení k věcně a místně příslušnému soudu žalobu ve věci samé, kterou se budou domáhat svých nároků z titulu ochrany osobnosti (VI. výrok) a uložil stěžovatelům zaplatit společně a nerozdílně České republice - Okresnímu soudu v Nymburce soudní poplatek 1 000 Kč (VII. výrok).
3. Proti citovanému usnesení okresního soudu podali vedlejší účastníci odvolání. Napadeným usnesením Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") změnil usnesení okresního soudu ve II. výroku tak, že se návrh stěžovatelů v této části zamítá (I. výrok), ve III. výroku změnil usnesení okresního soudu tak, že se návrh stěžovatelů v této části zamítá (II. výrok) a odvolání vedlejšího účastníka 2) proti VII. výroku usnesení okresního soudu se odmítá. Krajský soud v odůvodnění svého usnesení uvedl, že okresní soud se splněním předpokladů pro vydání předběžného opatření zabýval pouze okrajově a danou otázku řešil spíše věcně, což je nepřípustné, neboť její věcné posouzení bude předmětem až řádného řízení o žalobě, ve kterém bude probíhat i dokazování, nikoliv předmětem řízení o nařízení předběžného opatření, kde druhá strana neměla prozatím možnost se ani k návrhu vyjádřit. Z návrhu na nařízení předběžného opatření dle krajského soudu není zřejmé, zda stěžovatelé hodlají podat ve věci řádnou žalobu a s jakým petitem, je tedy obtížné posoudit, zda byly osvědčeny skutečnosti, které jsou rozhodující pro uložení povinnosti, tedy nárok sám. Krajský soud posoudil listinné důkazy připojené k návrhu na nařízení předběžného opatření a dospěl k závěru, že zde potřeba zatímní úpravy poměrů účastníků dána není. Závěrem krajský soud poukázal na judikaturu Ústavního soudu vztahující se ke kritice veřejných záležitostí vykonávaných veřejně působícími osobami a dovodil, že návrh stěžovatelů na nařízení předběžného opatření není důvodný.
II.
Argumentace stěžovatelů
4. Stěžovatelé v ústavní stížnosti poukazují na skutečnost, že odvolání vedlejších účastníků proti usnesení okresního soudu jim bylo doručeno dne 18. 5. 2018, nebyli však vyzváni k tomu, aby se k němu vyjádřili. Stěžovatelé se k odvolání vyjádřili cestou datové zprávy dne 30. 5. 2018, podání bylo okresnímu soudu doručeno dne 30. 5. 2018 v 13:25:59. Stěžovatelé zdůrazňují, že napadené usnesení bylo vydáno dne 31. 5. 2018, tedy až poté, co okresní soud disponoval jejich vyjádřením k odvolání, napadené usnesení však nijak toto podání stěžovatelů nereflektuje. Stěžovatelé si jsou vědomi, že řízení ve věcech předběžných opatření vyžadují ze své povahy především rychlost ze strany rozhodujících soudů, mají však za to, že soudy v této věci nedostály povinnosti vytvořit stěžovatelům dostatečný prostor k reakci na odvolání vedlejších účastníků a k účinnému bránění jejich práv a oprávněných zájmů, jak stanoví judikatura Ústavního soudu. Stěžovatelé dále upozorňují, že v jejich podání ze dne 30. 5. 2018 byla obsažena námitka podjatosti všech soudců krajského soudu. Stěžovatelé tuto námitku odůvodňovali tím, že jedním ze členů vedlejšího účastníka 2) a blízkých spolupracovníků vedlejšího účastníka 1) je Ing. Miroslav Holas, který je manželem soudkyně působící u krajského soudu. Dle stěžovatelů tak existuje důvodná pochybnost o nepodjatosti v předmětné věci ve vztahu ke všem soudcům působícím u krajského soudu, když je zde dán blízký rodinný vztah mezi jedním ze soudců a spřízněnou osobou obou vedlejších účastníků, a věc měla být přikázána jinému soudu téhož stupně podle §12 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Pro případ, že by soud z jakéhokoliv důvodu dospěl k názoru, že by námitka podjatosti všech soudců krajského soudu podle §12 odst. 1 o. s. ř. nebyla důvodná, domnívají se stěžovatelé, že jsou dány objektivní okolnosti natolik významné, že se přikázání věci jinému soudu téhož stupně jeví jako vhodné podle §12 odst. 2 o. s. ř.
5. Napadené usnesení je dle stěžovatelů také nepřezkoumatelné a vnitřně rozporné, neboť závěr, že stěžovatelé musí snášet vyšší míru zásahů do jejich práva na ochranu osobnosti z důvodu, že mají status veřejné osoby, a že nebyla prokázána ani osvědčena skutečnost, že se tvrzení vedlejších účastníků zakládají na nepravdivých či nepodložených skutkových premisách, je krajně nepřesvědčivý a nevyhovující, když se nelze ztotožnit s tím, že bylo-li by vedlejším účastníkům nařízeno zdržet se pouze jednání, které stěžovatelé vymezují v petitu návrhu na nařízení předběžného opatření, bylo by jim znemožněno účastnit se dalších diskuzí v rámci předvolební kampaně. Stěžovatelé mají za to, že se měl krajský soud v odůvodnění napadeného usnesení konkrétně a jednoznačně zaobírat každým jednotlivým bodem petitu jejich návrhu na nařízení předběžného opatření, a u každého přesvědčivě odůvodnit, proč u něj neexistuje potřeba zatímní úpravy vzájemných poměrů účastníků. Stěžovatelé dále namítají, že krajský soud řádně neodůvodnil, proč považuje usnesení Policie ČR, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Územního odboru Nymburk, Oddělení hospodářské kriminality ze dne 17. 10. 2017 č. j. KRPS-271848-14/TČ-2017-010881-VO, o odložení věci, za nikoli pro věc směrodatné. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že jde o zásadní důkaz, který prokazuje, že vedlejší účastníci prohlašují o stěžovatelích tvrzení, jež se nacházejí mimo pravdivé skutkové základy. Vedlejší účastníci naopak dle stěžovatelů ve svém odvolání nepředkládají žádné relevantní důkazy k vyvrácení nepravdivosti či nepodloženosti skutkových premis svých výroků, kterým připisují stěžovatelům jednání nalézající se za hranicí nejen dobrých mravů a morálky, ale i trestního práva. Tyto nepravdivé skutkové výroky jsou přitom nesporně způsobilé negativně zasáhnout do práva na ochranu osobnosti stěžovatelů, proto nelze trvat na závěru, že vedlejší účastníci oprávněně vykonávají své právo na svobodu projevu.
III.
Vyjádření účastníka řízení
6. Soudce zpravodaj podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zaslal ústavní stížnost k vyjádření krajskému soudu. Krajský soud ve svém vyjádření uvádí, že odvolání bylo stěžovatelům doručeno dne 18. 5. 2018, měli tedy možnost se k němu vyjádřit. Vyjádření stěžovatelů bylo krajskému soudu doručeno dne 31. 8. 2018, tedy v den, kdy bylo vydáno napadené usnesení, avšak senátu 21 Co bylo předáno až poté, co ve věci rozhodl. Krajský soud připomněl, že jde o rozhodnutí o předběžném opatření, kde je zapotřebí rozhodnout bezodkladně, a takto také k věci přistupoval. Krajský soud dodal, že i kdyby se dostala námitka podjatosti do jeho dispozice před vydáním rozhodnutí, bylo by namístě postupovat analogicky jako v případě, kdy je námitka podjatosti vznesena při jednání soudu, při němž je vyneseno rozhodnutí, a to právě i s ohledem na nutnost rozhodnout o předběžném opatření bezodkladně. Ve věci samé odkázal krajský soud na odůvodnění svého usnesení.
7. Vyjádření krajského soudu zaslal Ústavní soud stěžovatelům na vědomí a k případné replice, stěžovatelé však tohoto svého práva nevyužili.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu je nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádného procesu - nepřijatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně uznávanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471), dostupný stejně jako další citovaná rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz]. Ústavněprávním požadavkem je též řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudního rozhodnutí.
10. Ústavní soud ve své judikatuře vychází z názoru, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření a jeho konkrétní podoby z hlediska správnosti přijatého řešení se jeho přezkumné pravomoci v zásadě vymyká a je věcí obecného soudu, neboť závisí na konkrétních okolnostech případu [srov. např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171), usnesení ze dne 28. 6. 2012 sp. zn. II. ÚS 2010/12 nebo usnesení ze dne 2. 2. 2016 sp. zn. III. ÚS 49/16]. Ústavnímu soudu tedy z hlediska ústavněprávního nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů ohledně důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, nýbrž je povolán pouze ke zjištění, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření, popřípadě rozhodnutí o jeho zamítnutí, mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole ve smyslu čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny [viz např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171); ke svévolnému výkladu srov. rovněž nález ze dne 1. 10. 2014 sp. zn. I. ÚS 2486/13 (N 184/75 SbNU 39)]. Předmětem tohoto přezkumu může být i procesní postup, který nařízení předběžného opatření předcházel [např. nález ze dne 19. 1. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 16/09 (N 8/56 SbNU 69; 48/2010 Sb.)].
11. Ústavní soud zdůrazňuje, že předběžné opatření je dočasné povahy s omezenou dobou trvání (§77 o. s. ř.), které může být k návrhu zrušeno (§77 odst. 2, věta první, o. s. ř.) a není jím ani prejudikován konečný výsledek sporu. Smyslem předběžného opatření je tak zatímní úprava poměrů účastníků (nikoli s konečnou platností), přičemž musí být poskytnuta ochrana jak tomu, kdo o vydání předběžného opatření žádá, tak v rámci ústavních pravidel i tomu, vůči komu předběžné opatření směřuje. Současně platí, že ochrana toho, proti komu má navrhované předběžné opatření směřovat, však nemůže dosáhnout takové intenzity, aby prakticky znemožnila ochranu oprávněných zájmů druhé strany.
12. V posuzované věci krajský soud Krajský soud vyšel ze skutečnosti, že všichni účastníci jsou politicky činní, měřítka posouzení skutkových tvrzení a hodnotících soudů jsou tak v jejich případech mnohem měkčí ve prospěch původců těchto výroků. Krajský soud poměřoval právo politika na ochranu osobnosti s právem na svobodu slova, zaručeného Listinou a dospěl k závěru, že zde je třeba dát přednost právě ochraně druhého práva, v opačném případě by bylo vedlejším účastníkům v podstatě znemožněno účastnit se dalších diskuzí v rámci předvolební kampaně, kromě toho se stěžovatelé v návrhu na nařízení předběžného opatření tak, jak jej formulovali, domáhají vyslovení toho, že tvrzení vedlejších účastníků se zakládají na nepravdivých či nepodložených skutkových premisách, což nebylo ani prokázáno a dokonce ani osvědčeno.
13. Ústavní soud je přesvědčen, že v této konkrétní souzené věci není důvodu, aby závěr krajského soudu z ústavněprávního hlediska neakceptoval, když jej považuje za řádně odůvodněný a přesvědčivý. Zásah do práv, jichž se stěžovatelé domáhají, proto Ústavní soud neshledal.
14. Ústavní soud zejména nemůže přisvědčit tvrzení stěžovatelů, že jim krajský soud svým postupem odňal možnost vyjádřit se k obsahu odvolání a k obsazení soudu v jejich věci.
15. Ústavní soud připomíná, že jednou ze zásad spravedlivého procesu, jejíž porušení by mohlo mít za následek porušení základního práva účastníka řízení, je zásada rovnosti účastníků řízení. Její normativní vyjádření lze nalézt v čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 96 odst. 1 Ústavy a obsahově jí odpovídá zásada rovnosti zbraní, která byla Evropským soudem pro lidská práva dovozena z čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Na úrovni podústavního práva jde pak především o §18 o. s. ř., ale i řadu dalších ustanovení tohoto zákona. Zásada rovnosti účastníků zaručuje každé procesní straně, že jí bude dána přiměřená možnost přednést svou záležitost, včetně důkazů, za podmínek, jež ji nestaví do podstatně nevýhodnější situace, než ve které je její protistrana (rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 27. 10. 1993 ve věci Dombo Beheer B.V. proti Nizozemsku, č. 14448/88, bod 33). Jde o záruku kontradiktornosti řízení. K tomu nutno dodat, že vytvoření prostoru pro účastníka řízení účinně uplatnit námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat, je jedním ze základních požadavků vyplývajících z práva na spravedlivý proces. Tento požadavek lze vztáhnout na jakékoli rozhodování, jímž jsou dotčena subjektivní práva a povinnosti účastníků řízení [např. nález ze dne 8. 7. 2008 sp. zn. II. ÚS 1374/08 (N 128/50 SbNU 125) či nález ze dne 1. 9. 2011 sp. zn. II. ÚS 781/10 (N 147/62 SbNU 269)].
16. Namítají-li stěžovatelé porušení zásady rovnosti účastníků řízení tím, že nebylo vzato v úvahu jejich vyjádření k odvolání vedlejších účastníků, pak vypořádání této námitky vyžaduje provedení výkladu §210 odst. 1 o. s. ř. Podle tohoto ustanovení, nejde-li o případy uvedené v §208 nebo v §209 téhož zákona, doručí předseda senátu odvolání, které směřuje proti rozsudku nebo proti usnesení ve věci samé, ostatním účastníkům. Odvolání proti usnesení, kterým nebylo rozhodnuto ve věci samé, doručí předseda senátu těm účastníkům, jejichž práv a povinností se týká, je-li to s ohledem na okolnosti případu či povahu věci vhodné a účelné.
17. Právní úprava doručování usnesení, kterým nebylo rozhodnuto ve věci samé, byla zakotvena do věty druhé §210 odst. 1 o. s. ř. s účinností od 1. 7. 2009 zákonem č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a to v reakci na nález ze dne 12. 7. 2006 sp. zn. IV. ÚS 748/05 (N 135/42 SbNU 83), podle kterého ze zákona sice nevyplývá povinnost soudu doručovat opisy odvolání směřující proti nikoliv meritorním rozhodnutím ostatním účastníkům, to však neznamená, že tak soud prvního stupně nemůže učinit na základě úvahy (ústavně souladné) o vhodnosti a účelnosti takového opatření s ohledem na okolnosti případu či specifikum věci.
18. Okresní soud postupoval v souladu s §210 odst. 1 o. s. ř., když stěžovatelům doručil dne 18. 5. 2018 odvolání vedlejších účastníků. Ve zprávě o předložení věci krajskému soudu založené ve spise se uvádí, že vyjádření k odvolání nebylo podáno. Podali-li stěžovatelé své vyjádření k odvolání a námitku podjatosti okresnímu soudu prostřednictvím datové schránky dne 30. 5. 2018, tedy 12 dní po doručení dovolání, a toto podání, které okresní soud zaslal následující den krajskému soudu, se dostalo do dispozice krajského soudu až poté, co ve věci rozhodl, nelze shledat v postupu krajského soudu žádné pochybení. Jak bylo uvedeno, není povinností obecných soudů doručovat protistraně odvolání proti usnesení o návrhu na předběžné opatření před rozhodnutím odvolacího soudu vždy a v každém případě, naopak k doručování stejnopisu odvolání proti usnesení soud přistupuje pouze výjimečně. Učinil-li tak okresní soudní soud dne 18. 5. 2018 a následně dne 21. 5. 2018 věc předal krajskému soudu, nelze než shledat jeho postup jako ústavně souladný. To platí i pro postup krajského soudu, který ve věci vydal dne 31. 8. 2018 rozhodnutí, aniž by se do jeho dispozice předtím dostalo vyjádření k odvolání doručené okresnímu soudu o den dříve.
19. S ohledem na shora uvedené je zřejmé, že soudy v posuzované věci požadavku na vytvoření prostoru pro účastníka řízení vyjádřit se k věci dostály, když okresní soud zaslal stěžovatelům odvolání vedlejších účastníků a umožnil jim tak se k němu vyjádřit. Nebylo povinností okresního soudu vyzývat stěžovatele k vyjádření a poskytnout jim k tomu lhůtu. Hodlali-li se stěžovatelé k odvolání vyjádřit, měli tak učinit neprodleně, či alespoň sdělit soudu, že mají v úmyslu se ve věci vyjádřit. Skutečnost, že stěžovatelé svého práva nevyužili, respektive přistoupili k jeho uplatnění až po dvanácti dnech, ač si museli být vědomi, že jde o rozhodnutí o předběžném opatření, kdy zákon ukládá soudu o návrhu rozhodnout bezodkladně, nelze přičítat k tíži okresního či krajského soudu. Ústavní soud ve své judikatuře dlouhodobě stojí na stanovisku, že v soukromoprávních sporech plně platí zásada odpovědnosti účastníka za ochranu jeho práv "vigilantibus iura scripta sunt" (bdělým náležejí práva, každý nechť si střeží svá práva), která předpokládá odpovědnost účastníků za ochranu jejich práv, jež je plně v jejich dispozici. Soudní řízení vyžaduje od každého účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem zamýšlí o ochranu svého práva usilovat, v dané věci to platí tím spíše, že stěžovatelé byli již od počátku řízení zastoupeni advokátem.
20. Závěr o požadavku na bezodkladné rozhodnutí ve věci lze vztáhnout i k námitce stěžovatelů, že soud neprovedl dokazování shora citovaným usnesením o odložení trestní věci. Opětovně je třeba vzít v úvahu, že napadené usnesení krajského soudu je rozhodnutím o předběžném opatření, kdy prostor obecných soudů pro dokazování je zúžen oproti dokazování ve věci samé. Jak uvedeno výše, ani tento typ řízení se samozřejmě nenachází mimo požadavky na ústavně-konformní průběh řízení, nicméně ty je třeba posuzovat se zřetelem ke specifickému účelu tohoto institutu, jímž je ne-li okamžitá, pak přinejmenším urychlená prozatímní úprava poměrů do doby rozhodnutí o věci samé. Rozsah dokazování se proto omezuje pouze pro potřeby naplnění tohoto účelu. Závěr krajského soudu, že nebylo prokázáno ani osvědčeno, že tvrzení vedlejších účastníků se zakládají na nepravdivých či nepodložených skutkových premisách, a že k takovému závěru lze dospět až na základě dokazování, které se v řízení o nařízení předběžného opatření neprovádí, nijak nevybočuje z mezí ústavnosti. Jak již bylo shora uvedeno, v daném typu řízení se soud zaměřuje na to, zda jsou splněny předpoklady pro nařízení předběžného opatření, a zda situace vyžaduje okamžité předběžné řešení, nikoliv na meritum věci, která je předmětem řízení.
21. Ústavní soud již v minulosti uvedl, [viz nález ze dne 3. 2. 2015 sp. zn. II. ÚS 2051/14 (N 23/76 SbNU 325) a nález ze dne 5. 9. 2016 sp. zn. I. ÚS 2617/15 (N 162/82 SbNU 539)], že při řešení kolize mezi základním právem na svobodu projevu a základním právem na ochranu důstojnosti a cti jednotlivce musí být brána v potaz zejména 1. povaha výroku (tj. zda jde o skutkové tvrzení, hodnotový soud, hodnotový soud se skutkovým základem či jinak hybridní výrok), 2. obsah výroku (např. zda jde o projev "politický" či "komerční"), 3. forma výroku (zejména nakolik je předmětný výrok expresivní, či dokonce vulgární), 4. postavení kritizované osoby (např. zda jde o osobu veřejně činnou, či dokonce o osobu aktivní v politickém životě, případně o osobu veřejně známou), 5. zda se výrok (kritika) dotýká soukromé či veřejné sféry této kritizované osoby, 6. chování kritizované osoby (např. zda kritiku sama "vyprovokovala" či jak se posléze ke kritice postavila), 7. kdo výrok pronáší (např. zda se jedná o novináře, běžného občana, politika apod.) a konečně 8. kdy tak učiní (tzn. např. jaké měl či mohl mít jeho autor v daný okamžik k dispozici konkrétní údaje, z nichž vycházel, a v jaké situaci tak učinil). Každý z těchto faktorů hraje jistou roli při hledání spravedlivé rovnováhy mezi základními právy stojícími v kolizi, ovšem jejich relativní váha závisí vždy na jedinečných okolnostech každého případu. Zároveň Ústavní soud zdůraznil, že tento výčet relevantních faktorů není taxativní; v úvahu musí být vždy vzat celkový kontext věci a ve specifických případech mohou být významné i okolnosti, jež nelze do žádné z právě zmíněných kategorií zařadit.
22. Krajský soud v odůvodnění napadeného usnesení uvedl a dále rozvinul, že osoba veřejně činná nevyhnutelně a vědomě předkládá široké veřejnosti ke kontrole každé své slovo a každý svůj čin, a proto musí projevit vyšší stupeň tolerance, a požadavek ochrany osobnosti zde musí být poměřován ve vztahu k zájmu na otevřené diskusi o politických tématech. Krajský soud připomněl, že veškeré výroky vedlejších účastníků se týkaly právě veřejné a politické činnosti stěžovatelů, nešlo o zásah do jejich soukromí či rodinného života.
23. Krajský soud přesvědčivě dovodil, že v posuzované věci nebyly stěžovateli tvrzené skutečnosti dostatečně osvědčeny, přičemž k nařízení předběžného opatření lze přistoupit, jen jsou-li splněny předpoklady tohoto mimořádného institutu. Ústavní soud neshledal důvodu, pro který by takto řádně odůvodněný závěr odvolacího soudu bylo možno označit za svévolný či extrémní, resp. excesivní, neboť má racionální základnu a je logicky a srozumitelně odůvodněn, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. Stěžovatelům byl taktéž přiléhavě vysvětlen smysl, okolnosti a podmínky, za nichž soud k nařízení předběžného opatření přistupuje. O těchto podmínkách je shoda nejen v judikatuře obecných soudů, podle níž zatímní úprava právních poměrů účastníků má místo jen tehdy, je-li potřeba (prozatímně) upravit před rozhodnutím ve věci samé poměry účastníků, přičemž musí být poskytnuta ochrana jak tomu, kdo o vydání předběžného opatření žádá, tak i tomu, vůči komu předběžné opatření směřuje, ale i v judikatuře Ústavního soudu [srov. nález ze dne 21. 11. 2001 sp. zn. IV. ÚS 189/01 (N 178/24 SbNU 327)].
24. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů, byla jejich ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. listopadu 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu