ECLI:CZ:US:2020:4.US.2087.20.1
sp. zn. IV. ÚS 2087/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti JUDr. Michala Vejlupka, advokáta, sídlem Hradiště 97/4, Ústí nad Labem, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. května 2020 č. j. 7 To 184/2020-299 a usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. března 2020 č. j. 27 T 86/2017-289, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 22. 7. 2020, navrhl stěžovatel zrušení v záhlaví uvedených usnesení z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 26 odst. 1 a 3 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II.
Shrnutí řízení před obecnými soudy
2. Před Okresním soudem v Ústí nad Labem (dále jen "okresní soud") bylo vedeno trestní řízení ve věci obviněného P. P. pro přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku a přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 trestního zákoníku s maximální horní sazbou trestu odnětí svobody v trvání tří let. Podání návrhu na jeho potrestání předcházelo zkrácené přípravné řízení. Obviněný byl rozsudkem uvedeného soudu ze dne 19. 10. 2018 č. j. 27 T 86/2017-195 uznán vinným a odsouzen k trestu odnětí svobody. Ještě před tím, než tento rozsudek nabyl právní moci, nastoupil stěžovatel dne 31. 10. 2018 výkon trestu odnětí svobody, jenž mu byl uložen pravomocným rozsudkem v jiné trestní věci. Tím vznikl důvod nutné obhajoby podle §36 odst. 1 písm. a) trestního řádu.
3. Stěžovatel, který je advokátem, byl usnesením okresního soudu ze dne 11. 1. 2019 č. j. 27 T 86/2017-204 podle §39 trestního řádu ustanoven obhájcem obviněnému a zastupoval ho v následném odvolacím řízení. Odvolání obviněného bylo zamítnuto usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") ze dne 7. 3. 2019 č. j. 5 To 35/2019-245. Za výkon nutné obhajoby měl stěžovatel podle §151 odst. 2 trestního řádu vůči státu nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "advokátní tarif"). Tento nárok uplatnil návrhem ze dne 30. 10. 2019, kterým se domáhal, aby mu byla přiznána odměna a náhrada hotových výdajů obhajoby v celkové výši 8 537,76 Kč.
4. Usnesením okresního soudu ze dne 20. 3. 2020 č. j. 27 T 86/2017-289 byla stěžovateli podle §151 odst. 3 trestního řádu přiznána odměna a náhrada hotových výdajů v celkové částce 6 722,76 Kč (výrok I.). Co do částky 1 815 Kč byl jeho návrh zamítnut (výrok II.). Stížnost proti výroku II. tohoto usnesení byla zamítnuta usnesením krajského soudu ze dne 21. 5. 2020 č. j. 7 To 184/2020-299.
5. Obecné soudy stanovily výši odměny podle §6 odst. 1 advokátního tarifu a částku představující odměnu za jeden učiněný úkon právní pomoci vypočetly podle §10 odst. 3 písm. b), §7 bodu 4. a §12a odst. 1 advokátního tarifu tak, že činí 1 200 Kč. Vedle toho stěžovateli podle §13 odst. 1 advokátního tarifu náležela náhrada hotových výdajů účelně vynaložených v souvislosti s poskytnutím právní služby. Částka, která mu byla přiznána, sestávala s odměny za tři úkony právní služby [odměna za první poradu s klientem včetně převzetí a přípravy obhajoby podle §11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu, odměna za sepis odvolání proti rozsudku podle §11 odst. 1 písm. k) advokátního tarifu a odměna za účast na jednání soudu podle §11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu] ve výši 3krát 1 200 Kč, režijního paušálu podle §13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 3krát 300 Kč, náhrady cestovného ve výši 656 Kč a náhrady za ztrátu času v trvání 4krát 30 minut, tj. 4krát 100 Kč. Součet těchto částek ve výši 5 556 Kč byl zvýšen o daň z přidané hodnoty.
6. Sporný zůstal nárok na zaplacení odměny za úkon podle §11 odst. 1 písm. f) advokátního tarifu, jenž měl spočívat v prostudování spisu při skončení vyšetřování za každé započaté dvě hodiny. Obecné soudy tento nárok neuznaly, neboť to, co se rozumí úkonem podle uvedeného ustanovení, je třeba vykládat v návaznosti na §166 trestního řádu, jenž upravuje postup při skončení vyšetřování, podle kterého uzná-li policejní orgán vyšetřování za skončené a jeho výsledky za postačující k podání obžaloby, umožní obviněnému a obhájci v přiměřené době prostudovat spisy a učinit návrhy na doplnění vyšetřování. Jde o podstatný úkon přípravného řízení, kdy v případě, že není dána možnost obviněnému nebo obhájci prostudovat spisy, fakticky nemůže být podána ve věci obžaloba a nelze tak pokračovat v dalším řízení. Uvedený úkon také předpokládá, že navazuje na vyšetřování ve složitějších případech s větším obsahem spisového materiálu. Proto tento úkon právní služby je výslovně uveden v advokátním tarifu.
7. Jiná je situace, kdy je podle §179a a násl. trestního řádu konáno zkrácené přípravné řízení. V těchto případech se předpokládá krátká doba jeho konání, jakož i to, že půjde o jednodušší případy s menším objemem spisového materiálu. Tomu odpovídá, že po skončení zkráceného přípravného řízení státní zástupce, kterému byl doručen návrh policejního orgánu, podá soudu návrh na potrestání, aniž by musela být podezřelému nebo jeho obhájci dána možnost prostudovat spisový materiál. Podezřelý, který byl vyslechnut, se až při doručení návrhu na potrestání soudem dozví, s jakým výsledkem skončilo zkrácené přípravné řízení. Tím není dotčeno právo podezřelého, ani jeho obhájce nahlédnout v průběhu zkráceného přípravného řízení do spisového materiálu a seznámit se s ním. Podstatné je také to, že se zkráceným přípravným řízením nejsou v zásadě spojeny podmínky nutné obhajoby a chce-li mít podezřelý obhájce, musí si ho zvolit a hradit mu také příslušné úkony. Teprve, je-li podezřelý zadržený a je předán s návrhem na potrestání soudu, nastávají podmínky nutné obhajoby, je-li dále konáno hlavní líčení ve zjednodušeném řízení proti zadrženému. V takovém případě je obviněnému ustanovován obhájce, který logicky převezme obhajobu, na kterou se musí připravit studiem spisu.
8. Podle obecných soudů tak prostudování spisu, jež stěžovatel provedl po svém ustanovení obhájcem, nepředstavovalo samostatný úkon spočívající v prostudování spisu při skončení vyšetřování podle §11 odst. 1 písm. f) advokátního tarifu, nýbrž šlo o součást úkonu spočívajícího v první poradě s klientem včetně převzetí a přípravy obhajoby podle §11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu.
9. Pakliže stěžovatel poukazoval na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 1999 sp. zn. 7 Tz 66/99 (Rt 23/2000), podle krajského soudu se toto rozhodnutí týkalo situace, kdy byl obhájce ustanoven až v průběhu odvolacího řízení, a bylo konstatováno, že pro řádný výkon jím poskytované právní pomoci bylo studium spisu nezbytným úkonem. Obdobně je pak koncipováno i stěžovatelem zmiňované usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 18. 9. 1998 sp. zn. 4 To 53/98. Stěžejním důvodem, pro který měla být odměna obhájcům za takové studium spisu přiznána, byla podle obsahu obou zmiňovaných rozhodnutí obsáhlost a závažnost projednávané trestné činnosti (trestný čin vraždy, rozsáhlé majetkové delikty), což kontrastuje s charakterem posuzované trestní věci odsouzeného P. P., jenž byl postaven před soud pro jediný skutek spočívající v poměrně bagatelní trestné činnosti. Nyní ovšem nejde o obdobný případ a není tak důvod rozhodovat o náhradě nákladů řízení obdobně.
III.
Argumentace stěžovatele
10. Podle stěžovatele z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tz 66/99 vyplývá, že je-li obhájce ustanoven obviněnému až v průběhu odvolacího řízení, pak je pro řádný výkon jím poskytované právní pomoci nezbytným úkonem studium spisu. Takový obhájce totiž neměl možnost se s trestním spisem seznámit za stejných podmínek, jako kdyby byl ustanoven od počátku trestního řízení. Obhájce má právo na odměnu a náhradu vynaložených nákladů za tento úkon právní služby, na který dopadá §11 odst. 3 advokátního tarifu, podle něhož za úkony neuvedené v odstavcích 1 a 2 náleží odměna jako za úkony, které jsou svou povahou a účelem nejbližší. Stěžovatel je přesvědčen, že tyto závěry, které podporuje i usnesení vrchního soudu sp. zn. 4 To 53/98, se musí uplatnit i v případě obhajoby v dané trestní věci. Nelze naopak souhlasit s hodnocením krajského soudu, že tomu brání údajná bagatelní povaha trestné činnosti, která odlišuje tuto věc od trestních věcí, jichž se týkala uvedená rozhodnutí. Ve všech případech jde o studium spisu obhájcem v rámci odvolacího řízení. Rozdílně stanovená odměna obhájce nemůže být založená na svévolných kritériích nebo úvahách. Kritéria, na jejichž základě se stanoví odlišné zacházení s obdobnými subjekty (zde obhájci) v obdobných nebo dokonce stejných situacích, musí být rozumná a objektivizovaná. Takto však obecné soudy ve vztahu ke stěžovateli v napadených usneseních nepostupovaly. Stěžovatel jako ustanovený obhájce v dané trestní věci byl odměněn jinak než obhájci, kterým byla odměna za studium spisu v odvolacím řízení přiznána, v důsledku čehož byl vůči nim v horším postavení. Tím měl být porušen princip rovnosti ve spojení s právem stěžovatele podnikat.
IV.
Shrnutí řízení před Ústavním soudem
11. Pro účely tohoto řízení si Ústavní soud vyžádal spis vedený u okresního soudu pod sp. zn. 27 T 86/2017 a vyzval účastníky řízení k vyjádření se k ústavní stížnosti. Této možnosti využil pouze krajský soud. Protože však ve svém vyjádření ze dne 18. 8. 2020 toliko odkázal na odůvodnění napadeného usnesení, nebylo třeba je zasílat stěžovateli na vědomí a k případné replice.
V.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu. V rozsahu, ve kterém ústavní stížnost směřuje vůči napadenému usnesení krajského soudu a výroku II. napadeného usnesení okresního soudu, je přípustná [stěžovatel neměl k dispozici další zákonné procesní prostředky k ochraně práva dle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti. Závěr o přípustnosti ústavní stížnosti se neuplatní v části, kterou stěžovatel napadá I. výrok usnesení okresního soudu, protože proti němu nebyla podána stížnost a o němž nebylo napadeným usnesením krajského soudu rozhodováno. Stěžovatel, jako advokát, není povinen být zastoupen advokátem [§30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 (ST 42/79 SbNU 637; 290/2015 Sb.)].
VI.
Vlastní posouzení
13. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatele, napadenými usneseními a obsahem příslušného spisu vedeného okresním soudem, zhodnotil, že ústavní stížnost je v části, ve kterém byla shledána přípustnou, zjevně neopodstatněná.
14. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
15. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá přehodnocení právního posouzení jím poskytnutých právních služeb z hlediska nároku na odměnu a náhradu hotových výdajů. Má za to, že seznámení se s obsahem spisu, které provedl po svém ustanovení obhájcem obviněného, je třeba hodnotit jako samostatný úkon právní služby podle §11 odst. 3 advokátního tarifu, který je svou povahou a účelem nejbližší úkonu právní služby podle §11 odst. 1 písm. f) advokátního tarifu, tedy prostudování spisu při skončení vyšetřování, a to za každé započaté dvě hodiny. Podle obecných soudů o samostatný úkon ale nešlo, nýbrž šlo o součást úkonu právní služby podle §11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu, tedy první porady s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení nebo obhajoby, je-li klientovi zástupce nebo obhájce ustanoven soudem.
16. Ústavní soud předně konstatuje, že ve věci se stěžovatel domáhá přiznání nároku na odměnu a náhradu hotových výdajů ve výši 1 815 Kč, což je částka zjevně bagatelní. Zásady spravedlivého procesu se nepochybně musí uplatnit v každém soudním řízení, v němž je rozhodováno o subjektivních právech a povinnostech jednotlivce. Je-li však jeho předmětem bagatelní částka, v jejímž případě zákon v občanském soudním řízení vylučuje co i jen možnost podání odvolání (§202 odst. 2 občanského soudního řádu), pak lze obecně předpokládat, že ani případná nezákonnost rozhodnutí nebude mít za následek porušení základního práva nebo svobody, ledaže by byl účastníkovi řízení upřen samotný přístup k soudu [např. nález ze dne 5. 12. 2017 sp. zn. III. ÚS 2603/17 (N 226/87 SbNU 587)], nebo by mu byla odepřena možnost v tomto řízení jednat [např. nález ze dne 21. 1. 2013 sp. zn. IV. ÚS 2477/12 (N 16/68 SbNU 223)], nebo by rozhodnutí vydané v tomto řízení bylo nepřezkoumatelné, případně by bylo dáno jiné srovnatelně závažné procesní pochybení [např. usnesení ze dne 25. 8. 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04 (U 43/34 SbNU 421)]. Samotné stěžovatelem tvrzené nesprávné meritorní posouzení, jež má svůj základ ve výkladu a použití podústavního práva, Ústavní soud přezkoumává v bagatelních věcech zpravidla jen v případech, kdy je výsledkem ustálené či naopak nejednotné rozhodovací praxe, která fakticky brání tomu, aby mohlo být ústavně konformního výsledku dosaženo i bez jeho zásahu [např. nález ze dne 19. 3. 2018 sp. zn. II. ÚS 2460/17 (N 53/88 SbNU 699)].
17. Možností podřazení stěžovatelem poskytnuté právní služby pod §11 odst. 3 ve spojení s §11 odst. 1 písm. f) advokátního tarifu se zabývaly již obecné soudy, jež svá rozhodnutí řádně odůvodnily. Nedošlo přitom ani k žádnému jinému procesnímu pochybení, které by vedlo k porušení zásad spravedlivého procesu. Podstatou ústavní stížnosti je vlastně otázka správného výkladu podústavního práva, která však sama o sobě nemá ústavněprávní rozměr. Podle Ústavního soudu odpovídá znění i účelu §11 odst. 1 písm. f) advokátního tarifu, že v něm uvedený úkon právní služby je třeba vykládat v návaznosti na §166 trestního řádu, jenž upravuje postup po skončení vyšetřování. Obecné soudy nevyloučily, že seznámení se s obsahem spisu v případě, kdy obhájce vstoupil do řízení až po nepravomocném rozsudku soudu prvního stupně, může mít v závislosti na složitosti trestní věci povahu samostatného úkonu, který není uveden v §11 odst. 1 a 2 advokátního tarifu. V tomto ohledu zohlednily právní závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tz 66/99 i usnesení vrchního soudu sp. zn. 4 To 53/98, z nichž fakticky vyplývá požadavek na zohlednění časové náročnosti prostudování spisu. Současně však vzaly v úvahu skutečnost, že v předmětné trestní věci předcházelo řízení před obecnými soudy zkrácené přípravné řízení, a již z tohoto důvodu by mělo jít o věc méně složitou a proto seznámení se s obsahem spisu nepovažovaly za samostatný úkon právní služby. Ve zkráceném přípravném řízení, jehož zákonná úprava byla do trestního řádu doplněna jeho novelou provedenou zákonem č. 265/2001 Sb. až po vydání uvedených rozhodnutí, ostatně k úkonu spočívajícímu v prostudování spisu při skončení vyšetřování podle §11 odst. 1 písm. f) advokátního tarifu vůbec nedochází.
18. Obecným soudům proto nelze vytknout, že by nepřiznáním odměny a náhrady hotových výdajů stěžovateli jako obhájci za seznámení se s obsahem spisu založily neústavní nerovnost v jeho postavení vůči obhájcům v jiných věcech. Rozdíl zde spočívá právě ve složitosti trestní věci. Stejně tak se obecné soudy nedopustily výkladu majícího povahu libovůle neboli excesivního vybočení z obecně akceptovaných metod výkladu právních předpisů [srov. též usnesení ze dne 23. 8. 2007 sp. zn. III. ÚS 791/07, usnesení ze dne 30. 7. 2008 sp. zn. I. ÚS 398/06 a usnesení ze dne 11. 4. 2013 sp. zn. I. ÚS 1107/13; (všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)] Není pak již úlohou Ústavního soudu, aby jimi provedený výklad uvedených ustanovení advokátního tarifu posuzoval toliko z hledisek, zda by v mezích ústavně konformního výkladu bylo možné dospět k jinému vhodnějšímu řešení, ani aby z těchto pozic usiloval o sjednocení výkladu obecných soudů. Nic zároveň nebrání tomu, aby obecné soudy, shledají-li k tomu relevantní důvod, v těchto mezích případně přehodnotily svůj dosavadní výklad a do budoucna se od něj odchýlily.
19. Napadenými usneseními nebylo porušeno základní právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, nedošlo k porušení zásady rovnosti podle čl. 1 Listiny, a to ani ve smyslu rovnosti účastníků řízení, kterou zaručuje čl. 37 odst. 3 Listiny, ani nebylo neústavním způsobem zasaženo do práva stěžovatele jako advokáta podnikat podle čl. 26 odst. 1 Listiny. Nepřípustně nebyla dotčena právní jistota stěžovatele chráněná čl. 1 odst. 1 Ústavy, ani jeho legitimní očekávání podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
20. Z těchto důvodů Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatele, a to zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro zjevnou neopodstatněnost a zčásti podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pro nepřípustnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. září 2020
Josef Fiala v. r.
předseda senátu