ECLI:CZ:US:2020:4.US.2165.20.1
sp. zn. IV. ÚS 2165/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele K. K., zastoupeného Mgr. Miroslavem Ševečkou, advokátem, sídlem Banskobystrická 568/157, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. května 2020 č. j. 5 To 93/2020-305, a s ní spojeným návrhem na zrušení §12a odst. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a 1) Krajského státního zastupitelství v Brně, a 2) D. Z., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť je názoru, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 1, čl. 3 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že rozsudkem Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") ze dne 14. 8. 2019 č. j. 3 T 91/2019-185 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 13. 11. 2019 č. j. 5 To 370/2019-268 byl vedlejší účastník č. 2) pravomocně uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání tří roků a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu dvou a půl roku. Současně mu byla uložena povinnost nahradit stěžovateli (vedle dalších poškozených) nemajetkovou újmu ve výši 637 700 Kč.
3. Stěžovatel (vedle dalších poškozených) podal u městského soudu návrh na uložení povinnosti vedlejšímu účastníku č. 2) k úhradě nákladů potřebných k účelnému uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy ve výši 131 250 Kč při hodnotě úkonu právní služby 8 688 Kč (již poníženého v souladu s §12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen "advokátní tarif"). O tomto návrhu stěžovatele (a dalších poškozených) rozhodl městský soud usnesením ze dne 14. 4. 2020 č. j. 3 T 91/2019-288 tak, že podle §154 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), za použití §155 odst. 4 trestního řádu uložil vedlejšímu účastníku č. 2) povinnost nahradit stěžovateli částku 64 130 Kč k rukám zmocněnce Mgr. Miroslava Ševečky, když ve zbytku byl návrh stěžovatele a dalších poškozených na náhradu nákladů zmocněnce zamítnut.
4. Stížnost stěžovatele a dalších poškozených proti usnesení městského soudu krajský soud ústavní stížností napadeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl. Ztotožnil se s argumentací městského soudu o správnosti analogického užití §12a odst. 2 advokátního tarifu, který omezuje horní hranici sazby mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby ustanoveného zmocněnce v trestním řízení na částku 5 000 Kč.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že s ústavní stížností napadeným rozhodnutím krajského soudu nesouhlasí, přičemž napadá způsob výpočtu, resp. omezení výše úkonu právní služby zmocněnce poškozeného v trestním řízení. Má za to, že napadené rozhodnutí i ustálená praxe obecných soudů je diskriminační a porušuje zásadu rovnosti ve vztahu k poškozeným, kteří si zmocněnce zvolí, oproti poškozeným, kterým je zmocněnec ustanoven. Stát je v pozici, kdy mu právní předpis přisuzuje možnost náhrady vynaložených nákladů v plné výši, ale stěžovateli, který hradí náklady zmocněnci sám, užitím analogie podle §12a odst. 2 advokátního tarifu vzniká škoda, neboť vynaložené náklady nejsou hrazeny v plné výši.
6. V další části ústavní stížnosti stěžovatel podrobně vyčísluje, jaká je obecně podle advokátního tarifu maximální tarifní hodnota pro zmocněnce poškozeného, srovnává výpočet nákladů v civilním řízení, kde se nesnižuje hodnota úkonu právní služby, a dodává, že pro užití analogie v trestním řízení není dán žádný rozumný důvod. Podle stěžovatele má §12a odst. 2 advokátního tarifu za následek nerovné zacházení mezi poškozeným, který si zmocněnce zvolil, a poškozeným, kterému byl zmocněnec ustanoven, ale také mezi jednotlivými poškozenými v závislosti na výši přiznaného nároku na náhradu škody. Poukazuje na to, že předem nikdy nelze stanovit délku a složitost trestního řízení a počet úkonů právní služby a že §12a odst. 2 advokátního tarifu působí diskriminačně vůči těm poškozeným v trestním řízení, jimž byla přiznána náhrada škody, nemajetkové újmy či bezdůvodného obohacení přesahující částku 98 000 Kč. Ztotožňuje se s argumentací obsaženou v nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 9. 2019 sp. zn. Pl. ÚS 4/19 (č. 302/2019 Sb.; dostupný na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde odkazovaná), který se týká právní pomoci ve formě opatrovnictví a podle kterého je pravidlo obsažené v §9 odst. 5 advokátního tarifu diskriminační, když za stejnou práci poskytuje dvěma různým subjektům různé výše odměn. Podle stěžovatele je uvedená argumentace beze všeho použitelná i v souvislosti s užitím §12a odst. 2 advokátního tarifu na vztah ustanoveného a zvoleného zmocněnce.
7. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem stěžovatel ústavní stížnost spojil s návrhem na zrušení §12a odst. 2 advokátního tarifu, neboť toto ustanovení považuje za neústavní, protože dvěma odlišným subjektům (zvolený a ustanovený zmocněnec poškozeného) přiznává ve stejné situaci za stejnou práci odlišnou odměnu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
10. Adhezní řízení - byť nesporně představuje součást trestního řízení - vykazuje značná specifika, jež je od samotného trestního řízení odlišují. Předmětem adhezního řízení je totiž náhrada újmy, jakožto soukromoprávního nároku poškozeného. Náhrada nákladů adhezního řízení je obecně upravena v §154 trestního řádu, ze kterého plyne, že předmětem náhrady nejsou všechny náklady, které poškozenému v souvislosti s uplatněním nároku na náhradu škody nebo nemajetkové újmy nebo na vydání bezdůvodného obohacení vznikly, nýbrž pouze náklady vynaložené účelně.
11. Ústavní soud k rozhodování obecných soudů o nákladech řízení - zejména pak v adhezním řízení - opakovaně zdůrazňuje, že zde je maximálně zdrženlivý, a to i právě s ohledem na tu skutečnost, že má být poskytována náhrada nákladů toliko účelně vynaložených. I přes široký prostor pro úvahu, který zákon v tomto směru soudům poskytuje a který v sobě skrývá nebezpečí nejednotnosti posuzování otázky nákladů řízení v judikatuře obecných soudů, zde nicméně zůstává zachován požadavek řádného odůvodnění rozhodnutí, které odpovídá jak zákonu, tak i učiněným skutkovým zjištěním [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 3923/11 (N 68/64 SbNU 767)].
12. K nyní posuzované věci je předně třeba zdůraznit, že stěžovatel v ústavní stížnosti vznáší prakticky totožné námitky, které uplatnil již ve stížnosti proti usnesení městského soudu a se kterými se krajský soud ústavní stížností napadeným rozhodnutím náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádal. V odůvodnění svého rozhodnutí krajský soud odkázal na judikaturu Ústavního soudu zabývající se problematikou analogické aplikace §12a odst. 2 advokátního tarifu (viz usnesení ze dne 29. 5. 2018 sp. zn. IV. ÚS 3103/17 a ze dne 9. 5. 2018 sp. zn. II. ÚS 1266/18) a dodal, že podle jeho názoru jde v dané věci o značný nepoměr mezi požadovanou náhradou za zastupování poškozených a výší soudem přiznaného odškodnění poškozených, že požadované částky lze označit za nepřiměřeně vysoké a že aplikace §10 odst. 5 advokátního tarifu by nebyla v souladu s požadavkem účelnosti vynaložení prostředků ve smyslu §154 odst. 1 trestního řádu. Proto byla podle něj v posuzované věci vhodná aplikace analogického použití §12a odst. 2 advokátního tarifu. Zdůraznil, že by to měl být právě zmocněnec poškozených, který by měl poškozené seznámit se současnou rozhodovací praxí obecných soudů i Ústavního soudu (včetně použití analogie legis podle §12a odst. 2 advokátního tarifu), a předem je na takový postup soudů upozornit. Krajský soud připustil, že postupem podle §12a odst. 2 advokátního tarifu dochází ke zvýhodnění státu v pozici plátce nákladů ustanoveného zmocněnce poškozeného oproti poškozeným, kteří si ke svému zastupování zmocněnce zvolili, i přesto se však neztotožnil se stížnostními námitkami stěžovatele, že užití analogie je v daném případě nadbytečné. Poukázal na to, že poškození měli možnost výběru, zda si ke svému zastupování v adhezním řízení zvolí zmocněnce (advokáta), případně požádají o ustanovení zmocněnce, resp. se nechají zastupovat obecným zmocněncem apod. Krajský soud nedal stěžovateli za pravdu ani v tom jeho mínění, že není dán žádný rozumný právní důvod, proč by měl být stát zvýhodněn oproti poškozenému jako plátci nákladů smluvního zmocněnce, a že zmíněná analogie legis vede k nerovnému zacházení i mezi jednotlivými poškozenými. Podle něj v dané trestní věci nešlo o skutkově složitou věc (a to jak co do merita věci, tak i adhezního řízení) a zmocněnec si měl být mimo jiné vědom předmětného ustanovení §12a odst. 2 advokátního tarifu a současné justiční praxe (byť s ní on sám osobně nesouhlasí). K odkazu na usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2013 sp. zn. IV. ÚS 4913/12, na které stěžovatel poukázal i v podané ústavní stížnosti, krajský soud konstatoval, že toto rozhodnutí neřeší posouzení vzájemné aplikace §10 odst. 5 a §12a odst. 2 advokátního tarifu, ale toliko §154 odst. 1 a §155 odst. 4 trestního řádu ve vztahu k §151 trestního řádu.
13. Ústavní soud podotýká, že se ve své rozhodovací praxi otázku přípustnosti aplikace §12a odst. 2 advokátního tarifu pro určení sazby mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby v případě zvoleného (nikoliv ustanoveného) zmocněnce již zabýval a dovodil, že ačkoliv předmětné ustanovení primárně dopadá na odlišné situace, jeho aplikace v případech, kdy by stanovení tarifní hodnoty podle §10 odst. 5 advokátního tarifu vedlo k přiznání neúměrně vysoké náhrady nákladů zvoleného zmocněnce poškozeného, je při náležitém a pečlivém odůvodnění takového postupu možná. Je totiž třeba vzít v úvahu, že povinnost uhradit takové nepřiměřeně vysoké náklady jednak odporuje požadavku účelnosti (§154 odst. 1 trestního řádu) a tím, komu je uložena, je osoba odsouzeného pachatele trestného činu, jehož postih je takovým postupem obecných soudů ještě neproporcionálně umocněn (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 5. 2018 sp. zn. II. ÚS 1266/18, ze dne 29. 5. 2018 sp. zn. IV. ÚS 3103/17 aj.).
14. Podle názoru Ústavního soudu je z napadeného usnesení krajského soudu i z usnesení městského soudu zřejmé, že oba tyto soudy měly vědomost o tom, že primárně je §12a odst. 2 advokátního tarifu aplikovatelné na výpočet odměny pro zmocněnce ustanoveného, avšak dospěly k závěru, že zmocněncem účtované úkony a nárokovaná odměna i náklady vykazují v řízení taková specifika, na základě kterých není možné postupovat podle obvyklých pravidel při účtování odměn advokátů.
15. Městský soud ani krajský soud tedy nepřehlédly relevantní podústavní (a podzákonnou) právní úpravu, avšak v rámci svého vlastního uvážení se rozhodly na věc aplikovat §12a odst. 2 advokátního tarifu. Výslovně navíc postupovaly v intencích na věc dopadající judikatury Ústavního soudu (srov. např. usnesení ze dne 9. 5. 2018 sp. zn. II. ÚS 1266/18 a ze dne 29. 5. 2018 sp. zn. IV. ÚS 3103/17).
16. Ústavní soud, který není povolán k výkladu podústavního práva (zde dokonce i práva podzákonného) a ani k jeho sjednocování, proto uzavírá, že za situace, kdy soudy zvolily ze dvou možných výkladů jeden, který není zjevně nelogický, nespravedlivý či jinak excesivní, nevidí žádný rozumný důvod tento jejich závěr z hlediska ochrany ústavnosti jakkoliv zpochybňovat.
17. Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele nedošlo, a proto byla jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
18. Ústavní stížnost stěžovatel spojil s návrhem podle §74 zákona o ústavním soudu na zrušení §12a odst. 2 advokátního tarifu. Protože takový návrh lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci vydanému na základě aplikace napadeného právního předpisu či jeho části, tento návrh sdílí osud ústavní stížnosti. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona [srov. např. usnesení ze dne 3. 10. 1995 sp. zn. III. ÚS 101/95 (U 22/4 SbNU 351)]. Ústavní soud proto odmítl i návrh na zrušení výše uvedeného zákonného ustanovení podle §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. září 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu