ECLI:CZ:US:2020:3.US.814.20.1
sp. zn. III. ÚS 814/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti obchodní společnosti Alcor Holdings CZ s. r. o., zastoupené Mgr. Ondřejem Sekaninou, LL.M., advokátem, sídlem Benediktská 690/7, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2019 č. j. 28 Cdo 4380/2018-984, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. května 2018 č. j. 69 Co 27/2018-938 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 27. září 2017 č. j. 21 C 226/2011-809 za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10 jako účastníků řízení, a hlavního města Prahy jako vedlejšího účastníka řízení, a o návrhu s ní spojeném na zrušení částí cenových výměrů Ministerstva financí č. 1/2010, 1/2012, 1/2013, 1/2014, 1/2015 a 1/2016, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") ze dne 18. 3. 2020 se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu podle čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). S ústavní stížností spojila stěžovatelka dle §74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), návrh na zrušení v petitu vymezených částí cenových výměrů Ministerstva financí č. 1/2010, 1/2012, 1/2013, 1/2014, 1/2015 a 1/2016, neboť mají být v rozporu s Listinou, mezinárodním právem veřejným a zákonem č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o cenách").
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí soudů Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka je vlastnicí deseti pozemků nacházejících se na území Městské části Praha 10, dvou pozemků na území Městské části Praha 5 a jednoho pozemku na území Městské části Praha 8. Na všech těchto pozemcích se nacházejí pozemní komunikace. Ty byly po období, za které stěžovatelka uplatňovala svůj nárok na vydání bezdůvodného obohacení, ve vlastnictví hlavního města Prahy. Stěžovatelka žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") uplatnila nárok na zaplacení částek 140 938 980 Kč a 368 618 010 Kč s příslušenstvím, a to z titulu bezdůvodného obohacení.
3. Obecné soudy vzaly za prokázané, že stavby těles pozemních komunikací jsou na dotčených pozemcích umístěny bez právního titulu. Stejně tak se ztotožnily se stěžovatelkou v tom, že pasivně legitimovaným je hlavní město Praha. Obvodní soud uznal základ nároku stěžovatelky a přiznal jí nárok na zaplacení částky 13 577 363,86 Kč a 495 979 626,14 Kč, a to vše s příslušenstvím. Stěžovatelce rovněž přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 6 347 728,10 Kč. Celková přiznaná částka však byla podstatně nižší než částka požadovaná stěžovatelkou v žalobě. Při určení výše bezdůvodného obohacení vycházel soud z posudku, který si nechal zpracovat vedlejší účastník u znaleckého ústavu Equity Solutions Appraisals s. r. o., a to přesto, že tento posudek nestanovil obvyklé nájemné z titulu bezdůvodného obohacení standardně vyžadovanou porovnávací metodou. Výše nájmu, resp. bezdůvodného obohacení, byla vypočtena mj. s přihlédnutím k příslušným cenovým výměrům Ministerstva financí, podle kterých stěžovatelce připadá částka 85 Kč/m2/rok. Obvodní soud při určení výše bezdůvodného obohacení dospěl k závěru, že "bylo-li nájemné v posuzovaném období regulovanou cenou, pak nemůže výše bezdůvodného obohacení přesáhnout částku omezenou cenovými předpisy".
4. Vedle posudku znaleckého ústavu Equity Solutions Appraisals s. r. o. byl v řízení před obecnými soudy stěžovatelkou předložen posudek zpracovaný obchodní společností Appraising Alpha - znalecký ústav s. r. o., o který stěžovatelka opírala výpočet částky pro vydání bezdůvodného obohacení. Obvodní soud však z tohoto posudku v konečném důsledku nevycházel, "neboť v daném případě znalec vycházel porovnávací metodou ze smluv z Centrální evidence smluv hl. m. Prahy, přičemž v těchto smlouvách žalovaný jako vlastník pozemků přenechával do nájmu pozemky jednak ke krátkodobému užívání a jednak k užívání konkrétních subjektů, avšak v daném případě komunikace ve vlastnictví žalovaného jsou určeny, a také tak užívány, jako veřejné komunikace a dlouhodobě".
5. S právním závěrem obvodního soudu se v odvolacím řízení ztotožnil rovněž Městský soud v Praze (dále jen "městský soud"), který potvrdil rozsudek obvodního soudu (výroky I. a II.) a změnil pouze výrok o náhradě nákladů řízení tak, že snížil přiznanou výši náhrady nákladů řízení stěžovatelce. Městský soud v mnoha ohledech podstatným způsobem rozvedl argumentaci obvodního soudu a reagoval na námitky stěžovatelky. Konstatoval, že přestože se sama stěžovatelka přiznala ke spekulativnímu nákupu pozemků a nabyla pozemky s vědomím, že k nim bude mít pouze "holé vlastnictví", není na místě jí zcela odepřít náhradu za omezení vlastnického práva. Byť odvolací soud zvažoval otázku dobrých mravů, přiklonil se k závěru, že omezení vlastnického práva stěžovatelky musí být kompenzováno vlastníkem komunikace (vedlejším účastníkem). Městský soud podrobně vysvětlil, proč vzal za určující posudek znaleckého ústavu Equity Solutions Appraisals s. r. o. Podle jeho názoru "nelze pro stanovení ceny obvyklého nájemného jako srovnávací vzorek použít smlouvy založené v Centrální evidenci smluv, neboť tyto se netýkají nájmů pozemků zastavěných komunikací... vesměs se týkají pouze krátkodobých pronájmů pro stavební činnost na komunikaci nebo výpůjček komunikací k těmto účelům". Současně městský soud uvedl, že u tohoto posudku "neshledal takové vady, které by zpochybnily jeho věrohodnost či dokonce vyloučily možnost jeho použití při stanovení výše obvyklého nájemného". Ve shodě s názorem obvodního soudu rovněž městský soud uvedl, z jakého důvodu není možné vycházet z usnesení Rady hlavního města Prahy č. 2141 k zásadám cenové politiky při pronajímání nebo výpůjčce komunikací a jejich součástí, částí pozemků a ploch ve vlastnictví hlavního města Prahy.
6. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka dovolání z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§141a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řad")]. Nejvyšší soud toto dovolání odmítl. Stěžovatelkou vymezené problematické body právní úpravy dle Nejvyššího soudu již byly v jeho rozhodovací praxi řešeny, přičemž nejsou důvody, proč se od předchozí ustálené judikatury odchýlit. Nejvyšší soud se v plném rozsahu ztotožnil s právním hodnocením věci obvodním soudem a městským soudem. Zdůraznil dále, že podnikatelská činnost vedlejšího účastníka nemůže být dovozována z prostého vlastnictví pozemních komunikacích na pozemcích stěžovatelky, když tyto komunikace slouží veřejnosti jako dopravní cesta. Rovněž použití cenových předpisů dopadajících na předmětný případ nelze podle Nejvyššího soudu považovat za porušení základního práva stěžovatelky.
II.
Argumentace stěžovatelky
7. Stěžovatelka má za to, že soudy porušily její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Důvod spatřuje zejména v tom, že posudek znaleckého ústavu Equity Solutions Appraisals s. r. o. není zpracován na základě zákonem předepsané srovnávací metody, když srovnatelné nájemní smlouvy jsou veřejně přístupné na internetových stánkách hlavního města Prahy. Stejně tak stěžovatelka namítá, že tento posudek byl sice vypracován znaleckým ústavem, na jeho zpracování se však podílely osoby, které nejsou soudními znalci. Argumentace soudů proti použití smluv z Centrální evidence smluv hlavního města Prahy jako referenčního kritéria pro určení výše bezdůvodného obohacení není dle stěžovatelky správná, neboť skutečnost, že v předmětném případě užívá pozemní komunikaci veřejnost, není relevantní. Současně poukazuje ve své ústavní stížnosti na to, že samo hlavní město Praha považuje nájemné stanovené na základě usnesení Rady hlavního města Prahy č. 2141 za nájemné obvyklé. Výměry Ministerstva financí se totiž nevztahují na tzv. podnikatelské nájmy. Hlavní město Praha na pozemních komunikacích soustavně a ve velkém rozsahu podniká, zejména prostřednictvím pronájmu nejrůznějších reklamních ploch. Z logiky věci proto ve věci stěžovatelky nemohou být použity cenové výměry Ministerstva financí. I kdyby hlavní město Praha nepodnikalo přímo na komunikacích nacházejících se na pozemcích stěžovatelky, je nesporné, že k podnikání dochází na jiných komunikacích, které spolu s pozemními komunikacemi umístěnými na pozemcích stěžovatelky představují funkční celek.
8. Dále stěžovatelka namítá, že se Nejvyšší soud nevypořádal s jejím argumentem o protiprávnosti cenových výměrů Ministerstva financí z hlediska jejich rozporu se zákonem o cenách, judikaturou vysokých soudů, Listinou a mezinárodním právem veřejným. Stěžovatelka upozorňuje, že je vlastněna z 99 % dubajskou obchodní společností Alcor Holdings Ltd., a že postupem obecných soudů došlo k porušení mezinárodního práva veřejného, s nímž jsou použité cenové výměry Ministerstva financí v rozporu. Podle jejího názoru jde o "úmyslný a soustavný vzorec chování na straně všech tří soudních instancí, kdy tyto z různých důvodů nechtějí její nárok přiznat, a protože nemají, jak věcnými argumenty přiznat argumentaci stěžovatelky, raději je přecházejí mlčením a odůvodnění... plní jen argumentační vatou či mlhou...". V bodech II. až XI. petitu ústavní stížnosti se stěžovatelka rovněž domáhá, aby Ústavní soud vymezené části předmětných cenových výměrů zrušil.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud předně posuzoval splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena advokátem podle §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti stojícím mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Nejde o další revizní instanci v systému obecného soudnictví [srov. např. nález ze dne 12. 3. 1997 sp. zn. I. ÚS 157/96 (N 26/7 SbNU 165)]. Z toho také vyplývá, že "jeho úkolem není skutkové a právní objasnění věcí, patřících do pravomoci obecných soudů" [nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)].
11. Z porovnání obsáhlé ústavní stížnosti (vlastní text o rozsahu 55 stran) s uplatněnými procesními prostředky ochrany práv v řízení před obecnými soudy (odvoláním a dovoláním) je patrné, že stěžovatelka z drtivé většiny opakuje argumenty již dříve uplatněné u soudů. Z toho důvodu bylo na místě, aby se Ústavní soud při posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti zabýval tím, zda se soudy s námitkami stěžovatelky zabývaly, resp. zda napadená rozhodnutí nezatížily takovou vadou, pro kterou by šlo o rozhodnutí protiústavní. Nad rámec toho se Ústavní soud zabýval rovněž v ústavní stížnosti podrobněji vymezenou námitkou o rozpornosti postupu soudů s mezinárodním právem, konkrétně čl. 2 odst. 3 Dohody o podpoře a ochraně investic mezi Českou republikou a Spojenými arabskými emiráty ze dne 23. 11. 1994 (č. 69/1996 Sb.; dále jen "Dohoda").
12. Z výše uvedených skutkových okolností případu, obsahu napadených rozhodnutí i argumentace stěžovatelky v ústavní stížnosti vyplývá, že stěžejní otázkou celého sporu, bylo provádění dokazování posudkem znaleckého ústavu Equity Solutions Appraisals s.r.o.
13. Ústavní soud připomíná, že mu "nepřísluší přehodnocovat dokazování provedené obecnými soudy" (usnesení ze dne 25. 8. 2005 sp. zn. I. ÚS 152/05). Z toho důvodu Ústavní soud "do oblasti dokazování a hodnocení důkazů ... při své přezkumné činnosti nezasahuje, pokud celý proces probíhá v hranicích vymezených zásadou volného hodnocení důkazů, kdy obecné soudy posuzují každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemných souvislostech" (nález ze dne 9. 12. 2009 sp. zn. I. ÚS 854/09). Stejně tak Ústavní soud již v minulosti dovodil, že "z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky vyplývá jak zásada volného hodnocení důkazů, zakotvená v §132 občanského soudního řádu, tak i právo soudu rozhodnout, které z navrhovaných důkazů provede, upravené v §120 odst. 1 věta druhá občanského soudního řádu" [nález ze dne 6. 12. 1995 sp. zn. II. ÚS 56/95 (N 80/4 SbNU 259)].
14. Ústavní soud neshledal v procesu dokazování před soudy vady, které by odůvodňovaly zrušení napadených rozhodnutí pro neústavnost. Soudy zdůvodnily, z jakého důvodu vzaly za určující posudek znaleckého ústavu Equity Solutions Appraisals s.r.o., a to i přesto, že obvyklé nájemné v něm nebylo stanoveno porovnávací metodou. Jak uvedl již obvodní soud, reprezentativní vzorek srovnávacích podkladů v dané věci neexistuje, resp. není obsažen ani v "konkurenčním" posudku předloženém stěžovatelkou. Obzvláště pak městský soud coby soud odvolací v odůvodnění svého rozhodnutí (body 34 až 38) podrobně uvedl, z jakého důvodu nejsou stěžovatelkou předložené smlouvy vhodným srovnávacím materiálem, potažmo proč se "týkají zcela nesrovnatelných podmínek". Je proto patrné, z jakého důvodu soudy nevycházely při určení výše obvyklého nájemného z posudku předloženého stěžovatelkou.
15. Soudy dále neshledaly žádný důvod, proč nezohlednit tehdy platné a účinné cenové výměry Ministerstva financí. Argumentace stěžovatelky, že hlavní město Praha na pozemních komunikacích nacházejících se na pozemcích v jejím vlastnictví soustavně a ve velkém rozsahu podniká (zejména pronájmem billboardových ploch), byla vyvrácena. Dle názoru Ústavního soudu soudy postupovaly v souladu se svou konstantní rozhodovací praxi, podle které "cena obvyklého nájemného, zjištěného za účelem stanovení výše bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním věci bez právního důvodu, nemůže přesáhnout maximální výši nájemného, které by mohlo být sjednáno s ohledem na cenový výměr" (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2011 sp. zn. 30 Cdo 2063/2009, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2019 sp. zn. 28 Cdo 2710/2018). Cenový výměr Ministerstva financí je přitom právním předpisem (viz např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2010 č. j. 2 Ao 3/2010-55 a též Sládeček, V. Obecné správní právo. 4., aktualizované vydání, Praha: Wolters Kluwer ČR, 2019, s. 75).
16. Ani u dalších relevantních námitek neshledal Ústavní soud, že by je soudy zcela pominuly, byť rozsah a kvalita odůvodnění napadených rozhodnutí je různá. Zejména z napadeného rozsudku městského soudu se však dle Ústavního soudu podává podrobné vysvětlení důvodů, které vedly soud k dovozeným právním závěrům. Skutečnost, že má stěžovatelka o výsledku řízení jinou představu, ještě nezakládá porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, tím spíše, když nebyla omezena v žádném konkrétním subjektivním procesním právu (srov. usnesení ze dne 27. 8. 2003 sp. zn. I. ÚS 148/02). Obsahem práva na soudní ochranu zásadně není garance úspěchu v řízení.
17. Ústavní soud je toho názoru, že soudy v souladu s čl. 11 odst. 4 Listiny přiznaly stěžovatelce nárok na náhradu za omezení vlastnického práva, a to dokonce v situaci, kdy stěžovatelka sama přiznala, že pozemky koupila spekulativně. To, že stěžovatelka nesouhlasí s výší tohoto plnění, je již věcí druhou. Stěžovatelka však již v okamžiku nabytí vlastnického práva k předmětným pozemkům věděla, že se na nich nachází stavba pozemní komunikace. Lze se ztotožnit s konstatováním Nejvyššího soudu, že "mohla předpokládat, že výše nájemného, potažmo náhrady za bezdůvodné obohacení, je dotčena cenovými předpisy, a mohla se s tímto vědomím rozhodnout, zda o nabytí vlastnického práva usilovat".
18. Ústavní soud neshledal ani porušení Dohody. Ustanovení čl. 2 odst. 3 Dohody, které bylo dle názoru stěžovatelky soudy porušeno, stanovuje následující: "Každý Smluvní stát bude po celou dobu zajišťovat spravedlivé a rovnoprávné zacházení s investicemi investorů druhého Smluvního státu. Každý Smluvní stát zajistí, aby vedení, udržování, užívání, využívání, nabývání nebo nakládání s investicí nebo právy spojenými s investicí nebo s jejich přidruženými činnostmi investorů druhého Smluvního státu na jeho území nebylo v žádném případě dotčeno nebo narušeno svévolnými, neodůvodněnými nebo diskriminačními opatřeními". Již z citovaného ustanovení je patrné, že k jeho porušení obecnými soudy dojít nemohlo, když předmětné cenové výměry Ministerstva financí dopadají a jsou aplikovány bez ohledu na státní příslušnost fyzické osoby či sídlo právnické osoby. Stěžovatelka neprokázala, v čem přesně spatřuje diskriminační opatření, když z judikatury soudů vyplývá, že naprosto shodně soudy postupují i ve vztahu k tuzemským "investorům". Dle názoru Ústavního soudu se na stěžovatelku naopak plně uplatnil režim národního zacházení a bylo postupováno v souladu s doložkou nejvyšších výhod (srov. čl. 3 Dohody). Nelze proto přisvědčit blíže neodůvodněnému argumentu stěžovatelky, že použitím cenových výměrů Ministerstva financí došlo k zakázanému diskriminačnímu jednání ve smyslu čl. 2 odst. 3 Dohody.
19. S ohledem na to, že ve věci stěžovatelky nebylo shledáno porušení žádného jejího ústavně zaručeného práva, byla její ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítnuta jako zjevně neopodstatněná dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
20. Pro odmítnutí ústavní stížnosti z důvodu zjevné neopodstatněnosti [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], musí Ústavní soud současně s ústavní stížností odmítnout rovněž návrh na zrušení v petitu vymezených cenových výměrů Ministerstva financí č. 1/2010, 1/2012, 1/2013, 1/2014, 1/2015 a 1/2016. Odmítnutím ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost totiž současně odpadá i základní podmínka projednání návrhu na zrušení jiného právního předpisu, potažmo jeho části (srov. usnesení ze dne 3. 10. 1995 sp. zn. III. ÚS 101/95, usnesení ze dne 21. 4. 2020 sp. zn. III. ÚS 787/20, dostupná na http://nalus.usoud.cz).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. června 2020
Jiří Zemánek v.r.
předseda senátu