ECLI:CZ:NS:2017:8.TDO.428.2017.1
sp. zn. 8 Tdo 428/2017-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 4. 2017 o dovolání obviněného L. Ž., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 10. 2016, sp. zn. 5 To 352/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově pod sp. zn. 101 T 291/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného L. Ž. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 22. 8. 2016, sp. zn. 101 T 291/2014, byl obviněný L. Ž. uznán vinným zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, kterého se dopustil skutkem popsaným tak, že
v blíže nezjištěné době od 12.00 hodin do 14.30 hodin dne 2. 8. 2014 v H.-Š., okres K., v parku na ulici B. N., poblíž večerky Domino, vedeni shodným záměrem, v době, kdy již byl na L. Ž. u Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově podán dne 29. 7. 2014 pod sp. zn. 11 ZK 357/2014, návrh na potrestání pro přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, v němž M. B., vystupovala jako poškozená a zároveň svědek, nejprve obviněný L. Ž. sám přistoupil k M. B., která seděla v parku a začal jí vyhrožovat slovy „to stáhneš, ty kurvo, nebo uvidíš, co se s tebou bude dít, Š. ti bude malý, já tě zabiju, budeš ležet v krvi, budeš kouřit všem čuráky a mně nejvíc“, a tyto výhrůžky umocňoval opakovanými náznaky úderů zaťatou pěstí směřujícími na její obličej, následně ji opakovaně urážel vulgárními výrazy, přičemž v průběhu toho přistoupila k M. B. již odsouzená P. R., družka obviněného L. Ž., a rovněž ji začala vulgárně napadat a vyhrožovat, poté oba odešli, načež krátce nato se P. R. k M. B. opět vrátila a začala jí vyhrožovat, aby oznámení stáhla nebo že jinak uvidí, co s ní bude, a když se M. B. pokusila odejít, znovu jí vyhrožovala, že jí otříská hlavu o strom a že ji dobije jako koně, následně ji nejméně třikrát udeřila pěstí do hlavy a tahala za vlasy s tím, že bude tady, že ji zabije, poté M. B. ze strachu utekla.
2. Za tento zločin byl obviněný odsouzen podle §175 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců nepodmíněně, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
3. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací usnesením ze dne 31. 10. 2016, sp. zn. 5 To 352/2016, odvolání obviněného podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce z důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. dovolání. Soudům vytkl, že byl uznán vinným pouze na podkladě výpovědi poškozené M. B., která však zemřela již v průběhu přípravného řízení dne 14. 10. 2014, a tudíž ji nebylo možné vyslechnout před soudem v hlavním líčení. Tím byla obviněnému odňata možnost být s její výpovědí konfrontován, klást jí otázky a kontradiktorním způsobem ji vyslechnout, čímž bylo porušeno jeho právo podle článku 6 odst. 3 písm. d) Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a nebyla dodržena rovnost účastníků řízení ve smyslu článku 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dál jen „Listina“). Ačkoli nešlo o důsledek pochybení orgánů činných v trestním řízení, ale o objektivní skutečnost spočívající v úmrtí svědkyně, byla narušena potřebná rovnováha procesu. Měl být proto kladen větší důraz na jiné důkazy, a to tím spíše, že po určitou dobu proti němu bylo trestní řízení vedeno jako proti uprchlému podle §306 a násl. tr. ř. Ačkoli později byly důkazy za podmínek §306a tr. ř. opakovány, v případě svědecké výpovědi M. B. to již fakticky možné nebylo. K podmínkám, za nichž byla výpověď poškozené čtena, uvedl, že jeho právo mít možnost svědkyni klást otázky nelze plně nahradit ani účastí jeho obhájce při výslechu této poškozené v přípravném řízení, neboť těžiště dokazování spočívá v řízení před soudy.
5. Obviněný soudům vytkl, že své závěry opřely o výpověď svědkyně M. B., aniž by náležitě hodnotily její věrohodnost, když jiné důkazy pro její verzi průběhu skutku nesvědčí, a nikdo jiný v danou chvíli na místě činu přítomen nebyl. Jestliže soud jako podporující důkaz hodnotil výpověď svědkyně N. B., dcery poškozené, ta si při hlavním líčení již na událost nepamatovala, ač šlo o tvrzení zemřelé matky, a teprve na popud soudu přitakala na správnost své výpovědi z přípravného řízení. Touto výpovědí však nepotvrdila výpověď své matky ani to, že se obviněný daného jednání dopustil. Výpověď P. T., který měl incident sledovat z okna svého bytu, avšak později obviněného nijak neidentifikoval, rovněž nepovažoval za dostatečnou pro závěr o své vině.
6. Podle obviněného se soudy k věrohodnosti jmenovaných svědků řádně nevypořádaly s jejich osobami. V té souvislosti poukázal zejména na poškozenou M. B., která trpěla úzkostmi, užívala pravidelně léky na zklidnění, bála se žít ve svém bytě a konzumovala alkohol. Zmínil i nelogičnost jejího chování po činu, neboť zůstávala dále na svém místě v parku a nešla někam do bezpečí nebo nevolala ihned linku 158. Tím, že soudy tyto skutečnosti nezvažovaly, porušily zásady §2 odst. 5, 6 tr. ř., jelikož nepřistoupily k hodnocení důkazů obzvlášť obezřetně a v souladu se zásadou in dubio pro reo . Obviněný v návaznosti na tyto námitky uvedl, že v důsledku vytknutých pochybení došlo k porušení zásad spravedlivého procesu, když především v rozporu s §2 odst. 5 tr. ř. nebyl řádně zjištěn skutkový stav, o němž jsou stále důvodné pochybnosti. Na podporu své argumentace obviněný ocitoval část z nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 533/05, a vyjádřil názor, že za stávající důkazní situace mělo být rozhodnuto v jeho prospěch.
7. Ze všech uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě zrušil a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
8. Nejvyšší státní zastupitelství prostřednictvím u něj působícího státního zástupce Nejvyššímu soudu písemně sdělilo, že po seznámení s obsahem podaného dovolání se k němu s ohledem na povahu v něm uplatněných námitek nebude věcně vyjadřovat.
III. Přípustnost a další formální podmínky dovolání
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dále proto zkoumal, zda obsahuje takové skutečnosti, které naplňují označené důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., neboť napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející lze podrobit věcnému přezkoumání Nejvyšším soudem toliko na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý ze zákonných dovolacích důvodů.
10. Podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. se dovolání podává, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Podle obsahu podaného dovolání a též vzhledem k tomu, že odvolací soud napadený rozsudek ve smyslu §254 odst. 1 tr. ř. věcně přezkoumal, je zřejmé, že obviněný použil uvedený dovolací důvod v jeho druhé alternativě, tzn., že odvolací soud odvolání obviněného považoval za nedůvodné i přesto, že obviněný v předcházejícím řízení shledal vady zakládající dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
11. Dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Ve vztahu ke zjištěnému skutku lze dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení. Tyto nikoliv právní vady, ale nedostatky ve skutkových zjištěních nelze v rámci dovolání vytýkat prostřednictvím žádného důvodu podle §265b tr. ř. [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 369 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)]. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze s odkazem na uvedený dovolací důvod vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“, jímž se rozumí zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
12. Důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění [srov. srovnávací materiál Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 369 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)].
13. Pouze formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů nestačí, neboť důvod dovolání musí být v tomto mimořádném opravném prostředku skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/2003). Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu posuzovaného dovolacího důvodu je zásadně skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, jejž Nejvyšší soud zásadně nemůže měnit [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.].
14. Tato pravidla se neuplatní u výhrad o porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, neboť v takovém případě je na základě článků 4, 90 a 95 Ústavy České republiky vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.]. Tehdy jde o výjimku představovanou zjištěním extrémního nesouladu mezi skutkovým stavem a právním posouzením věci, o nějž by se jednalo tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)].
15. Obviněný v dovolání s odkazem na důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vytýkal, že závěr o jeho vině zločinem vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku spočívá na vadně provedeném dokazování, a dovolával se porušení pravidel spravedlivého procesu. Nejvyšší soud proto i přesto, že tyto nikoliv právní vady nelze v rámci dovolání vytýkat prostřednictvím žádného důvodu podle §265b tr. ř. [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 369 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)], posuzoval důvodnost skutkových výhrad z hlediska shora vymezených ústavně zaručených zásad, a to i když uvedené námitky samy o sobě ve smyslu uvedených zákonných ustanovení by důvodem pro posouzení správnosti těchto skutkových otázek nebyly.
IV. K výhradám obviněného
16. Námitky obviněného se týkaly především způsobu, jakým soud provedl a posuzoval výpověď poškozené M. B., kterou považoval za jediný usvědčující důkaz. Protože tato svědkyně již v průběhu přípravného řízení zemřela, a obviněný ji tudíž před soudem nemohl vyslechnout, považoval to, že soud její výpověď, kterou učinila v přípravném řízení v procesním postavení svědka, pouze přečetl, za porušení zásady kontradiktornosti řízení a rovnosti jeho účastníků, a to i přesto, že při výslechu svědkyně byla přítomna obhájkyně obviněného. Z těchto důvodů se dožadoval zásady in dubio pro reo . Nejvyšší soud uvedená pochybení v přezkoumávaných rozhodnutích neshledal, protože jak v průběhu řízení před soudem, tak i v přípravném řízení byla dodržena všechna pravidla pro řádné objasnění věci bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), a proto se nemohlo jednat o obviněným namítané nedostatky.
17. Z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí a spisového materiálu plyne, že poškozená M. B. byla vyslechnuta v přípravném řízení postavení svědka po řádném poučení poprvé dne 27. 8. 2014 a v této výpovědi popsala průběh posuzované události. U tohoto úkonu byla mimo jiné přítomna obhájkyně obviněného L. Ž., resp. JUDr. Jana Fusková byla na základě substituční plné moci zastoupena Mgr. Markétou Tylečkovou. Poškozená M. B. podle úmrtního listu zemřela dne 14. 10. 2014 (č. l. 117). V průběhu řízení před soudem bylo konáno hlavní líčení dne 6. 1. 2015 a dne 10. 11. 2015 (č. l. 242 až 243), a protože se obviněný nedostavil a jeho pobyt byl neznámý, bylo další konáno v režimu řízení proti uprchlému podle §306 odst. 2 tr. ř. Rozsudek, který soud v nepřítomnosti obviněného a rovněž i nepřítomné tehdy s ním společně stíhané obviněné P. R. pod sp. zn. 101 T 291/2014 vynesl a který byl následně potvrzen Krajským soudem v Ostravě dne 19. 2. 2016, sp. zn. 5 To 20/2016, (č. l. 297 až 304), byl zrušen podle §306a odst. 2 tr. ř. poté, co byl obviněný L. Ž. dne 4. 5. 2016 na základě evropského zatýkacího rozkazu zadržen ve Velké Británii (č. l. 342), eskortován do České republiky (č. l. 356) a požádal o zrušení vydaných, již pravomocných rozhodnutí (č. l. 383). Dne 8. 8. 2016 bylo u Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově opakováno hlavní líčení v přítomnosti obviněného i jeho obhájkyně, při němž byl (mimo jiné důkazy) podle §213 tr. ř. čten úmrtní list poškozené M. B. a podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. i její výpověď z přípravného řízení z č. l. 77 až 79 spisu (č. l. 428 až 430). K tomuto postupu přítomná obhájkyně obviněného, ani sám obviněný nevznesli žádné námitky, naopak se vyjádřili tak, že jde o výpověď, která není pravdivá.
18. Podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. se protokol o výpovědi spoluobžalovaného nebo svědka přečte tehdy, byl-li výslech proveden způsobem odpovídajícím ustanovení tohoto zákona a taková osoba zemřela nebo se stala nezvěstnou, pro dlouhodobý pobyt v cizině nedosažitelnou, nebo onemocněla chorobou, která natrvalo nebo po dohlednou dobu znemožňuje její výslech. Toto ustanovení pamatuje na případy, kdy osobní výslech uvedených osob je znemožněn překážkou, kterou nelze odstranit buď vůbec, nebo jen se značnými potížemi. V těchto případech se nevyžaduje souhlas státního zástupce, obviněného ani jiné strany. Ze všech alternativ, které jsou v tomto ustanovení uvedeny, je případ smrti svědka okolností, které je již do budoucna neměnná, a v jejím důsledku výslech svědka již nikdy nelze uskutečnit. V takovém případě je přečtení jeho výpovědi za podmínek §211 odst. 2 písm. a) tr . ř., kterou před svou smrtí učinil, jediným způsobem, jak jeho svědectví před soudem provést, a to s přihlédnutím k dalším okolnostem, za nichž k povedení výslechu v přípravném řízení došlo. V takovém případě je soud pro případ, že se o takovou výpověď hodlá opřít, povinen zkoumat, zda byla taková výpověď uskutečněna v souladu s právem obviněného na obhajobu, tzn., zda obhájci bylo umožněno zúčastnit se tohoto dřívějšího výslechu svědka, resp. zda byl vyrozuměn o tomto úkonu, a to obzvláště za situace, kdy jde o svědka, jehož výpověď je zásadním usvědčujícím důkazem [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2000, sp. zn. 3 Tz 106/2000 (uveřejněný pod č. 54/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
19. Jedním z důvodů, proč je třeba tyto podmínky dodržet, je nutnost respektovat právo obviněného na spravedlivý proces ve smyslu článku 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy, podle něhož má obviněný právo vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek jako svědků proti sobě. Význam tohoto práva spočívá v tom, že vystupují-li ve věci svědci, kteří obviněného usvědčují, je obviněný nebo jeho obhájce oprávněn klást těmto svědkům otázky, přičemž uvedené právo je respektováno, jestliže v řízení je tato možnost obviněnému nebo jeho obhájci dána alespoň jednou. Toto právo koresponduje i článkem 38 odst. 2 Listiny, podle něhož má každý právo na to, „aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům“ (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. I. ÚS 1860/16).
20. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná podmínky, které musejí být splněny, aby nedošlo k porušení práva obviněného v případě čtení výpovědi nepřítomného svědka. Je vhodné poukázat na rozhodnutí ESLP, který stanovil, že „má-li být před soudem jako důkaz použita výpověď svědka, kterého obviněný nikdy neměl možnost vyslechnout, je třeba postupovat podle principů vyložených v rozsudku velkého senátu ve věci Al-Khawaja a Tahery proti Spojenému království ze dne 15. 12. 2011, stížnost č. 26766/05, tak, jak byly upřesněny v rozsudku velkého senátu ve věci Schatschaschwili proti Německu ze dne 15. 12. 2015 č. 9154/10 [srov. shodně i rozsudek velkého senátu ve věci Blokhin proti Rusku ze dne 23. 3. 2016 č. 47152/06, §201-202, srov. obdobně nález sp. zn. Pl. ÚS 25/13 ze dne 9. 10. 2013 (N 175/71 SbNU 69)]“. K „tříkrokovému“ posuzování přípustnosti výpovědi nepřítomného svědka jako důkazu v návaznosti na to, zda nebylo porušeno právo obviněného vyslýchat svědky, rozvedl, že „V prvním kroku testu se zkoumá, zda pro nepřítomnost svědka u soudu existoval dostatečný důvod (Al-Khawaja a Tahery, §119-125; Schatschaschwili, §107 a 119-122)“ a výslovně konstatoval, že „V případě, že svědek zemřel, pochopitelně nezbývá jiná možnost než čtení jeho dřívější výpovědi (Al-Khawaja a Tahery, §121)“. Ke druhému kroku zdůraznil, že je třeba posuzovat, „zda svědectví nepřítomného svědka bylo jediným či rozhodujícím důkazem pro odsouzení obviněného (Al-Khawaja a Tahery, §126-147; Schatschaschwili, §107 a 123-124), případně zda taková svědecká výpověď měla značnou váhu, a její připuštění tudíž mohlo znevýhodnit obhajobu (Schatschaschwili, §116)“. Podle třetího kroku „se zkoumá, zda existovaly dostatečné vyvažující faktory, včetně silných procesních záruk, které kompenzovaly znevýhodnění obhajoby způsobené tím, že jako důkaz byla připuštěna výpověď nepřítomného svědka (Al-Khawaja a Tahery, §147; Schatschaschwili, §107 a 125-131). Za důležitou záruku je považována skutečnost, že soud přistupoval k výpovědi nepřítomného svědka obezřetně, další je existence důkazů podporujících výpověď nepřítomného svědka. Může se jednat například o výpovědi osob, kterým svědek události popsal bezprostředně poté, co se odehrály, zejména pokud tyto osoby vypovídaly před soudem a obviněný je měl možnost sám vyslechnout (Al-Khawaja a Tahery, §156; Schatschaschwili, §128). Podstatnou zárukou je i to, pokud měl obviněný či jeho advokát možnost svědka vyslechnout v přípravném řízení (Schatschaschwili, §130). Pokud měl alespoň obhájce obviněného možnost zúčastnit se výslechu svědka, jde podle ESLP o podstatnou procesní záruku. Lze totiž předpokládat, že obhájce bude namísto obviněného vykonávat právo zpochybňovat výpověď svědka a klást svědkovi otázky (rozsudek ve věci Karadag proti Turecku ze dne 29. 6. 2010 č. 12976/05, §51). Srovnej též rozsudek ve věci Van Mechelen a další proti Nizozemsku ze dne 23. 4. 1997 č. 21363/93, §51; rozsudek ve věci Lüdi proti Švýcarsku ze dne 15. 6. 1992 č. 12433/86, §47; srov. shodně nález sp. zn. I. ÚS 2852/14 ze dne 23. 2. 2015, body 23-25; nález sp. zn. IV. ÚS 569/11 ze dne 12. 7. 2011 (N 129/62 SbNU 27), bod 34; obdobně nález sp. zn. II. ÚS 297/04 ze dne 18. 4. 2006 (N 84/41 SbNU 97); nález sp. zn. III. ÚS 376/01 ze dne 15. 11. 2001 (N 174/24 SbNU 291), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 5 Tdo 1284/2014, nebo ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo 235/2015 (publikované pod č. 16/2016 Sbírky soudních rozhodnutí).
21. Nejvyšší soud z hlediska všech těchto pravidel a zásad posuzoval postup soudu v rámci dokazování v projednávané věci, zejména s ohledem na to, že přečetl výpověď zemřelé svědky M. B., a shledal, že soudy dodržely jak hlediska vymezená v §211 odst. 2 písm. a) tr. ř., tak i kritéria stanovená výše zmíněnou rozhodovací praxí ESLP i Ústavního soudu.
22. Především je třeba poukázat na to, že obhájkyně obviněného Mgr. Markéta Tylečková nejenom, že byla o tomto výslechu vyrozuměna, ale osobně se ho dne 27. 8. 2014 také zúčastnila (viz č. l. 77 až 79). Navíc je třeba zdůraznit, že důvodem, proč nebylo možné svědkyni vyslechnout, byla její smrt, kterou soud jednoznačně prokázal z úmrtního listu svědkyně. Pokud soud při hlavním líčení dne 8. 8. 2016 (č. l. 428) její výpověď přečetl, postupoval podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. a obviněnému umožnil, aby na ni reagoval a vyjádřil se k jejímu obsahu, čehož obviněný využil.
23. Soudy však nepochybily ani v dalším postupu, protože obsah této výpovědi posuzovaly s ohledem na další ve věci provedené důkazy, mezi nimiž byly i takové důkazy, které dosvědčovaly, co poškozená bezprostředně po činu obviněného prožívala, jak se chovala a co o události sdělovala. Proto, i když je v této věci svědectví zemřelé poškozené v zásadě jediným přímým důkazem, z nějž jsou čerpány všechny zásadní informace týkající se chování obviněného, nesnižují tyto skutečnosti jeho význam coby usvědčujícího důkazu. Poukázat je třeba na poměrně rozsáhlé dokazování, které bylo ve věci provedeno právě především proto, aby byly přezkoumány okolnosti a tvrzení, které tato svědkyně sdělila (zejména výpovědí její dcery N. B., jíž poškozená průběh incidentu relativně podrobně popsala, a svědka P. T., který celý incident sledoval z okna a poté téhož dne se i jemu poškozená svěřila s obsahem výhrůžek, které vůči ní obviněný směřoval, jakož i ze záznamu telefonátu na linku 158, z něhož je patrné silné rozrušení a strach poškozené).
24. Pokud tedy soudy na základě těchto zjištěných a blíže rozvedených skutečností a procesních postupů dospěly k závěru, že výslech poškozené učiněný v přípravném řízení proběhl v souladu se všemi zákonnými podmínkami, je třeba jim přisvědčit, protože tento postup byl za dané mezní situace maximálním možným způsobem respektu k zásadě kontradiktornosti řízení, jak správně uzavřely i soudy nižších stupňů, a proto nelze v jejich postupu spatřovat obviněným vytýkaná pochybení.
25. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud neshledal ve věci porušení pravidel spravedlivého procesu, který byl z hledisek stanovených články 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy a 38 odst. 2 Listiny respektován.
26. Pokud se obviněný domáhal porušení zásady in dubio pro reo , je vhodné zmínit, že soudy při existenci rozporů mezi jednotlivými důkazy splnily svou povinnost zhodnotit věrohodnost a pravdivost každého důkazu jednotlivě, a poté v souhrnu s ostatními důkazy, a to vždy ve vztahu ke konkrétní skutečnosti. Je třeba zdůraznit, že soudy obou stupňů se v dovoláním napadené věci k výhradám obviněného důsledně zabývaly věrohodností jednotlivých svědeckých výpovědí, přičemž se stejnou pečlivostí hodnotily jak důkazy, jež svědčily ve prospěch obviněného, tak ty, které vyznívaly v jeho neprospěch, o čemž svědčí argumenty uvedené v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na stranách 4 až 5, kde jsou veškeré potřebné a podstatné úvahy o hodnocení důkazů a výsledném skutkovém stavu náležitě vysvětleny, přičemž jejich správnost potvrdil a ve svém usnesení na stranách 3 až 5 zdůvodnil též odvolací soud. Soudy rovněž měly na zřeteli, že hodnocení toho, který ze svědků je věrohodnější, které ze znaleckých vyjádření je přesvědčivější, apod. provádí zásadně obecné soudy, které jsou k tomu díky závaznosti zásad ústnosti a přímosti důkazního řízení nejlépe způsobilé, přičemž právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení [srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06 (N 149/50 SbNU 311), nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15], čemuž soudy v posuzované věci dostály. V posuzované věci navíc výpověď poškozené nestála osamocena, ale byla podpořena řetězcem dalších, obviněného usvědčujících důkazů, jež soudy měly k dispozici a na jejichž základě mohly dospět ke skutkovým zjištěním, o nichž nejsou důvodné pochybnosti (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02).
27. Nejvyšší soud rovněž pro úplnost připomíná, že důkazy, o které se napadené rozhodnutí opírá, tvoří logicky uzavřený celek a odůvodnění napadeného rozhodnutí nenese znaky zřejmé libovůle [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09 (N 133/66 SbNU 77)]. Jelikož v posuzované věci soudy všem svým povinnostem dostály, nebyl prostor pro aplikaci zásady in dubio pro reo, protože ji nelze vykládat tak, že by jakékoli nejasnosti ohledně skutkového děje, plynoucí zejména z drobných, nepodstatných rozporů ve výpovědích svědků, musely vždy nutně vést ke zproštění obžaloby. Není porušením presumpce neviny, jestliže obecný soud srozumitelným a logickým způsobem vysvětlí, proč např. výpovědi svědka či obžalovaného uvěřil či nikoli; rozpory ve výpovědích lze překlenout v rámci hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09 (U 6/66 SbNU 441)], což soudy obou stupňů v projednávané věci důsledně dodržely.
28. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud neshledal v řízení, které předcházelo vydání přezkoumávaných rozhodnutí, porušení zásad vymezených v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. ani §125, resp. §134 tr. ř., a tudíž nebyly porušeny ani žádné zásady související se spravedlivým procesem, jak je zakotven v článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
29. Protože v dovolání obviněného nebyly namítány žádné vady týkající se nesprávného právního posouzení ani posouzení jiných hmotněprávních otázek podle dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a o porušení pravidel spravedlivého procesu v této trestní věci rovněž nešlo, Nejvyšší soud dovolání obviněného L. Ž. jako podané mimo označený, ale i jakýkoliv jiný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1, 2 tr. ř. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. 4. 2017
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu