ECLI:CZ:US:2020:4.US.1084.20.1
sp. zn. IV. ÚS 1084/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Lenky Holendové, advokátky, sídlem Věšínova 2877/7a, Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. ledna 2020 č. j. 11 Co 395/2019-435 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. ledna 2020 č. j. 11 Co 396/2019-438, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a 1) Dana Jalůvky, 2) Moniky Jalůvkové, 3) Michaely Jalůvkové a 4) Markéty Jalůvkové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že usnesením Okresního soudu v Novém Jičíně (dále jen "okresní soud") ze dne 23. 9. 2019 č. j. 17 C 3/2017-389 byla stěžovatelce jako advokátce přiznána odměna za zastupování vedlejších účastnic 3) a 4) ve výši 163 235 Kč.
3. Usnesení okresního soudu napadl vedlejší účastník 1) odvoláním. Usnesením Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 24. 1. 2020 č. j. 11 Co 395/2019-435 bylo usnesení okresního soudu změněno tak, že soud přiznal stěžovatelce za zastupování vedlejších účastnic 3) a 4) částku ve výši 121 635 Kč. Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí mimo jiné uvedl, že z §142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, vyplývá nárok pouze na náhradu potřebných nákladů k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Hledisko účelnosti nákladů se vztahuje i na přiznání odměny ustanovenému advokátu. Tímto hlediskem účelnosti musí rovněž ustanovený advokát vyhodnocovat vyúčtovanou odměnu. V předmětném řízení advokátka zastupovala všechny tři vedlejší účastnice, z toho vedlejší účastnici 2) na plnou moc a vedlejším účastnicím 3) a 4) byla ustanovena. Ve věci tak prováděla společné úkony, které byly následně vyúčtovány a ve vztahu k vedlejší účastnici 2), která byla zastoupena na plnou moc, byly náklady za zastoupení přiznány rozsudky vydanými ve věci samé. Při účtování nákladů vedlejší účastnice 2) advokátka žádné porady s klientkou nepožadovala. Porady účtovala pouze za jednání s vedlejšími účastnicemi 3) a 4), dcerami vedlejší účastnice 2) a vedlejšího účastníka 1). Odměna za další poradu s klientem podle §11 odst. 1 písm. c) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, náleží pouze tehdy, přesahuje-li jednu hodinu. Vedla-li advokátka s vedlejšími účastnicemi 3) a 4) porady delší než jednu hodinu, nepovažoval soud za daných okolností porady v rozsahu nad jednu hodinu účelnými.
4. Usnesením okresního soudu ze dne 14. 10. 2019 č. j. 17 C 3/2017-404 byla stěžovatelce přiznána odměna za zastupování vedlejších účastnic 2) a 3) ve výši 8 360 Kč. Okresní soud usnesení odůvodnil tím, že advokátka dodatečně vyúčtovala odměnu za zastupování vedlejších účastnic 3) a 4), a to za úkon učiněný dne 18. 1. 2019 před sepisem vyjádření k odvolání představující poradu právní zástupkyně s vedlejšími účastnicemi 3) a 4). Za tento úkon jí byla přiznána za zastupování dvou osob spolu s paušální náhradou dohromady částka 8 360 Kč.
5. Usnesení okresního soudu napadl vedlejší účastník 1) odvoláním. Usnesením ze dne 24. 1. 2020 č. j. 11 Co 396/2019-438 krajský soud rozhodl, že usnesení okresního soudu se mění tak, že stěžovatelce se odměna za právní poradu dne 18. 1. 2019 ve výši 8 360 Kč nepřiznává. Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí mimo jiné uvedl, že i pro přiznání odměny ustanovené advokátce musí náklady odpovídat hledisku potřebnosti účelného uplatňování práva. Přiznání odměny ustanovenému advokátu tak je vždy nutno poměřovat hlediskem účelnosti vynaložených nákladů, neboť jednotlivé úkony právní služby nemusí být vždy účelně vynaloženy k uplatňování nebo bránění práva zastoupeného účastníka. Za vedlejší účastnici 2), kterou zastupovala na základě plné moci, účtovala v souvislosti s podaným odvoláním proti rozsudku tři úkony právní služby, a to za vyjádření k odvolání a dvou účastí u odvolacího jednání. Odměnu za žádnou další poradu s klientem přesahující jednu hodinu v souvislosti se sepisem vyjádření k odvolání neúčtovala. Za těchto okolností měl soud za to, že odměna za další poradu s vedlejšími účastnicemi 3) a 4) před sepisem vyjádření k odvolání přesahující jednu hodinu je neúčelný úkon, za který advokátce nelze odměnu přiznat.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že usnesením krajského soudu ze dne 24. 1. 2020 č. j. 11 Co 395/2019-435 jí nebyla přiznána odměna za pět úkonů právní služby spočívajících v poradě s klientkami přesahující jednu hodinu ve dnech 10. 12. 2017, 2. 2. 2018, 17. 3. 2018, 7. 9. 2018 a 26. 10. 2018. Stěžovatelka je toho názoru, že tyto úkony nemohou být označeny jako neúčelné. Je-li účastníku řízení ustanoven zástupcem advokát, platí jeho hotové výdaje a odměnu za zastupování stát, přičemž stát se v takovém případě de facto ocitá v roli advokátova klienta, a tudíž i jejich vzájemný vztah je nutno posuzovat podle příslušných ustanovení advokátního tarifu. Poskytla-li vedlejším účastnicím 3) a 4) účelnou právní pomoc, má nárok na odměnu za tuto pomoc stejně, jako by ji poskytla jakémukoliv jinému klientovi na základě plné moci. Úvahu, že nepožadovala-li u vedlejší účastnice 2) náhradu za tyto úkony, a proto na ni nemá nárok ani u vedlejších účastnic 3) a 4), považuje za nesprávnou, neboť je oprávněna, nikoliv povinna, u jednotlivých klientů účtovat odměnu za určitý rozsah poskytnuté právní pomoci, a nepožadovala-li ji v tomto případě u jedné z klientek, neexistuje racionální důvod z toho vyvozovat, že by jí zaniklo právo na odměnu i u jiných klientek. Krajský soud výše uvedeným usnesením porušil zákaz libovůle a pravidla spravedlivého procesu, čímž zasáhl do práva stěžovatelky na legitimní očekávání podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě ve spojení s jejím právem na podnikání formou poskytování právních služeb podle čl. 26 odst. 1 Listiny, a v důsledku toho jí neposkytl právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
7. Stěžovatelka dále poukazuje na to, že usnesením krajského soudu ze dne 24. 1. 2020 č. j. 11 Co 396/2019-438 jí nebyla přiznána odměna za samostatně vyúčtovanou poradu ze dne 18. 1. 2019. Stěžovatelka má za to, že i tímto rozhodnutím byla porušena její ústavně zaručená práva stejným způsobem, jak uvedla výše, proto ve vztahu k uvedenému usnesení krajského soudu odkazuje na argumentaci výše uvedenou.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
10. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Ústavní stížnost je založena na nesouhlasu stěžovatelky s výší odměny, která jí byla jako ustanovené advokátce krajským soudem za zastupování vedlejších účastnic 3) a 4) přiznána, když krajský soud oproti okresnímu soudu jí za určité úkony právní služby odměnu nepřiznal.
12. Předně je třeba uvést, že stěžovatelkou předložené námitky se pohybují v rovině podústavního práva, když v ústavní stížnosti jen polemizuje s výkladem a použitím příslušných ustanovení o nákladech civilního řízení v konkrétním případě. Tím však stěžovatelka staví Ústavní soud do postavení další instance v systému obecného soudnictví, která mu ovšem nepřísluší.
13. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení ze dne 24. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 457/05, dostupné na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná). Náhrada nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávního významu toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku výkladu a použití příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost proti pravomocným rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení připustil k věcnému posouzení, jsou výjimečné [např. nálezy ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17), ze dne 4. 7. 2001 sp. zn. II. ÚS 598/2000 (N 100/23 SbNU 23), ze dne 17. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 727/2000 (N 75/22 SbNU 145), ze dne 24. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 619/2000 (N 79/22 SbNU 165)].
14. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti zpochybňuje závěr krajského soudu, že předmětné úkony právní služby, za které jí krajský soud odměnu nepřiznal, nebyly provedeny účelně. K této námitce je třeba především poukázat na závěry Ústavního soudu, obsažené v řadě jeho rozhodnutí (např. usnesení ze dne 27. 12. 2011 sp. zn. IV. ÚS 2771/11), kde Ústavní soud konstatoval, že občanský soudní řád ponechává otázku náhrady nákladů řízení, včetně posouzení jejich účelnosti, na úvaze obecných soudů, které přihlížejí ke konkrétním okolnostem případu. Odůvodní-li soudy tyto své úvahy dostatečně, nelze jejich postup podle Ústavního soudu z hlediska základních práv a svobod považovat za svévolný ani nepřiměřený.
15. Krajský soud dospěl k závěru, že některé úkony právní služby, které stěžovatelka jako právní zástupkyně provedla, nebyly provedeny účelně. Ústavní soud je toho názoru, že v posuzované věci se s otázkou účelnosti nákladů řízení krajský soud v odůvodnění svých rozhodnutí dostatečně vypořádal, a neshledal jakýkoliv důvod jejich odůvodněné závěry dále korigovat. Uvedeným závěrům krajského soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
16. Ústavní soud konstatuje, že krajský soud rozhodoval v souladu s ustanoveními Listiny či Dodatkového protokolu k Úmluvě, jeho rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
17. Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. června 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu