ECLI:CZ:US:2020:4.US.1113.19.1
sp. zn. IV. ÚS 1113/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Marie Veselé a 2. Radima Veselého, zastoupených JUDr. MgA. Michalem Šalomounem, Ph.D., advokátem, sídlem Bráfova tř. 770/52, Třebíč, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2019 č. j. 33 Cdo 2355/2018-282 a usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 2. srpna 2016 č. j. 54 Co 446/2016-219, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě, jako účastníků řízení, a) České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, b) Simony Veselé a c) Jiřího Veselého, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností se podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelé domáhají zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť mají za to, že jimi bylo porušeno jejich základní právo zaručené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Třebíči (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 29. 10. 2013 č. j. 12 C 96/2006-178 zamítl žalobu, jíž se vedlejší účastnice a) (dále též "žalobkyně") domáhala vůči 1. stěžovatelce uložení povinnosti zaplatit částku 70 564 Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení a uložení povinnosti 2. stěžovateli a vedlejším účastníkům b) a c) (společně s 1. stěžovatelkou dále též "žalovaní"), aby jí každý z nich zaplatil částku 19 812 Kč s úrokem z prodlení (výrok I); současně rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III).
3. Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 5. 3. 2014 č. j. 54 Co 64/2014-188, výše rubrikovaný rozsudek okresního soudu zrušil ve výroku II a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení s odůvodněním, že dosud nerozhodl o dispozitivním úkonu žalobkyně, jímž vzala žalobu vůči žalovaným částečně zpět a nadále taktéž nepožadovala, aby spornou částku zaplatili žalovaní společně a nerozdílně, tedy nevyčerpal celý předmět řízení, a neměl tak podmínky k rozhodnutí o náhradě nákladů řízení.
4. Okresní soud usnesením ze dne 30. 5. 2014 č. j. 12 C 96/2006-191 zastavil řízení v části, kterou se žalobkyně domáhala z celkové částky 130 000 Kč s příslušenstvím uložení povinnosti 1. stěžovatelce zaplatit žalobkyni 59 436 Kč s příslušenstvím, a to společně a nerozdílně s 2. stěžovatelem a vedlejšími účastníky b) a c), v části, kterou se žalobkyně domáhala z celkové částky 130 000 Kč s příslušenstvím uložení povinnosti vedlejší účastnici b) zaplatit žalobkyni 110 188 Kč s příslušenstvím, a to společně a nerozdílně se stěžovateli a vedlejším účastníkem c), v části, kterou se žalobkyně domáhala z celkové částky 130 000 Kč s příslušenstvím uložení povinnosti vedlejšímu účastníkovi c) zaplatit žalobkyni 110 188 Kč s příslušenstvím, a to společně a nerozdílně se stěžovateli a vedlejší účastnicí b), a v části, kterou se žalobkyně domáhala z celkové částky 130 000 Kč s příslušenstvím uložení povinnosti 2. stěžovateli zaplatit žalobkyni 110 188 Kč s příslušenstvím, a to společně a nerozdílně s 1. stěžovatelkou a vedlejšími účastníky b) a c).
5. Krajský soud usnesením ze dne 15. 10. 2014 č. j. 54 Co 787/2014-200 usnesení okresního soudu ze dne 30. 5. 2014 č. j. 12 C 96/2006-191 potvrdil.
6. Okresní soud usnesením ze dne 23. 5. 2016 č. j. 12 C 96/2006-204 uložil žalobkyni povinnost zaplatit "do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku" na nákladech řízení 1. stěžovatelce částku ve výši 58 772 Kč a 2. stěžovateli částku ve výši 37 156 Kč. Mezi žalobkyní a vedlejší účastnicí b) rozhodl tak, že žádná z nich nemá právo na náhradu nákladů řízení.
7. K odvolání žalobkyně krajský soud usnesením ze dne 2. 8. 2016 č. j. 54 Co 446/2016-219 změnil usnesení okresního soudu ze dne 23. 5. 2016 č. j. 12 C 96/2006-204 tak, že o náhradě nákladů řízení před okresním soudem a předcházejících odvolacích řízení se ve vztahu mezi žalobkyní a stěžovateli a vedlejší účastnicí b) nerozhoduje; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu. Zdůraznil, že podle §151 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), o povinnosti k náhradě nákladů řízení rozhodne soud bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí. Takovým bylo až usnesení okresního soudu ze dne 30. 5. 2014 č. j. 12 C 96/2006-191, a proto bylo jeho povinností, současně s rozhodnutím o zastavení řízení ve zbytku předmětu řízení, rozhodnout i o náhradě nákladů řízení účastníků. Jestliže se tak nestalo, a usnesení o zastavení řízení nabylo právní moci ve spojení s usnesením krajského soudu ze dne 15. 10. 2014 č. j. 54 Co 787/2014-200, zanikla možnost okresního soudu rozhodnout bez návrhu o nákladech řízení formou doplňujícího usnesení, a uplynutím patnácti dnů ode dne doručení usnesení krajského soudu i možnost žalovaných navrhnout vydání doplňujícího usnesení o nákladech řízení. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. I. ÚS 672/03 zdůraznil, že náprava opomenutí okresního soudu rozhodnout o nákladech řízení, s přihlédnutím k uplynutí výše uvedeným lhůtám, není již přípustná.
8. Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. 1. 2019 č. j. 33 Cdo 2355/2018-282 rozhodl tak, že dovolání 2. stěžovatele se odmítá (výrok I), že dovolání 1. stěžovatelky se zamítá (výrok II) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok III). Nejvyšší soud ve vztahu ke 2. stěžovateli shledal, že součet částek nákladů za řízení před soudy v jeho případě nepřevyšuje 50 000 Kč, takže jeho dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže být přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013 sp. zn. 29 Cdo 1172/2013) z důvodu uvedeného v §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ve vztahu k 1. stěžovatelce pak shledal, že vyšlo-li v průběhu řízení o odvolání proti výroku o nákladech řízení rozsudku okresního soudu ze dne 29. 10. 2013 č. j. 12 C 96/2006-178 najevo, že dosud nebylo rozhodnuto o části předmětu řízení [částečném zpětvzetí žaloby proti každému z žalovaných, kdy místo solidárního závazku k zaplacení částky 130 000 Kč s 1. stěžovatelkou nově žalobkyně požaduje po 2. stěžovateli a vedlejších účastnících b) a c) dílčí plnění], nemohl být tento rozsudek rozhodnutím, kterým se řízení před okresním soudem končí, a jak správně uzavřel krajský soud, do okamžiku vyčerpání celého předmětu řízení nebyly splněny podmínky pro přijetí rozhodnutí o nákladech řízení podle §151 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř. Za rozhodnutí, jímž se řízení o celé projednávané věci končí, je třeba považovat až usnesení okresního soudu ze dne 30. 5. 2014 č. j. 12 C 96/2006-191, ve spojení s usnesením krajského soudu ze dne 15. 10. 2014 č. j. 54 Co 787/2014-200. Toto usnesení ovšem postrádá výrok o náhradě nákladů řízení, ačkoli podle §151 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř. se jím řízení u okresního soudu končí. Jinými slovy řečeno, usnesení okresního soudu mělo obsahovat výrok o (částečném) zastavení řízení a výrok o náhradě dosud vzniklých nákladů účastníků řízení podle §142 o. s. ř. Opomněl-li okresní soud o nákladech řízení rozhodnout, tj. chybí-li v usnesení výrok o nákladech, lze tento nedostatek odstranit jedině postupem podle §166 o. s. ř. Protože návrh na doplnění rozhodnutí o výrok o náhradě nákladů řízení samotnými účastníky řízení nebyl podán (vigilantibus iura scripta sunt), mohl o doplnění o tento výrok rozhodnout jen okresní soud z vlastní iniciativy nebo na zásah krajského soudu, jemuž bylo předloženo odvolání proti usnesení ze dne 30. 5. 2014 č. j. 12 C 96/2006-191, v souladu se zněním §166 odst. 1 o. s. ř. jen do doby, než rozhodnutí nabylo právní moci. Takový postup je ostatně ústavně konformní (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. I ÚS 672/03 a ze dne 10. 12. 2014 sp. zn. IV. ÚS 113/13). Z toho je zřejmé, že 1. stěžovatelkou tvrzený dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) nebyl uplatněn oprávněně. Nejvyšší soud proto její dovolání zamítl [§243d písm. a) o. s. ř.].
II.
Argumentace stěžovatelů
9. Stěžovatelé zejména uvádějí, že Nejvyšší soud v rámci posouzení věci pomíjí podstatný aspekt v postupu rozhodujících soudů. Krajský soud dal závazný pokyn okresnímu soudu prvně rozhodnout o částečném zpětvzetí a teprve poté, co bude řízení pravomocně zastaveno, mělo být rozhodnuto o nákladech řízení, kde se má nalézací soud vypořádat s námitkami týkajícími se přiznání náhrady nákladů řízení (usnesení krajského soudu ze dne 5. 3. 2014 č. j. 54 Co 64/2014-188). Pokud pak okresní soud tento postup dodržel, nemohl dle nového názoru krajského soudu rozhodnout o nákladech řízení. Nejvyšší soud uvádí, že platí zásada vigilantibus iura scripta sunt. Problém je, že do usnesení krajského soudu ze dne 5. 3. 2014 č. j. 54 Co 64/2014-188 nebylo možné podat dovolání, takže pokud dal krajský soud jasný pokyn, jak má okresní soud postupovat, nebylo možné to nijak rozporovat. Ostatně tento postup jasně naznačoval, že o nákladech řízení bude po pravomocném zastavení části řízení rozhodnuto. Podle §6 o. s. ř. má soud postupovat předvídatelně a v součinnosti s účastníky řízení, tak aby ochrana práv byla rychlá a účinná. Stěžovatelé rozhodně nepočítali s tím, že krajský soud vymyslí takový postup, kdy se jenom o nákladech řízení rozhoduje několik let, aby se pak o nich ve finále vůbec nerozhodlo. Tímto postupem soudů byl porušen princip legitimního očekávání stěžovatelů, který se týkal toho, že bude o nákladech řízení vůbec rozhodnuto a budou jim náklady řízení přiznány. Místo toho vydal krajský soud usnesení o tom, že se o nákladech řízení vůbec nerozhoduje, a to za situace, když účastníci prakticky od 29. 10. 2013 nic jiného než náklady řízení neřešili. Pokud je nyní sofistikovaně odůvodňováno, že se o nákladech rozhodovat nebude, nejde o nic jiného, než o odepření spravedlnosti (sc. - práva na soudní ochranu), čímž bylo zasáhnuto do práva stěžovatelů podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
12. Stěžovatelé se v ústavní stížnosti dovolávají především porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jímž je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu. Je však zřejmé, že toto právo stěžovatelům nebylo upřeno potud, že se jim dostalo adekvátního postavení účastníků řízení, a jejich procesní práva byla adekvátně chráněna. Z citovaného čl. 36 odst. 1 Listiny pak neplyne garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatelé za správné (spravedlivé) pokládají.
13. Výjimkou jsou situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy či zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli.
14. Toto pravidlo je přitom v rozhodovací praxi Ústavního soudu korigováno v těch případech, kdy ústavní stížnost směřuje (jako v nyní posuzované věci) jen proti rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení. K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi totiž opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod [srov. např. usnesení ze dne 27. 5. 1998 sp. zn. II. ÚS 130/98, ze dne 1. 11. 1999 sp. zn. IV. ÚS 10/98, ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307), ze dne 4. 2. 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02 či ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]; povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti, povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Vzhledem ke zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení) musí shora zmíněné vady nákladového rozhodnutí dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Proto se zde ještě více než v jiných případech uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu. Ústavní soud dal ve své judikatuře též opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě, a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně.
15. Ústavní soud shledává, že krajský soud v usnesení ze dne 2. 8. 2016 č. j. 54 Co 446/2016-219 a následně Nejvyšší soud v usnesení ze dne 31. 1. 2019 č. j. 33 Cdo 2355/2018-282 se otázkou náhrady nákladů řízení zabýval zcela dostatečně, přičemž na jejich klíčovém závěru, že "opomněl-li okresní soud o nákladech řízení rozhodnout, tj. chybí-li v usnesení výrok o nákladech, lze tento nedostatek odstranit jedině postupem podle §166 o. s. ř." (v podrobnostech sub 8) neshledal Ústavní soud žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí. Tento závěr Nejvyššího soudu je řádně odůvodněný, jasný, rozumný a logický [viz nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723)], přičemž zcela též odpovídá nálezové judikatuře Ústavního soudu. Jelikož podle nálezu ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. I. ÚS 672/03 (N 17/32 SbNU 163) platí, že podle §151 odst. 1 o. s. ř. rozhodne soud o povinnosti k náhradě nákladů řízení v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí. Ustanovení §166 odst. 1 o. s. ř. umožňuje soudu vydat doplňující rozhodnutí mimo jiné i o nákladech řízení, toliko však do doby, než rozhodnutí ve věci nabude právní moci. Obdobně též v nálezu ze dne 10. 12. 2014 sp. zn. IV. ÚS 113/13 (N 224/75 SbNU 517) Ústavní soud konstatoval, že jestliže odvolací soud potvrdil napadený výrok soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení teprve v doplňujícím usnesení, které vydal až po právní moci svého rozsudku, porušil tak čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1 Listiny a v konečném důsledku zasáhl též do vlastnického práva stěžovatelky garantovaného v čl. 11 odst. 1 Listiny.
16. Z výše uvedených právních závěrů v napadených rozhodnutích vyplývá, že krajský soud a Nejvyšší soud postupovaly nejen v souladu s příslušnými ustanoveními o. s. ř., ale též s uvedenou judikaturou. Nejvyšší soud v napadeném usnesení správně uvedl, že usnesení okresního soudu ze dne 30. 5. 2014 č. j. 12 C 96/2006-191 chybně postrádá výrok o náhradě nákladů řízení, ačkoli podle §151 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř., se jím řízení u okresního soudu končí. Jinými slovy řečeno, usnesení okresního soudu mělo obsahovat výrok o (částečném) zastavení řízení a výrok o náhradě dosud vzniklých nákladů účastníků řízení podle §142 o. s. ř. Ústavní soud však ve shodě s obecnými soudy musí konstatovat, že toto pochybení však šlo napravit pouze procesním postupem podle §166 odst. 1 o. s. ř., nikoliv argumentací, kterou stěžovatelé uplatnili v ústavní stížnosti. Jestliže stěžovatelé zastoupeni právním profesionálem nevyužili v řízení před obecnými soudy procesní postup předvídaný v §166 odst. 1 o. s. ř. (vigilantibus iura scripta sunt), nelze z důvodů výše uvedených chybný postup okresního soudu napravit v řízení o této ústavní stížnosti.
17. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. ledna 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu