ECLI:CZ:US:2020:3.US.3869.19.1
sp. zn. III. ÚS 3869/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti obchodní společnosti PUMAS, s. r. o., sídlem Dykova 1156/19, Praha 10 - Vinohrady, zastoupené Mgr. Markétou Vítovou, advokátkou, sídlem 5. května 1050/66, Praha 4 - Nusle, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2019 č. j. 22 Cdo 2318/2019-244 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. března 2019 č. j. 27 Co 266/2018-208, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti ČEZ Distribuce, a. s., sídlem Teplická 874/8, Děčín, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 1 odst. 1 Ústavy.
2. Z obsahu spisu Okresního soudu v Kladně (dále jen "okresní soud") sp. zn. 23 C 38/2017, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Okresní soud rozsudkem ze dne 17. 5. 2018 č. j. 23 C 38/2017-133, určil, že stěžovatelka je výlučnou vlastnicí budovy bez čísla popisného nebo evidenčního, stojící na pozemku p. č. st. 2510 v k. ú. Unhošť, zapsané na LV č. 2236 vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Kladno (I. výrok) a uložil vedlejší účastnici zaplatit stěžovatelce na nákladech řízení částku ve výši 33 798 Kč (II. výrok). Okresní soud dospěl k závěru, že předmětná budova trafostanice postavená majitelem pivovaru jakožto nezbytná součást k jeho provozu byla vydána v rámci restitučních nároků předchůdcům stěžovatelky, i když nebyla přímo v rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 20. 1. 1995 č. j. 10 C 108/92-116 ve znění rozsudku ze dne 17. 4. 1996 č. j. 10 C 108/92-162 a opravného usnesení ze dne 17. 9. 1996 č. j. 10 C 108/92-183 přesně specifikována (jako ostatně ani další příslušenství a provozovny tohoto pivovaru).
3. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 21. 3. 2019 č. j. 27 Co 266/2018-208 změnil rozsudek okresního soudu tak, že žalobu zamítl (I. výrok), a stěžovatelce uložil zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 2 378 Kč (II. výrok) a na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 1 500 Kč (III. výrok). Dle krajského soudu nebylo prokázáno, že by předmětná budova trafostanice byla součástí majetku pivovaru v době jeho znárodnění, neboť nebyla součástí soupisu aktiv a pasiv znárodněného podniku (viz výčet v odst. I. a II. protokolu sepsaného dne 15. 12. 1949, již po její kolaudaci), a nebyla zahrnuta v majetku povinné osoby (Státního statku Kladno se sídlem v Unhošti), která na základě rozsudku okresního soudu ze dne 20. 1. 1995 č. j. 10 C 108/92-116 (v němž budova trafostanice rovněž nebyla uvedena) vydala majetek restituentům jako právním předchůdcům stěžovatelky. Vedlejší účastnice naopak převod vlastnického práva k budově trafostanice doložila, a to rozhodnutím Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci České republiky ze dne 8. 10. 1993 o privatizaci části státního subjektu, kterým přešel předmětný objekt (TS Unhošť-Pivovar, inv. č. 234282) do majetku obchodní společnosti Středočeská energetická a. s., když budova trafostanice byla výslovně označena v soupisu privatizovaného nemovitého majetku Středočeských energetických závodů, s. p. Následně na základě smlouvy o vkladu části podniku ze dne 24. 10. 2005 došlo ke vkladu části podniku do obchodní společnosti, kterou je vedlejší účastnice. Budova trafostanice je stavbou menší než 30 m2, a proto podle §22 zákona č. 79/1957 Sb., o výrobě, rozvodu a spotřebě elektřiny (elektrisační zákon), vzniklo vedlejší účastnici zákonné věcné břemeno k užívání cizího (předmětného) pozemku, na kterém je tato stavba umístěna. Budova trafostanice tedy nebyla předmětem restituce majetku pivovaru právními předchůdci stěžovatelky a nebylo ani tvrzeno, že by se stěžovatelka stala jejím vlastníkem z jiného právního důvodu. Stěžovatelka nebo její právní předchůdci se nestali ani oprávněnými držiteli této nemovité věci, když se nechovali jako vlastníci této stavby, nijak právně neupravili vztahy s vedlejší účastnicí k zařízení (transformátoru) umístěnému v budově trafostanice. Vedlejší účastnice proto vlastnické právo k předmětné budově trafostanice vydržela podle §134 odst. 1 občanského zákoníku uplynutím vydržecí doby a stala se tak jejím výlučným vlastníkem, neboť ji držela v dobré víře (v oprávněné držbě) po dobu 10 let od nabytí vlastnického práva k privatizovanému majetku Středočeských energetických závodů, s. p.
4. Rozsudek krajského soudu napadla stěžovatelka dovoláním, které Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako nepřípustné odmítl. Nejvyšší soud v odůvodnění svého usnesení s odkazem na §980 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"), uvedl, že bylo na stěžovatelce, aby prokázala, že je vlastnicí budovy trafostanice, zapsané v katastru nemovitostí jako vlastnictví vedlejší účastnice; pokud se jí nepodařilo prokázat skutečnosti, na jejichž základě nabyla vlastnické právo, bylo třeba žalobu zamítnout, a nebylo nutno zabývat se otázkou, zda a z jakého titulu je vlastnicí vedlejší účastnice. Stěžovatelka formulovala důvod přípustnosti dovolání ve vztahu k (první jí položené) otázce, zda prokázala, že je vlastnicí sporné trafostanice, tak, že napadené rozhodnutí je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, a to rozsudkem ze dne 14. 8. 2001 sp. zn. 28 Cdo 133/2001; tvrdila, že budova trafostanice je "ve vztahu k budově pivovaru jakožto věci hlavní věcí vedlejší, tedy příslušenstvím budovy pivovaru...". Nejvyšší soud uvedl, že případný rozpor s uvedeným rozsudkem Nejvyššího soudu je irelevantní především z toho důvodu, že právní názor tam uvedený byl výslovně překonán rozsudkem velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003 sp. zn. 31 Cdo 2772/2000, publikovaným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 75/2004, na který navázal rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2011 sp. zn. 31 Cdo 832/2008, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 124/2011, a argumentace stěžovatelky ohledně přípustnosti dovolání, opřená o právní názor vyslovený ve věci sp. zn. 28 Cdo 133/2001 nemůže tedy založit přípustnost dovolání. Protože se stěžovatelce nepodařilo prokázat existenci právní skutečnosti, na jejímž základě by nabyla vlastnictví sporné stavby, nebylo možno její žalobě vyhovět, a to ani kdyby nebylo prokázáno, že tato stavba je ve vlastnictví vedlejší účastnice. Za této situace měl Nejvyšší soud za nadbytečné úvahy o (druhé stěžovatelkou v dovolání předložené) otázce, zda vedlejší účastnice nabyla vlastnické právo vydržením, neboť rozsudek krajského soudu by na základě zjištěného skutkového stavu, kterým je dovolací soud vázán, obstál i bez této úvahy, když ani závěr o tom, že vedlejší účastnice sporný objekt nevydržela, by nic nezměnil na správnosti výroku napadeného rozsudku.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti, která je v podstatné části de facto přepisem obsahu dovolání, vyjadřuje své přesvědčení, že v řízení prokázala, že budova trafostanice byla znárodněna spolu s celým objektem pivovaru, což mimo jiné vyplývá i ze stěžovatelkou předloženého listinného důkazu - protokolu ze dne 5. 12. 1949, z něhož se podává, že pivovar byl znárodněn jako celek, včetně pomocných budov a příslušenství. Stěžovatelka tedy neměla důvod se domnívat, že tato budova nebyla restituována jako součást objektu pivovaru spolu s dalšími vedlejšími budovami, dobrá víra stěžovatelky ve vztahu k vlastnictví budovy trafostanice tak trvala (se započtením dobré víry jejích právních předchůdců) ode dne 31. 12. 1995 nejméně do roku 2016, kdy jí byla budova trafostanice opět "odcizena". V řízení bylo dle stěžovatelky prokázáno, že její právní předchůdci (v roce 1996), a později od roku 2000 stěžovatelka sama, byli zapsáni jako vlastníci objektu unhošťského pivovaru včetně pozemku, na němž se nachází budova trafostanice, do katastru nemovitostí, přičemž se k těmto nemovitostem začali ihned chovat jako k vlastním (přistoupili k nezbytným opravám a především ihned opravili oplocení celého areálu a osadili uzamykatelná vrata). Vedlejší účastnice se tak v roce 1995 nepochybně z katastru nemovitostí dozvěděla o tom, že došlo k restituci areálu pivovaru, tedy o skutečnostech, které u ní objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že jí budova trafostanice po právu patří, fakticky pak vedlejší účastnice musela nutně získat pochybnost v okamžiku, kdy v roce 1996 přistoupili restituenti k opravě oplocení objektu areálu pivovaru a budova trafostanice, k níž byl do té doby volný přístup, se ocitla v uzamčeném areálu. Dospěl-li tedy krajský soud k závěru o nabytí vlastnictví vedlejší účastnice vydržením, učinil tak v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2001 č. j. 28 Cdo 133/2001, podle kterého příslušenství sdílí právní osud hlavní věci, a to bez zřetele k tomu, jestliže účastníci smlouvy toto příslušenství hlavní věci přímo identifikovali, či ve smlouvě pouze uvedli, že věc je převáděna s veškerým příslušenstvím, popř. se dokonce o příslušenství hlavní věci ve smlouvě nezmínili. Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, že o případný rozpor rozhodnutí krajského soudu s tímto právním názorem nelze přípustnost dovolání opřít, neboť právní názor v něm uvedený byl výslovně překonán rozsudkem velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003 sp. zn. 31 Cdo 2772/2000, ve kterém se uvádí, že je-li příslušenstvím věci hlavní nemovitost (půjde zejména o tzv. vedlejší stavby na převáděném pozemku), je základním předpokladem k tomu, aby mohlo k převodu příslušenství vůbec dojít, vyjádření vůle toto příslušenství převést, a to v písemné formě. Stěžovatelka zdůrazňuje, že její právní předchůdci restituovali objekt pivovaru v roce 1996, kdy nemohli být seznámeni s uvedeným rozsudkem velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu. Stěžovatelka je přesvědčena, že přípustnost dovolání pro rozpor s judikaturou Nejvyššího soudu je třeba posuzovat nikoli na základě aktuálně platné judikatury, ale v časových souvislostech, kdy stěžovatelkou shora citované rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2001 vyjadřuje právní názor, který byl zastáván v době, kdy okresní soud rozhodoval o restituci objektu pivovaru, a který nepochybně vedl k tomu, že rozsudek v této věci taxativně nevymezoval příslušenství objektu pivovaru (vedlejší stavby, zpevněné plochy, trafostanice a další objekty), neboť se rozumělo samo s sebou, že toto příslušenství sdílí osud věci hlavní, tj. objektu pivovaru.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu je nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádného procesu - neakceptovatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp., který odpovídá všeobecně uznávanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Ústavněprávním požadavkem je též řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudního rozhodnutí.
8. Ústavní soud ve věci stěžovatelky neshledal žádné z takových pochybení a dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatelky zasaženo nebylo, neboť ústavní stížnost je ve své podstatě výlučným opakováním argumentů, které stěžovatelka namítala již v průběhu řízení, s nimiž se soudy ústavně souladným způsobem vypořádaly.
9. Především je zjevné, že stěžovatelka opakovaně napadá závěry krajského soudu, který po zopakování dokazování dospěl k závěru, že budova trafostanice nebyla předmětem restituce majetku pivovaru právními předchůdci stěžovatelky. Krajský soud vycházel nejen ze znění rozsudku okresního soudu ze dne 20. 1. 1995 č. j. 10 C 108/92-116, ale taktéž z protokolu ze dne 15. 12. 1949 zahrnujícího soupis aktiv a pasiv znárodněného podniku Pivovar a sladovna firmy Emanuel Urban, a dále ze soupisu majetku povinné osoby (Státního statku Kladno se sídlem v Unhošti), která na základě citovaného rozsudku okresního soudu vydala majetek právním předchůdcům stěžovatelky. V žádném z uvedených listinných důkazů nebyla budova trafostanice uvedena. Krajský soud provedl i řadu důkazů svědeckými výpověďmi, vyslechl také jednatelku stěžovatelky Mgr. Maštovskou. Z těchto svědeckých výpovědí vyplynulo, že budova trafostanice je umístěna v areálu pivovaru, klíče od vrat vedlejší účastnice nemá, stěžovatelka nemá klíče od budovy trafostanice, když do ní nemá přístup, neboť je tam umístěno elektrické zařízení. Do budovy trafostanice měli přístup pouze pracovníci vedlejší účastnice, kteří se starali o vnitřní zařízení. Provedené důkazy odůvodňují závěry krajského soudu, že vedlejší účastnice budovu trafostanice převzala v roce 1993 a měla ji evidovánu ve svém majetku na základě relevantního právního titulu (rozhodnutí o privatizaci), o budovu trafostanice se starala, kontrolovala její stav a plánovala její údržbu. Krajský soud rovněž zmínil skutečnost, že vedlejší účastnice dopisem ze dne 26. 3. 2014 nabídla stěžovatelce odkup pozemku pod budovou trafostanice, ve kterém deklarovala své vlastnické právo k budově. Vedlejší účastnice sice označila pozemek nesprávným parcelním číslem, ale vzhledem k tomu, že se na místě nenacházela jiná budova trafostanice, mělo být stěžovatelce zjevné, o kterou stavbu jde, přesto stěžovatelka ničeho nenamítla až do předžalobní výzvy v roce 2017.
10. Těmto právním závěrům nemá Ústavní soud z pohledu ústavnosti čeho vytknout. Ústavní soud poukazuje na svou konstantní judikaturu, podle které z ústavního principu nezávislosti soudů (článek 81 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažena v §132 o. s. ř. Do volného uvážení obecného soudu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat, zjišťuje však, zda rozhodnutí soudu je přezkoumatelné z hlediska identifikace rámce, v němž se volná úvaha soudu pohybovala. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší ani přehodnocování dokazování prováděného obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s ním sám neztotožňoval. Ústavní soud by mohl do tohoto procesu zasáhnout pouze tehdy, kdyby obecné soudy překročily hranice dané zásadou volného hodnocení důkazů, popř. bylo-li by možno konstatovat tzv. extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými skutkovými či právními závěry. Pak by byl jeho zásah odůvodněn, neboť takové rozhodnutí by bylo třeba považovat za odporující čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)]. Takový stav však v posuzované věci shledán nebyl, když krajský soud vyšel z rozsáhlého dokazování zahrnujícího zejména řadu listinných důkazů, z nichž vyvodil odpovídající skutkové a právní závěry.
11. Namítala-li stěžovatelka v ústavní stížnosti, že vedlejší účastnici minimálně od roku 1996, kdy byl právním předchůdcům stěžovatelky vydán objekt pivovaru v restituci, nemohla svědčit dobrá víra, z obsahu napadeného rozsudku vyplývá, že stavba trafostanice sloužila po dobu více než sedmdesáti let (od roku 1948) pro umístění technologických zařízení umožňujících distribuci elektrické energie v dané lokalitě, a to nikoliv pouze pro potřeby stěžovatelky, přičemž samotný charakter budovy trafostanice a její neměnné (jedno)účelové využití po dobu několika desetiletí a obsluha a údržba technologických zařízení výlučně vedlejší účastnicí a jejími právními předchůdci, považoval krajský soud za skutečnosti, které z pohledu běžného držitele a při zachování normální opatrnosti nebyly způsobilé vyvolat pochybnosti vedlejší účastnice, že jde o věc, která jí patří. Vedlejší účastnice se chopila držby předmětné budovy trafostanice na základě jejího předání jako výslovně uvedené součásti privatizovaného majetku rozhodnutím ze dne 8. 10. 1993, tedy na základě řádného nabývacího titulu a držela a užívala ji v dobré víře po dobu delší než deset let, přičemž nebylo prokázáno, že by stěžovatelka nebo její právní předchůdci po celou dobu, kdy byla budova trafostanice užívána vedlejší účastnicí (až do předžalobní výzvy), její vlastnické právo zpochybnili. Krajský soud se zabýval i námitkou stěžovatelky, že se budova trafostanice od roku 1996 nachází v oploceném uzamykatelném areálu pivovaru, a uvedl, že ani tato skutečnost s ohledem na výše uvedené okolnosti nemůže zakládat právní panství nad věcí, stejně tak jako to, že až do roku 2016 nebyla budova trafostanice zapsána v katastru nemovitostí jako samostatná stavba na pozemku ve vlastnictví stěžovatelky. Nesouhlasí-li stěžovatelka s tím, že u ní naopak krajský soud dobrou víru neshledal, nelze než odkázat na závěr krajského soudu (podpořený judikaturou Nejvyššího soudu), že zařízení trafostanice je s budovou transformátoru jednoznačně spojeno a jeho oddělení by znamenalo podstatné znehodnocení budovy, která by tím přestala sloužit účelu, pro který byla postavena, a k jinému účelu by budova bez významných stavebně technických úprav sloužit nemohla. K tomu Ústavní soud dodává, že v Oznámení o neprovedení opravy chyby v údajích katastru nemovitostí ze dne 4. 7. 2017 Katastrální úřad pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Kladno sděluje, že vzhledem k tomu, že podle platné právní úpravy trafostanice jako součást elektrické přenosové a distribuční soustavy není součástí pozemku, nelze ji zapsat jako součást pozemku p. č. st. 2510.
12. Ústavní deficit neshledal Ústavní soud ani v napadeném usnesení dovolacího soudu. Ústavní soud připomíná, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ingerence do těchto úvah se vymyká pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy neústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či pro jiné ústavní úrovně dosahující vady vytyčené dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2888/12 ze dne 13. 9. 2012 a v něm citovanou judikaturu, rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud připomíná, že právní koncepce dovolání jako mimořádného opravného prostředku je založena na principu zásadní přípustnosti dovolání proti všem pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu, je-li jimi skončeno odvolací řízení, nejde-li o výjimečné typy rozhodnutí vyjmenované v §238a o. s. ř., vždy ovšem zároveň musí být splněny další podmínky vymezené taxativně v §237 téhož zákona. Teprve poté, co Nejvyšší soud shledá, že předmětná kritéria byla naplněna (tedy že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak), rozhodne o přípustném dovolání věcně.
13. V posuzované věci je z odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu zřejmé, jaké úvahy jej vedly k závěru, že ve vztahu k napadenému rozhodnutí odvolacího soudu neshledal ani jednu z okolností, pro kterou by mělo být dovolání shledáno přípustným. Nesouhlasí-li stěžovatelka s tím, že dle Nejvyššího soudu její argumentace opřená o právní názor vyslovený v rozsudku ze dne 14. 8. 2001 sp. zn. 28 Cdo 133/2001 nemůže založit přípustnost dovolání, neboť tento právní názor byl následně rozsudkem velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003 sp. zn. 31 Cdo 2772/2000 překonán, nelze než konstatovat, že založila-li stěžovatelka přípustnost dovolání na rozporu rozsudku krajského soudu s rozsudkem Nejvyššího soudu z roku 2001, který byl v době vydání rozsudku krajského soudu již šestnáct let překonán, nelze než přisvědčit Nejvyššímu soudu, že taková její argumentace nemůže obstát. To platí i pro tvrzení stěžovatelky, že předpoklady přípustnosti dovolání je nutno vztahovat k době, kdy byl vydán rozsudek okresního soudu ze dne 20. 1. 1995 č. j. 10 C 108/92-162. Předpoklady přípustnosti dovolání, jak jsou vymezeny především v §237 o. s. ř. vycházejí ze vztahu mezi rozhodnutím soudu odvolacího a dovolacího, nelze tedy založit přípustnost dovolání na tom, že rozsudek okresního soudu, nadto v jiném (zde restitučním) řízení, je ve výroku souladný v otázce převodu příslušenství nemovitosti s tehdy zastávaným právním názorem jednoho senátu Nejvyššího soudu. Řízení v posuzované věci je řízením o určovací žalobě, kdy, jak Nejvyšší soud srozumitelně uvedl, ten, kdo v katastru nemovitostí není zapsán jako vlastník, ačkoliv tvrdí, že jím je, musí domněnku svědčící protistraně, která je jako vlastník evidována, vyvrátit. Jak přitom v napadeném usnesení Nejvyšší soud konstatoval, i kdyby byl závěr stěžovatelky ohledně sdílení právního osudu příslušenství s věcí hlavní správný, nemohl by v posuzované věci obstát, neboť nebylo prokázáno, že stavba trafostanice v době jejího tvrzeného vydání patřila stejné osobě, jako objekt pivovaru. Výše uvedené se promítlo i do závěru Nejvyššího soudu ohledně (druhé stěžovatelkou položené) právní otázky, zda vedlejší účastnice nabyla vlastnické právo k budově trafostanice vydržením, kdy Nejvyšší soud konstatoval, že za situace, kdy krajský soud nerozhodl o vydržení práva ve výroku rozhodnutí, nemohla se jeho úvaha dotknout právního postavení účastníků, rozhodně ne nad rámec úvahy vedoucí k zamítnutí žaloby pro neunesení důkazního břemene stěžovatelky o tom, zda a jak nabyla vlastnictví.
14. Ústavní soud má za to, že Nejvyšší soud použil §237 o. s. ř. způsobem, který odpovídá judikaturním a doktrinálním standardům jeho výkladu v souladu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, a své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnil. Ústavní soud proto nemá prostor pro přehodnocení jeho závěrů.
15. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. dubna 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu