ECLI:CZ:US:2020:3.US.3864.19.1
sp. zn. III. ÚS 3864/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Marka Chvojana, zastoupeného Mgr. Radkem Matoulkem, advokátem, sídlem Velké náměstí 147/12, Hradec Králové, proti II. výroku rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2019 č. j. 25 Cdo 5651/2017-1614 a II. výroku rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. června 2017 č. j. 26 Co 110/2017-1470, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti C. BECHSTEIN EUROPE s. r. o., sídlem Bratří Štefanů 1057, Hradec Králové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených výroků rozhodnutí, a to pro porušení čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 Ústavy, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Hradci Králové (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 29. 11. 2016 č. j. 17 C 16/2011-1425 zamítl žalobu, kterou se vedlejší účastnice jako žalobkyně domáhala po stěžovateli jako žalovaném zaplacení 2 566 515 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení částku 1 524 327,40 Kč (výrok II.). Okresní soud dospěl k závěru, že není pochyb o tom, že vedlejší účastnici vznikla v důsledku pozastavení její výrobní činnosti škoda, způsobila si ji však sama, neboť neměla řádně smluvně zajištěno připojení k distribuční soustavě a dodávku elektrické energie.
3. Pokud jde o nákladový výrok, okresní soud stěžovateli nepřiznal některé náklady řízení jako účelně vynaložené, a to náklady na vypracování druhého posudku znalcem Bednářem, když tento posudek nebylo třeba vyhotovovat a soud jako účelné uznal náklady pouze jednoho zpracovaného posudku. Okresní soud dále jako nikoliv účelné a řádné úkony právní služby podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, posoudil následující podání stěžovatele, za něž mu odměnu nepřiznal: jde konkrétně o krátké procesní vyjádření ze dne 23. 12. 2011, dále krátké shrnutí již dříve navržených důkazů, vyjádření stěžovatele ze dne 16. 10. 2013 sepsané nikoli advokátem, nýbrž samotným stěžovatelem, vyjádření stěžovatele, která se týkají vzájemného návrhu a stanovisko stěžovatele ze dne 18. 6. 2015 k dokazování.
4. K odvolání vedlejší účastnice Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 27. 6. 2017 č. j. 26 Co 110/2017-1470 rozsudek okresního soudu ve výroku o věci samé potvrdil (výrok I.), ve výroku o náhradě nákladů řízení jej změnil tak, že stěžovateli přiznal právo na jejich náhradu v celkové výši 1 113 484 Kč namísto původně přiznaných 1 524 327,40 Kč (výrok II.) a dále rozhodl, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovateli náklady odvolacího řízení ve výši 45 689,60 Kč (výrok III.). Krajský sud se plně ztotožnil se skutkovými i právními závěry okresního soudu.
5. Výrok o náhradě nákladů řízení změnil krajský soud poté, co vyhodnotil, že vybraná písemná podání stěžovatele učiněná před okresním soudem nejsou účelnými úkony právní služby, ať již proto, že následovala v krátkém sledu po jiných podáních, že byla soudu předložena u ústního jednání či bezprostředně po něm (a mohla být tudíž učiněna v jeho rámci), či proto, že pouze shrnují dřívější vyjádření stěžovatele. Žádné z nich pak nebylo učiněno na výzvu soudu či v reakci na nová tvrzení vedlejší účastnice. Krajský soud dospěl k závěru, že okresní soud nesprávně přiznal odměnu za celkem 66 úkonů právní služby (i když v jeho přehledu přiznaných úkonů je uvedeno toliko 64 úkonů právní služby). Jako účelně vynaložené náklady stěžovatele, související s jeho zastoupením, totiž lze považovat toliko odměnu za 49 úkonů právní služby (z toho za dva úkony ve výši jedné poloviny sazby dle §11 odst. 2 písm. f) advokátního tarifu.
6. Krajský soud shodně s okresním soudem nepřiznal část nákladů účtovaných stěžovatelem, a to odměnu a paušální náhradu advokáta za další čtyři úkony právní služby - další krátké procesní vyjádření ze dne 23. 12. 2011, krátké shrnutí již dříve navržených důkazů, vyjádření stěžovatele ze dne 16. 10. 2013 sepsané nikoliv advokátem, nýbrž samotným stěžovatelem, vyjádření stěžovatele, která se však týkají vzájemného návrhu stěžovatele, jenž byl vyloučen k samostatnému projednání, a stanovisko stěžovatele ze dne 18. 6. 2015 k dokazování. Stejně tak se krajský soud ztotožnil s okresním soudem v tom, že jako již nikoliv účelné je třeba posoudit náklady stěžovatele na vypracování druhého posudku znalcem Bednářem, neboť tento posudek nebylo třeba vyhotovovat, protože účelnými byly náklady stěžovatele na zpracování pouze jednoho posudku ke stejným skutkovým okolnostem.
7. Krajský soud naopak nepřiznal odměnu za níže uvedené úkony právní služby, za které okresní soud odměnu přiznal, ale které krajský soud vyhodnotil jako úkony neúčelné: další písemné vyjádření ze dne 6. 2. 2012, učiněné před vyhlášením mezitímního rozsudku, jakož i písemná vyjádření stěžovatele ze dne 21. 3. 2013, ze dne 27. 1. 2014, ze dne 10. 4. 2014, ze dne 28. 5. 2014, ze dne 3. 11. 2014, ze dne 27. 1. 2015, ze dne 27. 2. 2015, ze dne 28. 4. 2015, ze dne 9. 9. 2015, ze dne 20. 10. 2015, ze dne 18. 1. 2016, ze dne 5. 5. 2016, ze dne 14. 6. 2016 a ze dne 18. 11. 2016.
8. Proti rozsudku krajského soudu podali stěžovatel a vedlejší účastnice dovolání. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 29. 8. 2019 č. j. 25 Cdo 5651/2017-1614 dovolání vedlejší účastnice zamítl (výrok I.), dovolání stěžovatele odmítl (výrok II.) a dále rozhodl, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 18 880 Kč (výrok III.). Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí posoudil obě podaná dovolání a shledal, že dovolání stěžovatele není podle §237 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") přípustné.
9. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí k námitkám stěžovatele poukázal na to, že požadavek účelnosti nákladů řízení je výslovně stanoven v §142 odst. 1 o. s. ř. Není pochyb, že účelnost úkonů právní služby je nutno posuzovat ve vztahu k jednotlivým úkonům, což však nevylučuje možnost označit za neúčelnou z konkrétního důvodu i celou skupinu úkonů. Nejvyšší soud s odkazem na svoji judikaturu uvedl, že úvahu krajského soudu o tom, které úkony právní služby byly či nebyly účelné, Nejvyšší soud může přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti. Účelnost toho kterého úkonu právní služby je přitom posuzována podle konkrétních okolností každého případu. Nelze tudíž již s ohledem na vymezení institutu dovolání jako mimořádného opravného prostředku a poslání Nejvyššího soudu, smyslem jehož činnosti je sjednocovat použití práva soudy nižších stupňů, očekávat, že bude ve třetí instanci přezkoumávat účelnost každého jednotlivého úkonu právní služby vyúčtovaného ustanoveným zástupcem, pokud tvrzená neúčelnost není dovozena na základě argumentů, které zjevně postrádají rozumný základ. Nejvyšší soud dovodil, že odůvodnění výroku krajského soudu o náhradě nákladů řízení před okresním soudem racionální základ nepostrádá, pohybuje se v mezích přijatelného uvážení, v něm obsažené hodnocení neúčelnosti vybraných úkonů zástupce stěžovatele nevybočuje z rámce logiky a není dán ani žádný jiný důvod, pro který by měly být úvahy krajského soudu shledány zjevně nepřiměřenými.
II.
Argumentace stěžovatele
10. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud nesprávně posoudil jeho dovolání. Stěžovatel nesouhlasí s postupem Nejvyššího soudu, který jeho dovolání podle §237 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné, neboť je toho názoru, že podle občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017, přípustné bylo.
11. Stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud odmítnutím jeho dovolání nesplnil svoji povinnost jako nejvyšší soudní instance vytvářet judikaturu ve věcech, ve kterých dosud neexistuje, i pokud jde o přezkoumání správnosti napadeného II. výroku rozsudku krajského soudu.
12. Stěžovatel poukazuje na to, že od 1. 1. 2013 došlo ke změně celkové koncepce přípustnosti dovolání tak, že je přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, za splnění dalších podmínek přípustnosti, a priori však nemusí jít o rozhodnutí ve věci samé, ale i o usnesení procesního charakteru. Tím byla účastníkům řízení otevřena možnost dovolávat se přezkumu výroku o nákladech řízení a řešit v dovolacím řízení otázky procesního práva týkající se nákladů řízení dosud neřešené, za předpokladu, že napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50 000 Kč, což platilo i v době podání dovolání stěžovatelem, tj. podle občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
13. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
14. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
15. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
16. V ústavní stížnosti stěžovatel především nesouhlasí s tím, jak Nejvyšší soud posoudil přípustnost jeho dovolání. Z přiloženého dovolání stěžovatele Ústavní soud zjistil, že směřuje proti rozhodnutí krajského soudu v části, ve které tento soud změnil nákladový výrok rozsudku okresního soudu. Stěžovatel namítal nesprávnost závěru, že vybraných patnáct písemných podání, za něž mu krajský soud nepřiznal odměnu advokáta, představuje úkony neúčelné, v návaznosti na což formuloval řadu otázek, při jejichž řešení se měl Nejvyšší soud odchýlit od své ustálené rozhodovací praxe, popř., které dosud nebyly v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešeny a mohou mít vliv na správnost napadené části rozsudku. Po přezkoumání stěžovatelova dovolání Ústavní soud dospěl k závěru, že Nejvyšší soud je posoudil v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, a to ve znění rozhodném pro jeho posouzení. Své závěry dostatečným a přesvědčivým způsobem odůvodnil. Závěru Nejvyššího soudu, že dovolání stěžovatele není podle §237 o. s. ř. přípustné, nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
17. V ústavní stížnosti stěžovatel dále brojí proti rozhodnutím soudů, v částech, ve kterých stěžovateli nebyla přiznána náhrada nákladů řízení před okresním soudem za úkony, které soudy vyhodnotily jako neúčelné.
18. Předně je třeba uvést, že stěžovatelem předložené námitky se pohybují v rovině podústavního práva, když podstatou ústavní stížnosti je jen polemika s výkladem a použitím příslušných ustanovení o nákladech civilního řízení v konkrétním případě. Tím však stěžovatel staví Ústavní soud do postavení další instance v systému obecného soudnictví, která mu ovšem nepřísluší.
19. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení ze dne 24. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 457/05). Náhrada nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávního významu toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku výkladu a použití příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost proti pravomocným rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení připustil k věcnému posouzení, jsou výjimečné [např. nálezy ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17), ze dne 4. 7. 2001 sp. zn. II. ÚS 598/2000 (N 100/23 SbNU 23), ze dne 17. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 727/2000 (N 75/22 SbNU 145), ze dne 24. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 619/2000 (N 79/22 SbNU 165), veřejně dostupné v databázi NALUS na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná).
20. Ústavní soud v řadě jeho rozhodnutí konstatoval, že občanský soudní řád ponechává otázku nákladů řízení, včetně posouzení jejich účelnosti, na úvaze obecných soudů, které přihlížejí ke konkrétním okolnostem případu (např. usnesení ze dne 27. 12. 2011 sp. zn. IV. ÚS 2771/11). Jestliže soudy své úvahy dostatečně odůvodní, nelze jejich postup z hlediska základních práv a svobod považovat za svévolný ani nepřiměřený.
21. Tak tomu bylo i v posuzované věci, kdy soudy procesně úspěšnému stěžovateli náhradu některých nákladů řízení před okresním soudem nepřiznaly. Ústavní soud je toho názoru, že se s otázkou účelnosti nákladů řízení jak okresní soud, tak i krajský soud, v odůvodnění svých rozhodnutí dostatečně vypořádaly, a neshledal jakýkoliv důvod jejich odůvodněné závěry korigovat.
22. Ústavní soud konstatuje, že soudy rozhodovaly v souladu s ustanoveními Listiny a Úmluvy, jejich rozhodnutí nelze označit jako svévolná, neboť jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti. Napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
23. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. ledna 2020
Jiří Zemánek v.r.
předseda senátu