ECLI:CZ:US:2020:4.US.1410.20.1
sp. zn. IV. ÚS 1410/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Davida Blajera, zastoupeného JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem, sídlem Vysoká 149/4, Liberec, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 27. února 2020 č. j. 29 Co 67/2020-58 a usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 3. ledna 2020 č. j. 18 Nc 7002/2019-26, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního soudu v Liberci, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti AUTOREPARIN, a. s., sídlem Kladenská 287/4, Liberec, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že usnesením Okresního soudu v Liberci (dále jen "okresní soud") ze dne 3. 1. 2020 č. j. 18 Nc 7002/2019-26 byl zamítnut návrh stěžovatele na vydání předběžného opatření, jímž byla vedlejší účastnici uložena povinnost do 24 hodin ode dne jeho doručení zpřístupnit stěžovateli nebytový prostor nacházející se v 1. patře (2. NP) stavby postavené na pozemku parc. č. X, k. ú. Liberec, obec L., a to tím, že stěžovateli předá klíče od předmětných nebytových prostor, a jímž dále byla vedlejší účastnici uložena povinnost zdržet se zásahů do práva stěžovatele užívat nebytový prostor nacházející se v 1. patře (2. NP) stavby postavené na pozemku parc. č. X, k. ú. Liberec, obec L., v souladu s nájemní smlouvou ze dne 21. 6. 2016 (výrok I.). Výrokem II. byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit soudní poplatek z podání návrhu na vydání předběžného opatření ve výši 1 000 Kč. Výrokem III. byla stěžovateli uložena povinnost nahradit vedlejší účastnici částku ve výši 4 356 Kč. V odůvodnění rozsudku okresní soud uvedl, že stěžovatel prokázal potřebu zatímní úpravy poměrů, když jde o vztah mezi podnikateli a znemožněním podnikání může vznikat újma. Neshledal však osvědčení právního nároku, když výpověď z nájmu shledal neplatnou. Okresní soud podle §2286 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"), dospěl k závěru, že výpověď byla dána písemnou formou s uvedením výpovědního důvodu, který byl s ohledem na neplacení nájmu a služeb vyplývajících ze shodných tvrzení účastníků naplněn. Okresní soud uvedl, že chybělo poučení o právu vznést proti výpovědi námitky a navrhnout přezkoumání oprávněnosti výpovědi soudem způsobující neplatnost výpovědi. Soud tedy jak uvedeno shora nepoužil uvedené výkladové pravidlo podle §574 o. z. při striktním posouzení platnosti výpovědi, ale fakticky toto pravidlo použil při posouzení návrhu na vydání předběžného opatření, neboť jak vyplývá z pravidla samotného - vůlí zákonodárce v současné době je to, aby výsledky právních jednání, tedy jak uvedeno shora, že materiální hledisko dostává přednost před hlediskem formálním, směřovaly k tomu, aby tato jednání byla spíše posuzována za platná než za neplatná. Jak uvedeno shora, bylo zcela zřejmě osvědčeno, že s přihlédnutím k platební situaci mezi účastníky a s přihlédnutím k textaci smlouvy, zde fakticky výpovědní důvod zcela přesvědčivě naplněn byl.
3. Proti usnesení okresního soudu podal stěžovatel odvolání. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále jen "krajský soud") ze dne 27. 2. 2020 č. j. 29 Co 67/2020-58 bylo usnesení okresního soudu potvrzeno (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto, že stěžovatel je povinen nahradit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení ve výši 2 178 Kč (výrok II.). Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že stěžovatel požadoval zpřístupnění prostor předáním klíčů a zdržení se dalších zásahů do užívacího práva, tedy okolností, které by bez součinnosti vedlejší účastnice nebylo možné naplnit, a proto postup okresního soudu, který si vyžádal stanovisko vedlejší účastnice, nepovažoval za chybný. Krajský soud však měl za to, že tu od počátku byly důvody pro nevyhovění návrhu na vydání předběžného opatření, které byly dány již z obsahu samotného návrhu stěžovatele a jím předložených důkazů. Krajský soud poukázal na to, že obecně platí, že v řízení o vydání předběžného opatření nelze uložit stejnou povinnost, jaké by se žalobce domáhal ve věci samé, neboť ze své podstaty se jedná o úpravu předběžnou, nikoliv definitivní. Bylo-li by danému návrhu vyhověno, tedy opětovně umožněno užívání prostor, neměl by stěžovatel důvod domáhat se svého nároku na zpřístupnění prostor žalobou. Navíc s přihlédnutím k tomu, že nájemní smlouvu měl uzavřenou do 31. 7. 2021, by se i při neúspěchu žaloby mohl pomocí předběžného opatření domoci naplnění celé nebo převážné doby nájemního vztahu bez ohledu na platnost výpovědi. Rovněž jde-li o povinnost stěžovatele vyplývající z §75c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), podle níž je nutno prokázat, že je třeba, aby byly zatímně upraveny poměry účastníků, dospěl krajský soud k závěru, že stěžovatel nesplnil řádně ani povinnost tvrzení ani povinnost důkazní, když bylo potřeba tvrdit, proč je navrhované uspořádání poměrů nezbytné a jaká újma stěžovateli hrozí, nebudou-li poměry uspořádány. Nelze vycházet pouze z obecného konstatování vysloveného okresním soudem, že je-li podnikateli zabráněno v podnikání, je tu dána potřeba upravit jeho poměry. Stěžovatel sice uváděl, že mu znemožněním podnikat hrozí škoda v rozsahu přesahujícím 1 000 000 Kč, ale konkrétně nesdělil ani nedoložil, jakým způsobem v daném místě doposud podnikal. Rovněž nebylo zřejmé, jak by stěžovatel mohl v místě podnikat, když zároveň dokládá, že objekt prochází blíže nespecifikovanou rekonstrukcí, která však z fotodokumentace není dostatečně seznatelná. Stěžovatel hovořil sice o vynaložených investicích, ale neuvedl, jaká škoda by neužíváním prostor na nich vznikla, hovořil o ušlém zisku, ale nijak nespecifikoval, jak by ho dosahoval. Stejně tak ohledně odškodnění členů fitness centra neuváděl, z jakého důvodu by k němu mělo dojít, ohledně mezd zaměstnanců neuváděl nic o tom, jaké zaměstnance zaměstnává a jakým způsobem, rovněž k poškození pověsti také nic bližšího neuvedl. Krajský soud shledal v takové situaci nadbytečným zabývat se osvědčeností právního nároku stěžovatele na užívání předmětu nájmu s ohledem na neplatnost výpovědi a shledal, že v době rozhodování okresního soudu nebyly podle §75c odst. 1 o. s. ř. dány předpoklady pro nařízení předběžného opatření.
II.
Argumentace stěžovatele
4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že rozhodnutí okresního soudu bylo vydáno až 16. den poté, co byl návrh na nařízení předběžného opatření podán. Podle stěžovatele postup obecných soudů, především zmaření zákonné lhůty pro rozhodnutí, v předmětné věci zcela odporuje základnímu smyslu a účelu právní úpravy institutu předběžného opatření.
5. Stěžovatel dále namítá, že okresní soud při rozhodování o předběžném opatření nepostupoval podle §74 a násl. o. s. ř., a ani krajský soud nezkoumal, zda jsou v daném případě naplněny materiální podmínky pro nařízení předběžného opatření. Namísto toho se zabýval meritorní stránkou věci, přičemž vycházel primárně z vyjádření vedlejší účastnice, které zaslal návrh na vydání předběžného opatření, stěžovatel však již možnost na vyjádření vedlejší účastnice reagovat nedostal.
6. Stěžovatel má za to, že v návrhu na vydání předběžného opatření existenci nároku osvědčil. Okresní soud přesto, že dospěl k závěru, že stěžovatel prokázal existenci potřeby posoudit otázku zatímní úpravy poměrů účastníků, návrh stěžovatele na vydání předběžného opatření zamítl. Stěžovatel má za to, že při splnění materiálních podmínek pro vydání předběžného opatření byl okresní soud povinen předběžné opatření v souladu s §74 a násl. o. s. ř. vydat.
7. Okresní soud nejenže o návrhu stěžovatele nerozhodl v zákonem stanovené lhůtě, ale svým postupem současně zmařil ochranný účel předběžného opatření, jehož vydání se stěžovatel za účelem prozatímní ochrany svých práv domáhal. Ani krajský soud vytýkané vady řízení neodstranil. Stěžovatel rovněž namítá, že soudy porušily princip legitimního očekávání a předvídatelnosti soudního rozhodování.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
10. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Ústavní soud ve své judikatuře vychází z názoru, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření a jeho konkrétní podoby z hlediska správnosti přijatého řešení se jeho přezkumné pravomoci v zásadě vymyká a je věcí obecného soudu, neboť závisí na konkrétních okolnostech případu [srov. např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171), usnesení ze dne 28. 6. 2012 sp. zn. II. ÚS 2010/12 nebo usnesení ze dne 2. 2. 2016 sp. zn. III. ÚS 49/16, dostupná na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná.] Ústavnímu soudu tedy, z hlediska ústavněprávního, nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů o důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, nýbrž je povolán pouze k ověření, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření, popřípadě rozhodnutí o jeho zamítnutí, mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole podle čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny [viz např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171); ke svévolnému výkladu srov. rovněž nález ze dne 1. 10. 2014 sp. zn. I. ÚS 2486/13 (N 184/75 SbNU 39)]. Předmětem tohoto přezkumu může být i procesní postup, který nařízení předběžného opatření předcházel [např. nález ze dne 19. 1. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 16/09 (N 8/56 SbNU 69; 48/2010 Sb.)].
12. V souvislosti s námitkami stěžovatele je třeba poukázat na to, že nároky aplikované vůči procesním zárukám poskytovaným účastníkům v řízeních týkajících se věci samé se v řízení o předběžných opatřeních zcela neuplatní. Při rozhodování o předběžném opatření jde toliko o dočasné uspořádání vzájemných vztahů. Podstatné je proto posouzení podmínek nutných pro jeho nařízení, přičemž rozhodování o návrhu, beztoho, aniž by byl dán prostor k vyjádření účastníkům odlišným od navrhovatele, zákon přímo předpokládá (srov. §75c odst. 3 o. s. ř., podle kterého o návrhu na nařízení předběžného opatření rozhodne předseda senátu bez slyšení účastníků).
13. Sama skutečnost, že okresní soud o návrhu na vydání předběžného opatření rozhodl, aniž měl stěžovatel možnost reagovat na vyjádření vedlejšího účastníka, tedy porušení jeho práv nezakládá (obdobně viz např. také usnesení ze dne 9. 5. 2017 sp. zn. II. ÚS 1121/17, ze dne 7. 11. 2017 sp. zn. II. ÚS 2476/17 nebo ze dne 19. 12. 2017 sp. zn. III. ÚS 3681/17). Stěžovatel navíc mohl svůj názor na věc vyjádřit ve svém odvolání proti rozhodnutí okresního soudu, což, jak vyplývá z ústavní stížnosti a z usnesení krajského soudu, ostatně také učinil.
14. Namítá-li stěžovatel, že okresní soud o jeho návrhu nerozhodl do sedmi dnů poté, co byl podán, uvedenou námitkou se Ústavní soud nezabýval, neboť tato neměla vliv na výsledek řízení.
15. V nálezu ze dne 8. 6. 2004 sp. zn. I. ÚS 315/03 (U 36/33 SbNU 559) Ústavní soud zdůraznil, že předběžné opatření, jako důležitý nástroj pro působení na ty subjekty sporu, které v době sporu mohou, působením na jeho "předmět", učinit konečné soudní rozhodnutí bezcenným, je zároveň akcesorickým procesním institutem, který se velmi úzce váže na rozhodnutí ve věci samé. Jeho předmětem nemůže být takový návrh výroku, jehož vynesení by nahrazovalo rozhodnutí ve věci samé. Soud navíc vždy musí sledovat, zda vydání předběžného opatření není v rozporu s aktuálním stavem řízení.
16. V kontextu dříve vyložených kritérií ústavněprávního přezkumu je pak možno uzavřít, že ústavní stížností napadené rozhodnutí bylo vydáno příslušným orgánem a mělo zákonný podklad, přičemž důvody, pro které by je bylo možné označit jako svévolné, Ústavní soud nezjistil a nezjistil ani jiné pochybení, které by bylo třeba posoudit jako porušení základních práv stěžovatele a které by vedlo k potřebě zrušení ústavní stížností napadeného rozhodnutí. Jak bylo uvedeno, Ústavní soud nepřezkoumává podmínky pro (ne) nařízení předběžného opatření, ale posuzuje toliko ústavnost takového rozhodnutí.
17. Se zřetelem k výše uvedenému považuje Ústavní soud závěry ve věci jednajících soudů, které v posuzované věci neshledaly podmínky pro vydání předběžného opatření, ústavně souladným.
18. Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. června 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu