ECLI:CZ:US:2020:4.US.1599.20.1
sp. zn. IV. ÚS 1599/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky P. F., zastoupené Mgr. Jiřím Filípkem, advokátem, sídlem Čsl. armády 2112/56, Most, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. dubna 2020 č. j. 6 Tdo 304/2020-527, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. listopadu 2019 č. j. 4 To 252/2019-371 a rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 3. září 2019 č. j. 3 T 112/2019-252, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Frýdku-Místku, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Okresního státního zastupitelství ve Frýdku-Místku, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1, odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku (dále jen "okresní soud") byla stěžovatelka uznána vinnou přečinem pomluvy podle §184 odst. 1, 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), za což byla odsouzena podle §184 odst. 2 trestního zákoníku za použití §67 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, §68 odst. 1, odst. 2, odst. 3 a odst. 5 trestního zákoníku k peněžitému trestu v počtu sto denních sazeb, přičemž jedna denní sazba činí 500 Kč, tj. celkem 50 000 Kč. Podle §69 odst. 1 trestního zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody ve výměře pěti měsíců. Podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), jí byla současně uložena povinnost zaplatit na náhradě nemajetkové újmy poškozenému B. L., částku ve výši 40 000 Kč. Se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy byl poškozený podle §229 odst. 2 trestního řádu odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Na základě odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem podle §258 odst. 1 písm. b), d) trestního řádu rozsudek okresního soudu zrušil v celém rozsahu a s přihlédnutím k §259 odst. 3 trestního řádu znovu uznal stěžovatelku vinnou přečinem pomluvy podle §184 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku, za což jí uložil podle §184 odst. 2 trestního zákoníku za použití §67 odst. 2 písm. b), odst. 3 trestního zákoníku, §68 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku peněžitý trest v počtu sto denních sazeb, přičemž jedna denní sazba činí 500 Kč, tj. celkem 50 000 Kč. Podle §69 odst. 1 trestního zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody ve výměře pěti měsíců. Podle §228 odst. 1 trestního řádu byla stěžovatelce současně uložena povinnost zaplatit na náhradě nemajetkové újmy poškozenému B. L., částku ve výši 40 000 Kč, přičemž se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy byl poškozený podle §229 odst. 2 trestního řádu odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Dovolání stěžovatelky proti rozsudku krajského soudu Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že od počátku trestního řízení spáchání daného trestného činu popírá a že v žádné etapě soudního řízení nebyl proveden zásadní důkaz, který by nepochybně prokázal, zda sporné profily, resp. zveřejňování sporných informací, prováděla právě ona či nikoliv. Je přesvědčena, že celé obvinění, obžaloba i odsouzení jsou postaveny na neprokázaném předpokladu, že zastává-li vyhraněné osobní postoje a názory na poškozeného a jeho konání, je automaticky i autorkou příslušných profilů. Tvrdí, že žádný z rozsudků neobsahuje odůvodnění, proč nebyl proveden znalecký posudek z oboru kybernetiky, a v trestním spisu neexistuje žádný důkaz o tom, jak profily vypadaly a zda vůbec existovaly. K tomu odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2001 sp. zn. IV. ÚS 463/2000 [pozn. (N 122/23 SbNU 191), veřejně dostupný na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde odkazovaná], ve kterém Ústavní soud konstatoval, že zásadám spravedlivého procesu je nutno rozumět tak, že účastníkovi musí být dána možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům a k věci samé, ale také označit a navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné.
6. V další části ústavní stížnosti stěžovatelka poukazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2001 sp. zn. III. ÚS 502/2000 (pozn. N 50/21 SbNU 433) a ze dne 13. 5. 1998 sp. zn. IV. ÚS 36/98 (pozn. N 54/11 SbNU 43) týkající se zavinění. Má za to, že v řízení nebyl proveden základní důkaz k zavinění, tj. znalecký posudek z oboru kybernetiky, a zdůrazňuje zásadu "bez zavinění není trestný čin". Závěr o úmyslném zavinění je podle ní vzhledem k nedostatečnému odůvodnění soudních rozhodnutí nepřezkoumatelný a v rozporu se zásadou "in dubio pro reo", k čemuž cituje četné pasáže z judikatury Ústavního soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu a rozsudku krajského soudu je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario). Proti rozsudku okresního soudu však ústavní stížnost přípustná není a toto rozhodnutí není předmětem přezkumu, jelikož již bylo v celém rozsahu zrušeno krajským soudem.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
9. V nyní posuzované věci stěžovatelka uplatněnými námitkami brojí výlučně proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů. K tomu považuje Ústavní soud za vhodné připomenout, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, ale jde o zvláštní řízení, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu zásadně není přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. V řízení o ústavní stížnosti se tedy nelze domáhat zpochybnění obecnými soudy učiněných skutkových zjištění a závěrů, a to včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Pouze obecný soud hodnotí provedené důkazy podle svého uvážení v souladu s trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede-li, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy.
10. Předně je třeba konstatovat, že stěžovatelka ve své ústavní stížnosti převážně opakuje svoji obhajobu, kterou již uplatňovala v řízení před obecnými soudy, spáchání vytýkaného jednání popírá a snaží se o to, aby Ústavní soud sám znovu její vinu posoudil. K tomu však Ústavní soud povolán není.
11. V podrobnostech odkazuje Ústavní soud na odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, ze kterých nelze dovodit, že by soudy rekonstruovaly ve výroku popsaný skutkový děj na základě neobjektivního a nekritického hodnocení důkazů či na základě ničím nepodložených domněnek a spekulací. Jejich úvahám, v jejichž rámci vysvětlily i důvody, pro něž odmítly snahy stěžovatelky o prosazení vlastní verze skutkového děje, nelze naopak nic vytknout.
12. Okresní soud dospěl na základě provedeného dokazování k závěru, že byl zjištěn skutkový stav věci, o kterém nejsou důvodné pochybnosti, a z takto zjištěného skutkového stavu vycházel. Krajský soud přezkoumal zákonnost a odůvodněnost všech výroků napadeného rozsudku, jakož i správnost postupu řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že (vyjma drobných pochybení ohledně určení doby páchání dané trestné činnosti a vymezení zákonných ustanovení ve výroku o trestu, která napravil) okresní soud se správně, logicky a přesvědčivě vypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, přičemž velmi podrobně a nadstandartním způsobem rozvedl, jaké důkazy provedl, jak je hodnotil a k jakým skutkovým a právním závěrům dospěl. Plně tak podle krajského soudu dostál svým povinnostem ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 trestního řádu, přičemž odůvodnění jeho rozhodnutí odpovídá kritériím uvedeným v §125 odst. 1 trestního řádu. Krajský soud zdůraznil, že těžištěm odvolání stěžovatelky byla argumentace, že předmětné příspěvky na internetu nezveřejňovala a jde o jakési "spiknutí" s cílem ji poškodit. Krajský soud však ve shodě s okresním soudem neměl na základě učiněných skutkových zjištění žádné pochybnosti o vině stěžovatelky. Zdůraznil, že je usvědčována nejen svědkyní J. G., ale zejména také svou vlastní výpovědí a řadou písemných podání, resp. že při své obhajobě, a to i v průběhu odvolacího řízení, pokračovala v útocích na poškozeného B. L. a dokonce přitom užívala obdobné výrazy i slovní spojení, a ve svých podáních dokládala často totožné fotografie a písemnosti. Z uvedených důvodů a vzhledem k jednoznačné důkazní situaci krajský soud zamítl jako nadbytečné návrhy stěžovatelky na doplnění dokazování v tomto směru.
13. Ústavní soud nemá také žádné výhrady k odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu, který dovolání stěžovatelky odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu, nebyl-li jím shledán žádný z uplatněných důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) a g) trestního řádu, ani nebyla shledána žádná závažná procesní vada, která by měla za následek porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelky na spravedlivý proces.
14. Porušení práv stěžovatelky nemůže být založeno na faktu, že rozhodující obecné soudy rozhodly jinak či vyvodily z provedených důkazů jiné závěry, než si stěžovatelka představovala. Stěžovatelka v ústavní stížnosti pouze relativizuje rozhodnutí obecných soudů a vyslovuje svůj nesouhlas s nimi, i když skutková zjištění mají odpovídající obsahový podklad v provedeném dokazování. Podobné námitky Ústavní soud považuje jen za pouhou polemiku, která není způsobilá založit důvodnost ústavní stížnosti. Nic tak nesvědčí o stěžovatelkou tvrzených zásazích do jejích základních práv. Obecné soudy učinily jednoznačný závěr o naplnění skutkové podstaty souzeného trestného činu, postupovaly přitom v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a úplně odůvodnily. Opakovat na tomto místě podrobný souhrn všech usvědčujících důkazů považuje Ústavní soud za nadbytečné.
15. Za pravdu nelze dát stěžovatelce ani v tom jejím mínění, že soudy při hodnocení důkazů nepostupovaly v souladu s pravidlem in dubio pro reo, které vychází z principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny) a vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno. Obsahem tohoto pravidla pak je, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti o skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného [srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2009 sp. zn. II. ÚS 1975/08 (N 7/52 SbNU 73) nebo nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2010 sp. zn. III. ÚS 1624/09 (N 43/56 SbNU 479)]. Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení tedy vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla "prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost" [nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)].
16. Zároveň však Ústavní soud zdůrazňuje, že dospěje-li soud po vyhodnocení důkazní situace k závěru, že některé důkazy jsou pravdivé, že jejich věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo, neboť soud tyto pochybnosti nemá. Tak tomu bylo i v případě stěžovatelky. Ústavní soud neshledal žádné skutečnosti svědčící o tom, že by průběh dokazování před obecnými soudy, stejně jako hodnocení provedených důkazů, neslo znaky jednostrannosti či tendenčnosti. Naopak, obecné soudy přesvědčivě vyložily, na základě jakých skutečností (důkazů) dospěly k učiněným skutkovým a právním závěrům. Odůvodnění napadených rozhodnutí přitom tvoří jednotný celek svědčící o vině stěžovatelky, přičemž Ústavní soud s ohledem na svoje shora popsané ústavněprávní vymezení neshledává důvod, pro který by měl učiněné skutkové závěry zpochybňovat.
17. Ústavní soud považuje argumentaci soudů rozvedenou v jejich napadených rozhodnutích za ústavně souladnou a srozumitelnou. Soudy rozhodovaly v souladu s ustanoveními Listiny, jejich rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
18. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
19. Ohledně ústavní stížností napadeného usnesení okresního soudu Ústavní soud shledal, že toto již bylo krajským soudem zrušeno, a proto k rozhodování o jeho ústavnosti není Ústavní soud příslušný. Proto Ústavnímu soudu nezbylo, než v části, ve které stěžovatelka navrhovala, aby Ústavní soud zrušil i toto rozhodnutí, ústavní stížnost odmítnout podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. září 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu