ECLI:CZ:US:2020:3.US.3297.19.1
sp. zn. III. ÚS 3297/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele B. Š., zastoupeného Mgr. Martinem Nezvalem, advokátem, sídlem Týnská 1053/21, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. září 2019 sp. zn. 8 Tdo 996/2019, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. března 2019 sp. zn. 67 To 43/2019 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. ledna 2019 sp. zn. 9 T 62/2018, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 4 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") shora uvedeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"). Za tento přečin a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Benešově (dále jen "okresní soud") ze dne 15. 6. 2018 sp. zn. 1 T 52/2018, jej obvodní soud podle §205 odst. 3, §43 odst. 2 trestního zákoníku odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 24 měsíců, jehož výkon mu podle §81 odst. 1, §84, §85 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání čtyř let za současného vyslovení dohledu probačního úředníka nad osobou stěžovatele. Obvodní soud dále stěžovateli podle §67 odst. 2 písm. b), §68 odst. 1 a 2 trestního zákoníku uložil peněžitý trest stanovený v počtu 30 denních sazeb ve výši 500 Kč, tedy v celkové výši 15 000 Kč, a podle §69 odst. 1 trestního zákoníku mu pro případ, že by nebyl peněžitý trest ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců. Podle §70 odst. 1 trestního zákoníku obvodní soud stěžovateli uložil trest propadnutí věci, a to částky 100 100 Kč uložené na konkretizovaném bankovním účtu. Současně zrušil výrok o trestech z rozsudku okresního soudu ze dne 15. 6. 2018 sp. zn. 1 T 52/2018, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. V dalším podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), rozhodl o nárocích poškozených na náhradu škody.
3. Proti tomuto rozsudku obvodního soudu podal stěžovatel odvolání směřující proti výroku o vině i trestu. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") nadepsaným usnesením odvolání stěžovatele podle §256 trestního řádu zamítl.
4. Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu, odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že výrok o vině je založen pouze na jediném důkazu, a to kamerovém záznamu, který jej však neusvědčuje z jakéhokoli nezákonného jednání. Podle stěžovatele mu nebyla prokázána objektivní stránka a ani subjektivní stránka trestného činu, který je mu kladen za vinu, přičemž dovozuje, že mohlo ke krádeži dojít v rozsahu dvou dnů před pořízením předmětného kamerového záznamu, či dvou dnů po pořízení záznamu. Soudy, vytýká dále stěžovatel, se s mezerami v důkazech vyrovnaly toliko úvahou a porušily jeho právo na předvídatelný, nepřekvapivý a přezkoumatelný postup soudu při hodnocení důkazů, čímž došlo k porušení práva na soudní ochranu.
6. Stěžovatel se vyslovuje, že skuteční pachatelé zneužili jeho osobu, když ho prostřednictvím lsti přiměli, aby vstoupil pod dohledem bezpečnostní kamery do kanceláře vykradeného notářství a následně z ní - rovněž pod dohledem kamery - odešel. V tomto kontextu zmiňuje svědka J. Š., který podle něj mohl být skutečným pachatelem, jelikož měl do prostor notářské kanceláře přístup, dokonce do ní v daném období několikrát neoprávněně vstoupil. Stěžovatel rovněž nesouhlasí s tím, aby soudy poukazovaly na jeho více než deset let starou a zahlazenou trestní minulost, která o jeho vině a nevině nemohla rozhodovat. Upozorňuje, že v tzv. skutkové větě rozsudku obvodního soudu se uvádí, že měl pravděpodobně spolupachatele, avšak obžaloba tuto skutečnost neobsahovala. Stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 26. 11. 2009 sp. zn. III. ÚS 2042/08 (N 247/55 SbNU 377), přičemž namítá, že v souladu s §9 odst. 1 trestního řádu jako předběžná otázka mělo být řešeno, zda svědci J. Š. a J. L. ho nezneužili s cílem pořídit kamerový záznam, který by se dostal do rukou orgánů činných v trestním řízení. Stěžovatel připomíná judikaturu Ústavního soudu týkající se zásady in dubio pro reo či hodnocení nepřímých důkazů. Předkládá řadu otázek, které podle jeho názoru obecné soudy nevzaly v potaz, přičemž setrvává na své obhajobě, že měl z notářské kanceláře pouze odnést prázdné železné pokladny, o kterých si myslel, že je J. Š. koupil, nebyl si tedy vědom čehokoliv trestného. Jde-li o částku 100 000 Kč, která byla nalezena v jeho bytě, šlo o jeho pětileté úspory (z výkonu zednických prací) a jeho partnerky. Úvahy o tom, že tyto peníze souvisí s předmětnou trestnou činností, jsou pouhými domněnkami nemajícími oporu v jediném důkazu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
9. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda se soudy dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní následky, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.
10. Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; deficit takového adekvátního posouzení se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá-li ustáleným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně přijímaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
11. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto odkazuje na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí.
12. V jednotlivostech, a stěžovateli již jen na vysvětlenou, lze dodat následující závěry.
13. Stěžovatelem uplatněné námitky brojí především proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů rozhodujícími soudy. Dané oblasti patří do kompetenční sféry nezávislých soudů a Ústavní soud zasahuje do jejich pravomoci zcela výjimečně, a to pouze při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. Uplatňuje-li stěžovatel výtky skutkového původu, Ústavní soud připomíná, že ve své dosavadní judikatuře formuloval celkem tři oblasti, v nichž pochybení v průběhu dokazování před obecnými soudy nabývají takové intenzity, že je nezbytný jeho kasační zásah z důvodu ochrany dotčených základních práv a svobod.
14. První skupinu případů, v nichž Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, tvoří situace, kdy důkaz (resp. informace v něm obsažená) není získán co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)]. Stěžovatel nenamítá, že právě tento problém v trestním řízení vyvstal.
15. Druhou skupinou pochybení soudů v oblasti dokazování jsou případy tzv. opomenutých důkazů [srov. např. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. Ústavní soud opakovaně judikoval, že z hlediska práv zaručených hlavou pátou Listiny neexistuje povinnost soudu vyhovět všem důkazním návrhům vzneseným účastníky řízení [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995 sp zn. II. ÚS 56/95 (N 80/4 SbNU 259)]. Uvedené vyplývá rovněž z ústavní zásady nezávislosti soudu, zakotvené v čl. 81 Ústavy, podle které je věcí soudu, aby při dodržení ústavněprávních mezí rozhodl, zda bude řízení doplňovat o další stranami navržené důkazy - nebo zda skutkový stav věci byl již před soudem objasněn v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí o podané obžalobě. Totéž se podává i z §2 odst. 5 trestního řádu, podle něhož orgány činné v trestním řízení postupují za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí. Soud však je povinen vysvětlit, z jakého důvodu požadované důkazy neprovedl.
16. Konečně třetí základní tzv. kvalifikovanou vadou důkazního řízení je situace, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování.
17. Posléze uvedeným dvěma kategoriím vad důkazního řízení se stěžovatel snaží přiblížit především argumentací, že soudy své závěry učinily bez adekvátních důkazů o naplnění objektivní stránky trestného činu, jakož i o jeho úmyslném zavinění.
18. Ústavní soud připomíná, že je zejména povinen zkoumat, zda řízení jako celek naplňuje ústavní kautely řádného procesu. V posuzovaném případě dospěl k závěru, že tomu tak bylo, neboť v postupu soudů neshledal pochybení, jež by byla, byť ve svém souhrnu, způsobilá změnit výsledek trestního řízení vedeného proti stěžovateli.
19. Podle zjištění obecných soudů (srov. zejména str. 13 až 16, body 29. až 31. rozsudku obvodního soudu a str. 4 až 5, body 13. až 20. usnesení městského soudu) je stěžovatel z jednání popsaného ve skutkové větě výroku o vině v rozsudku obvodního soudu usvědčován zejména výpověďmi svědků, poškozených, ale i listinnými důkazy, a to např. protokolem o rekognici stěžovatele, záznamem telekomunikačního provozu či úředními záznamy o vyhodnocení kamerového záznamu včetně fotodokumentace.
20. Jde-li o námitku stěžovatele, že jeho deset let stará a zahlazená trestní minulost nemohla rozhodovat o jeho vině a nevině, obvodní soud zmínil trestní minulost a povahu jeho odsouzení v letech 2000 až 2006 na str. 16 pod bodem 31. rozsudku, vypořádávaje se s jeho obhajobou. Poukázal na skutečnost, že stěžovatel byl v minulosti opakovaně trestně stíhán pro majetkovou trestnou činnost; protože stěžovatel je osobou v oblasti majetkové trestné činnosti zkušenou, neuznal jeho obhajobu, že byl "nastrčen" skutečnými pachateli. Obvodní soud tedy zahlazenou trestnou činnost nebral v úvahu při posuzování viny, ale ani trestu, nýbrž pouze při hodnocení důvěryhodnosti osoby stěžovatele, a to v rovině, která je z hlediska ústavněprávních aspektů, na něž stěžovatel odkazoval, nerelevantní.
21. Obecné soudy respektovaly též nosné důvody nálezu ze dne 26. 11. 2009 sp. zn. III. ÚS 2042/08 (N 247/55 SbNU 377), v němž se Ústavní soud vyslovil k povinnosti samostatně v souladu s §9 odst. 1 trestního řádu posoudit otázku, zda se osoba rozdílná od obviněného dopustila trestného činu, souvisí-li taková otázka bezprostředně s otázkou viny. Soudy v nyní posuzované věci dospěly k závěru, že to byl stěžovatel, kdo předmětné věci odcizil, přičemž z provedeného dokazování je zjevné, že měl spolupachatele, které (či kterého) se však nepodařilo zjistit. Jak se Nejvyšší soud s poukazem na vlastní judikaturu (např. usnesení ze dne 27. 1. 2016 sp. zn. 6 Tdo 1585/2015 a ze dne 25. 11. 2015 sp. zn. 7 Tdo 1347/2015) vyslovil, skutečnost, že nebyly ztotožněny všechny osoby podílející se na trestné činnosti nebo že se takové osoby neznají, nevylučuje trestní odpovědnost ztotožněného pachatele. Podle §23 trestního zákoníku platí, že byl-li spáchán trestný čin úmyslným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama. Okolnost, že spolupachatelé obviněného nebyli zjištěni, nebyla žádným způsobem přičtena k tíži obviněného.
22. Obecné soudy se nezpronevěřily ústavněprávním požadavkům na řádný postup řízení, přičemž na základě výsledků dokazování, které v akceptovatelném rozsahu doplnil, a jejich pečlivého zvážení dospěl k věcně udržitelným závěrům; Ústavní soud nemá možnost do tohoto postupu jakkoliv zasahovat, či dokonce přehodnocovat jeho výsledky [srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 9. 6. 2014 sp. zn. IV. ÚS 787/13 (N 116/73 SbNU 801), ze dne 8. 8. 2013 sp. zn. II. ÚS 2142/11 (N 141/70 SbNU 323), ze dne 16. 6. 2011 sp. zn. I. ÚS 864/11 (N 116/61 SbNU 695), ze dne 5. 3. 2010 sp. zn. III. ÚS 1624/09 (N 43/56 SbNU 479), ze dne 7. 1. 2010 sp. zn. III. ÚS 722/09 (N 2/56 SbNU 11), ze dne 29. 4. 2009 sp. zn. I. ÚS 3094/08 (N 103/53 SbNU 293), ze dne 4. 6. 1998 sp. zn. III. ÚS 398/97 (N 64/11 SbNU 125) a další].
23. V posuzované věci Ústavní soud neshledal neústavní pochybení, pro která by musel přistoupit ke kasačnímu zásahu. Naopak, napadená rozhodnutí jsou dostatečně pečlivě a logicky odůvodněna a námitky, které vůči procesu dokazování stěžovatel vznáší, již byly v trestním řízení náležitě vypořádány.
24. Ústavní soud v podrobnostech odkazuje zejména na argumentaci obsaženou v rozhodnutích obecných soudů, které ve svých hodnotících úvahách odvíjejících se z konkretizovaných důkazních prostředků ústavněprávně přijatelným způsobem přijaly závěr o vině stěžovatele.
25. Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal v postupu obecných soudů natolik závažná pochybení, jež by byla, byť ve svém souhrnu, způsobilá změnit výsledek trestního řízení vedeného proti stěžovateli. Soubor provedených důkazů, posuzovaných ve všech souvislostech, umožnil v tomto konkrétním případě dospět k přesvědčivému závěru o vině. Důkazy, na jejichž základě soudy konstatovaly vinu stěžovatele, byly dostatečně podrobně popsány a zhodnoceny. Hodnocení důkazů nevykazuje znaky libovůle, má vnitřní logiku, vychází ze vzájemných souvislostí a je založeno na rozumných úvahách s dostatečnou mírou přesvědčivosti.
26. Jak bylo konstatováno, uvedený důkazní rozsah, jakož i provedené hodnocení obsahu důkazů považuje Ústavní soud za přijatelné. Není tedy jakéhokoli podkladu ani pro závěr, že soudy nedostály principům presumpce neviny a in dubio pro reo či nerespektovaly zásadu subsidiarity trestní represe.
27. Stěžovatel do petitu ústavní stížnosti zahrnul i usnesení Nejvyššího soudu, avšak relevantní důvody, proč je pokládá za neústavní, neuvedl, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Ústavní soud výše dovodil, že skutková zjištění soudů jsou z ústavněprávních hledisek udržitelná, proto není jakéhokoli podkladu pro kritiku usnesení Nejvyššího soudu, který dospěl k závěrům obdobným. Patří se poznamenat, že jeho kvalifikace dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu, coby podaného z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu, z ústavněprávních hledisek obstojí.
28. Na základě výše uvedeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že shora předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a použití práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
29. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. května 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu