ECLI:CZ:US:2020:3.US.475.20.1
sp. zn. III. ÚS 475/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Tomáše Zůzy, zastoupeného Mgr. Pavlem Kopou, advokátem, sídlem Hlinky 57/142a, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2019 č. j. 32 Cdo 2507/2019-213 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. června 2019 č. j. 70 Co 72/2019-175, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti IMOFA, spol. s r. o., sídlem Milevská 922/2, Praha 4 - Podolí, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a rovněž byla porušena jeho procesní práva zakotvená v čl. 38 odst. 2 Listiny.
2. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 20. 11. 2018 č. j. 15 C 26/2017-134 uložil vedlejší účastnici řízení (žalované) povinnost zaplatit stěžovateli (žalobci) částku ve výši 54 450 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Žalovaná částka představovala nájemné za období jednoho měsíce, kterou stěžovatel musel vynaložit za náhradní vůz, který si musel pronajmout, protože u jím koupeného vozu se v záruční době vyskytla vada (shořel motor), pro kterou jej nemohl užívat.
3. K odvolání vedlejší účastnice řízení Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 21. 3. 2019 č. j. 70 Co 72/2019-175 rozhodnutí obvodního soudu změnil tak, že žalobu o zaplacení částky 54 450 Kč s příslušenstvím zamítl (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (druhý výrok). Městský soud své rozhodnutí o nedůvodnosti žaloby založil na třech na sobě nezávislých právních závěrech, a to na závěru, že stěžovatelem uplatněné právo vzniklo pouze v důsledku záruky za jakost poskytnuté vedlejší účastnicí řízení a uplatnění tohoto práva bylo možné jen v jejích mezích, tedy včetně limitů záruky stanovených v záruční knížce, podle níž byla následná škoda spočívající v uhrazeném nájmu náhradního vozidla výslovně vyloučena, dále na závěru o porušení prevenční povinnosti předcházet vzniku škody stěžovatelem podle §384 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obch. zák."), pročež vedlejší účastnice řízení v rozsahu uhrazeného nájemného za škodu vzniklou stěžovateli neodpovídá, a konečně na závěru, že předmětná vada vozidla byla stěžovatelem vytčena opožděně a s ohledem na §428 odst. 1 obch. zák. tak právo z vad zboží nemohlo být v soudním řízení přiznáno.
4. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 11. 2019 č. j. 32 Cdo 2507/2019-213 odmítl, jelikož nebylo přípustné, neboť stěžovatel nedostál své povinnosti vymezit přípustnost dovolání, když neuvedl, od které judikatury Nejvyššího soudu, se měl městský soud odchýlit. K tomu Nejvyšší soud uvedl, že označil-li stěžovatel skutečnost, že jím nastolené právní otázky mají být posouzeny jinak, patrně přehlédl, že takový předpoklad přípustnosti dovolání §237 o. s. ř. neobsahuje. Poslední ze čtyř zákonných předpokladů přípustnosti dovolání, tj. "má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak", oproti očekávání stěžovatele míří totiž pouze na případ právní otázky vyřešené Nejvyšším soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl Nejvyšší soud odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a nikoli na případ, jak se mylně domnívá stěžovatel, že má Nejvyšší soud posoudit jinak otázku vyřešenou soudem odvolacím.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve rekapituluje skutkový stav věci a obsah napadených rozhodnutí. Městskému soudu vytýká, že mu neumožnil vyjádřit se ke změně právního posouzení a ani jej o změně právního náhledu na věc nepoučil. Na rozdíl od obvodního soudu, který podle stěžovatele věc posoudil citlivě, městský soud rozhodl způsobem, který se spravedlivému řešení věci vzdálil. Namítá, že byla porušena zásada kontradiktornosti řízení, jakož i princip předvídatelnosti soudního rozhodování, ochrany legitimního očekávání a zákaz svévole. Stěžovatel tvrdí, že vedlejší účastnice řízení porušila svoji zákonnou povinnost, přičemž nešlo o porušení pouhé záruční povinnosti. Dále poukazuje na to, že kdyby mu městský soud umožnil vyjádřit se ke změněnému náhledu na věc a argumentovat skutkově i právně, musel by městský soud dospět k jinému závěru. Názor městského soudu, že věc neměl řešit s autoservisem, nýbrž se měl přímo obrátit na vedlejší účastnici řízení, jakožto prodejce, považuje za formalistický.
6. Nejvyššímu soudu pak vytýká, že porušil právo na přístup k soudu, vyhodnotil-li stěžovatelovo dovolání jako nepřípustné. Nejvyšší soud přitom pominul jeho námitku na porušení základních procesních práv městským soudem. S odkazem na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.; všechna rozhodnutí a stanoviska Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) vyslovuje přesvědčení, že Nejvyšší soud, poukazoval-li stěžovatel v dovolání na porušení základních práv a svobod, neměl toto dovolání odmítnout. Navíc námitku stěžovatele ohledně porušení základních práv městským soudem ani neodůvodnil. Svým postupem tak Nejvyšší soud odepřel stěžovateli přístup ke spravedlnosti.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
9. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení rozhodnutí, jímž byla jeho žaloba na zaplacení částky ve výši 54 450 Kč s příslušenstvím zamítnuta. Tvrdí přitom, že byla porušena jeho základní (zejména procesní) práva.
10. Lze dát stěžovateli zajisté zapravdu v tom, že z hlediska práva na soudní ochranu je významné, aby účastníkovi řízení zůstala zachována možnost právně a skutkově argumentovat k (nově nastolené) podstatě věci, dojde-li odvolací soud k jiným závěrům než soud nalézací. Není-li tato možnost zachována, jde o nepřípustně překvapivé rozhodnutí (viz usnesení ze dne 6. 2. 2018 sp. zn. I. ÚS 1642/17, bod 12. odůvodnění). Stejně tak je pravdou, že dovolací argumentace spočívající v tvrzeném porušení základních práv a svobod nemůže vést Nejvyšší soud k odmítnutí dovolání pro existenci vad (srov. §243c odst. 1 o. s. ř.). O takový případ však v nyní posuzované věci nešlo.
11. Stěžovatel spatřoval porušení svých procesních práv (mj. právo vyjádřit se nebo relevantně argumentovat) v tom, že městský soud ho neseznámil se svým změněným právním názorem na věc. K této námitce Ústavní soud podotýká, že právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, popř. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, v sobě právo účastníka řízení dopředu vědět, jak soud hodlá rozhodnout, zcela jistě nezahrnuje. Pouze v případě, kdyby městský soud vyšel z jiného skutkového stavu, aniž by zopakoval nebo provedl nové dokazování ohledně relevantních skutkových zjištění, by takový postup mohl znamenat porušení procesních pravidel a tím i porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces. To, že městský soud mohl věc posoudit jinak než obvodní soud, však muselo být stěžovateli zřejmé již z odvolání podaného vedlejší účastnicí řízení, k němuž se zajisté mohl vyjádřit, což také, jak se podává z odůvodnění rozsudku městského soudu, náležitě učinil. V tomto směru lze uzavřít, že stěžovatel nebyl v řízení před městským soudem zbaven možnosti právně a skutkově argumentovat.
12. K výše uvedenému se dále hodí poznamenat, že nárok na dvojinstančnost občanskoprávního řízení, jehož porušení by se snad ze stěžovatelovy argumentace mohlo podávat, z předpisů ústavního pořádku, nelze dovodit (srov. např. usnesení ze dne 21. 4. 2009 sp. zn. II. ÚS 652/09, ze dne 11. 7. 2011 sp. zn. IV. ÚS 1284/10, bod 14. odůvodnění, a ze dne 18. 2. 2014 sp. zn. Pl. ÚS 38/13, bod 19. odůvodnění). Jelikož ústavní pořádek nepředepisuje dvojstupňovou či třístupňovou soustavu civilních soudů, tak tzv. "upření instance" nemá ústavněprávní relevanci.
13. Stěžovatel rovněž brojil proti rozhodnutí Nejvyššího soudu s tvrzením, že jeho dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné. Jde-li o námitky vůči usnesení Nejvyššího soudu, Ústavní soud konstatuje, že postup Nejvyššího soudu, spočívající v odmítnutí stěžovatelova dovolání, nelze považovat za porušení jeho základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů. Nejvyššímu soudu výlučně přísluší posouzení přípustnosti dovolání (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2014 sp. zn. IV. ÚS 3345/14). Ústavní soud totiž zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení ze dne 25. 11. 2009 sp. zn. IV. ÚS 2929/09 a ze dne 9. 2. 2015 sp. zn. IV. ÚS 3416/14), což v dané věci, jak je shora uvedeno, nezjistil, když námitky procesního charakteru předložené stěžovatelem neposoudil Ústavní soud jako námitky, které by mohly znamenat porušení jeho ústavně zaručených práv.
14. Stěžovateli sice nelze upřít snahu o ústavněprávní argumentaci, ale ta se omezuje pouze na porušení jeho procesních práv, do nichž však, jak uvedl ústavní soud výše, zasaženo nebylo. Ohledně samotné věcné podstaty sporu (nároku na náhradu nákladů vynaložených za pronájem náhradního vozidla v souvislosti s jím uplatněným nárokem z odpovědnosti za vady) jde ze strany stěžovatele pouze o polemiku s právním posouzením věci, která však ústavněprávní roviny nedosahuje.
15. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ho jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. dubna 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu