ECLI:CZ:US:2020:3.US.2816.19.2
sp. zn. III. ÚS 2816/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele D. Š., t. č. Věznice Mírov, zastoupeného Mgr. Robertem Cholenským, Ph.D., advokátem, se sídlem Bolzanova 461/5, Brno, a o ústavní stížnosti stěžovatele M. S., t. č. Věznice Mírov, zastoupeného JUDr. Markem Kocábem, advokátem, se sídlem Pod Šternberkem 306, Zlín, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. června 2019 č. j. 1 To 65/2017-4342, za účasti Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníka řízení a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a průběh předchozího řízení
1. Ústavnímu soudu byla dne 26. 8. 2019 doručena ústavní stížnost sp. zn. III. ÚS 2816/19, kterou se stěžovatel D. Š. (dále jen "první stěžovatel") domáhá zrušení usnesení Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ze dne 13. 6. 2019 č. j. 1 To 65/2017-4342, neboť je přesvědčen, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces. Zrušení téhož rozhodnutí se domáhá ústavní stížností sp. zn. III. ÚS 3012/19 Ústavnímu soudu doručenou dne 16. 9. 2019 i stěžovatel M. S. (dále jen "druhý stěžovatel"), neboť má za to, že výše citovaným rozhodnutím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále namítá porušení čl. 4, čl. 90 a 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2020 sp. zn. III. ÚS 2816/19, III. ÚS 3012/19 byly uvedené ústavní stížnosti spojeny ke společnému řízení s tím, že budou nadále vedeny pod sp. zn. III. ÚS 2816/19.
3. Z obsahu ústavních stížností, listin k nim přiložených a vyžádaného spisového materiálu se podává, že oba stěžovatelé byli rozsudkem vrchního soudu ze dne 3. 6. 2014 č. j. 3 To 50/2014-3367, vydaným na základě odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně-pobočky ve Zlíně (dále jen "krajský soud") ze dne 10. 4. 2014 č. j. 61 T 15/2013-3252, uznáni vinnými zvlášť závažným zločinem vraždy podle §140 odst. 1, 3 písm. i), j) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), spáchaným ve formě spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku, kterého se měli dopustit stručně řečeno tím, že společně dne 22. 9. 2011 ve večerních hodinách, pravděpodobně mezi 19:00 hod. a 20:00 hod., přesně nezjištěným způsobem vnikli do rodinného domu poškozeného s cílem zmocnit se pro vlastní obohacení peněz a šperků. Přitom úmyslně usmrtili poškozeného mnohačetnými velmi intenzivními ranami do hlavy a dalších částí těla, čímž mu způsobili rozsáhlá zranění zejména v oblasti hlavy, tedy zranění neslučitelná se životem. Bezprostřední příčinou smrti poškozeného byl otok mozku poškozeného, který na následky zranění zemřel. Současně způsobili celkovou škodu odcizením věcí ve výši 17 100 Kč. Oběma stěžovatelům byly uloženy souhrnné výjimečné tresty odnětí svobody, prvnímu stěžovateli ve výměře 20 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, druhému stěžovateli ve výměře 24 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byl rovněž zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně byla oběma stěžovatelům uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit vzniklou škodu.
4. Proti rozsudku vrchního soudu podali stěžovatelé dovolání, která Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 1. 2015 č. j. 3 Tdo 61/2015-68, odmítl.
5. Stěžovatelé podali proti všem rozhodnutím obecných soudů samostatné ústavní stížnosti. Nálezem ze dne 22. 3. 2016 sp. zn. IV. ÚS 1098/15 (N 47/80 SbNU 573, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz) Ústavní soud zamítl ústavní stížnost druhého stěžovatele. V tomto rozhodnutí Ústavní soud současně podrobně vyložil ústavně souladný způsob používání metody pachové identifikace v trestním řízení. Následně usnesením ze dne 14. 4. 2016 sp. zn. III. ÚS 1099/15 odmítl Ústavní soud ústavní stížnost prvního stěžovatele.
6. Dne 27. 8. 2014 podal první stěžovatel první návrh na povolení obnovy řízení ke krajskému soudu. Ten usnesením ze dne 16. 10. 2014 č. j. 61 T 15/2013-3588, tento návrh zamítl. Stěžovatel nejprve podal proti usnesení stížnost hned po vyhlášení rozhodnutí, dne 5. 11. 2014 ji vzal zpět. Další návrh na povolení obnovy řízení podal první stěžovatel dne 31. 7. 2015. Dne 3. 10. 2016 pak podal návrh na povolení obnovy řízení druhý stěžovatel, který svůj návrh ještě dvakrát doplnil. Krajský soud usnesením ze dne 9. 10. 2017 č. j. 61 T 15/2013-4007 návrhy na povolení obnovy řízení zamítl.
7. Proti tomuto zamítavému usnesení podali oba stěžovatelé do protokolu při veřejném zasedání stížnosti, které později doplnili. V řízení o povolení obnovy řízení navrhli provést několik nových důkazů. Ve fázi řízení před vrchním soudem pak druhý stěžovatel navrhl provést další důkaz za použití metodiky pachové identifikace (dále jen "Metodika") vytvořené Fakultou agrobiologie, potravinových a přírodních zdrojů, Katedrou obecné zootechniky a etologie, centrem pro výzkum chování psů České zemědělské univerzity v Praze, v rámci projektu "Ověření a zdokonalení metody pachové identifikace" ve formě veřejné zakázky, jehož gestorem byl Odbor služební kynologie a hipologie Ředitelství služby pořádkové policie Policejního prezidia ČR. Svůj návrh odůvodnil tím, že se projekt zabývá metodou pachové identifikace, podmínkami, za kterých se provádí a jejím použitím v trestním řízení. Vzhledem k tomu, že Metodika není veřejně dostupná, navrhl soudu, aby ji vyžádal od Ministerstva vnitra. Následně svou stížnost doplnil o jednu z příloh Metodiky, a to Zprávu o průběhu testování reliability metody pachové identifikace prováděné speciálně vycvičenými policejními psy Policie České republiky ze dne 21. 5. 2015 (dále jen "Zpráva"). Uvedl, že Zpráva významně zpochybňuje metodu pachové identifikace tak, jak byla prováděna v době, kdy bylo proti oběma stěžovatelům vedeno trestní řízení, ve kterém byli následně odsouzeni. Závěrem Zprávy je konstatování, že způsob, jakým byla pachová identifikace prováděna v době realizace výzkumu, není dostatečně spolehlivý, a proto nelze doporučit použití takto prováděné metody pachové identifikace v trestním řízení. Přitom jedním z hlavních důkazů, na základě kterých byli oba stěžovatelé shledáni vinnými, byly právě pachové stopy nalezené na místě činu. Obsah Zprávy proto považoval druhý stěžovatel za skutečnost, která nebyla soudu dříve známa a je způsobilá přivodit nové rozhodnutí ve věci. Vrchní soud vyžádal od Ministerstva vnitra kompletní Metodiku včetně jejích příloh na konci ledna roku 2018. Ve věci nebylo nařízeno veřejné zasedání. Vrchní soud rozhodl v neveřejném zasedání, ve kterém obě stížnosti usnesením ze dne 14. 5. 2018 č. j. 1 To 65/2017-4234 zamítl jako nedůvodné.
8. Ústavní soud nálezem ze dne 25. 2. 2019 sp. zn. II. ÚS 2587/18 výše uvedené usnesení vrchního soudu zrušil, neboť vrchní soud tím, že rozhodl o zamítnutí stížnosti proti zamítavému usnesení krajského soudu o povolení obnovy řízení ze dne 9. 10. 2017 č. j. 61 T 15/2013-4007 v neveřejném zasedání, aniž by stěžovatele seznámil s navrženými důkazy (obsahem kompletních materiálů k novým vědeckým poznatkům ke zkoumání metody pachové identifikace) a umožnil jim se k nim vyjádřit, porušil práva stěžovatelů na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům dle čl. 38 odst. 2 Listiny, jakož i princip kontradiktornosti řízení.
9. Následně rozhodoval vrchní soud, který ústavní stížností napadeným usnesením stížnosti stěžovatelů proti zamítavému usnesení krajského soudu o povolení obnovy řízení podle §148 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), opět zamítl.
II.
Argumentace stěžovatelů
10. První stěžovatel tvrdí, že vrchní soud nedostál pokynu Ústavního soudu obsaženému ve výše uvedeném nálezu sp. zn. II. ÚS 2587/18, neboť nové vědecké poznatky, které představují novou skutečnost, jež může vést k odlišnému závěru o vině odsouzených, v napadeném usnesení dostatečně nereflektoval, resp. závěry, které z nich vyplývají, nepřípustně relativizoval a bagatelizoval. Z výše zmíněné Zprávy má vyplývat, že výzkum provedený pracovníky Centra pro výzkum chování psů katedry obecné zootechniky a etologie Fakulty agrobiologie, potravinových a přírodních zdrojů České zemědělské univerzity v Praze (dále jen "Univerzita") prokázal, že závěry metody pachové identifikace jsou nejen nespolehlivé, ale nevykazují prakticky žádnou důkazní relevanci a jsou proto v trestním řízení absolutně nepoužitelné. Stěžovatel pak cituje konkrétní závěry ze Zprávy a poukazuje na dokument, nedatovanou zprávu pracovní skupiny policejního prezídia k metodě pachové identifikace z roku 2018, z jejíž části věnované mezinárodní komparaci má vyplývat, že v jiných zemích není dovoleno, aby psovod znal pozici vzorku a že počet psů pro provedení zkoušky jsou minimálně dva.
11. Podle stěžovatele tak samotná Policie České republiky připouští, že to, co předkládá jako důkaz v trestním řízení, by velmi pravděpodobně nikde jinde v Evropě nemohlo jako validní a legitimní důkaz obstát, protože není vyloučena ani chyba způsobená psem ani jeho ovlivnění psovodem. Naprosto neuspokojivý výsledek testování předmětné metody není vysvětlitelný jinak, než že mezi psem a jeho psovodem, kterému je znám požadovaný, případně předpokládaný, výsledek komparace, dochází k nonverbální komunikaci a výsledkem je, že pes signalizuje nikoli to, co čichem stanovil, ale co vycítil z chování psovoda; v této souvislosti se hovoří o efektu chytrého Hanse. Závěr o nepoužitelnosti metody pachové identifikace při dokazování v trestním řízení pak formulovali autoři Zprávy ještě pregnantněji ve znaleckém posudku, který zpracovali pro obhajobu M. Š. ve věci vedené krajským soudem pod sp. zn. 68 T 6/2016.
12. Z uváděných skutečností dle prvního stěžovatele vyplývá, co je největším nebezpečím metody pachové identifikace: "dává zdánlivě přesné, potenciálně dokonale reprodukovatelné výsledky a je proto pro soudy velmi přesvědčivá, neboť tu působí psychologický efekt spočívající ve falešné presumpci, že i kdyby se pes mohl výjimečně zmýlit, rozhodně se to nemohlo stát tolikrát, jak vyplývá z obžalobou předkládaných důkazů. Vedle toho na soudy působí, že výsledky dokazování jsou podepřeny závěry formálně dokonalého znaleckého posudku, obvykle zpracovaného JUDr. Martinem Kloubkem, Ph.D., znalcem v oboru kriminalistické odorologie, a soudu je tak podsouváno, že jde o metodu zaručeně spolehlivou, protože vědeckou. Tyto dvě skutečnosti spolu s tím, že metoda pachové identifikace se u soudů používá již tři desítky let a je tudíž metodou tradiční a prověřenou, vede k mylnému závěru, že jí zprostředkované výsledky jsou zcela věrohodné, přestože ve skutečnosti, jak bylo zjištěno, jejich validita je nulová a přesnost stanovení shody dvou pachů je prakticky stejná, jako kdyby byl závěr produktem náhodného pokusu, příkladmo výsledku hodu mincí anebo hrací kostkou."
13. První stěžovatel má za to, že vrchní soud se s těmito novými skutečnostmi, jež mohou mít podstatný vliv na závěr o vině odsouzených, nevypořádal ústavně souladným způsobem. Přestože metoda pachové identifikace byla dle názoru stěžovatele vyvrácena a na základě vědeckého zkoumání byl postulován závěr, že je pro dokazování v trestním řízení nepoužitelná, soud zde přesto tvrdí, že závěr o přítomnosti pachu na označených místech je objektivní. Z této mylné premisy pak vychází v dalším textu napadeného usnesení. V jeho bodě 46 pak nepravdivě uvádí, že "výsledek experimentů ukazuje, že metoda pachové identifikace za dodržení určitých zásad je využitelná k provádění individuální identifikace osob"; to ze Zprávy dle stěžovatele nevyplývá. Stejně tak je nepravdivým tvrzením, že "ve většině případů bylo možno provádět sběr dat pouze na psech z majetku univerzity", neboť testováni byli výhradně psi policejní, metodu pachové identifikace v praxi provádějící. Vrchní soud si nepoložil otázku, jak jinak než ovlivněním psa psovodem vysvětlit masivní diskrepanci mezi podílem nesprávných ztotožnění v případě, že psovod věděl, zda je komparován shodný nebo neshodný pach, nebo to nevěděl: "tento rozdíl činí 1:15!" S ohledem na akreditaci příslušného pracoviště Univerzity jako znaleckého ústavu nelze než tyto úvahy soudu označit za nemístné a neodborné. Soud nedisponuje ve vztahu ke kriminalistické odorologii žádnou specializovanou kompetencí, toliko vírou, že jde o metodu hodnověrnou, a této víry se přidržel, přestože jsou zde dle stěžovatele nové skutečnosti způsobilé ji efektivně vyvrátit.
14. První stěžovatel dodává, že vzhledem k tomu že na kukle a rukavicích, které byly při spáchání skutku zřejmě použity, se nenašla deoxyribonukleová kyselina (dále jen "DNA") odsouzených, ale osoby později ztotožněné, závěr o vině odsouzených spočívá jen na výsledku metody pachové identifikace a svědecké výpovědi spoluvězně druhého stěžovatele, jenž se mu během výkonu trestu ke spáchání činu přiznal. Tento svědek byl v úzké časové souvislosti s touto výpovědí předčasně propuštěn z výkonu mnohaletého trestu, byl proto k takové výpovědi bezpochyby silně motivován.
15. Druhý stěžovatel je rovněž přesvědčen, že vrchní soud nesplnil povinnost uloženou mu Ústavním soudem ve výše citovaném nálezu. S důkazem, který obsahuje vědecký poznatek o metodě pachově identifikace, byli sice stěžovatelé seznámeni, vrchní soud však neprovedl další dokazování ve věci, které se týká věrohodnosti této metody. Soud se jí zabýval obecně, ale navzdory nedostatkům ve skutkových zjištěních sám uzavřel, že metoda byla použita v souladu s danou Metodikou práce Policie České republiky a není možné ji zpochybnit. Takový závěr však naráží na závěry doložené studie obsahující Zprávu. Vrchní soud pouze obecně odkazoval na použití policejních psů, které je dle jeho názoru dostatečně věrohodné. Nijak se nevyrovnal se samotnými závěry Zprávy, která tyto výsledky práce policejních psů zpochybňovala. Ohledně skutkových okolností samotného výzkumu mělo být dle druhého stěžovatele provedeno dokazování, ostatně následně změněná policejní metodika jen dokládá, že metoda pachové identifikace použitá v trestním řízení proti druhému stěžovateli jako důkaz, nikoliv pouze jako podpůrná operativní metoda, nebyla v souladu se stavem vědeckého poznání.
16. Vrchní soud se dále zabýval otázkou, zda druhý stěžovatel mohl být na místě činu v době, která byla prokázána v předchozím trestním řízení jako doba spáchání vraždy. Bylo zjištěno, že dne 22. 9. 2011 v 20.07 hodin se měl uskutečnit telefonní hovor z přístroje poškozeného, který měl být podle původního dokazování ve věci veden právě pachateli vraždy po jejím dokonání. Zároveň však bylo prokázáno, že první stěžovatel korespondoval prostřednictvím Facebooku ve stejný den s K. O. tak, že poslední relace se uskutečnila v čase 19.32 hodin. Následně se první stěžovatel měl se svědkyní setkat v autě, kde se dívali na film. Ačkoliv svědkyně tuto skutečnost detailně potvrdila, nebyla její výpověď vzata dostatečně v potaz s tím, že si nepamatovala přesný čas setkání. Tento závěr soudů je však nedostatečný, neboť spojení výpovědi této svědkyně a záznamů z facebookové korespondence na sebe zcela navazuje. Druhý stěžovatel je proto přesvědčen, že nemohlo dojít k přemístění obou odsouzených osobním automobilem z U. do S. v daném časovém rozpětí.
17. Vrchní soud v posledním rozhodnutí o návrhu na obnovu řízení relativizoval dobu spáchání činu, a to v rozporu s údaji uvedenými v rozsudku ze dne 3. 6. 2014 č. j. 3 To 50/2014-3367, na období od 15.00 hod. dne 22. 9. 2011 do 21.00 hod. dne 23. 9. 2011. To je však dle stěžovatele v extrémním rozporu s odůvodněním výše uvedeného rozsudku, v němž se sice uvádí, že ke spáchání trestného činu došlo pravděpodobně od 19.00 do 20.00 hod. dne 22. 9. 2011, ale zároveň soud vycházel z prokázané skutečnosti, že v 20.07.55 hod. byl z mobilního telefonu zavražděného uskutečněn hovor pachatelem.
18. Podle druhého stěžovatele existují pochybnosti o tom, proč byli odsouzeni pouze stěžovatelé, když pachové stopy sejmuté na místě činu, byť dle názoru obhajoby chybně vyhodnocené, vykazovaly shodu i u dalších osob, které však stíhány nebyly. Na pletené masce nalezené blízko místa činu byla identifikována shoda DNA s osobou Z. K. , občana slovenské národnosti s bohatou trestní minulostí. Touto skutečností se však soudy nezabývaly, ani ve vztahu k výpovědi svědka K., který popsal na místě činu v době skutku osoby jiného vzhledu, než je vzhled obou stěžovatelů. Ačkoliv vrchní soud konstatoval, že nebylo možné prokázat, že by Z. K. byl na místě činu, neuvedl důkazy, které v tomto směru byly prováděny, s výjimkou jeho podání vysvětlení bez přítomnosti obhájců.
19. Podle druhého stěžovatele tak došlo k porušení zásady zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností, principu presumpce neviny, jakož i volného hodnocení důkazů. K porušení principu zákonně vedeného procesu pak mělo dojít tím, že matka svědkyně K. O. nebyla vyslechnuta u krajského soudu v průběhu veřejného zasedání v řízení o návrhu na obnovu řízení.
20. Ústavnímu soudu byl dne 3. 10. 2020 doručen podnět spolku Institut Aleny Vitáskové z. s. k ochraně základních práv a svobod druhého stěžovatele, který se dle občanů sdružených v institutu stal obětí nemravné a nezákonné rozhodovací praxe obecných soudů, když okolnosti a odůvodnění jeho odsouzení vzbuzují přesvědčení o tom, že zločin vraždy nespáchal. Institut zmiňuje zásadní pochybnosti, které dle jeho přesvědčení zakládají důvodné podezření z porušení základních práv a svobod a odůvodněný strach, že je osm let vězněn člověk, jehož vina nikdy nebyla zcela spolehlivě a nezpochybnitelně prokázána.
21. Dne 8. 11. 2020 Ústavní soud obdržel vyjádření Spolku na podporu nezávislé justice v ČR Šalamoun (dále jen "spolek") jako tzv. amicus curiae, v němž je odkazováno na závěry výše uvedeného výzkumu, z nichž má jednoznačně vyplývat, že se nedoporučuje metodu pachové identifikace používat jako důkaz v trestním řízení. Spolek odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu, v nichž se Ústavní soud vyjadřoval k metodě pachové identifikace a dále na posudek znaleckého ústavu České zemědělské univerzity v Praze ze dne 25. 3. 2020, z něhož má vyplývat, že "pokud byla pachová identifikace prováděna v souladu s pokynem PŘ RPP 9/2009 v žádném případě nelze tyto výsledky považovat za věrohodné". Podle spolku nemohou obecné soudy hodnotit závěry znaleckých posudků či znaleckých ústavů, protože nejsou k takovým hodnocením odborně nadány, přesto se tak v problematice pachový stop zcela běžně děje. Na mezinárodní odborné konferenci uskutečněné dne 14. 11. 2019 na téma "Problematika pachových stop", zástupce Policejního prezídia ČR pak přiznává, "že ví, že to policie dělala špatně". Rovněž další čeští i světoví odborníci konstatují, že metoda pachové identifikace, tak jak byla na území ČR prováděna, je zcela nevěrohodná a odporující vědeckému poznání. Spolek zmiňuje případy, kdy došlo k fatálnímu selhání této metody. Ve světle výše uvedeného je dle spolku zřejmé, že praxe, kterou orgány činné v trestním řízení používají při metodě pachové identifikace zejména dle pokynu PŘ RPP č. 9/2009 je vědecky již dávno překonána a proto by v trestním řízení v České republice nadále neměla být přípustná. Veškeré pachové identifikace prováděné do 1. 4. 2018 jsou tak nevěrohodné a proto nepoužitelné jako důkaz v trestním řízení, což platí i pro tuto trestní věc.
22. Dne 19. 11. 2020 pak Ústavní soud obdržel sdělení prvního stěžovatele, obsahující v příloze videozáznam a přepis Mezinárodní odborné konference konané dne 14. 11. 2020 v Poslanecké sněmovně Parlamentu, z níž měl vyplynout poznatek, že metoda pachové identifikace aplikovaná v rozhodované věci neodpovídala stavu vědeckého poznání. V napadeném usnesení z 13. 6. 2019 však vrchní soud nemohl reflektovat či předjímat tento poznatek z hlediska s ním spojeného tvrzení o nespolehlivosti metody pachové identifikace a možnosti justičního omylu jí způsobeného.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
23. Ústavní soud nejprve posoudil procesní předpoklady řízení a shledal, že ústavní stížnosti byly podány včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavními stížnostmi, a Ústavní soud je k jejich projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnosti jsou přípustné (§75 odst. 1 zákona téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavních stížností
24. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)].
25. Obnova řízení podle §277 a násl. tr. řádu představuje mimořádný opravný prostředek sloužící k odstranění nedostatků ve skutkových zjištěních, na nichž je založeno pravomocné soudní rozhodnutí, vyšly-li tyto nedostatky najevo až po právní moci původního rozhodnutí. Jejím účelem je odstranění případného justičního omylu. Představuje tedy vyjádření zásady, že veřejný zájem na správném, a proto i spravedlivém trestněprávním rozhodnutí stojí nad veřejným zájmem na právní jistotě, ztotožněné s pravomocným, a proto zásadně nenapadnutelným původním rozhodnutím [srov. nálezy ze dne 30. 7. 2009 sp. zn. II. ÚS 2445/08 (N 174/54 SbNU 193), ze dne 15. 9. 2015 sp. zn. III. ÚS 2288/15 (N 168/78 SbNU 513), ze dne 22. 10. 2019 sp. zn. III. ÚS 905/17 a usnesení ze dne 5. 11. 2015 sp. zn. III. ÚS 1735/15].
26. V řízení o ústavní stížnosti proti rozhodnutím vydaným v řízení o povolení obnovy řízení není úkolem ústavního soudnictví hodnotit věcnou správnost původních rozhodnutí vydaných v trestním řízení, nýbrž pouze zodpovědět otázku, zda existovaly relevantní důvody pro povolení obnovy řízení, resp. zda soudy ústavně souladným způsobem odůvodnily, proč odsouzenými předestřené nové skutečnosti takovými neshledaly. Nelze bez dalšího spatřovat důvod obnovy řízení v jakékoli nové skutečnosti nebo důkazu, ale musí jít vždy i o splnění druhé podmínky podle §278 odst. 1 tr. řádu, tj. zda tyto skutečnosti nebo důkazy mohou samy o sobě nebo ve spojení s jinými skutečnostmi a důkazy již dříve známými odůvodnit jiné rozhodnutí ve věci. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je proto především významné, zda soudy návrh řádně projednaly, zda vydaná rozhodnutí adekvátně odůvodnily a zda jejich právní závěry nejsou výrazem libovůle či excesu [srov. nález ze dne 14. 4. 2011 sp. zn. III. ÚS 2959/10 (N 70/61 SbNU 89) a usnesení ze dne 14. 5. 2013 sp. zn. III. ÚS 2850/12].
27. Jak již bylo výše zmíněno, Ústavní soud nálezem ze dne 25. 2. 2019 sp. zn. II. ÚS 2587/18 zrušil předchozí rozhodnutí vrchního soudu ze dne 14. 5. 2018 pod č. j. 1 T 65/2017-4234. V tomto kasačním nálezu Ústavní soud uvedl, že obsahem Metodiky je podrobný popis metody pachové identifikace tak, jak byla prováděna v souladu s pokynem ředitele ředitelství služby pořádkové policie Policejního prezidia České republiky č. 9/2009 ze dne 1. 7. 2009 a dle něhož byla prováděna pachová identifikace v daném trestním řízení. Obsahem Metodiky tedy jsou nové vědecké poznatky týkající se metody pachové identifikace, přičemž vědecký poznatek zásadně týkající se věrohodnosti důkazního prostředku, který byl použit v meritorním řízení o vině a trestu, je novou skutečností ve smyslu §278 odst. 1 tr. řádu, kterou je třeba dokazovat v obnovovacím řízení jako podmínku pro konání obnoveného řízení, a proto se na ni vztahují základní procesní práva stěžovatelů, zejména právo vyjádřit se ke všem provedeným důkazům ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny, jakož i zásada kontradiktornosti řízení. Pokud tak soud provádí, respektive doplňuje dokazování nosičem, který obsahuje vědecký poznatek, který není veřejný, a proto není stranám znám, musí dokazování provádět ve veřejném zasedání tak, aby byla zaručena všechna ústavně zaručená procesní práva stran. V tomto ohledu proto vrchní soud pochybil, když vyžádané kompletní materiály, tj. Metodiku včetně příloh, provedl jako důkaz v neveřejném zasedání, aniž by umožnil účastníkům řízení seznámit se s jejím obsahem a vyjádřit se k ní. Ústavní soud proto uložil vrchnímu soudu, aby se s Metodikou jako vědeckým poznatkem ve svém rozhodování náležitě vypořádal a podrobil ji řádnému dokazování.
28. Ústavní soud si proto předně ověřil, že v souladu s výše uvedeným pokynem Ústavního soudu vrchní soud rozhodoval o stížnostech stěžovatelů ve veřejném zasedání, přičemž v souvislosti se stěžovateli tvrzenou nespolehlivostí či nedostatečností podmínek metody pachové identifikace v návaznosti na předmětné materiály o provedeném odborném zkoumání metody pachové identifikace, přistoupil k hodnocení závěrů výsledků projektu Ověření a zdokonalení metody pachové identifikace. Vrchní soud poukázal na stěžejní závěry obsažené v Metodice včetně jejích příloh (Zprávy a metodické příručky), přičemž ty hodnotil obecně, ale i ve vztahu k danému případu, tedy možnosti ovlivnění výsledků pachové identifikace v dané trestní věci. Dospěl přitom k závěru, že předkládané výsledky teoretického zkoumání ani argumentace stěžovatelů nevedly ke zpochybnění samotné metody pachové identifikace jako celku, ani vůči konkrétním výsledkům dokazování v dané věci.
29. Vrchní soud především vyhodnotil tzv. Clever Hans efekt jako objektivními postupy nedostatečně podloženou teorii o možném nevědomém ovlivnění zvířete gesty, postoji případně i jiným doposud nevysvětleným či nevysvětlitelným působením člověka. Nekorektnost dosavadních postupů a své přesvědčení o mimovolném ovlivnění psů pak tvrdili zpracovatelé již a priori, čímž předcházeli výsledky samotného testování. Závěry byly dle soudu opřeny jen o omezené množství testů uskutečněných v převážné většině nikoliv na speciálně vycvičených psech. Svůj závěr (postoj) o možnosti vědomého či nevědomého ovlivnění výsledků prováděné identifikace psovodem pak zpracovatelé nezaložili na konkrétních informacích a poznatcích o existenci takových postupů či na podrobných znalostech o průběhu konkrétních dokazování v trestním řízení; o nic objektivního je neopřeli. Svoji teorii o ovlivnění pak dle vrchního soudu staví na nevysvětlitelných skutečnostech a údajné vyšší chybovosti psů v experimentech v porovnání se situací, zda psovodovi je známo či nikoliv, kterou pachovou konzervu by měl pes hledat. Z posuzovaných materiálů však vyplývá, že samotný experiment byl zmařen. Především ale absentuje jakékoliv vyhodnocení dosavadní praxe používání předmětné metody jako důkazního prostředku v trestním řízení, tedy výzkumu či souhrnného hodnocení případů, při nichž došlo k pozitivní či negativní identifikaci jedince, ve srovnání s výsledky takových řízení a objektivizace takových závěrů dalšími důkazy. Vrchní soud pak argumentoval vlastní soudní praxí, kdy se výsledky pachové identifikace projevily jako objektivní, podpořené dalšími důkazy.
30. K možnosti ovlivnění výsledků v dané trestní věci vrchní soud poukázal na skutečnost, že pachové vzorky stěžovatelů, jakož i dalších osob (s nimž se stýkali) nebyly ztotožněny ke všem pachovým stopám z místa činu a při dalším ohledání. To samo o sobě dle vrchního soudu zpochybňuje teorii o ovlivnění psů při výkonu konkrétní komparace. Nelze dle jeho názoru proto připustit a jen teoretizovat o možnosti, že by při provedení několika desítek komparací byl příslušný psovod aktuálně seznámen s obsahem a průběhem trestního řízení, tím úmyslně a nevědomě výsledky takového ztotožnění pachových vzorků individuálně rozlišoval a mohl mít vůbec představu o významu takového výsledku komparace pro závěry trestního řízení. Kdyby tomu tak bylo, bylo by to v rozporu s negativními výsledky komparací v dané věci. Skutečnost, že další pozitivní výsledky identifikace pachů pocházejících od osob, vůči nimž nebylo zahájeno trestní stíhání, neměly zpochybňující dopad na obsah tohoto dokazování. Ve spojitosti s prokázáním jejich styku s odsouzenými v kritické době to fakticky potvrzuje objektivitu samotné pozitivní identifikace ve vztahu ke stěžovatelům (bod 47 odůvodnění napadeného usnesení vrchního soudu).
31. Jak vrchní soud dále uvedl, hodnocením podmínek provedené pachové identifikace v dané věci se obecné soudy podrobně a pečlivě zabývaly, prověření objektivnosti závěrů byla věnována mimořádná pozornost. Byl vypracován kontrolní znalecký posudek z odvětví kriminalistické odorologie a znalec byl k jeho závěrům vyslechnut. V samotném postupu v důkazním řízení při ztotožňování pachů pak žádný nedostatek či porušení zákonných či podzákonných pravidel nebyl shledán. To ostatně potvrdil i sám Ústavní soud v již zmíněném nálezu ze dne 22. 3. 2016 sp. zn. IV. ÚS 1098/15 (bod 49 a násl. odůvodnění). V usnesení ze dne 14. 4. 2016 sp. zn. III. ÚS 1099/15 Ústavní soud rovněž uvedl, že v projednávané věci bylo opatřeno značné množství relevantních pachových stop, a to z různých míst, z částí těla poškozeného a z předmětů v jeho domě (přičemž jak uvedl vrchní soud v nyní napadeném rozhodnutí, stěžovatelé nikterak nevysvětlili, jak by na takovém množství jednotlivých stop v uvedené době jejich pach mohl ulpět). Svým obsahem tyto stopy jednotlivě a zejména ve své kombinaci vytvářejí spolu s jejich znaleckým zkoumáním značně přesvědčivý důkaz, přibližující se situaci uzavřeného řetězce nepřímých důkazů. Analýza pachových stop však nebyla samostatným důkazem a jeho věrohodnost ve vztahu k vině stěžovatele (stěžovatelů) byla v řízení před obecnými soudy podepřena dalšími více či méně usvědčujícími nepřímými důkazy. Jejich popis i velmi důkladné hodnocení v napadených rozsudcích (zejména v rozsudku odvolacího soudu) neshledal Ústavní soud ve zmíněném usnesení jako nelogické či jinak svévolné (bod 20 napadeného usnesení vrchního soudu).
32. Vrchní soud dospěl k závěru, že nebyly zjištěny a ani konkrétně argumentací stěžovatelů potvrzeny žádné další skutečnosti, jež by dříve zjištěné, uvedeným způsobem objektivizované, důkazní závěry měly zpochybnit. Obecné teoretické tvrzení o možnosti ovlivnění psa psovodem takovým důvodem dle vrchního soudu být nemůže, neboť nelze průběh takových jednotlivých poznávacích procesů jakkoliv objektivizovat a revidovat a již v žádném případě opakovat. Potřeba další objektivizace takového poznávacího procesu zakotveného v nových pravidlech, opřených jen o potenciální, ale neobjektivizovanou a ničím nepodloženou možnost mimovolného ovlivnění výsledků komparace a již v žádném případě jejich vědomého ovlivnění, nemůže být dle vrchního soudu důvodem zpětného přezkoumání a vyloučení výsledků důkazního řízení provedeného v souladu s platnými předpisy a posouzení podmínek věrohodnosti důkazů to nenarušuje (bod 47 napadeného usnesení). Vrchní soud pak poukázal na své usnesení ze dne 12. 12. 2018 č. j. 4 To 49/2018-2384, v němž rovněž hodnotil výsledky stejného experimentálního výzkumu a na jejich základě vypracovaný revizní znalecký posudek, přičemž nevyhodnotil posuzovanou Metodiku vůbec jako obsahující nové vědecké poznatky, ale toliko za jeden z možných pohledů na metodu pachové identifikace.
33. Ústavní soud v již uvedeném kasačním nálezu sp. zn. II. ÚS 2587/18 zdůraznil, že posouzení váhy Metodiky jako vědeckého poznatku v dané trestní věci, tj. hodnocení, zda je obsah Metodiky takovou novou skutečností, která je způsobilá přivodit nové rozhodnutí v této věci, mu nepřísluší. To je úkolem obecného soudu. Ten skutečně není "vědeckým arbitrem", nicméně jeho úkolem je, aby hodnotil důkazy v daném řízení a to podle svého vnitřního přesvědčení a v souhrnu dalších provedených důkazů, přičemž své úvahy musí náležitě odůvodnit. Tomuto požadavku v daném případě vrchní soud dostál. Hodnocení významu závěrů výsledků předmětného experimentálního výzkumu věnoval totiž v odůvodnění napadeného rozhodnutí zvláštní pozornost a v tomto hodnocení zcela logickým a racionálním způsobem vysvětlil, proč se s těmito závěry neztotožnil (viz shora body 27-30). Závěry vrchního soudu proto považuje Ústavní soud za ústavně udržitelné.
34. Co se týče dalších námitek stěžovatelů uplatněných v ústavní stížnosti, těmi se vrchní soud v napadeném usnesení rovněž zabýval a řádným způsobem je vypořádal, přičemž ani v nich neshledal žádnou novou skutečnost či nový důkaz, který by sám o sobě, či ve spojení se skutečnostmi dříve známými, vedl k povolení obnovy řízení. Tak tomu bylo u námitky stěžovatelů ohledně výsledků ztotožnění DNA na kukle nalezené poblíž místa činu s osobou Z. K., kdy však provedená šetření nevedla k objektivnímu prokázání souvislosti této osoby s trestným jednáním vůči poškozenému (bod 48 odůvodnění). Jak uvedl vrchní soud, ztotožnění DNA s touto konkrétní osobou bylo návrhem opakovaným, neboť se již stal předmětem řízení o povolení obnovy řízení k návrhu prvního stěžovatele. Ten však byl usnesením krajského soudu ze dne 16. 10. 2014 pod č. j. 61 T 15/2013-3588 zamítnut, neboť ztotožnění DNA s uvedenou osobou bylo dle soudu toliko potvrzením jejího styku s kuklou před spácháním trestné činnosti, ale bez bezprostředního vztahu této skutečnosti k posouzení viny prvního stěžovatele. Předmětnou otázkou se konečně zabýval i Ústavní soud v usnesení ze dne 14. 4. 2016 sp. zn. III. ÚS 1099/15 (bod 21 odůvodnění), jakož i v nálezu ze dne 22. 3. 2016 sp. zn. IV. ÚS 1098/15 (bod 54 odůvodnění).
35. K tvrzenému alibi prvního stěžovatele v době, která je v konečném rozhodnutí vrchního soudu vymezena jako pravděpodobný časový úsek, v němž měl být trestný čin spáchán, se vrchní soud vyjádřil v bodě 49 napadeného usnesení. Po zvážení tvrzené skutečnosti (facebookové komunikace a setkání s K. O.) zpochybňující možnost, že by se první stěžovatel v pravděpodobně vymezené době od 19.00 do 20.00 hod. předmětného skutku mohl dopustit, především s ohledem na objektivní důkazy o styku stěžovatelů s poškozeným a jejich pobytu v jeho domě, časové okolnosti případu, možný způsob spáchání skutku, jakož i další konkrétní skutečnosti, nedospěl vrchní soud k závěru, že by nově předkládaná fakta mohla zpochybnit základní důkazní zjištění, která oba stěžovatele s trestním jednáním spáchaném na poškozeném spojují. V tomto směru Ústavní soud zcela odkazuje na podrobné odůvodnění napadeného rozhodnutí (bod 49 odůvodnění).
36. Konečně k námitce nevyslechnutí matky svědkyně K. O. v řízení před krajským soudem Ústavní soud toliko poznamenává, že z obsahu ústavních stížností se nepodává a stěžovatelé ani netvrdí, že by výslech této svědkyně v průběhu daného trestního řízení navrhovali. Byť není rozhodnutí krajského soudu předmětem této ústavní stížnosti, z jeho odůvodnění je patrná snaha soudu tuto svědkyni předvolat, avšak vzhledem k jejímu pobytu v zahraničí získal soud vyjádření svědkyně (po jejím náležitém poučení) toliko telefonickou formou. Takový procesní úkon však nečiní jeho rozhodnutí protiústavním.
V.
Závěr
37. Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší nahrazovat závěry trestních soudů či přehodnocovat hodnocení důkazů, provedené těmito soudy. Platí-li uvedený princip v řízení, při němž se posuzuje otázka viny a trestu, musí platit tím spíše v řízení o mimořádném opravném prostředku. I v řízení o povolení obnovy tedy přísluší především trestním soudům, aby posoudily předložené důkazy a jejich právní relevanci. Ve věci rozhodující vrchní soud se návrhy stěžovatelů na povolení obnovy řízení řádně zabýval a své rozhodnutí zcela logickým, pečlivým a přezkoumatelným způsobem odůvodnil, přičemž podrobně rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a podle kterých zákonných ustanovení postupoval. Jestliže pak důvody pro povolení obnovy řízení neshledal, z ústavního hlediska nelze jeho odůvodněným závěrům cokoli vytknout.
38. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu