ECLI:CZ:US:2020:4.US.1397.20.1
sp. zn. IV. ÚS 1397/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele T. V., zastoupeného JUDr. Janem Havlíčkem, Ph.D., advokátem, sídlem Masarykovo náměstí 110/64, Jihlava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2020 č. j. 5 Tdo 1471/2019-950, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. července 2019 č. j. 2 To 52/2019-896 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. března 2019 č. j. 40 T 5/2018-861, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 4 odst. 4 Listiny a čl. 1 odst. 1 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 26. 3. 2019 č. j. 40 T 5/2018-861 uznán vinným jednak zločinem zneužití informace a postavení v obchodním styku podle §255 odst. 2, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), ve znění účinném do 12. 8. 2017 (pozn. krajský soud ve výroku nesprávně uvedl §255 odst. 2, 3 trestního zákoníku jako zákona č. 58/2017 Sb. ve znění účinném do 2. 1. 2018), jednak přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákoníku. Za to mu byl podle §255 odst. 3 trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Podle §73 odst. 1, 3 trestního zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce ve statutárních orgánech obchodních společností a družstev a výkonu prokury na dobu pěti let. Podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 trestního zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výši 900 000 Kč (300 denních sazeb po 3 000 Kč). Pro případ, že by nebyl peněžitý trest vykonán ve stanovené lhůtě, mu byl podle §69 odst. 1 trestního zákoníku uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit poškozené obchodní společnosti KUSAG, s. r. o. (dále jen "poškozená obchodní společnost"), škodu ve výši 3 536 225 Kč spolu s 9% úrokem z prodlení od 9. 10. 2018 do zaplacení a podle §229 odst. 2 byla poškozená obchodní společnost odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Odvolání stěžovatele proti rozsudku krajského soudu Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 23. 7. 2019 č. j. 2 To 52/2019-896 zamítl podle §256 trestního řádu.
4. Dovolání stěžovatele proti usnesení vrchního soudu Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 1. 2020 č. j. 5 Tdo 1471/2019-950 odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně popisuje průběh trestního řízení, cituje obsáhlé pasáže z rozhodnutí krajského a vrchního soudu a dále namítá, že napadená rozhodnutí obecných soudů a celé trestní řízení porušují zásadu subsidiarity trestní represe, resp. princip ultima ratio. Tvrdí, že v dané věci jde o obchodněprávní, resp. občanskoprávní spor, a proto věc neměla být řešena v trestním řízení, což vyplývá přímo ze společenské smlouvy poškozené obchodní společnosti, přičemž trestní řízení pouze nahrazovalo neschopnost poškozené obchodní společnosti prokázat svoje nároky v občanskoprávním řízení. K tomu stěžovatel odkazuje na judikaturu Ústavního soudu týkající se subsidiarity trestní represe - např. nálezy ze dne 11. 6. 2018 sp. zn. II. ÚS 1152/17 (N 107/89 SbNU 579), ze dne 29. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 3113/13 (N 72/73 SbNU 315), ze dne 22. 12. 2004 sp. zn. II. ÚS 372/03 (N 196/35 SbNU 569), veřejně dostupné na http://nalus.usoud.cz, jakož i další rozhodnutí zde odkazovaná. Stěžovatel tvrdí, že poškozená obchodní společnost měla k dispozici prostředky soukromoprávní povahy, jimiž mohla chránit svoje majetkové zájmy, což dokládá poukazem na společenskou smlouvu poškozené obchodní společnosti, ve které si společníci pro případ, že jeden z nich svým jednáním poškodí majetek společnosti, sjednali způsob řešení a následek takového porušení, tedy povinnost společníka k náhradě škody. Podle stěžovatele proto nebylo třeba přistupovat k použití prostředků trestního práva.
6. V další části ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na to, že je třeba vzít v úvahu také okolnost, že i druhý společník poškozené obchodní společnosti R. S. dlouhodobě čerpal z této společnosti prostředky za jeho konzultační činnost pro danou společnost, a to s vědomím, že někdy si bude na ní fakturovat R. S., následně zase stěžovatel. Stěžovatel však tvrdí, že když vyfakturoval svoji část za skutečně provedené práce, tak R. S. na něj podal trestní oznámení. Stěžovatel je přesvědčen, že jeho jednání, byť protiprávní, bylo jednání totožným s tím, kterého se dopouštěl i druhý společník, proto nemůže být trestným činem, ale maximálně porušením soukromoprávních povinností.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
9. V nyní posuzované věci stěžovatel uplatněnými námitkami brojí výlučně proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů. K tomu považuje Ústavní soud za vhodné připomenout, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, ale jde o zvláštní řízení, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu zásadně není přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. V řízení o ústavní stížnosti se tedy nelze domáhat zpochybnění obecnými soudy učiněných skutkových zjištění a závěrů, a to včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Pouze obecný soud hodnotí provedené důkazy podle svého uvážení v souladu s trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede-li, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy.
10. Stěžovatel v ústavní stížnosti vznáší totožné námitky, se kterými se obecné soudy včetně Nejvyššího soudu již náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Tím staví Ústavní soud nepřípustně do role další přezkumné instance. Úkolem Ústavního ale v žádném případě není opětovně přezkoumávat důvodnost obhajoby stěžovatele, resp. důvodnost vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry obecných soudů, s výjimkou zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry rozhodujících soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů.
11. V podrobnostech odkazuje Ústavní soud na odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, ze kterých nelze dovodit, že by soudy rekonstruovaly ve výroku popsaný skutkový děj na základě neobjektivního a nekritického hodnocení důkazů či na základě ničím nepodložených domněnek a spekulací. Jejich úvahám, v jejichž rámci vysvětlily i důvody, pro něž odmítly námitky stěžovatele, nelze naopak nic vytknout. Skutková zjištění mají odpovídající obsahový podklad v provedeném dokazování a opakovat na tomto místě podrobný souhrn všech usvědčujících důkazů považuje Ústavní soud za nadbytečné. Vzhledem k shora uvedeným zásadám přezkumu ústavnosti argumentace stěžovatele proti rubrikovaným soudním rozhodnutím neobstojí.
12. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu se jednoznačně podává, že dovolání stěžovatele bylo odmítnuto, neboť jeho dovolací námitky směřovaly především do důkazního řízení a jako takové neodpovídaly dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Přesto se Nejvyšší soud zabýval i tím, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, nezjistil však jakékoliv pochybení. Za jedinou právně relevantně uplatněnou považoval námitku (vznesenou i v ústavní stížnosti), že soudy nižších stupňů nesprávně aplikovaly zásadu subsidiarity trestní represe a princip ultima ratio. Shledal však, že jde o námitku neopodstatněnou s ohledem na charakter jednání stěžovatele, které spočívalo ve vyvádění majetku z poškozené obchodní společnosti, jímž na její úkor obohatil jím výlučně ovládanou jinou obchodní společnost, a ve výši způsobené škody.
13. V souvislosti s námitkou týkající se aplikace zásady subsidiarity trestní represe Ústavní soud připomíná, že podle této zásady ve smyslu §12 odst. 2 trestního zákoníku trestní odpovědnost nepřichází v úvahu pouze v situacích, kdy lze uplatněním jiného druhu odpovědnosti dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (srov. např. usnesení ze dne 10. 10. 2013 sp. zn. III. ÚS 2550/12 či ze dne 1. 11. 2016 sp. zn. IV. ÚS 2801/16). Ve shodě s Nejvyšším soudem (srov. str. 10 až 11 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu) Ústavní soud konstatuje, že zásadu subsidiarity trestní represe v trestní věci stěžovatele nebylo možno aplikovat. Stěžovatel vytýkaným jednáním porušil majetková práva poškozené obchodní společnosti a způsobil jí škodu ve výši nejméně 3 536 225 Kč, čímž naplnil zákonné znaky kvalifikovaných skutkových podstat dvou trestných činů. V takovém případě nelze uvažovat o tom, že jeho jednání bylo možno vyhodnotit tak, že není společensky škodlivé, což je základní podmínka pro uplatnění zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 trestního zákoníku. Možnost použití i prostředků soukromoprávní povahy, jimiž mohla poškozená obchodní společnost chránit svoje majetkové zájmy, na tomto závěru nemůže nic změnit.
14. Ústavní soud neshledal žádný ústavně relevantní důvod, proč překonávat závěry Nejvyššího soudu ohledně zásady subsidiarity trestní represe. Odůvodnění jeho usnesení je logické, jeho závěry mají oporu v provedených důkazech a neodporují žádné z ústavních kautel řádně vedeného soudní řízení podle hlavy páté Listiny. Na tyto závěry lze tedy v podrobnostech odkázat.
15. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. července 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu