ECLI:CZ:US:2020:4.US.1184.20.1
sp. zn. IV. ÚS 1184/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Martina Köhlera, advokáta, sídlem Vysoká 149/4, Liberec, zastoupeného Mgr. Kateřinou Brožkovou, advokátkou, sídlem Vysoká 149/4, Liberec, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. března 2020 č. j. 14 Cmo 417/2019-486 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 11. listopadu 2019 č. j. 38 Cm 128/2017-471, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 2 odst. 3, čl. 3, čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 28 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, čl. 7 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech a čl. 23 odst. 2 Všeobecné deklarace lidských práv.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 11. 11. 2019 č. j. 38 Cm 128/2017-471 přiznal stěžovateli jako opatrovníkovi odměnu za výkon funkce opatrovníka ve výši 9 329,10 Kč. Okresní soud rozhodnutí odůvodnil tím, že v řízení o zrušení společnosti LIBERSTAV, spol. s r. o. (dále jen "společnost"), s likvidací a jmenování likvidátora ustanovil ve výroku uvedeným účastníkům procesního opatrovníka. Okresní soud konstatoval, že řízení, pro které byl opatrovník ustanoven, již pravomocně skončilo. Opatrovníku tak podle §7 bod 5, §9 odst. 4 písm. c), §12 odst. 4 a §12a odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, náleží odměna za tři úkony právní služby (příprava a převzetí zastoupení, vyjádření k návrhu ze dne 27. 5. 2017 a odvolání proti usnesení ze dne 11. 5. 2017 č. j. 38 Cm 128/2017-17) po 1 860 Kč (vycházeje z tarifní hodnoty 50 000 Kč činí základní odměna částku 3 100 Kč, snížená o 20 % dle §12 odst. 4 advokátního tarifu) a jeden úkon (podání ze dne 27. l. 2019) podle §11 odst. 2 písm. a) advokátního tarifu po 830 Kč (1/2 z částky 1 860 Kč), celkem tak odměna činí částku 6 510 Kč, paušální náhrada nákladů tak za 4 úkony činí částku 1 200 Kč (4 x 300 Kč); celkem 7 710 Kč, částky soud navýšil o 21 % DPH. Ostatní úkony opatrovníkem požadované (nahlížení do spisu, obsahově totožná tři odvolání proti usnesení ze dne 11. 5. 2017 č. j. 38 Cm 128/2017-17) okresní soud jako nedůvodné neuznal.
3. Proti usnesení okresního soudu podal stěžovatel odvolání. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 13. 3 2020 č. j. 14 Cmo 417/2019-486 usnesení okresního soudu změnil tak, že stěžovateli jako opatrovníkovi se přiznává odměna ve výši 11 954,80 Kč. Vrchní soud neshledal důvodnou námitku stěžovatele, který požadoval přiznat odměnu celkem za 53 úkonů právní služby a 53 režijních paušálů, neboť podle soudu nelze připustit, aby civilní soudní řízení bylo odtrženo od jeho skutečného společenského poslání a aby se místo skutečného poskytování ochrany účastníkům řízení stalo nástrojem jiným (např. sloužícím k vytváření snadného zisku). Vrchní soud poukázal na to, že povinností soudu je přihlížet ke všem okolnostem daného případu. V daném případě se z obsahu spisu nepodává, že by stěžovatel byl v jakémkoli kontaktu s některým z jím zastupovaných účastníků, tedy, že by s nimi nějakým způsobem komunikoval (byť třeba jen písemně), či se o to aspoň pokusil, ba naopak z obsahu spisu je zřejmé, že kromě převzetí zastoupení a nahlížení do spisu, fakticky podal toliko odvolání proti procesnímu rozhodnutí okresního soudu (jímž byla společnost vyzvána, aby odstranila důvod vedoucí k jejímu zrušení), učiněném sice na třech samostatných - obsahově však naprosto totožných - podáních, a dále podal dne 25. 1. 2019 stručné vyjádření (v rozsahu tří vět); jiné úkony stěžovatelem fakticky vykonány nebyly. Za takové situace není požadavek stěžovatele na přiznání dalších více jak 50 úkonů právní služby v souladu se smyslem a účelem právní úpravy odměňování advokátů za poskytování právních služeb vyjádřeným v §6 odst. 1 advokátního tarifu, z nějž je zřejmé, že odměna právní služby se odvíjí od počtu úkonů, jež advokát (skutečně) vykonal, a to platí také u náhrady hotových výdajů.
II.
Argumentace stěžovatele
4. V ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na to, že v §12 odst. 4 advokátního tarifu, který stanoví postup krácení odměny ve věcech, v nichž advokát zastupuje dvě a více osob, je uvedeno, že jde-li o společné úkony při zastupování nebo obhajobě dvou nebo více osob, náleží advokátovi za každou takto zastupovanou nebo obhajovanou osobu mimosmluvní odměna snížená o 20 %. Podle stěžovatele soudy nejsou oprávněny tento výklad dále rozšiřovat nebo jakkoli odlišně aplikovat. Stěžovatel zdůrazňuje, že práva a povinnosti opatrovníka ustanoveného podle §29 odst. 3 o. s. ř. jsou zásadně shodné s právy a povinnostmi zástupce účastníka ustanoveného soudem podle §30 odst. 2 o. s. ř. Postup soudů v posuzované věci je podle stěžovatele nespravedlivý, když ustanovený opatrovník má naopak při ochraně práv zastupovaného ztíženou pozici, neboť může vycházet jen z obsahu spisu. Není proto žádný důvod, aby odměna opatrovníka byla oproti odměně advokáta ustanoveného podle §30 odst. 2 o. s. ř., určené podle §7 advokátního tarifu, zásadně snížena. Zastupoval-li by stěžovatel v jakémkoli jiném řízení více účastníků, pak by mu náležela odměna za každého zastoupeného, krácená v souladu s §12 odst. 4 advokátního tarifu o 20 %. Stanovil-li by soud každému z účastníků vlastního opatrovníka, také by každému vyplatil odměnu zvlášť. V souvislosti s krácením odměny podle §9 odst. 3 advokátního tarifu stěžovatel odkazuje na nález ze dne 14. 1. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 22/19 (28/2020 Sb.).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), i když tuto povinnost neměl vzhledem ke stanovisku pléna Ústavního soudu Pl. ÚS-st. 42/15 (290/2015 Sb.; ST 42/79 SbNU 637), podle kterého je-li účastníkem nebo vedlejším účastníkem řízení před Ústavním soudem advokát, nemusí být podle §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zastoupen jiným advokátem. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
7. Jak již bylo zdůrazněno výše, Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy, a tedy, aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti.
8. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s výší odměny, která mu byla jako ustanovenému procesnímu opatrovníkovi krajským soudem za zastupování v řízení o zrušení právnické osoby, nařízení likvidace a jmenování likvidátora přiznána.
10. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení ze dne 24. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 457/05, dostupné na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde odkazovaná). Náhrada nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávního významu toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku výkladu a použití příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost proti pravomocným rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení připustil k věcnému posouzení, jsou výjimečné [např. nálezy ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17), ze dne 4. 7. 2001 sp. zn. II. ÚS 598/2000 (N 100/23 SbNU 23), ze dne 17. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 727/2000 (N 75/22 SbNU 145), ze dne 24. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 619/2000 (N 79/22 SbNU 165)].
11. V posuzované věci vrchní soud v napadeném usnesení nepřiznání odměny stěžovateli v požadované výši odůvodnil tím, že požadavek stěžovatele na přiznání dalších více jak 50 úkonů právní služby není v souladu se smyslem a účelem právní úpravy odměňování advokátů za poskytování právních služeb vyjádřeným v §6 odst. 1 advokátního tarifu, z něhož je zřejmé, že odměna právní služby se odvíjí od počtu úkonů, jež advokát (skutečně) vykonal. Uvedeným závěrům obecných soudů nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
12. Advokát může několik klientů se společným nárokem považovat za jediného klienta. V takovém případě účtuje odměnu jen jednou a §12 odst. 4 advokátního tarifu se nepoužije. Použije-li advokát §12 odst. 4 advokátního tarifu, pak součet odměn všech společných klientů je vždy vyšší než odměna za klienta jediného a současně odměna za každého ze společných klientů je vždy nižší, než by byla odměna u klienta jediného. V odborné literatuře se někdy vedou diskuse o tom, zda způsob výpočtu mimosmluvní odměny podle §12 odst. 4 advokátního tarifu připadá v úvahu nejen při zastupování či obhajobě dvou a více klientů s různými nároky, ale zda je možno takto odměnu navyšovat (ve skutečnosti snižovat, ale účtovat dvakrát) i u klientů se společným nárokem (např. manželé při přivolení k výpovědi z bytu ze strany vlastníka domu, prarodiče v řízení o úpravě styku s vnoučetem atd.). Vzhledem k formulaci citovaného ustanovení (společné úkony dvou nebo více osob) je jednoznačné, že advokát může každé z těchto osob účtovat odměnu za úkony, byť ve snížené výši. Advokát by však měl u společného nároku několika klientů vystupujících ve vzájemné shodě vážit takový postup, protože by jeho jednání mohlo být považováno za neetické (srov. Kovářová, D. a kol. Vyhláška o advokátním tarifu. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2016. Cit. podle ASPI, §12). Tento výklad podle Ústavního soudu odpovídá i požadavkům procesní ekonomie řízení.
13. Jak plyne ze shora uvedeného, posuzovaná ústavní stížnost postrádá jakýkoliv ústavněprávní rozměr. Stěžovatel svou argumentací obsaženou v ústavní stížnosti, brojící proti nákladům v civilním řízení, pohybující se výhradně na úrovni podústavního práva, staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu ovšem nepřísluší.
14. Odkaz stěžovatele na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 22/19 neshledal Ústavní soud případným. V uvedeném nálezu Ústavní soud neshledal důvod, aby opatrovníkovi - advokátovi, jenž chrání zájmy těžce nemocného člověka, byla poskytnuta násobně nižší odměna, než je tomu například u zástupce podle §30 o. s. ř., zatímco v nyní posuzované věci jde o přiznání odměny opatrovníkovi - advokátovi za zastupování více klientů.
15. Ústavní soud konstatuje, že postup vrchního soudu byl řádně odůvodněn. Argumentaci soudu rozvedenou v jeho napadeném rozhodnutí považuje Ústavní soud za ústavně souladnou a srozumitelnou. Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
16. Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. července 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu