ECLI:CZ:US:2020:3.US.357.20.1
sp. zn. III. ÚS 357/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele P. Č., t. č. ve Vazební věznici Litoměřice, zastoupeného Mgr. Petrem Saskou, advokátem, sídlem Mírové nám. 207/34, Ústí nad Labem, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. listopadu 2019 č. j. 5 To 341/2019-454, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 8 odst. 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Současně žádá, aby Ústavní soud postupoval podle §39 zákona o Ústavním soudu a věc projednal a rozhodl v přednostním pořadí.
2. Z obsahu vyžádaných listin se podává, že stěžovateli je obžalobou státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Ústí nad Labem kladeno za vinu, že se v ní blíže popsaným jednáním dopustil zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "tr. zákoník"). Usnesením Okresního soudu v Ústí nad Labem (dále jen "okresní soud") ze dne 6. 6. 2019 č. j. 40 Nt 616/2019-36 byl stěžovatel vzat do vazby z důvodů §67 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"). Dále bylo rozhodnuto, že podle §73 odst. 1 písm. a) tr. řádu se nepřijímá záruka důvěryhodné osoby - družky stěžovatele, a podle §73 odst. 1 písm. b) tr. řádu nebyl přijat písemný slib stěžovatele a nabídka podrobit se dohledu probačního úředníka podle §73 odst. 1 písm. c) tr. řádu.
3. Na základě žádosti stěžovatele okresní soud usnesením ze dne 10. 10. 2019 č. j. 62 T 131/2019-393 podle §71a) a §72 odst. 3 tr. řádu stěžovatele propustil z vazby na svobodu za současného stanovení dohledu probačního úředníka podle §73 odst. 1 písm. c) tr. řádu a nepřijetí nabídky peněžité záruky stěžovatelem podle §73a odst. 1 tr. řádu. Okresní soud dospěl k jednoznačnému závěru, že stěžovatel je stíhán zcela důvodně pro skutek, pro nějž bylo zahájeno jeho trestní stíhání, a že i nadále trvají vazební důvody, shledal však, že účelu vazby lze dosáhnout dohledem probačního úředníka.
4. Ke stížnosti státní zástupkyně Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením rozhodl, že se rozhodnutí okresního soudu podle §149 odst. 1 písm. a) tr. řádu zrušuje, a že se stěžovatel podle §72 odst. 3 tr. řádu ponechává i nadále ve vazbě. Dále krajský soud podle §71a tr. řádu zamítl žádost stěžovatele o propuštění z vazby, podle §73 odst. 1 písm. c) tr. řádu nenahradil vazbu dohledem probačního úředníka a podle §73a odst. 2 písm. b) tr. řádu nepřijal nabídku peněžité záruky stěžovatele. Na rozdíl od okresního soudu shledal, že vazbu stěžovatele nelze nahradit jiným opatřením, a to ani stanovením dohledu probačního úředníka.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel rekapituluje průběh trestního stíhání a obsah své žádosti o propuštění z vazby na svobodu, přičemž má za to, že se krajský soud v napadeném usnesení nevypořádal se všemi argumenty a námitkami, které vznesl v žádosti a ve výpovědi před soudy obou stupňů. Podle jeho názoru krajský soud dostatečně neodůvodnil, proč je v jeho případě vazba opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení, a nerespektoval judikaturu Ústavního soudu, z níž cituje některé obecné pasáže.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí vydáno, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)].
8. Ústavní soud se již mnohokrát vyjádřil k povaze vazby, která patří mezi nejzávažnější procesní zásahy do práv obviněného [srov. např. nález ze dne 20. 4. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 6/10 (č. 163/2010 Sb., N 89/57 SbNU 167, stěžovatelem poukazované nálezy sp. zn. I. ÚS 131/02, sp. zn. III. ÚS 271/96, sp. zn. III. ÚS 612/06)]. Obsah institutu vazby představuje vymezení ústavně akceptovatelných důvodů omezení osobní svobody obviněného s cílem znemožnit zmaření nebo ztížení dosažení účelu trestního řízení.
9. Vzhledem k obsahu ústavní stížnosti Ústavní soud přezkoumal, zda podaný výklad a aplikace trestněprávních ustanovení upravujících rozhodování o omezení stěžovatelovy svobody vazbou nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, včetně práva na soudní ochranu.
10. Obecně platí, že posouzení konkrétních okolností každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 81, čl. 82 odst. 1 Ústavy), a totéž platí ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod §67 tr. řádu [srov. např. nálezy ze dne 7. 4. 2005 sp. zn. I. ÚS 585/02 (N 77/37 SbNU 83), ze dne 15. 4. 2010 sp. zn. I. ÚS 1115/09 (N 85/57 SbNU 137)].
11. Základní podmínkou zbavení osobní svobody vazbou je důvodné podezření ze spáchání trestného činu. Předpokládá existenci skutečností nebo důkazů způsobilých přesvědčit objektivního pozorovatele, že osoba mohla spáchat trestný čin. Z povahy věci však vyplývá, že stupeň podezření nemůže být tak vysoký, jaký se vyžaduje pro odsouzení. Každé rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti - nikoliv jistoty - pokud jde o důsledky, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, i další vývoj řízení (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 11. 2007 sp. zn. I. ÚS 2705/07 nebo ze dne 23. 2. 2016 sp. zn. IV. ÚS 161/16, dostupná jako všechna rozhodnutí Ústavního soudu na http:/nalus.usoud.cz).
12. Pro posouzení dané věci je relevantní, že o dalším trvání vazby stěžovatele rozhodoval krajský soud ve stádiu po podání obžaloby. Podání obžaloby představuje z hlediska vývoje trestního řízení zlomový moment, kdy se po skončení přípravného řízení vede řízení před soudem. Krajský soud měl tedy pro své rozhodování k dispozici kompletní spisový materiál z přípravného řízení, včetně obžaloby. Shledal-li po jeho přezkoumání (stejně jako okresní soud), že dosud zjištěné okolnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který je stěžovatel stíhán a pro nějž byla podána obžaloba, se stal, má všechny znaky trestného činu a je zde důvodné podezření, opírající se o důkazy shromážděné v rámci přípravného řízení, že jej spáchal stěžovatel, nelze jeho řádně odůvodněným závěrům cokoli vytknout.
13. Krajský soud se náležitě věnoval i všem okolnostem a hlediskům, které jsou rozhodné pro závěr o trvání důvodů tzv. předstižné vazby. Tyto důvody ostatně shledal i okresní soud, který však přihlédl k tvrzeným osobním poměrům stěžovatele a dospěl k závěru, že účelu vazby lze dosáhnout dohledem probačního úředníka. Krajskému soudu nelze vytýkat, že se s postupem okresního soudu neztotožnil, neboť pro to použil dostatečně silné argumenty. Shledal-li, že se v osobních poměrech stěžovatele od okamžiku vzetí do vazby nic nezměnilo, nelze jeho řádně odůvodněnému závěru cokoli vytknout, neboť trpí-li jeho rodina jeho nepřítomností, musel si být v době páchání trestné činnosti vědom možných negativních dopadů na ni, ani to jej však od jednání, které je mu obžalobou kladeno za vinu, neodradilo.
14. Vytýká-li stěžovatel krajskému soudu, že ve svém rozhodnutí nedostatečně reagoval na stížnostní námitky, Ústavní soud připomíná, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z práva na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý vznesený argument. Toto stanovisko zastává i Evropský soud pro lidská práva (srov. jeho rozhodnutí kupříkladu ve věci Van de Hurk proti Nizozemsku ze dne 19. 4. 1994, č. 16034/90, odst. 61, ve věci Ruiz Torija proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18390/91, odst. 29, ve věci Hiro Balani proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18064/91, odst. 27 a ve věci Higginsová a další proti Francii ze dne 19. 2. 1998, č. 20124/92, odst. 42). Relevantní je, že krajský soud se neopomněl vypořádat s klíčovými námitkami a argumenty stěžovatele, přičemž nelze dospět k závěru, který činí stěžovatel, že by rozhodl v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, vztahující se k vazebnímu řízení. Dostatečně tak odůvodnil, proč je v případě stěžovatele vazba opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení. Stěžovatele od páchání trestné činnosti neodradilo ani předchozí odsouzení pro totožné jednání, přičemž skutku, pro nějž je nyní obžalován, se měl dopustit částečně ve zkušební době podmíněného odsouzení. Z jeho předchozího jednání s přihlédnutím k jeho osobě (v minulosti měl sám zbudovat a zařídit již dvě tzv. indoorové pěstírny, sám je zcela pravidelným konzumentem marihuany) tak nelze vyvodit důvodné očekávání, že trestnou činnost nebude opakovat.
15. Lze uzavřít, že námitky obsažené v ústavní stížnosti nemohou zpochybnit ústavní konformitu napadeného rozhodnutí. Pochybení takového charakteru, které by odůvodňovalo zásah Ústavního soudu ve vazebním řízení, shledáno nebylo. Postup krajského soudu vedoucí k vydání rozhodnutí o ponechání stěžovatele ve vazbě, žádné protiústavní nedostatky nevykazuje.
16. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. června 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu