ECLI:CZ:US:2020:3.US.3736.19.1
sp. zn. III. ÚS 3736/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti obchodní korporace BYTOVÉ DRUŽSTVO X, zastoupené JUDr. Pavlem Kiršnerem, advokátem, sídlem Rumunská 1720/12, Praha 2 - Nové Město, proti II. výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. září 2019 č. j. 62 Co 162/2019-635, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a JUDr. Ing. Petra Kučery, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výroku II. o nákladech řízení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i zásada rovnosti účastníků řízení zakotvená v čl. 37 odst. 3 Listiny.
2. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") k odvolání vedlejšího účastníka řízení (žalobce) I. výrokem rozsudku ze dne 4. 9. 2019 č. j. 62 Co 162/2019-635 potvrdil ve věci samé rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") ze dne "13. 12. 2019" (pozn. správně má být ze dne 13. 12. 2018) č. j. 4 C 217/99-594 ve znění opravných usnesení ze dne 25. 2. 2019 č. j. 4 C 217/99-607 a ze dne 1. 3. 2019 č. j. 4 C 217/99-614. Výrokem II. změnil rozsudek obvodního soudu ve výroku II. o náhradě nákladů řízení tak, že stěžovateli (žalovanému) se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Městský soud při rozhodnutí o náhradě nákladů řízení sice poukázal na to, že základní zásadou ovládající rozhodování v civilním sporném řízení je zásada úspěchu ve věci vyjádřená v §142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), avšak v nyní posuzované věci na rozdíl od obvodního soudu dospěl k závěru, že je namístě použít výjimečně §150 o. s. ř., který obsahuje zvláštní zmírňovací oprávnění soudu, jež mu umožňuje z důvodů zvláštního zřetele hodných rozhodnout o nákladech řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu. Přihlédl přitom k mimořádným okolnostem případu. K tomu uvedl, že vedlejší účastník řízení, který se "v základu domáhal oprávněně" vydání částky ve výši 198 474,50 Kč, neuspěl pouze z důvodu, že jeho nároky byly promlčeny, přičemž promlčení zavinil nemalou měrou stěžovatel, resp. jeho právní předchůdce, který neprovedl vyúčtování ve lhůtě stanovené stanovami, s vedlejším účastníkem řízení, který projevil snahu řešit spor mimosoudně, odmítl jednat a splnění své povinnosti se vyhýbal. Přiznání náhrady nákladů řízení jinak úspěšnému stěžovateli by se tak vůči vedlejšímu účastníkovi řízení jevilo jako nepřiměřeně tvrdé.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Vyslovuje přesvědčení, že rozhodnutí městského soudu, jímž byl změněn výrok o náhradě nákladů řízení, bylo zcela neočekávané a nepředvídatelné. Stěžovateli nebyl poskytnut žádný prostor pro vyjádření k možnosti uplatnění moderačního oprávnění soudu a k použití §150 o. s. ř. Takový postup je i v rozporu s nálezovou judikaturou Ústavního soudu [např. nález ze dne 23. 11. 2010 sp. zn. IV. ÚS 2738/10 (N 235/59 SbNU 391) nebo ze dne 21. 4. 2009 sp. zn. II. ÚS 3161/08 (N 95/53 SbNU 219)]. Dále městskému soudu vytýká, že využití moderačního oprávnění dostatečně neodůvodnil a v jeho rozhodnutí je možno spařovat znaky nahodilosti a libovůle. Podle názoru stěžovatele nebyl naplněn žádný z důvodů pro uplatnění moderačního oprávnění soudu. Stěžovatel rovněž rozporuje tvrzení městského soudu, že se podílel na promlčení vedlejším účastníkem řízení uplatněných nároků.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), když dovolání pouze proti výroku o náhradě nákladů řízení není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
6. Z hlediska námitek stěžovatele je nutno především uvést, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o nákladech řízení. V této souvislosti Ústavní soud opakovaně a konstantně uvádí, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení ze dne 24. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 457/05; všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http"//nalus.usoud.cz). Problematika nákladů řízení zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307), usnesení ze dne 4. 2. 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02 nebo usnesení ze dne 6. 12. 2006 sp. zn. III. ÚS 255/05]. Náhrada nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávního významu toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku svévolného výkladu a použití příslušných ustanovení zákona. Případy, kdy Ústavní soud připouští meritorní přezkum rozhodnutí o nákladech řízení, jsou spíše výjimečné. Silněji než jinde se v případě sporu o náklady řízení uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
7. Výše uvedené závěry Ústavního soudu o omezeném přezkumu problematiky nákladů řízení potom platí o to více pro rozhodování podle §150 o. s. ř., který obsahuje zvláštní zmírňovací oprávnění soudů, jímž je umožněno rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu. Toto oprávnění však přísluší především soudům obecným, které nejlépe znají konkrétní okolnosti toho kterého případu, a proto je především jejich věcí, zda použijí možnosti dané jim uvedeným ustanovením či nikoliv. Není žádných pochybností o tom, že úvaha soudu, zda v dané věci jde o tak výjimečný případ, že jsou důvody pro použití §150 o. s. ř. naplněny, musí být v rozhodnutí soudu řádně a přesvědčivě odůvodněna, neboť jinak by šlo o soudní postup, v němž by bylo možné spatřovat prvky libovůle [srov. nález ze dne 17. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 727/2000 (N 75/22 SbNU 145)]. V nyní posuzované věci považuje Ústavní soud zdůvodnění nutnosti použití §150 o. s. ř., které provedl městský soud tím, že zdůraznil spoluzavinění stěžovatele na promlčení nároku vedlejšího účastníka řízení, neprovedení vyúčtování stěžovatelem a jeho neochotu o mimosoudní vyřešení věci, z pohledu standardů kladených na odůvodnění soudních rozhodnutí za dostačující. Ze strany stěžovatele jde pak o pouhou polemiku s hodnocením existence důvodů zvláštního zřetele hodných, která však ústavněprávní roviny nedosahuje.
8. Namítal-li stěžovatel, že mu nebylo umožněno vyjádřit se k použití §150 o. s. ř., neshledává Ústavní soud ani tuto námitku důvodnou. O překvapivé a nepředvídatelné rozhodnutí podle judikatury Ústavního soudu [srov. např. nález ze dne 30. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 1506/13 (N 110/73 SbNU 739)] jde pouze tehdy, když soud rozhodne způsobem, který účastníci řízení nemohli s ohledem na dosavadní průběh řízení očekávat, v důsledku čehož neměli ani možnost se k názoru soudu vyjádřit a tento názor tím zvrátit. Taková situace však v nyní posuzované věci nenastala. Jak se totiž podává z odůvodnění rozhodnutí městského soudu, stěžovateli bylo odvolání vedlejšího účastníka řízení, v němž se mj. domáhal postupu podle §150 o. s. ř., zasláno k vyjádření, a stěžovatel možnosti reagovat na toto odvolání využil. Nadto bylo u městského soudu nařízeno jednání, v němž měl stěžovatel rovněž možnost uplatnit své námitky. Navíc nelze přehlédnout, že vedlejší účastník řízení, jak se podává z obsahu jeho odvolání reprodukovaného v rozhodnutí městského soudu, možnost použití §150 o. s. ř. nastolil již v řízení před obvodním soudem, takže pro stěžovatele, přestože na tento požadavek vedlejšího účastníka řízení obvodní soud nereagoval, nemohlo jít o žádné překvapivé řešení. Jinak řečeno, stěžovateli byl vytvořen dostatečný procesní prostor k vyjádření svého stanoviska, což odpovídá i závěrům vyplývajícím z rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 5. 9. 2013 ve věci Čepek proti České republice, stížnost č. 9815/10 (dostupný na http://hudoc.echr.coe.int, v českém překladu na http://portal.justice.cz/). V postupu městského soudu tak nelze spatřovat porušení zásady rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny.
9. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. ledna 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu