ECLI:CZ:US:2020:4.US.1045.20.1
sp. zn. IV. ÚS 1045/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele V. V., zastoupeného JUDr. Alexandrem Nettem, advokátem, sídlem Hlavní 1069/40, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. února 2020 č. j. 6 To 69/2020-4676 a usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 10. února 2020 č. j. 5 T 97/2010-4635, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Litoměřicích, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem a Okresního státního zastupitelství v Litoměřicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 5 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že stěžovatel je stíhán pro trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon. Obžaloba byla podána již v roce 2010 a od té doby ve věci proběhla celá řada hlavních líčení, přičemž některá z nich byla odročována na žádost stěžovatele ze zdravotních důvodů. Vzhledem k tomu, že tyto zdravotní důvody nebyly podle Okresního soudu v Litoměřicích (dále jen "okresní soud") dostatečně specifikovány a doloženy a stěžovatel se vyhýbal trestnímu stíhání, vydal dne 5. 2. 2020 pod č. j. 5 T 97/2010-4625 okresní soud příkaz k zatčení stěžovatele a usnesením ze dne 10. 2. 2020 č. j. 5 T 97/2010-4635 podle §68 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), rozhodl o vzetí stěžovatele do vazby z důvodu uvedeného v §67 písm. a) trestního řádu. V odůvodnění svého rozhodnutí okresní soud uvedl, že stěžovatel byl důrazně upozorněn na povinnost řádně doložit důvod své neúčasti u hlavního líčení, přesto se dne 7. 1. 2020 k hlavnímu líčení nedostavil, ačkoliv vzal na vědomí termín jeho konání, a svou neúčast doložil lékařskou zprávou, z níž pouze vyplývalo, že jeho účast na soudním jednání není vhodná. Dodatečně pak na upozornění soudu předložil dodatek k lékařské zprávě, podle kterého jeho zdravotní stav z psychiatrického hlediska neumožňuje účast na soudním líčení, avšak bez jakékoliv bližší konkretizace jeho zdravotního stavu. Okresní soud proto tuto lékařskou zprávu nepovažoval za řádnou omluvu a vydal příkaz k zatčení stěžovatele. Týž den se stěžovatel dostavil spolu se svou obhájkyní k okresnímu soudu, kde souhlasil s přezkoumáním svého zdravotního stavu znalcem a vzal na vědomí termíny dalších hlavních líčení (30. 1. 2020 a 3. 2. 2020) nařízených ve věci tak, aby nedošlo k promlčení jeho trestní odpovědnosti. Rovněž mu bylo uloženo, aby se na výzvu znalce podrobil znaleckému zkoumání a doložil všechny potřebné doklady a údaje s tím, že jinak se vystavuje nebezpečí uložení příslušných sankcí soudem. To vše stěžovatel přislíbil a okresní soud na základě jeho příslibu příkaz k zatčení zrušil a do řízení přibral znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, MUDr. Jana Flídra, a to za účelem přezkoumání zdravotního stavu stěžovatele, zda je schopen účasti u hlavního líčení. Stěžovatel se však znaleckému přezkoumání nepodrobil a dne 2. 2. 2020 znalec vrátil okresním u soudu předmětný spis s tím, že se mu nepodařilo zajistit vyšetření stěžovatele, přičemž znalec současně požádal o zproštění povinnosti provést znalecký posudek. Hlavní líčení nařízená na dny 30. 1. 2020 a 3. 2. 2020 proto musela být odročena. Stěžovatel dne 3. 2. 2020 zaslal okresnímu soudu lékařskou zprávu, podle které u něho asi 20. 1. 2020 začaly potíže (herpes zoster), a dne 7. 2. 2020 byla soudu doručena propouštěcí zpráva z Nemocnice Teplice, kde měl být stěžovatel hospitalizován od 31. 1. 2020 do 5. 2. 2020. Stěžovatel však soudu nesdělil žádné důvody, co mu bránilo v tom, aby se podrobil znaleckému zkoumání. Při vazebním zasedání konaném dne 10. 2. 2020 pouze sdělil, že se se znalcem nedohodl na konkrétním datu a že nechtěl, aby ho znalec zkoumal u něj doma s ohledem na nemoc syna. Okresní soud proto za daného stavu rozhodl o vzetí stěžovatele do vazby podle §67 písm. a) trestního řádu s tím, že jinak nelze zajistit další pokračování trestního řízení, přičemž účelu vazby nebylo možno dosáhnout jiným opatřením.
3. Na základě stížnosti stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 26. 2. 2020 č. j. 6 To 69/2020-4676 usnesení okresního soudu podle §149 odst. 1 písm. a) trestního řádu v celém rozsahu zrušil a znovu rozhodl tak, že podle §69 odst. 6 trestního řádu stěžovatele ze zatčení propustil. V odůvodnění rozhodnutí zdůraznil, že po formální stránce považuje výrok usnesení okresního soudu za správný, ale že zjistil vážné porušení práva stěžovatele na obhajobu, neboť předmětného vazebního zasedání se neúčastnila jeho obhájkyně, protože o něm nebyla včas vyrozuměna. Stěžovatele důrazně upozornil na to, že jeho rozhodnutí nevytváří překážku novému rozhodnutí o jeho vazbě v průběhu dalšího trestního stíhání, mařil-li by je tím, že by se mu vyhýbal, procesně obstruoval a sabotoval tak možnost konat hlavní líčení a pokročit v prováděném dokazování.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v obsáhlé ústavní stížnosti namítá, že podle jeho názoru okresní soud selhal již v povinnosti dodržovat zákonné požadavky na příkaz k zatčení, protože v jeho odůvodnění neuvedl stručný popis skutkových okolností věci a důvod, pro který příkaz vydal. Dále podotýká, že nebyly splněny materiální podmínky pro vydání příkazu k zatčení, neboť u něj nebyl dán žádný z důvodů vazby ani podmínka, že ho nebylo možno předvolat, předvést nebo zadržet. Ústavní stížností napadená rozhodnutí proto považuje za nezákonná. Podle něj je z usnesení o vzetí do vazby zřejmé, že nebyl vzat do vazby proto, že byla dána důvodná obava, že by uprchl či se skrýval, nýbrž z toho důvodu, že se nedostavuje k úkonům trestního řízení včetně hlavních líčení. Je přesvědčen, že tato skutečnost sama o sobě není způsobilá odůvodňovat obavu, že se skrývá s cílem vyhnout se trestnímu stíhání, a nezakládá žádný vazební důvod. Tvrdí, že doložil, že v době konání hlavního líčení byl pro vážné zdravotní důvody hospitalizován, což zcela vylučuje opodstatněnost úvahy o tom, že by se vyhýbal trestnímu řízení. Veškerou korespondenci od soudu si vždy řádně převzal, se soudem spolupracoval a nastala-li u něj překážka účasti na hlavním líčení, vždy se řádně omluvil. Stejně tak spolupracoval s přibraným soudním znalcem a řádně mu oznámil překážky, pro které nelze znalecké zkoumání ohledně jeho osoby provést. K tomu podrobně popisuje průběh komunikace mezi ním a znalcem MUDr. Janem Flídrem a rozebírá, kdy byl do řízení přibrán znalec, kdy zaslal soudu lékařskou zprávu, kdy byl hospitalizován v nemocnici a kdy soudu doručil propouštěcí zprávu z nemocnice. Má za to, že hospitalizace v nemocničním zařízení pro nakažlivé virové onemocnění (herpes zoster) je dostatečně relevantním důvodem, proč se nemohl jakéhokoliv úkonu trestního řízení zúčastnit, a že blízkost konce prekluzivní lhůty nemůže být důvodem pro nezákonný postup vůči němu.
5. V další části ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že není pravdou, jak tvrdí krajský soud ve svém usnesení, že stížnost proti usnesení okresního soudu nijak neodůvodnil, neboť tak učinil podáním ze dne 24. 2. 2020. Krajský soud však na jeho námitky uplatněné v doplnění stížnosti nereflektoval a neodstranil vadu postupu okresního soudu spočívající v absenci důvodů postupu podle §67 písm. a) trestního řádu. Namísto toho zrušil usnesení okresního soudu pouze pro formální procesní vadu spočívající v porušení práva stěžovatele na obhajobu, poněvadž jeho obhájkyni nebyla poskytnuta reálná možnost zúčastnit se vazebního zasedání. K tomu stěžovatel poukázal na postup podání stížnosti podle §143 odst. 1 trestního řádu s tím, že postupem krajského soudu došlo k porušení zákazu libovůle. V důsledku vadného postupu krajského soudu nedošlo podle stěžovatele k meritornímu rozhodnutí o nezákonnosti vazby pro chybějící důvody podle §67 písm. a) trestního řádu, stejně jako k rozhodnutí o absenci důvodů pro vydání předmětného příkazu k zatčení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
8. Ústavní soud v minulosti opakovaně konstatoval, že vazba představuje zajišťovací institut sloužící k dosažení účelu trestního řízení, přičemž rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Je tedy přirozené, že je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti (a nikoliv jistoty) ohledně důsledků, jež mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě. Vazbu je však ve smyslu §68 odst. 1 trestního řádu nutno náležitě odůvodnit konkrétními skutečnostmi, jež naplňují její zákonné důvody (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 2. 2020 sp. zn. II. ÚS 3662/19, veřejně dostupné na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná).
9. Posuzování, zda je vazba nezbytným opatřením k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jiným způsobem ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků orgány činnými v trestním řízení, je věcí především obecných soudů (viz usnesení ze dne 15. 10. 2019 sp. zn. II. ÚS 2583/19). Zásah Ústavního soudu do činnosti obecných soudů v tzv. vazebních věcech je možný jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem, nebo jsou-li tvrzené důvody vazby v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku [viz nález sp. zn. IV. ÚS 689/05 ze dne 12. 12. 2005 (N 225/39 SbNU 379)].
10. Převážnou většinou svých námitek stěžovatel materiálně zpochybňuje důvodnost rozhodnutí o vzetí jeho osoby do vazby podle §67 písm. a) trestního řádu a na jejich základě pak žádá, jeho zrušení. K takovému zásahu Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů však není důvod. Rozhodující okresní soud srozumitelně a náležitě vysvětlil, proč shledal vzetí stěžovatele do vazby nezbytným a své závěry přitom založil na konkrétních a dostatečných důvodech (viz podrobně sub 2), přičemž právní závěry z nich vyvozené nemá Ústavní soud důvod z hlediska ústavních kautel trestního řízení zpochybňovat. Totéž však platí o závěrech, které učinil krajský soud v jiném ohledu, totiž z hlediska nerespektování ústavních práv stěžovatele na právní pomoc (viz důvody zrušení vazebního rozhodnutí okresního soudu sub 3). V takovém případě - vzhledem k tomu - že Ústavní soud hodnotí výsledek řízení jako celek - nebyl shledání důvod pro kasační zásah Ústavního soudu.
12. Ústavní soud považuje odůvodnění rozhodnutí Krajského soudu ve věci vazby stěžovatele za dostatečné až na nedostatek spočívající v tom, že příslušnému senátu krajského soudu rozhodujícímu ve věci nebylo až do okamžiku vydání jeho rozhodnutí (tj. dne 26. 2. 2020) předloženo odůvodnění stížnosti stěžovatele proti rozhodnutí okresního soudu, ačkoli bylo do datové schránky krajského soudu doručeno dne 24. 2. 2020. Ústavní soud však dospěl k závěru, že toto pochybení nebylo způsobilé přivodit nepřípustný zásah do základních práv a svobod stěžovatele. Jak vyplývá již ze shora uvedeného, rozhodnutí okresního soudu ohledně vzetí stěžovatele do vazby bylo podle Ústavního soudu dostatečně odůvodněno a krajský soud na základě blanketní stížnosti stěžovatele věc přezkoumal a dospěl k závěru, že z hlediska naplnění vazebních důvodů je výrok usnesení okresního soudu správný, ale z důvodu porušení práva stěžovatele na obhajobu usnesení okresního soudu zrušil a stěžovatele ze zatčení propustil. Za daného stavu by případná kasace napadených rozhodnutí Ústavním soudem z důvodu, že stížnostní soud nepřihlédl k doplnění stížnosti proti rozhodnutí soudu prvého stupně, byla pouhým formalismem, neboť uvedené nepřihlédnutí k odůvodnění stížnosti stěžovatelem nemělo podle přesvědčení Ústavního soudu žádný vliv na konečný stav řízení, když i přesto došlo ke zrušení usnesení okresního soudu a propuštění stěžovatele na svobodu.
14. Namítá-li stěžovatel vady předmětného příkazu k zatčení, který okresní soud vydal dne 5. 2. 2020 pod č. j. 5 T 97/2010-4625, k tomu Ústavní soud poukazuje na svou judikaturu posuzující ústavní stížnosti proti příkazu k zatčení, resp. evropskému zatýkacímu rozkazu či mezinárodnímu zatýkacímu rozkazu, kterou jsou takové ústavní stížnosti odmítány jako nepřípustné podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, tedy bez věcného přezkumu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2007 sp. zn. I. ÚS 201/07, ze dne 5. 12. 2013 sp. zn. III. ÚS 3453/13, veřejně dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud u ústavních stížností směřujících proti příkazu k zatčení a zatýkacímu rozkazu zastává názor, že se jeho ingerence do činnosti orgánů činných v trestním řízení nejeví jako nezbytná, neboť ochrany svých procesních práv se stěžovatel jako fyzická osoba může domáhat v rámci probíhajícího trestního řízení. Navíc se taková ingerence nejeví ani jako žádoucí, neboť by se Ústavní soud stával přezkumným orgánem jednotlivých úkonů v trestním řízení vedeném českými orgány, vůči nimž zákonodárce nepokládal za potřebné připustit ani opravné prostředky.
15. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. května 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu