ECLI:CZ:US:2020:4.US.1451.20.1
sp. zn. IV. ÚS 1451/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti UNIMEX-INVEST, s. r. o., sídlem Svojsíkova 1596/2, Ostrava, zastoupené Mgr. Petrem Vaňkem, advokátem, sídlem Sokolská třída 936/21, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2020 č. j. 33 Cdo 4173/2019-156 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. října 2019 č. j. 71 Nc 12/2019-141, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a PaedDr. Miroslavy Weberové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž podle jejího tvrzení došlo k porušení čl. 81 a 82 Ústavy a jejího ústavně zaručeného práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že v soudním řízení vedeném u Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 103 C 1/2018 stěžovatelka vznesla námitku podjatosti soudkyně JUDr. Martiny Nastisové projednávající uvedenou věc. Námitku stěžovatelka odůvodnila tím, že vedlejší účastnice je soudní tlumočnicí, a mezi ní a soudkyní je proto vztah obdobný vztahu pracovnímu, neboť činnost vedlejší účastnice jí zakládá hospodářský užitek; opakovaně a dlouhodobě získává od okresního soudu odměnu za tlumočnické úkony. Proto objektivně existuje pochybnost o tom, že soudkyně má pocit a snahu vedlejší účastnici neuškodit a že spolu mají kolegiální vztah.
3. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") svým napadeným usnesením rozhodl, že uvedená soudkyně není vyloučena z projednání dané věci, protože nezjistil, že uvedená soudkyně má s vedlejší účastnicí tvrzený kolegiální vztah. Samotná skutečnost, že je vedlejší účastnice zapsaná na seznamu tlumočníků, a proto u okresního soudu příležitostně vystupuje, nezakládá jejich vzájemnou hospodářskou závislost. Nadto ani krajský soud nezjistil, že vedlejší účastnice vystupovala v jakémkoli řízení, ve kterém uvedená soudkyně rozhodovala. Uvedená soudkyně se vyjádřila tak, že se necítí být podjatá. Krajský soud stěžovatelku poučil, že proti napadenému usnesení nejsou žádné opravné prostředky přípustné.
4. Řízení o podaném dovolání stěžovatelky proti napadenému usnesení krajského soudu Nejvyšší soud zastavil svým napadeným usnesením pro chybějící podmínku funkční příslušnosti. Uvedl, že rozhodnutí o vyloučení soudce přísluší nadřízenému soudu, což nelze zaměňovat s pojmem "odvolací soud" uvedeným v §236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Rozhoduje-li krajský soud o námitce podjatosti soudce okresního soudu, nejde o "odvolací soud" ve smyslu uvedeného ustanovení. Dovolání proti němu o. s. ř. nepřipouští, a není proto splněna podmínka funkční příslušnosti Nejvyššího soudu pro rozhodnutí o stěžovatelčině dovolání.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka brojí proti závěru krajského soudu o nepodjatosti uvedené soudkyně. Namítá, že krajský soud rozhodl v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu [s odkazem na nálezy sp. zn. I. ÚS 167/94 ze dne 27. 11. 1996 (N 127/6 SbNU 429), sp. zn. II. ÚS 105/01 ze dne 3. 7. 2001 (N 98/23 SbNU 11) a sp. zn. I. ÚS 1811/14 ze dne 27. 5. 2015 (N 100/77 SbNU 491), bod 20; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz] a Evropského soudu pro lidská práva (s odkazem na rozsudky ve věci Saraiva de Carvalho proti Portugalsku ze dne 22. 4. 1994 č. 15651/89, a ve věci Gautrin a další proti Francii ze dne 20. 5. 1998 č. 38/1997/822/1025-1028), neboť nedostatečně posoudil tvrzenou podjatost soudkyně v objektivní rovině. Stěžovatelka tvrdí, že pochybnosti o nepodjatosti soudce existují při jakémkoli trvajícím nebo dlouhodobě opakujícím se vztahu mezi ním a účastníkem řízení. Vztah mezi vedlejší účastnicí a uvedenou soudkyní je obdobný vztahu pracovnímu, neboť vedlejší účastnice od okresního soudu dlouhodobě a opakovaně získává odměnu za tlumočnické úkony. To stěžovatelka dokládá počtem provedených tlumočnických úkonů vedlejší účastnice pro okresní soud. Objektivně proto existuje pochybnost o tom, zda uvedená soudkyně nemá snahu vedlejší účastnici neuškodit a zda mezi nimi není kolegiální vztah.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. V části směřující proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu byla ústavní stížnost podána včas a je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). To neplatí pro část ústavní stížnosti směřující proti napadenému usnesení krajského soudu; v této části je podána opožděně.
7. Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu dále platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě dvou měsíců od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
8. Pro hodnocení části ústavní stížnosti směřující proti napadenému usnesení krajského soudu je určující, že Nejvyšší soud řízení o dovolání zastavil, aniž by toto rozhodnutí bylo závislé na jeho uvážení. Nejde proto o situaci předvídanou §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu a lhůta k podání ústavní stížnosti počala běžet dnem následujícím po doručení napadeného usnesení krajského soudu. Ústavní soud dotazem u okresního soudu zjistil, že stěžovatelce bylo napadené usnesení krajského soudu doručeno dne 18. 11. 2019, ústavní stížnost byla Ústavnímu soudu doručena dne 20. 5. 2020, tedy téměř 6 měsíců po počátku běhu lhůty k jejímu podání. Podání dovolání, které občanský soudní řád proti rozhodnutí nadřízeného soudu o námitce podjatosti stěžovatelky nepřipouští, proto bylo procesní chybou, která ve svém důsledku vedla ke zmeškání lhůty pro podání ústavní stížnosti.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti v její zbývající části směřující proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně na přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za řádně vedené. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
11. V prvé řadě je nutno uvést, že ústavní stížnost stěžovatelky postrádá jakoukoli argumentaci mířící proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu, resp. způsobu, jakým rozhodl v řízení o jejím dovolání. Sám Ústavní soud neshledal žádné ústavněprávní deficity napadeného unesení či řízení jemu předcházejícího. Nejvyšší soud vyhověl ústavním kritériím kladeným na odůvodnění rozhodnutí. Neomezil se na pouhý odkaz na zákonná ustanovení a ve stručném odůvodnění nastínil rovněž právní úvahu, která jej vedla k zastavení řízení. Závěry napadeného usnesení Nejvyššího soudu odpovídají jeho ustálené rozhodovací praxi (srov. např. usnesení ze dne 25. 4. 2017 sp. zn. 28 Cdo 4203/2015, ze dne 29. 11. 2018 č. j. 22 Cdo 4425/2018-83 či ze dne 28. 1. 2020 č. j. 30 Cdo 1013/2019-79). Napadené usnesení Nejvyššího soudu neodporuje žádné z ústavních kautel řádně vedeného soudní řízení podle hlavy páté Listiny.
12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud usnesením ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení v části směřující proti napadenému usnesení krajského soudu podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako opožděnou a v části směřující proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. července 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu