ECLI:CZ:US:2020:3.US.2907.20.1
sp. zn. III. ÚS 2907/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Františka Kučery, zastoupeného advokátkou Mgr. Petrou Raškovou, sídlem Šaldova 466/34, Praha 8, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 23. července 2020 č. j. 6 As 171/2020-50, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, a Krajského úřadu Královéhradeckého kraje jako vedlejšího účastníka řízení, a o návrhu s ní spojeném na zrušení §28 odst. 1 věta prvá zákona č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění), ve znění pozdějších předpisů, a §1 odst. 2 písm. a) a §4 odst. 2 zákona č. 416/2009 Sb., o urychlení výstavby dopravní, vodní a energetické infrastruktury a infrastruktury elektronických komunikací, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o nepřiznání odkladného účinku jeho kasační stížnosti. Stěžovatel má za to, že napadeným rozhodnutím došlo k porušení jeho práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. S ústavní stížností stěžovatel podle §74 zákona o Ústavním soudu spojil návrh na zrušení ustanovení §28 odst. 1 věty prvé zákona č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění), ve znění pozdějších předpisů, a dále §1 odst. 2 písm. a) a §4 odst. 2 zákona č. 416/2009 Sb., o urychlení výstavby dopravní, vodní a energetické infrastruktury a infrastruktury elektronických komunikací, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o zákon urychlení výstavby"), neboť je považuje za rozporná s ústavním pořádkem.
2. Nejvyšší správní soud napadeným rozhodnutím nepřiznal odkladný účinek kasační stížnosti stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") ze dne 11. 6. 2020 č. j. 30 A 36/2020-144. Tou krajský soud zamítl správní žalobu stěžovatele napadající správní rozhodnutí vedlejšího účastníka o zamítnutí odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Městského úřadu Jaroměř o vyvlastnění pozemku stěžovatele a náhradě za toto vyvlastnění.
3. V napadeném rozhodnutí Nejvyšší správní soud přiměřeným použitím §73 odst. 2 až 5 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), zkoumal, zda byly splněny zákonné podmínky pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Zdůraznil přitom, že k podmínkám přiznání odkladného účinku kasační stížnosti patří 1) existence výrazně nepoměrné újmy způsobené stěžovateli v případě, že účinky napadeného rozhodnutí nebudou odloženy ve vztahu k újmě způsobené jiným osobám, pokud by účinky rozhodnutí odloženy byly a současně 2) absence rozporu s důležitým veřejným zájmem. Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu pak povinnost tvrdit a prokázat vznik újmy leží právě na stěžovateli, který "musí konkretizovat, jakou újmu by pro něj znamenal výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí a z jakých konkrétních okolností to vyvozuje. Hrozící újma musí přitom být závažná a reálná, nikoliv pouze hypotetická či bagatelní" (bod 4 odůvodnění napadeného rozhodnutí).
4. Újma tvrzená stěžovatelem měla spočívat v omezení výkonu jeho vlastnického práva k pozemkům navazujícím na pozemek vyvlastněný. Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí konstatoval, že stěžovatel "nijak nespecifikoval, které konkrétní pozemky z listu vlastnictví... jsou napadeným rozhodnutím dotčeny, jaká je jejich poloha vůči vyvlastněnému pozemku, zda jsou k nim možné jiné přístupové cesty apod. Stěžovatel nedoložil, že není oprávněn vstupovat na své pozemky ze svých okolních pozemků, třebas i pronajatých, a na podporu svých tvrzení včetně tvrzení o nájmu nepředložil žádné důkazy (nájemní smlouvu). Stěžovatel nekonkretizoval, proč by potřeboval se zemědělskými stroji vjíždět na pozemky, které má údajně v nájmu jiný subjekt". Současně poznamenal, že přiznání odkladného účinku kasační stížnosti by stěžovateli nemohlo prospět a na jeho situaci by se nic nezměnilo, neboť "i když by byly v důsledku odkladného účinku pozastaveny stavební práce na pozemku..., stěžovatel by zřejmě nadále neměl přes tento pozemek ke svým ostatním pozemkům přístup, neboť z prostého přiznání odkladného účinku by žádnému subjektu nevznikla povinnost vybudovat stěžovateli požadovaný sjezd, vrátit vyvlastněný pozemek do původního stavu či jinak zajistit přístup k jeho pozemkům přes vyvlastněný pozemek, na němž již započaly stavební práce a jehož stav bez dalšího přístup k jiným pozemkům zřejmě neumožňuje (ostatně ani k této okolnosti stěžovatel nic konkrétně netvrdil)." (bod 5 odůvodnění).
5. Rozsudkem ze dne 8. 10. 2020 č. j. 6 As 171/2020-66 Nejvyšší správní soud rozhodl o kasační stížnosti stěžovatele tak, že zrušil napadený rozsudek krajského soudu, jakož i rozhodnutí vedlejšího účastníka, kterému věc vrátil k dalšímu řízení. Současně stěžovateli přiznal náhradu nákladů řízení.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že napadeným rozhodnutím došlo k porušení jeho základních práv a svobod, která jsou zaručena ve shora uvedených ustanoveních Listiny. K porušení základních práv stěžovatele došlo "protiústavní zákonnou úpravou týkající se odkladného účinku žaloby, na jejímž podkladě bylo napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu vydáno", dále "nepředložením věci k Ústavnímu soudu k zrušení části zákonů o vyvlastnění a o urychlení výstavby", jakož i "nesprávným právním posouzením procesní legitimace Ředitelství silnic a dálnic jako státní příspěvkové organizace k podání návrhu na vyvlastnění ve prospěch státu".
7. Přiznání odkladného účinku kasační stížnosti se stěžovatel domáhal s odůvodněním, že mu byl vyvlastněn pozemek, který je jediným pozemkem, přes který může z veřejně přístupné komunikace vjíždět na své ostatní pozemky. Na vyvlastněném pozemku navíc již započala stavební činnost, a proto ohrožení stěžovatele na právech nebylo oproti řízení před krajským soudem jen hypotetické. Stěžovatel upozorňuje na to, že v případě vyvlastnění vedeného toliko v režimu zákona o vyvlastnění má správní žaloba podaná proti některému z výroků podle §24 odst. 3 zákona o vyvlastnění přímo ze zákona odkladný účinek (§28 odst. 4 téhož zákona). Naproti tomu v případě vyvlastnění podle zákona o urychlení výstavby lze odkladný účinek správní žaloby přiznat pouze na návrh žalobce a po splnění zákonem stanovených podmínek (§4 odst. 2 zákona o urychlení výstavby). Osoby, které jsou vlastníky pozemků určených pro stavby dálnic nebo silnic I. třídy nebo stavby s nimi související [§1 odst. 2 písm. a) zákona o urychlení výstavby], tak podle stěžovatele požívají snížené ochrany vlastnického práva. Stěžovatel přitom tvrdí, že v mezidobí od právní moci rozhodnutí správního orgánu o vyvlastnění do vydání rozhodnutí o kasační stížnosti byl jeho pozemek "zdevastován" a postižen exekučním příkazem.
8. Současně stěžovatel namítá, že obecné soudy měly Ústavnímu soudu předložit návrh na zrušení předmětných ustanovení zákona o vyvlastnění a zákona o urychlení výstavby, neboť to on sám navrhl a tato ustanovení jsou podle něj v rozporu s ústavním pořádkem. Stěžovatel dále tvrdí, že jediným soudem, který může s ohledem na čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod přezkoumávat zákonnost výroku o vyvlastnění je soud rozhodující v občanském soudním řízení podle části V. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, neboť jen ten může věc nejen projednat, ale i sám věcně rozhodnout a napadené rozhodnutí změnit. Tzv. dvoukolejnost právní úpravy soudního přezkumu vyvlastnění je podle stěžovatele protiústavní a "jednoznačně nahrává vyvlastniteli".
9. Konečně stěžovatel namítá, že Nejvyšší správní soud dospěl k nesprávnému právnímu posouzení procesní legitimace Ředitelství silnic a dálnic (dále jen "ŘSD") jako státní příspěvkové organizace k podání návrhu na vyvlastnění ve prospěch státu, resp. že se řádně nezabýval střetem zájmů mezi ŘSD a státem. Přitom stěžovatel poukazuje na konkrétní body rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 10. 2020 č. j. 6 As 171/2020-66, kterým bylo meritorně rozhodnuto o jeho kasační stížnosti.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posuzoval splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem podle §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svých práv, resp. když proti napadenému rozhodnutí nebyly opravné prostředky přípustné.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv další revizní instancí v systému obecného soudnictví, kterému by příslušel výkon dozoru nad rozhodovací činností soudů. Ve své judikatuře Ústavní soud opakovaně připomíná, že obsahem práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny není garance úspěchu v řízení (srov. usnesení ze dne 27. 8. 2003 sp. zn. I. ÚS 148/02).
12. Ústavní stížností stěžovatel napadl toliko usnesení o nepřiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Jde ve své podstatě o pouhé dílčí rozhodnutí dočasné povahy vydané v průběhu řízení o kasační stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je však v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena především na přezkumu pravomocně skončených věcí, v nichž skutečnost, že soudní rozhodnutí zasahuje do základních práv a svobod stěžovatele, nelze napravit v rámci soustavy soudů [srov. nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243) nebo usnesení ze dne 15. 5. 2018 sp. zn. III. ÚS 1285/18]. Proto také Ústavní soud odkazem na svou dřívější judikaturu připomíná, že podstatou přezkumu tohoto dílčího rozhodnutí může být jen omezený test ústavnosti, tj. posouzení, zda rozhodnutí o návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a není projevem svévole (čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny) [srov. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171), usnesení ze dne 21. 2. 2017 sp. zn. II. ÚS 168/17; ze dne 12. 12. 2017 sp. zn. I. ÚS 2824/17; ze dne 9. 1. 2018 sp. zn. I. ÚS 4035/17 nebo usnesení ze dne 15. 5. 2018 sp. zn. III. ÚS 1285/18].
13. Ve světle výše uvedených judikaturních závěrů Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí a dospěl k tomu, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Napadené rozhodnutí totiž mělo zákonný podklad v §107 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §73 odst. 2 s. ř. s. a Nejvyšší správní soud byl k jeho vydání příslušný. Rozhodnutí je rovněž náležitým způsobem odůvodněno, je logické a vnitřně bezrozporné. Z toho důvodu Ústavní soud neshledal, že by bylo projevem soudní svévole.
14. Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud podotýká, že námitky stěžovatele nemají v řízení o této ústavní stížnosti relevanci i z následujících důvodů. Stěžovatel poukazuje na jistou "nerovnost" v přiznání odkladného účinku správní žaloby podle zákona o vyvlastnění na straně jedné a zákona o urychlení výstavby na straně druhé. Podanou ústavní stížností však stěžovatel nenapadl rozhodnutí krajského soudu o nepřiznání odkladného účinku, nýbrž rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o nepřiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Platí přitom, že odkladný účinek kasační stížnosti není ze zákona přiznán ani zákonem o vyvlastnění, ani zákonem o urychlení výstavby, v důsledku čehož se plně použije §107 odst. 1 s. ř. s. Pokud jde o další okruh námitek stěžovatele týkajících se "nepředložení věci Ústavnímu soudu", je třeba upozornit na znění čl. 95 odst. 2 Ústavy, podle něhož dojde-li soud k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem, předloží věc Ústavnímu soudu. Již z gramatického výkladu tohoto ustanovení je patrné, že neexistuje žádná povinnost obecného soudu "předkládat věc" Ústavnímu soudu kdykoliv na návrh účastníka řízení, který má pochybnost o ústavnosti zákona nebo jeho části. Konečně jde-li o argument stěžovatele o nesprávném právním posouzení procesní legitimace ŘSD, touto otázkou se Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí vůbec nezabýval. Jak nastiňuje i sám stěžovatel, Nejvyšší správní soud se k této otázce vyjádřil až v meritorním rozhodnutí o kasační stížnosti. To však stěžovatel ústavní stížností nenapadl. V důsledku vázanosti Ústavního soudu petitem ústavní stížnosti proto ani nemůže být předmětem přezkumu v řízení před Ústavním soudem [nález ze dne 23. 2. 2006 sp. zn. I. ÚS 290/05 (N 44/40 SbNU 363)].
15. S ohledem na to, že ve věci stěžovatele nebylo shledáno porušení žádného jeho ústavně zaručeného práva, byla jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítnuta dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněná.
16. Pro odmítnutí ústavní stížnosti z důvodu její zjevné neopodstatněnosti [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], musí Ústavní soud současně s ústavní stížností odmítnout návrh na zrušení §28 odst. 1 věta prvá zákona o vyvlastnění, jakož i §1 odst. 2 písm. a) a §4 odst. 2 zákona č. 416/2009 Sb., o urychlení výstavby. Odmítnutím ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost totiž současně odpadá i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení (srov. usnesení ze dne 3. 10. 1995 sp. zn. III. ÚS 101/95, ze dne 21. 4. 2020 sp. zn. III. ÚS 787/20 nebo ze dne 2. 6. 2020 sp. zn. III. ÚS 814/20).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. listopadu 2020
Jiří Zemánek v.r.
předseda senátu