ECLI:CZ:US:2020:3.US.3894.19.1
sp. zn. III. ÚS 3894/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. Č., zastoupeného Mgr. Ladislavou Kolínovou, advokátkou, sídlem Pardubická 298/22, Hradec Králové, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. září 2019 č. j. 26 Co 168/2019-122, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, a K. Č., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená ústavním zákonem, zejména čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozsudku vyplývají následující skutečnosti.
Okresní soud v Hradci Králové (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 20. 2. 2019 č. j. 17 C 364/2018-68 rozvedl manželství stěžovatele a vedlejší účastnice a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Napadeným rozsudkem Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") rozsudek okresního soudu potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení. Krajský soud se v odůvodnění napadaného rozsudku ztotožnil se závěrem okresního soudu, že manželství stěžovatele a vedlejší účastnice je hluboce, trvale a nenapravitelně rozvráceno a nelze očekávat jeho obnovení. Hluboký a trvalý rozvrat je prokázán již tím, že vedlejší účastnice se ze společné domácnosti v únoru 2018 odstěhovala, od té doby spolu stěžovatel a vedlejší účastnice nebydlí a nehospodaří společně. Vedlejší účastnice dle jejího tvrzení již nemá ke stěžovateli citovou náklonost, jeho přítomnost je jí nepříjemná, a manželské soužití obnovit nechce. Stěžovatel hovoří o vedlejší účastnici jako o psychiatrickém pacientovi a zlehčuje její stížnosti vůči sobě. Pokud jde o příčiny rozvratu manželství, krajský soud stejně jako okresní soud sdílí závěr, že vedlejší účastnice se dlouhodobě necítila v manželství plnohodnotně a spokojeně, stěžovatel a vedlejší účastnice měli taktéž odlišné představy o společném soužití, plnění rodinných povinností apod. V důsledku neshod došlo ke ztrátě citové náklonosti, manželé nemají vyrovnaný svazek a vedlejší účastnici nelze nutit v něm setrvat.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje přesvědčení, že soudy obou stupňů trvale přehlížely jeho upřímný zájem a snahu o zachování rodiny a manželství. Soudy dle stěžovatele pochybily, když nepřerušily řízení a neuložily účastníkům absolvovat mediační jednání, čímž zmařily šanci na obnovení kvalitního rodinného soužití a prakticky znemožnily zachování rodiny stěžovatele. Stěžovatel dále upozorňuje, že byl zkrácen na svém základním právu účastnit se osobně soudních jednání, neboť krajský soud odmítl uznat jeho řádnou omluvu z jednání konaného dne 17. 9. 2019. Stěžovatel je názoru, že soužití manželů není doposud rozvráceno, a manželství nelze rozvést i z důvodu, že rozvod je v hlubokém rozporu se zájmem stěžovatele, proti kterému návrh na rozvod manželství směřuje. Stěžovatel je přesvědčen, že se na rozvratu manželského soužití převážně nepodílel, a nemá zájem, aby bylo manželství rozvedeno i proto, že rozvodem by mu byla způsobena zvlášť závažná újma především osobní, ale také majetková.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
5. Ústavní soud však zdůrazňuje, že k přezkumu soudních rozhodnutí vydaných ve věcech statusových i dalších rodinně právních přistupuje zvláště zdrženlivě, ba dokonce v některých případech považuje ústavní stížnosti za nepřípustné (např. k rozvodu manželství srov. usnesení ze dne 26. 7. 2002 sp. zn. II. ÚS 465/02, ze dne 12. 3. 2003 sp. zn. IV. ÚS 778/02, ze dne 10. 1. 2005 sp. zn. I. ÚS 617/04, ze dne 27. 4. 2005 sp. zn. IV. ÚS 158/05, ze dne 20. 2. 2007 sp. zn. IV. ÚS 654/06, ze dne 31. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 43/08; dostupná stejně jako ostatní citovaná rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz). Důvodem je skutečnost, že v těchto věcech bývá třeba upřednostnit princip právní jistoty, jak vyplývá z příslušných ustanovení aktů ústavního pořádku, před ochranou základních práv. V judikatuře Ústavního soudu však nelze přehlédnout vývoj přístupu k dané problematice, kdy Ústavní soud sice vychází z výše uvedeného právního názoru, avšak možnost přezkumu rozhodnutí o rozvodu manželství striktně nevylučuje (viz např. usnesení ze dne 16. 12. 2004 sp. zn. III. ÚS 678/04, ze dne 3. 5. 2007 sp. zn. II. ÚS 624/07, ze dne 19. 6. 2007 sp. zn. II. ÚS 1024/07 a ze dne 2. 2. 2016 sp. zn. III. ÚS 3342/15).
6. V souladu s tímto novějším přístupem má Ústavní soud za to, že nelze zcela předvídat všechny situace, které mohou v praxi (byť zcela výjimečně) nastat, a proto by prostor k přezkumu rozhodnutí obecných soudů neměl být ani v případech rozhodnutí o rozvodu manželství zcela uzavřen. Kromě toho je třeba zdůraznit, že ústavní stížnost plní řadu dalších funkcí, nejen funkci ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, byť v takovém případě se může Ústavní soud omezit jen na "akademický" výrok konstatující, jaké konkrétní ústavně zaručené základní právo či svoboda byly porušeny (viz také usnesení ze dne 4. 7. 2013 sp. zn. III. ÚS 1672/13 nebo ze dne 2. 2. 2016 sp. zn. III. ÚS 3342/15).
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. S ohledem na výše uvedené je přezkumná pravomoc Ústavního soudu v dané věci velmi zúžena, a koncentruje se pouze na posouzení toho, zda v případě napadeného rozhodnutí nejde o "extrémní" rozhodnutí, přičemž ani skutečně závažná pochybení, neporušují-li ústavní principy řádného soudního procesu, nemusí danou podmínku "automaticky" naplňovat. Vzhledem k tomu Ústavní soud může posuzovat nejen opodstatněnost vznesených námitek, ale také eventuálně to, zda zjištěné vady ve svém souhrnu dosahují značné intenzity spočívající v porušení ústavních principů soudního řízení, s nezpochybnitelným dopadem na výsledek řízení.
8. Ústavní soud ve věci stěžovatele neshledal žádné z takových pochybení a dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatele zasaženo nebylo, neboť ústavní stížnost je ve své podstatě výlučným opakováním argumentů, které stěžovatel namítal již ve svém odvolání, a s nimiž se krajský soud ústavně souladným způsobem vypořádal. Krajský soud zejména označil přání stěžovatele zachovat rodinné prostředí pro nezletilou K. za iluzorní, neboť jen stěží si lze představit, že by vedlejší účastnice, která nemá zájem obnovit manželské soužití, zůstávala ve svazku se stěžovatelem pouze z donucení a proti své vůli. Krajský soud neshledal ani žádné mimořádné okolnosti, které by hovořily ve prospěch zachování manželství, takové zvláštní důvody stěžovatel ani vedlejší účastnice ani netvrdili, a pouhá stěžovatelem tvrzená snaha o zachování rodiny sama o sobě tímto zvláštním důvodem není. Za tohoto stavu věci, kdy krajský soud neshledal skutečnosti, které by odůvodňovaly závěr, že by v budoucnu mohlo dojít k obnovení manželského soužití, nelze spatřovat pochybení krajského soudu v tom, že neuložil podle §474 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, rodičům účast na mimosoudním smírčím nebo mediačním jednání nebo rodinné terapii, neboť z uvedeného ustanovení vyplývá, že předseda senátu může přistoupit k využití tohoto postupu pro vedení rodičů k nalezení smírného řešení za účelem ochrany zájmu dítěte. Manželský rozvrat vyhodnotil krajský soud jako trvalý, avšak výslovně konstatoval, že na základních otázkách péče o nezletilou se oba rodiče shodnou.
9. Lze tedy uzavřít, že z odůvodnění napadeného rozsudku nevyplývá ani ve světle námitek stěžovatele extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými a právními závěry z nich vyvozenými, který jako jediný by dokázal přivodit závěr o neústavnosti napadeného rozsudku. Námitky uplatněné stěžovatelem jsou takové povahy, že je lze označit za pouhou polemiku s hodnocením důkazů po věcné stránce, a to v otázce existence rozvratu manželství (§755 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
10. Namítal-li v ústavní stížnosti stěžovatel, že krajský soud nepřijal jeho řádnou omluvu z jednání, v odůvodnění napadeného rozsudku krajský soud konstatuje, že stěžovatel měl možnost dostavit se osobně k jednání před krajským soudem, z tohoto jednání se však omluvil. Ústavní soud se v minulosti ve svých rozhodnutích problematikou práva na přítomnost u jednání podle čl. 38 odst. 2 Listiny, jakož i otázkou odročování jednání k žádosti účastníka řízení nebo jeho právního zástupce zabýval již mnohokrát a opakovaně zdůraznil význam tohoto základního práva a nutnost jeho co nejširšího uplatnění [např. nález ze dne 30. 11. 2000 sp. zn. III. ÚS 238/2000 (N 179/20 SbNU 259)], zároveň však ve svých rozhodnutích konstatoval, že z uvedeného ustanovení Listiny nelze bez dalšího dovodit povinnost obecného soudu přizpůsobovat režim řízení a jeho průběh představám a požadavkům účastníka řízení nebo jeho právního zástupce [srov. např. nález ze dne 25. 9. 1996 sp. zn. III. ÚS 83/96 (N 87/6 SbNU 123; 293/1996 Sb.)]. Dle závěrů vyslovených v nálezu se přitom zásad řádného procesu nemůže dovolávat ten účastník řízení, který, ač řádně a zavčas o jednání obecného soudu vyrozuměn, toto jednání zmeškal pro příčiny tkvící v jeho nedostatečné procesní obezřetnosti nebo ten, kdo řádné a včasné uplatnění svých procesních práv zanedbal. Tak tomu bylo i ve věci stěžovatele, který se z jednání krajského soudu nařízeného na den 17. 9. 2019 omluvil a požádal o jeho odročení z důvodu, že si potřebuje zajistit vhodného zástupce. Krajský soud proto postupoval ústavně souladným způsobem, když žádosti o odročení jednání nevyhověl s odůvodněním, že stěžovatel podal odvolání již dne 2. 4. 2019 a měl tedy (do září 2019) dostatek času na zajištění právního zastoupení. Krajský soud tím dostál své povinnosti vždy se zabývat důvodností omluvy spojené s žádostí o odročení, a jednat v nepřítomnosti žadatele, jen dospěje-li k závěru, že omluva není důvodná, tedy řádná a včasná zároveň.
11. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. ledna 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu