ECLI:CZ:US:2020:4.US.1140.20.1
sp. zn. IV. ÚS 1140/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele R. Š., zastoupeného JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem, sídlem Wellnerova 1322/3c, Olomouc, proti usnesení Okresního soudu v Kroměříži ze dne 23. března 2020 č. j. 0 Nt 2407/2020-15 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Zlínského kraje, Územního odboru Kroměříž, Oddělení hospodářské kriminality, ze dne 24. února 2020 č. j. KRPZ-84606-524/TČ-2016-150881-DST, za účasti Okresního soudu v Kroměříži a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Zlínského kraje, Územního odboru Kroměříž, Oddělení hospodářské kriminality, jako účastníků řízení, a Okresního státního zastupitelství v Kroměříži, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo zasaženo do jeho základních práv vyplývajících z čl. 1 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Zlínského kraje, Územního odboru Kroměříž, Oddělení hospodářské kriminality, ze dne 24. 2. 2020 č. j. KRPZ-84606-524/TČ-2016-150881-DST bylo po předchozím souhlasu státní zástupkyně rozhodnuto dle §79g odst. 1 trestního řádu ve spojení s §79a odst. 1 trestního řádu o zajištění věci, a to pohledávky na blíže specifikovaném bankovním účtu stěžovatele do výše 3 362 940 Kč, jako náhradní hodnoty za výnos z trestné činnosti.
3. Usnesením Okresního soudu v Kroměříži (dále jen "okresní soud") ze dne 23. 3. 2020 č. j. 0 Nt 2407/2020-15 byla stížnost stěžovatele proti tomu usnesení podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítnuta.
4. Z rozhodnutí napadených ústavní stížností vyplývá, že dne 6. 1. 2020 bylo pro zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zahájeno trestní stíhání stěžovatele a obchodní společnosti X, která měla jakožto jeden z článků daňového řetězce z titulu fiktivních dodavatelských faktur získat zvýhodnění v podobě neoprávněně uplatněného odpočtu DPH. Nebylo zjištěno, jakým způsobem obviněné osoby s majetkovým prospěchem z titulu nepřiznané a neuhrazené daně v celkovém rozsahu 3 362 940 Kč naložily. U obviněné společnosti nebyl zjištěn žádný majetek, ale byla zjištěna existence soukromého účtu stěžovatele se zůstatkem 403 265,30 Kč. K zajištění náhradní hodnoty (a nikoliv přímého výnosu z trestné činnosti) bylo přistoupeno proto, že v důsledku neodvedení příslušné daně z přidané hodnoty nedošlo ke zmenšení majetku obviněných a těmto tak zůstaly k dispozici finanční prostředky, se kterými mohli volně nakládat a spotřebovávat je. K námitce stěžovatele, proč by měl být zajištěn právě jeho majetek, když ke zkrácení daně mělo dojít společností X, okresní soud uvedl, že stěžovatel byl v roce 2013, kdy mělo k trestné činnosti dojít, jediným společníkem a jediným jednatelem obviněné společnosti a byl tedy jedinou fyzickou osobou, která mohla mít z vyšetřované trestné činnosti přímý majetkový prospěch.
II.
5. Rozhodnutí o zajištění majetku stěžovatel považuje za zřejmý projev svévole, neboť skutkové okolnosti jsou v nesouladu se závěry orgánů činných v trestním řízení o naplnění podmínek §79g odst. 1 trestního řádu. Poukazuje na tendenci bez dalšího presumovat jeho majetkový prospěch a z toho vyplývající povinnost strpět bezprecedentní zásah do práva vlastnit majetek. Nedůvodné a nepřípustné omezení práv je podle něj v rozporu nejen s principem presumpce neviny, ale zejména pak s principem zákazu libovůle orgánu veřejné moci. Konkrétně stěžovatel namítá, že je mu podstatným způsobem znemožněno dispoziční a užívací právo k zajištěnému majetku, jeho participaci na majetkovém prospěchu však orgány činné v trestním řízení dedukují jen z toho, že byl statutárním orgánem a společníkem v obchodní společnosti X. Z ničeho však neplyne, že by si např. vyplácel odměnu, kterou by bylo možno ztotožnit s údajným výnosem z trestného činu zkrácení daně, nebo že by tyto prostředky od zmíněné společnosti získal jinak a skutečně se obohatil z výnosu z trestné činnosti. V napadených rozhodnutích tak podle stěžovatele řádné odůvodnění skutečností rozhodných pro omezení vlastníka v nakládání s jeho majetkem absentuje, jelikož stěžovatel není daňovým subjektem a nebyl mu ani prokázán jakýkoliv osobní majetkový prospěch na vytýkaném jednání.
III.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu
a contrario).
IV.
7. Nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu, že určitá věc je nástrojem trestné činnosti nebo výnosem z trestné činnosti, může předseda senátu a v přípravném řízení státní zástupce nebo policejní orgán rozhodnout o zajištění takové věci (§79a odst. 1 trestního řádu). Nelze-li zajistit věc, která je nástrojem trestné činnosti nebo výnosem trestné činnosti, může být místo ní zajištěna náhradní hodnota, která odpovídá, byť jen zčásti, její hodnotě. Náhradní hodnotu lze zajistit osobě, která měla povinnost strpět zajištění původní věci (§79g odst. 1 trestního řádu).
8. Ve své judikatuře Ústavní soud setrvale zdůrazňuje princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci. To se týká i rozhodování ve věci zajištění majetkových hodnot podle §79a a násl. trestního řádu. Při posuzování ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů je třeba vycházet ze smyslu a účelu těchto opatření. Zajištění majetku je institutem, který napomáhá při stíhání závažné, zejména hospodářské kriminality, jehož podstatou je nikoliv odejmutí daných prostředků, ale omezení dispozičního práva s nimi. Jde o omezení vlastnického práva, avšak v rámci legitimní výluky z ochrany vlastnictví, která je při zachování v zákoně specifikovaných podmínek přiměřená cíli sledovanému právní úpravou, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností. Orgány činné v trestním řízení mají povinnost zkoumat, zda důvody k uplatnění institutu zajištění pominuly, a procesní prostředky k ochraně svých práv mají i dotčené subjekty, kterým je přiznáno právo žádat o zrušení nebo omezení zajištění.
9. Požadavky, které jsou na rozhodnutí o zajištění majetku z pohledu ústavního rámce kladeny, Ústavní soud zformuloval do následujících tezí: rozhodnutí musí mít zákonný podklad, musí být vydáno příslušným orgánem a nemůže být projevem svévole, což znamená, že závěry o naplnění podmínek uvedených v příslušných ustanoveních trestního řádu nemohou být ve zcela zřejmém nesouladu se zjištěnými skutkovými okolnostmi, jež jsou orgánům činným v trestním řízení k dispozici. Posouzení vlastních podmínek vydání rozhodnutí o zajištění je pak především věcí příslušných orgánů veřejné moci, když při naplnění výše uvedených požadavků Ústavnímu soudu další přezkum nepřísluší (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1935/09, sp. zn. IV. ÚS 1054/12, sp. zn. I. ÚS 3201/13, sp. zn. IV. ÚS 948/14, sp. zn. II. ÚS 3691/17, sp. zn. I. ÚS 93/18, sp. zn. IV. ÚS 3312/19 či sp. zn. II. ÚS 1995/20 a mnohá další; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na http://nalus.usoud.cz).
10. V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud porušení základních práv a svobod stěžovatele neshledal.
V.
11. Ústavní soud v intencích požadavků kladených na přezkum rozhodnutí tohoto druhu ověřil, že byla vydána příslušnými orgány, měla zákonný podklad a nelze v nich spatřovat projevy svévole či jinak nepřiměřeného zásahu do práv stěžovatele.
12. Policejní orgán i okresní soud uvedly, v čem je trestná činnost stěžovatele a obviněné společnosti spatřována, jakož i to, jaké dosud zjištěné skutečnosti je k tomuto závěru vedou. Vysvětlily také, jakými úvahami se řídily při rozhodování o zajištění majetku,
a způsobem adekvátním povaze dané věci reagovaly také na námitky stěžovatele. Důvody pro zajištění finančních prostředků na účtu stěžovatele coby náhradní hodnoty jsou dle přesvědčení Ústavního soudu z rozhodnutí seznatelné, přičemž relevantní argumentaci způsobilou zpochybnit důvody tohoto zajištění stěžovatel v ústavní stížnosti neuvádí.
13. Skutečnost, že u trestného činu zkrácení daně pachatel získává majetkový prospěch v podobě nezmenšení vlastního majetku a tento prospěch je proto třeba považovat za výnos z trestné činnosti, takže může být předmětem zajištění podle §79a a násl. trestního řádu, vyplývá i z rozhodovací praxe Ústavního soudu (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 941/14, na které v napadeném rozhodnutí odkazoval i policejní orgán, nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 3521/19).
14. Jelikož nedostatky, pro které by bylo nezbytné přistoupit ke kasaci napadených rozhodnutí, Ústavní soud nezjistil, byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2020
Josef Fiala v. r.
předseda senátu