ECLI:CZ:US:2020:3.US.507.20.1
sp. zn. III. ÚS 507/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti obchodní společnosti XAVEROV trade, a. s. zastoupené JUDr. Radkem Jonášem, Ph.D., advokátem, sídlem U Roháčových kasáren 1555/10, Praha 10, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2019 č. j. 21 Cdo 3524/2019-694, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. dubna 2019 č. j. 23 Co 30/2019-655 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 31. října 2018 č. j. 15 C 169/2009-607, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4 jako účastníků řízení, a Bc. Dity Portové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. V ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž měla být porušena její ústavně zaručená práva a svobody podle čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a napadených soudních rozhodnutí se podávají následující skutečnosti. Právní předchůdkyně stěžovatelky, obchodní společnost Šumavský Masokombinát, a. s., uzavřela s účinností od 19. 12. 2003 s vedlejší účastnicí pracovní poměr na pracovní místo vedoucí ekonomického oddělení, s místem výkonu práce v Klatovech. Stěžovatelka se následně stala právní nástupkyní společnosti Šumavský masokombinát, a. s., a to v důsledku sloučení těchto dvou obchodních společností. Od 1. 6. 2006 se stal původní podnik v Klatovech jednou z provozoven stěžovatelky. Dne 12. 7. 2006 doručila stěžovatelka vedlejší účastnici odvolání z funkce ekonomické ředitelky, dne 25. 7. 2006 jí pak byla doručena rovněž výpověď z pracovního poměru z důvodu fikce nadbytečnosti. Tato výpověď nebyla soudně napadena. Stěžovatelka přitom vedlejší účastnici nevyplatila odstupné. Vedlejší účastnice proto podala k obvodnímu soudu žalobu na plnění, kterou se domáhala zaplacení odstupného ve výši 93 348 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení.
3. Obvodní soud ve věci rozhodl pravomocně až v pořadí čtvrtým rozsudkem. Předchozí rozhodnutí byla městským soudem zrušena, zejména pro vady v dokazování, jakož i pro nesprávné právní posouzení věci. V řízení předcházejícím vydání napadeného rozsudku obvodního soudu proběhlo doplnění dokazování. Na základě provedených důkazů dospěl obvodní soud k závěru, že jmenování vedlejší účastnice do funkce ekonomické ředitelky ze dne 1. 7. 2005 bylo platným právním jednáním. Nic na tom nemění ani skutečnost, že vedlejší účastnice byla současně členkou představenstva právní předchůdkyně stěžovatelky, neboť její náplň práce na místě ekonomické ředitelky byla podstatně širší než obchodní vedení společnosti z pozice člena statutárního orgánu právnické osoby. Současně bylo prokázáno, že stěžovatelka dala vedlejší účastnici výpověď z pracovního poměru podle §46 odst. 1 písm. c) zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění účinném do 31. 12. 2006 (dále jen "zákoník práce"), a to po jejím odvolání z funkce. Jelikož tato výpověď nebyla nikdy napadena, soud vycházel z toho, že je platná. Dále bylo prokázáno, že po propuštění vedlejší účastnice z pracovního poměru nebyl přijat žádný zaměstnanec, který by řešil agendu ekonomického ředitele toliko v provozu v Klatovech. Stejně tak stěžovatelka nenabídla vedlejší účastnici jinou obdobnou práci. Obvodní soud uzavřel, že "zfúzovaly dvě společnosti, z nichž každá měla ekonomickou ředitelku, přitom bylo zřejmé, že po fúzi tuto funkci může vykonávat toliko jedna osoba... Žalovaná neučinila žádné aktivní kroky, aby žalobkyni umožnila vykonávat funkci ekonomické ředitelky celé společnosti... Zaměstnavatel se nemůže odvolávat na skutečnost, že oficiálně žádnou pozici nezrušil či nezřídil, popřípadě že nepřijal žádné rozhodnutí o organizačních změnách (když tyto nastaly fakticky). Tím, že zaměstnavatel jinak formálně nevyřešil pozice jednotlivých zaměstnanců po fúzi, je nutno podle názoru soudu vycházet z faktického stavu." Jelikož vedlejší účastnice byla odvolána z funkce, která byla fakticky zrušena, a následně propuštěna, vznikl jí v souladu s §65 odst. 3 zákoníku práce nárok na odstupné, a to spolu se zákonným úrokem z prodlení.
4. Městský soud napadené rozhodnutí obvodního soudu potvrdil. Podle názoru městského soudu bylo v řízení před obvodním soudem provedeno obsáhlé dokazování, na jehož základě dospěl soud ke správným skutkovým zjištěním. Městský soud se plně ztotožnil i s právním hodnocením obvodního soudu a na námitku stěžovatelky směřující k nesprávnému právnímu posouzení namítané neplatnosti vzniku pracovního poměru reagoval tak, že touto otázkou se městský soud již v minulosti podrobně zabýval. Obvodní soud pak byl dle §226 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), vázán právním názorem městského soudu coby soudu odvolacího.
5. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka dovolání, které bylo Nejvyšším soudem odmítnuto jako nepřípustné. Dovolání nebylo založeno na přípustném dovolacím důvodu spočívajícím v nesprávném právním posouzení věci, ale na polemice se skutkovými závěry obvodního soudu a městského soudu. Nejvyšší soud připomněl, že nesprávným právním posouzením je toliko omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, typicky v případě použití jiného právního předpisu na danou věc či jeho nesprávný výklad. Polemiku s hodnocením provedených důkazů nelze považovat za nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 občanského soudního řádu. Právní otázku podmínek vzniku nároku na odstupné pak městský soud vyřešil zcela v souladu s výslovným a jasným zněním §65 odst. 3 zákoníku práce. Namítala-li dále stěžovatelka v dovolání, že odůvodnění rozsudků obvodního i městského soudu jsou nepřesvědčivá a nedostatečná, uplatnila tím dle názoru Nejvyššího soudu tzv. jinou vadu v řízení. K té se však v řízení o dovolání přihlíží pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá občanského soudního řádu).
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka tvrdí, že soudy porušily její ústavně zaručená práva a svobody podle čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny. Neústavnost napadených rozhodnutí má spočívat v tom, že jejich odůvodnění jsou "ústavně nepřesvědčivá". Nedostatečnost a nepřesvědčivost odůvodnění shledává zejména v tom, že soudy nesprávně posoudily skutkový stav věci, když "zhodnotily, že funkce, ze které byla žalobkyně odvolána, byla zrušena, aniž by zhodnotily, na základě jakého právního aktu k tomuto zrušení došlo". Ke zrušení konkrétní funkce mohlo dojít pouze na základě rozhodnutí stěžovatelky, resp. na základě pracovněprávního aktu, nikoliv fakticky v souvislosti s organizačními změnami. Stěžovatelka uvádí, že v případě sloučení dvou obchodních společností, ve kterých existují dvě shodné pracovní funkce, nedochází sloučením k zániku nebo rušení některé z těchto funkcí, ale k tomu, že jednu funkci vykonávají dvě osoby, přičemž jedna musí být následně odvolána. Nárok na zaplacení odstupného byl podle názoru stěžovatelky přiznán vedlejší účastnici řízení neoprávněně. V návaznosti na to pak stěžovatelka rozporuje rovněž správnost výroku o náhradě nákladů řízení.
7. Zásadními vadami dle názoru stěžovatelky trpí rovněž usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání. K hodnocení přípustnosti dovolání přistupoval Nejvyšší soud "nekonzistentně, nepředvídatelně, nerovně a dle své libovůle". Stěžovatelka dále odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2014 sp. zn. 28 Cdo 2514/2014, který byl vydán v řízení, jehož účastníkem byla rovněž stěžovatelka. V daném případě bylo dovolání podané protistranou označeno Nejvyšším soudem jako přípustné a bylo mu vyhověno, aniž by protistrana v dovolání specifikovala otázku hmotného práva, na jejímž vyřešení by záviselo rozhodnutí odvolacího soudu. V tom, že v minulosti Nejvyšší soud takové dovolání označil za přípustné a nyní je odmítl, spatřuje stěžovatelka porušení svých ústavně zaručených práv.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena advokátem podle §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud přezkoumal napadená soudní rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Při posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti je třeba vycházet z toho, že Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti stojícím mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), nikoliv další revizní instancí v systému obecného soudnictví (srov. např. nález ze dne 12. 3. 1997 sp. zn. I. ÚS 157/96; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší role nalézacího soudu, který by zjišťoval skutkový stav věci. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodnutí soudů, ale posoudit, zda průběh a výsledek soudního řízení byl ústavně souladný.
10. Ústavní stížnost z převážné většiny obsahuje argumenty uplatněné již v řízení před obecnými soudy. Námitky stěžovatelky jsou soustředěny zejména do roviny nesprávného zjištění skutkového stavu věci, stejně tak je namítána nepřesvědčivost a nedostatečnost odůvodnění napadených rozhodnutí, které má v případě usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání dokonce vykazovat prvky libovůle. Z těchto důvodů se Ústavní soud zaměřil na to, zda se soudy dostatečným způsobem vypořádaly s námitkami stěžovatelky. Současně Ústavní soud posoudil, zda soudy nepoužily některý z právních předpisů ústavně nesouladným způsobem.
11. Pokud jde o polemiky stěžovatelky se skutkovými závěry obvodního soudu a městského soudu a námitky vůči nedostatečně provedenému dokazování, konstatuje Ústavní soud, že se plně ztotožňuje s hodnocením městského soudu, podle něhož obvodní soud před vydáním v pořadí již čtvrtého rozhodnutí ve věci provedl velmi rozsáhlé dokazování s pečlivým odůvodněním toho, z jakých důkazů při posouzení věci vycházel, které naopak považoval za nadbytečné, popř. které a z jakých důvodů považoval za nevěrohodné. Z obsáhlého odůvodnění rozsudku obvodního soudu se podává, že soud vycházel z celé řady listin, včetně mzdových listů a směrnice stěžovatelky č. SM 1/2005, kterou soud z důvodů podrobně uvedených v bodu 23 odůvodnění rozsudku vyhodnotil v relevantní části jako nesrozumitelnou. Stejně tak soud vycházel ze svědeckých výpovědí celé řady osob, z nichž mnohé byly vyslechnuty opakovaně, jakož i samotných účastníků řízení. Obvodní soud rovněž vysvětlil (bod 24 odůvodnění), z jakých důvodů vyhodnotil jako nedůvěryhodnou svědeckou výpověď Ing. Horákové, která ji měnila a nebyla následně schopna vysvětlit rozpor své výpovědi s listinnými důkazy. Ústavní soud neshledal existenci tzv. opomenutých důkazů, o nichž v řízení nebylo soudy rozhodnuto, popř. jimiž se soudy vůbec nezabývaly (srov. nález ze dne 11. 11. 2003 sp. zn. II. ÚS 182/02). Ústavní soud proto není v obecné rovině oprávněn "přehodnocovat" hodnocení důkazů, které provedly obecné soudy (nález ze dne 17. 9. 1996 sp. zn. I. ÚS 143/96), tím spíše, není-li mezi provedenými důkazy, skutkovými závěry a následným právním hodnocením patrný žádný, natož extrémní, rozpor. Míru provedeného dokazování, jakož i odůvodnění toho, jak obvodní soud jednotlivé důkazy hodnotil, lze dokonce označit za nadprůměrnou, která z ústavněprávního hlediska jednoznačně obstojí.
12. Ústavní deficit nebyl dle názoru Ústavního soudu shledán ani v řízení před městským soudem, který přesvědčivě odůvodnil, z jakého důvodu potvrzuje rozsudek obvodního soudu. K právnímu posouzení dílčí otázky spočívající v (ne)platnosti vzniku pracovního poměru uzavřeného mezi právní předchůdkyní stěžovatelky a vedlejší účastnicí městský soud správně připomněl, že ji již v minulosti posuzoval a obvodní soud byl tímto právním názorem vázán (viz §226 odst. 1 občanského soudního řádu). Nelze proto přisvědčit argumentu stěžovatelky, že absencí podrobného právního posouzení této otázky obvodním soudem v napadeném rozhodnutí došlo k porušení práva na soudní ochranu.
13. Ústavní soud rovněž neshledal, že by obvodní soud nebo městský soud použily právní předpisy ústavně nesouladným způsobem. Soudy správně vycházely z právní úpravy obsažené v tehdejším zákoníku práce ve znění účinném do 31. 12. 2006, a na základě posouzení naplnění zákonem stanovených kritérií přiznaly vedlejší účastnici nárok na odstupné podle §65 odst. 3 ve spojení s §46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce. Při posouzení otázky platnosti vzniku pracovního poměru a jeho souběhu s funkcí člena statutárního orgánu pak soudy v zásadě postupovaly v souladu s relevantní judikaturou Ústavního soudu (např. nález ze dne 13. 9. 2016 sp. zn. I. ÚS 190/15). Stejně tak nelze přisvědčit stěžovatelce v tom, že funkce ekonomické ředitelky, kterou zastávala vedlejší účastnice, nebyla oficiálně nikdy zrušena, a proto nelze vedlejší účastnici přiznat odstupné. Obvodní soud a následně i městský soud jasným způsobem vysvětlily, z jakého důvodu bylo nutné v předmětném sporu vycházet z faktického stavu věci, resp. z faktického zrušení dané funkce (viz zejména body 41 až 43 rozsudku obvodního soudu).
14. K usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání Ústavní soud opakovaně uvádí, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání za situace, kdy toto rozhodnutí nevykazuje rysy protiústavnosti, typicky pro nedostatek odůvodnění (např. usnesení ze dne 3. 12. 2019 sp. zn. IV. ÚS 4053/18 a ze dne 13. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 2888/12). Odůvodnění usnesení Nevyššího soudu o odmítnutí dovolání obsahuje jasný důvod, proč je dovolání považováno za nepřípustné a proč soud nepřistoupil k meritornímu přezkumu. Přesto je z rozhodnutí Nejvyššího soudu seznatelné dokonce i to, proč je potřeba odmítnout i věcnou argumentaci stěžovatelky (srov. zejména poslední dva odstavce na str. 4 odůvodnění usnesení).
15. Stěžovatelka se v podstatné části své ústavní stížnosti (str. 26 až 32) zabývá "rozborem" rozhodnutí Nejvyššího soudu z roku 2014 vydaného ve zcela nesouvisejícím řízení o dovolání, jehož byla účastnicí. Ústavní soud k tomu dodává, že mu nepřísluší hodnotit šest let staré rozhodnutí Nejvyššího soudu, které nikdy nebylo napadeno a s posuzovanou věcí žádným způsobem nesouvisí. Z tohoto rozhodnutí je navíc patrno, že dovolání bylo jiným účastníkem řízení podáno z důvodu nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem, který se při právním posouzení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, a proto bylo vyhodnoceno jako přípustné. Z aktuálně napadeného usnesení Nevyššího soudu o odmítnutí dovolání naproti tomu jasně vyplývá, že se dovolání opírá o nesouhlas stěžovatelky toliko se skutkovými závěry městského soudu. V takovémto případě je dovolání nepřípustné, neboť stěžovatelka uplatnila jiný dovolací důvod, než který je podle §241a odst. 1 občanského soudního řádu možný. Nelze tedy přisvědčit argumentu, že postup Nejvyššího soudu při posuzování přípustnosti dovolání byl nekonzistentní, nepředvídatelný, nerovný a svévolný.
16. Ústavní soud dospěl k závěru, že soudy postupovaly v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny. Napadená rozhodnutí Ústavní soud hodnotí jako logická, dostatečně odůvodněná a bez jakýchkoliv znaků libovůle. Je z nich jasně patrné, z jakých důkazů soudy vycházely, k jakým skutkovým závěrům dospěly a jaké právní předpisy na danou věc ústavně souladným způsobem použily. Napadená rozhodnutí soudů jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které v žádném z ohledů nevybočilo z požadavků kladených na ně ústavním pořádkem.
17. Na základě uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. června 2020
Jiří Zemánek v.r.
předseda senátu