ECLI:CZ:US:2020:4.US.1808.20.1
sp. zn. IV. ÚS 1808/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele V. M., zastoupeného Mgr. PhDr. Petrem Fojtíčkem, advokátem, sídlem Mečířova 1243/3, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. února 2020 sp. zn. 4 Tdo 104/2020, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. července 2019 sp. zn. 3 To 183/2019 a rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 27. února 2019 sp. zn. 30 T 57/2018, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu Brno-venkov, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Okresního státního zastupitelství Brno-venkov, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod zakotvených v čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Okresní soud Brno-venkov (dále jen "okresní soud") shora uvedeným rozsudkem stěžovatele uznal vinným ze spáchání přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), když poškozenému způsobil zranění, a to natažení krční páteře, oděrky a tečkovité krvácení na sliznici tváře, otlaky na přední a levé ploše krku a překrvení spojivek s omezením v obvyklém způsobu života po dobu 18 dní, a odsoudil jej podle §146 odst. 1 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon mu podle §81 odst. 1 trestního zákoníku a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců.
3. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") nadepsaným usnesením odvolání stěžovatele podané proti uvedenému rozsudku okresního soudu podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), jako nedůvodné zamítl.
4. Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu, odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Podle stěžovatele z provedených důkazů nevyplývá, že se trestného činu dopustil. Došly-li obecné soudy k opačnému závěru, učinily jej v rozporu s provedeným dokazováním a z něj vyplývajícími skutkovými zjištěními. Soudy tudíž nevzaly v potaz pravidlo in dubio pro reo.
6. Stěžovatel namítá, že Generální inspekce bezpečnostních sborů "zmařila" získání důkazu prostřednictvím lokalizace mobilního telefonu, že poškozený nebyl omezený na běžném způsobu života, a dokonce vystupoval se svou punkovou kapelou v zahraničí. Stěžovatel připomíná, že se domáhal vyhotovení znaleckého posudku ke zjištění svého zdravotního stavu (ruptura menisku), čímž by prokázal omezené možnosti spáchat předmětný skutek, avšak tento důkazní návrh soudy zamítly. Soudy zamítly rovněž jeho návrh, aby byly na monitoru zvětšeně, barevně a v maximální kvalitě zobrazeny digitální fotografie pořízené policisty přivolanými k poškozenému. Tím by bylo prokázáno, že poškozený neměl po údajném napadení jakákoli viditelná zranění. Stěžovatel vyslovuje podezření, že zranění zřetelná u lékaře nevznikla v příčinné souvislosti s údajným konfliktem, ale jiným způsobem a později.
7. Stěžovatel spatřuje ve způsobu vedení trestního řízení diskriminaci své osoby coby policisty, přičemž jiný srovnatelný případ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 1. 2019 sp. zn. I. ÚS 4145/18, všechna rozhodnutí jsou dostupná rovněž na http://nalus.usoud.cz) byl posuzován v přestupkovém řízení.
8. Dále stěžovatel zpochybňuje jednotlivé důkazní prostředky, z nichž obecné soudy vycházely.
9. Podle stěžovatele soudy přehlížely celou řadu rozporů mezi výpověďmi nezletilé svědkyně a poškozeného o způsobu provedení fyzického útoku. Nezletilá svědkyně a poškozený na straně jedné a svědkyně R. S. označili odlišnou část ředitelny, kde mělo k napadení dojít. Poškozený s nezletilou svědkyní přitom ještě před příjezdem policistů hovořil o samotě a mohl ji ovlivnit. Okresní soud při provádění důkazu výpovědí nezletilé svědkyně přečtením protokolu o svědecké výpovědi s ohledem na význam důkazu, který mu přikládal, dostatečným způsobem nevyvážil znevýhodnění spočívající v nemožnosti obhajobě klást nezletilé svědkyni otázky.
10. Stěžovatel posléze upozorňuje na posudek soudního znalce MUDr. Milana Votavy, podle kterého překrvení spojivek poškozeného mohlo být způsobeno i jinak než fyzickým napadením, například zánětem. Soudní znalec dal najevo, že na předložených fotografiích poškozeného nejsou patrné otlaky po škrcení na tváři či krku a že vznik napřímené krční lordózy mohl mít příčiny nesouvisející s údajným napadením.
11. Krajský soud se nevypořádal s jeho námitkami a návrhy na doplnění dokazování obsaženými v odvolání. Stěžovatel uvádí, že trpí bolestmi kolene způsobenými rupturou menisku, a proto krajskému soudu navrhl, aby nařídil vyhotovení znaleckého posudku, z něhož by mělo být patrné, že poškozeného napadnout nemohl. Krajský soud však tento důkazní návrh bez adekvátního odůvodnění zamítl a shodně rozhodl i o návrzích na doplnění dokazování o svědeckou výpověď stěžovatelovy manželky a policistů, kteří byli přivoláni na místo konfliktu. Nadbytečným též shledal doplnění dokazování o revizní znalecký posudek, který by objasnil příčiny napřímené krční lordózy poškozeného.
12. Závěrem stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud neprovedl navržené důkazy (lokalizace telefonu poškozeného, znalecký posudek hodnotící natržení menisku stěžovatele a související omezení pohyblivosti, výslech manželky stěžovatele, doplnění znaleckého posudku MUDr. Milana Votavy o příčinách napřímené krční lordózy poškozeného, výslech policistů zasahujících na místě údajného napadení, videozáznam výslechu nezletilé svědkyně, výslech dalšího konkretizovaného žáka školy a rozhodnutí o přestupcích proti občanskému soužití spáchaných poškozeným). Nejvyššímu soudu stěžovatel dále vytýká, že se nezabýval důkazy vyplývajícími ze spisu (zejména fotodokumentací, výpověďmi svědků a soudního znalce MUDr. Votavy). Podle stěžovatele jde i potud o diskriminaci jeho osoby.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
13. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
14. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
15. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o posouzení, zda se soudy nedopustily pochybení způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní následky, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny, ve spojení s čl. 8 odst. 2 Listiny.
16. Ústavním soudem bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; deficit takového adekvátního posouzení se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
17. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto postačuje odkaz na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí.
18. V rovině konkrétní, resp. v jednotlivostech a stěžovateli již jen na vysvětlenou, lze doplnit následující závěry.
19. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů rozhodujícími soudy. Dané oblasti patří do kompetenční sféry nezávislých soudů a Ústavní soud, který není součástí jejich soustavy, zasahuje do jejich pravomoci zcela výjimečně, a to při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. Uplatňuje-li stěžovatel výtky skutkového původu, Ústavní soud připomíná, že ve své dosavadní judikatuře formuloval celkem tři oblasti, v nichž pochybení v průběhu dokazování před obecnými soudy nabývají takové intenzity, že je nezbytný jeho kasační zásah z důvodu ochrany dotčených základních práv a svobod.
20. První skupinu případů, v nichž Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)].
21. V souvislosti s touto kategorií důkazních vad stěžovatel namítá, že "nemohl klást" nezletilé svědkyni otázky.
22. Ústavní soud se ve své dosavadní rozhodovací praxi právem obviněného vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě zabýval v řadě svých rozhodnutí [srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2003 sp. zn. II. ÚS 662/01 (N 37/29 SbNU 319), ze dne 18. 6. 2003 sp. zn. IV. ÚS 558/02 (N 95/30 SbNU 391), ze dne 17. 12. 2007 sp. zn. I. ÚS 375/06 (N 225/47 SbNU 951) či ze dne 23. 2. 2015 sp. zn. I. ÚS 2852/14 (N 43/76 SbNU 591) a ze dne 7. 11. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2867/16 (N 204/87 SbNU 341)]. Jak je z označených rozhodnutí zřejmé, Ústavní soud při posuzování otázky, zda nedošlo k zásahu do uvedeného práva obviněného, vždy vychází z principů formulovaných rozhodovací praxí Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"). Z té se podává, že čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy zakotvuje právo obviněného na to, aby všechny důkazy v jeho neprospěch byly zásadně prováděny v jeho přítomnosti a při veřejném jednání při zohlednění protiargumentů obviněného (tedy tak, aby byla zajištěna kontradiktornost řízení).
23. Z těchto principů existují výjimky, při jejich výkladu je však třeba postupovat restriktivně a umožnit co nejširší zachování práv obhajoby. Zpravidla tak obviněnému musí být poskytnuta dostatečná možnost, aby zpochybnil výpověď svědka a kladl mu otázky, buď v okamžiku, kdy svědek vypovídá, nebo v pozdější fázi řízení (srov. rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Al-Khawaja a Tahery v. Spojené království ze dne 15. 12. 2011, stížnost č. 26766/05 a 22228/06, bod 118). Nutno doplnit, že z těchto principů vychází i rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015 sp. zn. 8 Tdo 235/2015, uveřejněné pod č. 16/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, či ze dne 10. 12. 2014 sp. zn. 5 Tdo 1284/2014 a ze dne 12. 4. 2017 sp. zn. 8 Tdo 428/2017).
24. Stěžovatel nezpochybňuje, že protokol o výpovědi nezletilé svědkyně byl u hlavního líčení (slovy krajského soudu) "se souhlasem stran" přečten (srov. §211 odst. 1 trestního řádu; srov. §102 odst. 2 věta druhá trestního řádu). Stěžovatelova námitka, že "nemohl vyslechnout" nezletilou svědkyni, si jistým způsobem protiřečí s postupem obhajoby, která dokonce "dala souhlas" se čtením její výpovědi, namísto trvání na jejím opakovaném vyslechnutí - prostřednictvím orgánu činného v trestním řízení (srov. novelu trestního řádu povedenou zákonem č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů) - v dalším řízení (§102 trestního řádu).
25. Nejvyšší soud výstižně konstatoval, že úvod výslechu nezletilé svědkyně, kdy vyšetřovatelka poučila nezletilou, že si budou povídat o "fyzickém napadení pana ředitele školy", se může jevit jako poněkud ne zcela vhodný, avšak nelze pominout věk nezletilé svědkyně (9 let) a že jí muselo být vzhledem k jejímu věku objasněno, čeho se bude její výslech týkat, takže v daném případě šlo pouze o upřesnění toho, o čem vyšetřovatelka bude s nezletilou hovořit, nikoliv o návodnou otázku. Navíc poznatek, že nezletilá svědkyně viděla napadení poškozeného, vyplývá dle závěrů soudů též z dalších svědeckých výpovědí (bod 15., str. 11 rozsudku okresního soudu a bod 6., str. 3-4 usnesení krajského soudu).
26. Druhou skupinou pochybení soudů v oblasti dokazování jsou případy tzv. opomenutých důkazů [srov. např. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. Ve své ustálené judikatuře [srov. kupř. nález ze dne 24. 2. 2005 sp. zn. IV. ÚS 251/04 (N 34/36 SbNU 379)] Ústavní soud konstantně zastává názor, že zákonem předepsanému postupu nalézání práva (zásadám řádného procesu) vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - nevyhoví-li jim - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, popř. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal; jestliže tak obecný soud neučiní nebo učiní nedostatečně, dochází při jeho rozhodování nejen k vadám spočívajícím v porušení obecných procesních předpisů, ale současně soud postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny (především čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2). Takzvané opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud bez adekvátního odůvodnění nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho neústavnost.
27. Konečně třetí skupinu tzv. kvalifikovaných vad důkazního řízení představují situace, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení tedy dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování.
28. Posledně uvedeným dvěma kategoriím vad důkazního řízení se stěžovatel míní přiblížit kritikou, že soudy své závěry učinily, aniž by doplnily dokazování podle jeho důkazních návrhů či objektivně zhodnotily již provedené důkazy.
29. Ústavní soud připomíná, že je zejména povinen zkoumat, zda řízení jako celek vyhovuje kautelám řádného procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. V posuzovaném případě dospěl k závěru, že tomu tak bylo, neboť v postupu soudů neshledal pochybení, jež by byla, byť ve svém souhrnu, způsobilá změnit výsledek trestního řízení vedeného proti stěžovateli.
30. Okresní soud zamítl návrh stěžovatele na znalecké posouzení své osoby znalcem ortopedem z důvodu nadbytečnosti. Následně v odvolacím řízení stěžovatel navrhl provedení řady důkazů, přičemž u veřejného zasedání bylo jako listinný důkaz konstatováno vyjádření soudního znalce MUDr. Luďka Žmolíka a ohledně ostatních navrhovaných důkazů krajský soud rozhodl, že podle §216 trestního řádu nebudou pro nadbytečnost provedeny. Zamítnutí provedení těchto důkazů krajský soud ve svém usnesení řádně odůvodnil (str. 4, bod 6. usnesení krajského soudu).
31. Nevýstižná je i stěžovatelova kritika, že Nejvyšší soud jeho důkazní návrhy opomenul. Nutno podotknout, že k provádění důkazů před Nejvyšším soudem dochází zcela výjimečně, neboť těžiště dokazování spočívá v řízení před soudy prvního a druhého stupně, kde jsou zároveň uplatňovány základní zásady trestního řízení, upravené zejména v §2 trestního řádu. S přihlédnutím k podstatě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu navíc Nejvyšší soud nepřezkoumává správnost a úplnost provedeného dokazování ani hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů, resp. k takovému přezkumu přistupuje zcela výjimečně. Nejvyšší soud přitom může provádět důkazy jen v rozsahu nezbytném k tomu, aby mohl spolehlivě rozhodnout o dovolání. Postupem podle §265r odst. 7 trestního řádu se nelze domáhat odstranění nedostatků ve skutkových zjištěních, případně přehodnocení provedených důkazů, jak činil stěžovatel.
32. Obecné soudy dospěly k závěru, že výpověď poškozeného o průběhu konfliktu nestojí osamoceně, je podporována výpovědí nezletilé svědkyně a její matky, jakož i výpovědí svědkyň K. P., R. S., Mgr. H. M. R. a K. P., přičemž s těmito výpověďmi koresponduje obsah lékařských zpráv, znaleckého posudku oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství vypracovaného MUDr. Milanem Votavou a listin pojišťovny Kooperativa o ohlášení pojistné události.
33. Ústavní soud neshledává ústavněprávně relevantní pochybení ani v rovině hodnocení posudku a následné výpovědi znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, MUDr. Milana Votavy, který potvrdil, že zranění mohla vzniknout tak, jak uvedl poškozený, když zejména uvedl, že otlaky na ploše krku mohly vzniknout tlakem horní končetiny při úchopu za krk do tzv. kravaty (což koresponduje s výpovědí poškozeného), přičemž při tomto úchopu mohlo dojít k překrvení spojivek a k natažení krční páteře. Z pohledu námitek stěžovatele podle obecných soudů rovněž nelze přehlédnout, že soudní znalec uvedl, že v lékařských zprávách nebyly popsány jakékoliv degenerativní změny páteře poškozeného, oproti tvrzení stěžovatele, že zranění mohla být způsobena sedavým zaměstnáním a degenerativními změnami páteře, přičemž zranění páteře bylo zjištěno objektivně provedeným vyšetřením v den napadení. Znalec konstatoval, že zjištěná zranění neodpovídají průběhu děje popisovaným stěžovatelem, neboť ke všem uvedeným zraněním nemohlo dojít pouhým odstrčením poškozeného, jak tvrdil stěžovatel. Podle obecných soudů na závěrech znalce MUDr. Milana Votavy nemůže nic změnit ani vyjádření soudního znalce MUDr. Luďka Žmolíka předložené stěžovatelem, neboť znalec MUDr. Luděk Žmolík se nevyjadřoval ke konkrétnímu poranění poškozeného, jeho vyjádření bylo zcela obecné, navíc znalec MUDr. Milan Votava ani netvrdil opak a současně své závěry i u hlavního líčení náležitě vysvětlil.
34. Obecné soudy se ústavněprávně akceptovatelným způsobem vypořádaly se stěžovatelovou obhajobou o nevěrohodnosti výpovědi nezletilé svědkyně. Zdůraznily, že její výpověď potvrzuje svědkyně S., která uvedla, že nezletilá svědkyně z ředitelny utekla a schovala se za zeď třídy, což svědčí nepochybně o jejím rozrušení. Výpověď nezletilé svědkyně potvrdila i její matka, která nebyla nijak na konfliktu účastna a na rozdíl od dalších svědků neměla k žádnému ze zúčastněných nějaký vztah, ať již pozitivní či negativní. Tato svědkyně vypověděla, že nezletilá byla rozrušená a že se jí svěřila, že slyšela křičet ředitele (poškozeného) o pomoc, že tento byl na zemi a nad ním byl stěžovatel, což je zcela v rozporu s tvrzením stěžovatele o průběhu konfliktu.
35. Uvedený důkazní rozsah, jakož i provedené hodnocení obsahu důkazů považuje Ústavní soud za přijatelné. Není tedy jakéhokoli podkladu ani pro závěr, že soudy nedostály požadavkům plynoucím ze zásady presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny) a z ní vyplývajícího pravidla in dubio pro reo. Ústavní soud ani nezjistil, že by obecné soudy nerespektovaly zásadu subsidiarity trestní represe; ve vztahu k této zásadě lze uvést, že z popsaných okolností je zřejmé, že jednání stěžovatele nijak nevybočuje z běžných případů trestných činů, pro které byl odsouzen, a rozhodně nejde o případ, který by byl výjimečný svou nízkou společenskou škodlivostí a svým charakterem natolik atypický, že jej zákonodárce nemohl předpokládat.
36. Stěžovatel ústavní stížností napadl i usnesení Nejvyššího soudu, avšak důvody, proč je pokládá za neústavní, s již výše vypořádanými výjimkami neuvedl, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Přestože Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu, zabýval se také otázkou, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, avšak ani takové porušení Nejvyšší soud neshledal. Odůvodnění jeho usnesení je logické, jeho závěry mají oporu v provedených důkazech a neodporují žádné z ústavních kautel řádně vedeného soudního řízení podle hlavy páté Listiny. Na tyto závěry lze tedy v podrobnostech odkázat.
37. Ústavní soud nepřisvědčil ani další námitce stěžovatele o diskriminaci proti jinému obviněnému v odlišné trestní věci. Poté, co nenalezl ústavně relevantní deficity ve výše zmiňovaných postupech, nelze diskriminaci stěžovatele spatřovat v jím tvrzené nerovnosti ve srovnání s další rozhodovací praxí orgánů činných v trestním řízení. Takovéto srovnání není předmětem řízení před Ústavním soudem v dané věci a Ústavní soud v něm není oprávněn posuzovat a přezkoumávat stěžovatelem uváděný případ.
38. Na základě uvedeného Ústavní soud uzavírá, že výše předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a aplikace práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
39. Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod prokázat nezdařilo. Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. srpna 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu