ECLI:CZ:US:2020:3.US.3381.19.1
sp. zn. III. ÚS 3381/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele M. M., zastoupeného Mgr. Bc. Kateřinou Soukupovou, advokátkou, sídlem kanceláře T. G. Masaryka 623/12, Karlovy Vary, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2019 č. j. 6 Tdo 801/2019-540, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. července 2018 č. j. 50 To 182/2018-442 a proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 27. března 2018 č. j. 1 T 65/2016-410, za účasti Okresního soudu v Karlových Varech, Krajského soudu v Plzni a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, a Okresního státního zastupitelství v Karlových Varech, Krajského státního zastupitelství v Plzni a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejších účastníků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, konkrétně rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech (dále jen "okresní soud"), rozsudku Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") a usnesení Nejvyššího soudu.
2. Z ústavní stížnosti, ústavní stížností napadených rozhodnutí a dalších dokumentů přiložených k ústavní stížnosti, zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k předmětu ústavní stížnosti.
3. Stěžovatel byl rozsudkem okresního soudu ze dne 9. 6. 2017 č. j. 1 T 65/2016 - 316 uznán vinným ze spáchání zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 trestního zákoníku ve stádiu pokusu podle §21 trestního zákoníku. Za tento zločin a sbíhající se přečin nedovoleného pěstování rostlin obsahujících omamnou nebo psychotropní látku podle §285 odst. 1 trestního zákoníku byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v délce trvání dvou let, který mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v délce trvání tří let. K odvolání stěžovatele byl tento rozsudek okresního soudu usnesením krajského soudu ze dne 28. 8. 2017 sp. zn. 50 To 347/2017 zrušen a věc byla vrácena okresnímu soudu.
4. Ústavní stížností napadeným rozsudkem okresní soud rozhodl, že stěžovatel jinému úmyslně ublížil na zdraví v silném rozrušení v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného, čímž spáchal přečin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a odst. 1 trestního zákoníku, a za tento přečin a sbíhající se přečin nedovoleného pěstování rostlin obsahující omamnou nebo psychotropní látku podle §285 odst. 1 trestního zákoníku byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v délce trvání šesti měsíců, přičemž výkon uloženého trestu mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v délce trvání dvou let.
5. Krajský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem k odvolání stěžovatele rozhodl, že stěžovatel jinému úmyslně ublížil na zdraví v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného, čímž spáchal přečin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky dle §146a odst. 1 trestního zákoníku, za což byl odsouzen podle §146a odst. 1 trestního zákoníku s použitím §43 odst. 2 trestního zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku. V odůvodnění svého rozsudku krajský soud uvedl, že existuje úzká spojitost mezi trestním řízením vedeným proti stěžovateli a trestním řízením vedeným proti poškozenému, přičemž nebylo vedeno společné řízení. Rozdíl mezi skutkovými zjištěními v těchto dvou řízeních krajský soud vysvětlil jako důsledek procesní situace, neboť v jednotlivých řízeních měli oba aktéři (stěžovatel a poškozený) různá procesní postavení. Proto také bylo podle krajského soudu správné, že okresní soud využil příslušný trestní spis, byť s omezeními danými zákonem a zásadou ústnosti a bezprostřednosti v oblasti hodnocení důkazů. Krajský soud dále konstatoval, že skutkové i právní závěry okresního soudu jsou vzájemně v souladu. Přesto však bylo nutné, aby krajský soud změnil skutkovou větu, neboť okresní soud do ní nepromítl všechny rozhodující skutečnosti. Dále se krajský soud vypořádal s argumenty stěžovatele o tom, že jednal v nutné obraně.
6. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatele odmítl. Podle Nejvyššího soudu se okresní soud i krajský soud zabývaly otázkou, zda stěžovatel jednal v nutné obraně. Na základě zjištěných skutkových okolností bylo prokázáno, že v době, kdy stěžovatel započal s metáním kamenů, útok poškozeného již netrval ani nehrozil, a tak jeho jednání nelze podle Nejvyššího soudu posuzovat je jako okolnost vylučující protiprávnost. Proto Nejvyšší soud dovolání stěžovatele shledal ve vztahu k výroku o vině zjevně neopodstatněné a ve vztahu k výroku o trestu uplatněné mimo označený dovolací důvod.
II. Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel je přesvědčen, že obecné soudy zasáhly do jeho ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu, garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8, která byla vyhlášena ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. (dále jen Úmluva"). Dále namítá zásah do práva na život zaručeného čl. 5 odst. 1 Úmluvy a práva na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí zaručeného čl. 7 odst. 1 Listiny.
8. Stěžovatel se předně domnívá, že obecné soudy jednaly v rozporu s trestním řádem, kdy nedodržely ustanovení §20 trestního řádu o vedení společného řízení. Stěžovatel je přesvědčen, že v důsledku toho byla jedna událost posouzena a hodnocena v různých řízeních rozdílně. Z toho vyvozuje, že došlo k extrémnímu nesouladu mezi skutkovými zjištěními v související trestní věci vedené proti poškozenému a skutkovými zjištěními v trestní věci stěžovatele. Stěžovatel trvá na tom, že tím, že jeho věc a věc poškozeného nebyly projednány v jednom řízení, došlo ke vzniku extrémních nesrovnalostí v závěrech soudů.
9. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel dále uvádí, že popis skutku podaný krajským soudem neodpovídá závěrům, které učinil okresní soud i krajský soud. Stěžovatel také trvá na tom, že jednal v rámci nutné obrany. Stěžovatel dále zdůrazňuje, že se obecné soudy nezabývaly jeho právem na ochranu domovní svobody.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s požadavky kladenými §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Zákon o Ústavním soudu vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. V této části řízení o ústavních stížnostech je přípustné rozhodnout bez dalšího pouze na základě obsahu napadených soudních rozhodnutí a údajů obsažených v ústavní stížnosti. Dospěje-li Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, je bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti [viz čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který je postaven mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Proto není další kontrolní nebo dozorovou instancí v systému obecných soudů. V případech, kdy podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů, nemá pravomoc svým vlastním rozhodováním nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho přezkum je limitován ústavností pravomocných rozhodnutí, jakož i řízení, která je předchází. Vázán touto svou pravomocí posoudil i předloženou ústavní stížnost.
13. Společný jmenovatel všech stěžovatelových argumentů je nutná obrana - ať již k ní směřuje přes námitky proti tomu, že nebylo vedeno společné řízení, námitky směřující k extrémním rozporům ve skutkových zjištěních, námitky proti vadnému popisu skutkového stavu či přes námitky explicitně směřující k nedostatečné argumentaci obecných soudů proti nutné obraně a ochraně obydlí.
14. Meze, ve kterých obecné soudy realizují svou rozhodovací pravomoc, jakož i obecné podmínky zásahu Ústavního soudu do ní formuloval Ústavní soud již v nálezu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257). K posuzování a následnému přehodnocení důkazního řízení před soudem může dojít pouze v případech extrémního nesouladu právních závěrů soudu s provedenými důkazy a vykonanými skutkovými zjištěními, či v případě, kdy právní závěry soudu v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí ze skutkových zjištění nevyplývají. K tomu však v nyní posuzovaném případě nedošlo. Okresní soud i krajský soud své hodnotící úvahy koncipovaly uceleně a logicky i věcně správně. K závěru o vině stěžovatele a absenci okolností vylučujících protiprávnost proto dospěly ústavně konformním způsobem.
15. Jak plyne např. z usnesení sp. zn. II. ÚS 3122/17 ze dne 7. 11. 2017 pravidlo in dubio pro reo, které vychází z principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny), ukládá státu povinnost nést důkazní břemeno. To také znamená, že pokud není skutkový stav prokázán bez důvodných pochybností [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 553/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 167/42 SbNU 407)], tedy pokud není dosaženo tzv. praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného [srov. nález sp. zn. II. ÚS 1975/08 ze dne 12. 1. 2009 (N 7/52 SbNU 73) nebo nález sp. zn. III. ÚS 1624/09 ze dne 5. 3. 2010 (N 43/56 SbNU 479)]. Tak je však nutné postupovat pouze v případě důvodných (rozumných) pochybností, nikoli v případě, ve kterém soud po vyhodnocení důkazní situace dospěje k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá. Tato alternativa je přiléhavá i pro tento případ.
16. Obecné soudy (včetně Nejvyššího soudu) detailně popsaly postup, kterým probíhalo dokazování a přesvědčivě jej odůvodnily [srov. nález sp. zn. III. ÚS 3395/10 ze dne 18. 9. 2012 (N 158/66 SbNU 357)]. Ústavní soud nemá pravomoc překonávat ústavně daný princip stanovící, že hodnocení samotného obsahu důkazů je ve výlučné kompetenci obecných soudů, které důkazy provedly. [srov. již nález ve věci sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41) případně viz nález sp. zn. I. ÚS 3235/15 ze dne 26. 4. 2016 (N 80/81 SbNU 349)].
17. Z citovaného nálezu sp. zn. I. ÚS 3235/15 také plyne vymezení tzv. extrémního nesouladu. V nyní posuzovaném případě k takové situaci nedošlo. Okresní soud i krajský soud přesvědčivě, srozumitelně a logicky a empiricky správně vyložily, jak dospěly ke svým závěrům a tyto mají oporu v jimi provedeném dokazování. Dostatečně také vyložily, proč dochází k rozdílům v jednotlivých trestních řízeních a vypořádaly se s námitkou směřující proti tomu, že nebylo konáno společné řízení (§20 trestního řádu). Je také patrné, že se obecné soudy dostatečně věnovaly námitce nutné obrany, včetně ochrany obydlí, která je v tomto institutu také obsažena. Stěžovatel předkládá svou verzi událostí, přičemž skutkový stav popsaný obecnými soudy je podán přesvědčivě a v souvislosti s provedenými důkazy. To platí i pro zranění způsobená kameny házenými stěžovatelem. Ve skutkové větě podané krajským soudem je zcela jasně vysvětleno, jak ke zraněním došlo a tento popis není, navzdory nesouhlasu stěžovatele, v extrémním rozporu s provedenými důkazy.
18. Vzhledem k tomu, že obecné soudy dodržely limity dané Ústavou, posoudil Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou.
19. Ústavní soud proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. května 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu