ECLI:CZ:US:2020:4.US.2183.20.1
sp. zn. IV. ÚS 2183/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní korporace APTM, s. r. o., sídlem K Pasekám 1553, Zlín, zastoupené Mgr. Alenou Raisovou, advokátkou, sídlem Krhanická 988/7, Praha 4 - Kamýk, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2020 č. j. 25 Cdo 2909/2018-798 v části, v níž bylo dovolání odmítnuto, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. února 2018 č. j. 22 Co 1659/2017-728 v části, v níž bylo rozhodnuto o částce přesahující 3 348 000 Kč, a rozsudku Okresního soudu v Prachaticích ze dne 12. května 2017 č. j. 6 C 121/2011-559 v části, v níž bylo rozhodnuto o částce přesahující 3 348 000 Kč, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Prachaticích, jako účastníků řízení, a obce Zdíkov, sídlem Zdíkov 215, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí tvrdíc, že jimi byly porušeny její základní práva a svobody zaručené v čl. 11 a 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka se žalobou u Okresního soudu v Prachaticích (dále jen "okresní soud") domáhala po vedlejší účastnici náhrady škody ve výši 24 197 000 Kč, která jí měla vzniknout tím, že stěžovatelka zakoupila pozemky určené k zastavění, které se však staly v průběhu přípravy a částečně realizace stavebního projektu nezastavitelnými, resp. z valné většiny nezastavitelnými v důsledku vydání územního opatření o stavební uzávěře a následně vydáním nového územního plánu. Tím byl podle stěžovatelky její stavební projekt znemožněn, a to i v té části, ke které disponovala souhlasem s provedením stavby a u níž už stavbu zahájila. Okresní soud rozsudkem ze dne 12. 5. 2017 č. j. 6 C 121/2011-559 žalobu zamítl. V odůvodnění nejprve popsal osud stavebních projektů stěžovatelky a dále zmínil, že dne 24. 6. 2009 zastupitelstvo vedlejší účastnice schválilo zadání nové územně plánovací dokumentace. Dne 5. 1. 2010 vedlejší účastnice vydala územní opatření o stavební uzávěře jako opatření obecné povahy č. 1/2009, které však Krajský úřad Jihočeského kraje (dále jen "krajský úřad") dne 13. 9. 2010 zrušil pro nezákonnost. Vedlejší účastnice pak vydala územní opatření o stavební uzávěře č. 1/2010 a dne 30. 3. 2011 schválila nový územní plán. Okresní soud uvedl, že tyto stavební uzávěry způsobily, že stěžovatelka nemohla v katastrálním území Masákova Lhota cokoli stavět. Do první uzávěry (č. 1/2009) existovala možnost alespoň nějaké zástavby, po druhé uzávěře (č. 1/2010) však již projekty stěžovatelky nebylo možno vůbec realizovat. Stavební uzávěru vydává obec v přenesené působnosti. Za škodu způsobenou v přenesené působnosti odpovídá stát podle §3 odst. 1 písm. c) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). Dle okresního soudu tak nebyla vedlejší účastnice (obec) věcně pasivně legitimovaná, a žalobu proto zamítl.
3. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") rozsudek okresního soud potvrdil rozsudkem ze dne 6. 2. 2018 č. j. 22 Co 1659/2017-728. Na rozdíl od okresního soudu neshledal nedostatek pasivní legitimace vedlejší účastnice. Krajský soud vyšel ze skutkového stavu v době svého rozhodnutí (§154 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "o. s. ř."). V tu dobu již nebyla účinná územní opatření o stavební uzávěře (stavební uzávěra č. 1/2009 byla rozhodnutím krajského úřadu zrušena a stavební uzávěra č. 1/2010 platila do přijetí územního plánu ze dne 30. 3. 2011). Stavební uzávěry tak ke dni rozhodování krajského soudu nevyvolávaly právní účinky. Krajský soud však poukázal na §102 odst. 2 zákona č. 183/2006 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 2013 (dále jen "stavební zákon", není-li zmíněno jiné znění), dle něhož vlastníkovi pozemku, kterému vznikla prokazatelná majetková újma v důsledku zrušení určení pozemku k zastavění na základě změny územního plánu nebo vydáním nového územního plánu, náleží náhrada. Dané ustanovení nabylo podle §198 stavebního zákona účinnosti až dne 1. 1. 2012 (mělo tedy nejdelší legisvakanci ze všech ustanovení stavebního zákona). Tímto ustanovením pak krajský soud posuzoval územní plán vedlejší účastnice ze dne 16. 8. 2013 (územní plán ze dne 30. 3. 2011 byl krajským úřadem zrušen). Protože byl územní plán vydán v roce 2013, užil krajský soud úpravu v §102 stavebního zákona účinnou od 1. 1. 2013. Náhrada však podle §102 odst. 3 stavebního zákona nenáleží, bylo-li určení k zastavění v původním územním plánu zrušeno po 5 letech od účinnosti původního územního plánu. Původní územní plán z roku 2002 zastavění umožňoval, k jeho změně, která zastavění neumožnovala, došlo po 5 letech, tudíž nárok podle §102 odst. 2 stavebního zákona dán nebyl. Dále krajský soud uvedl, že v chování vedlejší účastnice stěžovatelka spatřovala porušení §3 a §415 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "občanský zákoník"), s tím, že její legitimní očekávání bylo poškozeno. Krajský soud uvedl, že územní plán jako opatření obecné povahy má jen obecně určený okruh adresátů, kteří však nemohou očekávat vydání určitého opatření obecné povahy. Dále zmínil, že vydání územního plánu patří do samostatné působnosti obce a nárok na náhradu, který nespadá pod §102 odst. 2 stavebního zákona, se posoudí podle zákona č. 82/1998 Sb.; krajský soud zde odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015 sp. zn. 25 Cdo 3444/2013. Posouzení věci podle zákona č. 82/1998 Sb. by dle krajského soudu bylo namístě jen u územního plánu z roku 2011, který byl zrušen. Nestalo se tak však z podnětu stěžovatelky, ale jiných osob, čímž stěžovatelka nesplnila podmínku v §8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. (tj. aby využila všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jejího práva poskytuje). Posléze krajský soud zmínil hodnocení, dle něhož obec není odpovědná za uplatnění námitky v územním řízení, neboť toto řízení vede stavební úřad, který uplatněné námitky v řízení hodnotí. Stavební provedení projektu stěžovatelky nebylo povoleno, neboť Správa Národního parku a Chráněné krajinné oblasti Šumava (dále jen "správa CHKO") vydala zamítavé závazné stanovisko, bez něhož záměr nebylo možno povolit. Stěžovatelka tak nemohla záměr realizovat nikoli pro chování vedlejší účastnice, ale protože to nebylo příslušnými úřady povoleno.
4. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 28. 4. 2020 č. j. 25 Cdo 2909/2018-798 zrušil rozsudky okresního soudu a krajského soudu ve výrocích zamítajících žalobu v částce 3 348 000 Kč. V tomto rozsahu věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Ve zbytku dovolání odmítl. Zmínil, že stěžovatelka uplatnila tři nároky se samostatným skutkovým základem: 1) náhradu škody ve výši 3 348 000 Kč spočívající v rozdílu ceny zastavitelných pozemků, za kterou pozemky nabyla, a ceny pozemků nezastavitelných; 2) náhradu škody v podobě marně vynaložené investice na realizaci projektu a 3) náhradu ušlého zisku, který by ji z projektu vznikl, kdyby se mohl realizovat. K nároku sub 1) zmínil, že škoda měla vzniknout v roce 2011, kdy byl přijat územní plán, který znemožnil stavět. Měl se tedy aplikovat stavební zákon ve znění účinném do 31. 12. 2011. V tu dobu však z důvodu legisvakance nebyl účinný §102 odst. 2 stavebního zákona. V zákoně tak nebyla výslovná úprava a dle Nejvyššího soudu bylo třeba nárok na náhradu za snížení hodnoty pozemků pro jejich dodatečně stanovenou nezastavitelnost posoudit přímo na základě čl. 11 odst. 4 Listiny. Z tohoto důvodu věc vrátil ohledně nároku na 3 348 000 Kč okresnímu soudu. K nároku na náhradu marně vynaložené investice a nároku na náhradu ušlého zisku Nejvyšší soud poznamenal, že vedlejší účastnice nepřekročila přiměřenou míru obrany účastníka, která mu v povolovacích řízeních a postupech podle stavebního zákona náleží. U vydání územního plánu lze přepokládat větší množství plánem dotčených subjektů. Nelze si představit natolik obezřetný postup obce při vydání územního plánu, který by vyloučil veškeré nepříznivé dopady územního plánu do sféry jeho adresátů. V posuzované věci se tudíž nemohla uplatnit odpovědnost vedlejší účastnice podle §415 občanského zákoníku. Dále Nejvyšší soud zmínil, že krajský soud založil své rozhodnutí i na závěru, že nebyla dána příčinná souvislost mezi marně vynaloženými náklady na projekt a ušlým ziskem na straně jedné a jednáním vedlejšího účastníka na straně druhé, neboť projekt nemohl být realizován, protože nebyl příslušnými orgány povolen, nikoli pro negativní stanovisko vedlejší účastnice. K příčinné souvislosti nevymezila stěžovatelka právní otázku, Nejvyšší soud se k ní tak nemohl vyjadřovat. Nedostatek příčinné souvislosti byl přitom samostatný rozhodovací důvod krajského soudu, který se týkal nároku dle občanského zákoníku. Tento samostatný rozhodovací důvod byl vysloven vedle druhého samostatného rozhodovacího důvodu týkajícího se možnosti odškodnění jak podle občanského zákoníku, tak zákona č. 82/1998 Sb., kterým se již Nejvyšší soud nezabýval, neboť postačí, když obstojí jeden ze samostatných důvodů, na nichž rozhodnutí spočívá.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka namítá, že ochranu podle čl. 11 odst. 4 Listiny jí Nejvyšší soud přiznal jen k nároku na náhradu za snížení hodnoty pozemku pro jeho dodatečně stanovenou nezastavitelnost, ve zbytku jí ochranu však neposkytl.
6. Krajský soud, ačkoli ve svém rozsudku uvedl, že vyšel ze skutkového stavu zjištěného okresním soudem, konstatoval zjištění oproti okresnímu soudu naprosto odlišné, a to že stěžovatelka nikdy žádným platným povolením ke stavbě nedisponovala a na tomto závěru založil své rozhodnutí. Krajský soud nebyl oprávněn dospět k jiným skutkovým zjištěním, tj. jinak vyložit skutkovou okolnost, kterou vzal okresní soud za prokázanou (existenci povolení ke stavbě a zahájení stavby). Stěžovatelka u projektu 2, konceptu 2 dosáhla povolení stavby, s níž i fakticky započala, což vzal okresní soud za prokázané. Krajský soud však bez opory ve spisu tuto skutkovou okolnost změnil tak, že povolení nezískala. Tím, že Nejvyšší soud následně tuto nepravdivou okolnost přijal, ji v dovolacím řízení verifikoval. Porušení svého práva na soudní ochranu pak stěžovatelka spatřuje v tom, že Nejvyšší soud stav navozený touto vadou přijal a částečně na ní postavil své rozhodnutí.
7. Podle stěžovatelky krajský soud příčinnou souvislost neposuzoval z prostého důvodu, že žalobu jako celek považoval za nedůvodnou pro nesplnění podmínky získání platného povolení ve lhůtě 5 let od nabytí účinnosti územního plánu (§102 odst. 2 stavebního zákona). Tím, že se Nejvyšší soud vyjadřoval k příčinné souvislosti a tím, že jednotlivé nároky separoval, učinil něco, čím se před ním žádným ze soudů nezabýval. I dovolací soud má povinnost, hodlá-li své rozhodnutí založit na posouzení právní otázky, která nebyla nižšími soudy vůbec řešena, obeznámit účastníky s odlišným názorem, což Nejvyšší soud neučinil.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatelky a zda řízení jako celek bylo spravedlivé.
10. Stěžovatelka v žalobě uplatnila tři nároky se samostatným skutkovým základem, a to:
* požadavek na zaplacení 3 348 000 Kč za snížení hodnoty pozemků, které stěžovatelka kupovala jako zastavitelné a které se územními opatřeními o stavební uzávěře a následně novými územními plány dle jejích tvrzení staly nezastavitelnými;
* nárok na náhradu škody ve výši 14 368 000 Kč představující marně vynaložené náklady na realizaci stavebního projektu;
* nárok na náhradu ušlého zisku ve výši 6 481 000 Kč z nerealizovaného projektu.
11. Řízení o požadavku na zaplacení 3 348 000 Kč za snížení hodnoty pozemků není před obecnými soudy dosud skončeno, neboť v této části Nejvyšší soud zrušil rozsudky okresního soudu a krajského soudu a věc v tomto rozsahu vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Ústavní soud se tak žádným způsobem nevyjadřuje k požadavku na zaplacení 3 348 000 Kč, který nespadá pod předmět řízení o podané ústavní stížnosti, neboť části rozhodnutí obecných soudů, které se vztahují k tomuto žalobnímu požadavku, nebyly napadeny ústavní stížností. A ani jí nemohly být podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přípustně napadeny, protože v části, v níž Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obecných soudů a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení, nejde dosud o rozhodnutí "konečné" (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2006 sp. zn. IV. ÚS 125/06, ze dne 4. 1. 2011 sp. zn. IV. ÚS 3256/10, ze dne 16. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS 256/11 či ze dne 23. 5. 2013 sp. zn. III. ÚS 1492/13; všechna dostupná z http://nalus.usoud.cz).
12. Ústavní soud nesouhlasí s námitkou, že by se rozdělením výše popsaných nároků se samostatným skutkovým základem zabýval poprvé až Nejvyšší soud. Ještě před vydáním ústavní stížností napadeného rozsudku okresního soudu ze dne 12. 5. 2017 č. j. 6 C 121/2011-559 ve věci okresní soud vydal rozsudek ze dne 29. 4. 2015 č. j. 6 C 121/2011-430, který však byl zrušen usnesením krajského soudu ze dne 1. 12. 2015 č. j. 22 Co 1825/2015-480 a jímž byla věc vrácena okresnímu soudu. V právě zmíněném rozsudku ze dne 1. 12. 2015 krajský soud poukazoval na to, že stěžovatelka uplatila 3 nároky se samostatným skutkovým základem. Okresnímu soudu pak vytkl, že ji nevyzval, aby je dostatečně skutkově vymezila a přesně vyčíslila jejich výši. Tuto vadu pak okresní soud v dalším řízení napravil. Z uvedeného je zřejmé, že jak okresní soud, tak krajský soud si musely být při vydání ústavní stížností napadených rozsudků dobře vědomy toho, že stěžovatelka uplatnila tři nároky se samostatným skutkovým základem. Okolnost, že v ústavní stížnosti napadených rozsudcích pak okresní soud či krajský soud v právním hodnocení již tuto skutečnost znovu nezdůrazňovaly, neznamená, že by z jejich rozhodnutí nebylo možno seznat, jaké hodnocení se týká jednotlivých nároků se samostatným skutkovým základem. Podstatné je to zejména u rozsudku krajského soudu (krajský soud věc hodnotil odlišně od okresního soudu a svým hodnocením nahradil hodnocení okresního soudu, což vylučuje přezkum nahrazeného hodnocení okresního soudu Ústavním soudem).
13. Z rozsudku krajského soudu lze dovodit, že úvahy (v bodech 8. a 9. rozsudku krajského soudu) k §102 odst. 2 stavebního zákona, který se věnuje náhradě újmy v důsledku zrušení určení pozemku k zastavění, se týkaly nároku na zaplacení 3 348 000 Kč za snížení ceny pozemků pro jejich nově stanovenou nezastavitelnost. Dále lze bez potíží seznat, že hodnocení krajského soudu k zákonu č. 82/1998 Sb. a o tom, že nemožnost realizovat projekt nezpůsobilo jednání vedlejší účastnice, ale to, že stěžovatelka nezískala povolení dle stavebního zákona, se týkaly společně nároku na náhradu jak marně vynaložených nákladů na projekt, tak ušlého zisku.
14. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy včetně Nejvyššího soudu respektovaly jednotlivé nároky se samostatným skutkovým základem, které k výzvě okresního soudu stěžovatelka vymezila ve svém podání ze dne 30. 5. 2016 (č. l. 500 spisu okresního soudu). Ústavní soud tak nespatřuje žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky v tom, že Nejvyšší soud výslovně poukázal, jaké hodnocení krajského soudu se váže k jednotlivým uplatněným nárokům se samostatným skutkovým základem za situace, kdy to bylo možno z rozhodnutí krajského soudu a celého řízení bez obtíží dovodit. Stěžovatelka měla plnou možnost se proti každé části právního hodnocení krajského soudu bránit dovoláním.
15. Za neopodstatněnou považuje Ústavní soud rovněž stěžovatelčinu námitku, že krajský soud vycházel z jiného skutkového stavu oproti okresnímu soudu. Stěžovatelka pak namítla porušení svých práv v tom, že krajský soud neprovedl opakované dokazování podle §213 a 213a o. s. ř., které by umožnilo přijmout jiné skutkové závěry a v němž by dostala možnost procesní obrany. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tlumočila své přesvědčení, že krajský soud vyšel z toho, že nikdy nedosáhla povolení svého stavebního záměru, zdůrazňuje však, že u projektu 2, konceptu 2 okresní soud uznal, že získala souhlas s provedením ohlášeného stavebního záměru (§106 stavebního zákona).
16. Ústavní soud konstatuje, že u projektu 2, konceptu 2 (rodinného domu Vladan) okresní soud skutečně zjistil, že dne 20. 1. 2010 stěžovatelka získala souhlas stavebního úřadu s provedením ohlášeného stavebního záměru. Okresní soud současně zjistil (viz strana 15 jeho rozsudku), že následně tento souhlas stavební úřad zrušil zpětně s platností ode dne 20. 1. 2010 usnesením ze dne 21. 4. 2010 (č. l. 296 spisu okresního soudu). Okresní soud též zjistil, že dne 20. 4. 2010 stěžovatelka zahájila stavební práce. Krajský soud vyšel ze skutkového zjištění (bod 11. jeho rozsudku), že "projekt žalobce [tj. stěžovatelky, pozn. Ústavního soudu] v jakékoli podobě nakonec nebyl stavebním úřadem (Městským úřadem Vimperk) povolen, resp. pokud byl 1 projekt povolen, byl následně zrušen a žalobci se nepodařilo získat ani souhlas Správy Národního parku a Chráněné krajinné oblasti Šumava, resp. vydané kladné stanovisko bylo následně zrušeno." Ústavní soud tak za nepodložené považuje tvrzení stěžovatelky, že krajský soud uvedl, že by nikdy nedosáhla povolení svého stavebního záměru. Krajský soud si byl vědom toho, že u jednoho projektu souhlas s provedením ohlášené stavby byl vydán, nicméně toto rozhodnutí o souhlasu bylo posléze zrušeno. Výsledek byl tedy takový, že stěžovatelka nakonec stavební záměr (po zrušení souhlasu) realizovat nemohla. U ostatních záměrů okresní soud nezjistil, že by stěžovatelka povolení dostala. Logicky a přiléhavě potom vyznívá hodnocení krajského soudu, že stěžovatelka nemohla projekty realizovat nikoli pro chování vedlejší účastnice, ale protože jí to nebylo povoleno.
17. K námitce jiného skutkového stavu Ústavní soud shrnuje, že ohledně existence veřejnoprávního povolení k realizaci stavebního záměru krajský soud vycházel ze shodných zjištění jako okresní soud. Stěžovatelčiny námitky o nedodržení jejích práv při utváření rozdílných skutkových zjištění v odvolacím řízení nejsou důvodné, jelikož krajský soud v daném ohledu nedospěl k jiným skutkovým zjištěním než okresní soud. Nejvyššímu soudu pak stěžovatelka nedůvodně vytýkala, že vyšel ze zjištění popsaného krajským soudem, že stavební projekt stěžovatelky v konečném důsledku povolen nebyl. Dovolací řízení totiž neslouží k přehodnocování skutkového stavu [stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.), bod 54.] Navíc, jak již Ústavní soud popsal výše, od zjištění okresního soudu se neodchyloval závěr krajského soudu, že stěžovatelka v konečném důsledku nedisponovala povolením, neboť jej krom jednoho projektu nezískala a i u projektu, u něhož jej získala, bylo rozhodnutí o souhlasu s provedením ohlášené stavby následně zrušeno.
18. Již jen pro doplnění Ústavní soud uvádí, že u každého z projektů (vyjma projektu 2, konceptu 1, který se stěžovatelka rozhodla ukončit) okresní soud zjistil, že stěžovatelka buď nezískala závazné stanovisko správy CHKO, nebo u projektu, kde ho zprvu získala, bylo následně zrušeno Ministerstvem životního prostředí. V negativních závazných stanoviscích bylo zmíněno zhoršení přírodního stavu a kolize s ochranou krás oblasti (stanovisko ze dne 11. 12. 2007 ke komplexu rodinných domů Nový dvůr, č. l. 174 spisu okresního soudu), kolize s ochranou krajinného rázu (stanoviska ze dne 5. 1. 2010 a ze dne 25. 2. 2010 k rodinnému domu Michael, rodinnému domu APTM, rodinnému domu Milan, rodinnému domu Petr; č. l. 313, 318, 323, 328). Přitom podle §44 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění účinném do 31. 12. 2012, nelze bez závazného stanoviska orgánu ochrany přírody učinit ohlášení stavby, vydat územní rozhodnutí, územní souhlas či stavební povolení na území chráněné krajinné oblasti. Přesvědčivě tudíž vyznívá závěr krajského soudu, že stěžovatelka nemohla projekt realizovat nikoli pro jednání vedlejší účastnice, ale protože nedosáhla veřejnoprávního povolení.
19. Jak zjistil okresní soud u projektu 2, konceptu 1 stavební úřad rozhodl o zamítnutí žádosti o územní rozhodnutí a stavební povolení v únoru 2009, tj. dlouho před prvním územním opatřením o stavební uzávěře ze dne 20. 10. 2009 či novým územím plánem. Projekt, koncept 2 se stěžovatelka rozhodla ukončit s tím, že zpracovala a předložila projekt 2. Ani s ním v konečném důsledku neuspěla. U projektu 2, konceptu 1 (rodinný dům Vladan), byl zrušen původně udělený souhlas s provedením stavby a posléze došlo i ke zrušení souhlasného stanoviska správy CHKO Ministerstvem životního prostředí. U projektu 2, konceptu 2 (rodinných domů Michael, APTM, Milan a Petr) stěžovatelka obdržela zamítavé závazné stanovisko orgánu ochrany přírody a krajiny s odkazem na kolizi s ochranou krajinného rázu. Žádnou neústavnost tak v posuzované věci Ústavní soud nespatřuje v závěru krajského soudu, že stěžovatelka nemohla projekt realizovat nikoli pro jednání vedlejší účastnice, ale protože jí to nebylo povoleno.
20. Nejvyšší soud závěr krajského soudu, dle něhož stěžovatelka nemohla stavět, protože nezískala povolení, nikoli pro jednání vedlejší účastnice, ve svém rozsudku popsal tak, že krajský soud neshledal příčinnou souvislost mezi jednáním vedlejší účastnice a vznikem škody v podobě marně vynaložených nákladů na projekt a ušlého zisku. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že se krajský soud příčinnou souvislostí nezabýval a že dle jejího názoru otázku příčinné souvislosti vznesl poprvé až Nejvyšší soud, aniž by jí však dal možnost se k dané otázce vyjádřit. Ústavní soud stěžovatelce nepřisvědčil. Byť krajský soud nepoužil obratu "příčinná souvislost", po obsahové stránce se jeho výše zmíněný závěr dá shrnout jako neexistence příčinné souvislosti mezi jednáním vedlejší účastnice a tím, že předložené projekty stěžovatelka nemohla realizovat. Nejvyšší soud tedy neporušil žádná stěžovatelčina práva, tím méně její práva ústavně zaručená, když hodnocení krajského soudu shrnul tak, že krajský soud neshledal příčinnou souvislost.
21. Stěžovatelka dále uplatnila námitku, že Nejvyšší soud připustil aplikaci čl. 11 odst. 4 Listiny jen u snížení hodnoty pozemku tím, že se podle územního plánu pozemky staly oproti původnímu územnímu plánu nezastavitelnými, ale u škody v podobě marně vynaložených nákladů na projekt a ušlého zisku jí tuto ochranu již neposkytl.
22. K tomu Ústavní soud poukazuje na vnitřní systematiku čl. 11 Listiny. V jejím čl. 11 odst. 3 (dle něhož vlastnictví zavazuje a nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy; jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem) jsou zakotveny ústavněprávní meze vlastnického práva. Jde-li o opatření, která vlastníka limitují, ale svou povahou nepřekračují meze vlastnického práva stanovené v čl. 11 odst. 3 Listiny, nejde o vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny [srov. nález ze dne 13. 12. 2006 sp. zn. Pl. ÚS 34/03 (N 226/43 SbNU 541; 49/2007 Sb.), bod 93.]. Ustanovení čl. 11 odst. 4 Listiny dopadá až na zásahy, které svou intenzitou výrazně překračují meze vlastnického práva v čl. 11 odst. 3 Listiny. Dovolávat se čl. 11 odst. 4 Listiny tedy má význam jen v případech, nabyl-li zásah potřebné intenzity, aby šlo o vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva. Pro posuzovanou věc není třeba dalšího komentáře k intenzitě zásahu, neboť plně postačí poukázat na to, že nemožnost realizovat posuzovaný projekt stěžovatelky byla dána, jak shledal krajský soud, již tím, že stěžovatelka nezískala povolení vyžadované stavebním zákonem, a nikoli jednáním vedlejší účastnice. Již z toho důvodu, že vedlejší účastnice nebyla původcem nemožnosti stěžovatelkou předložené projekty realizovat, nemá opodstatnění se vůči ní dovolávat čl. 11 odst. 4 Listiny
23. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, odmítl její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. září 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu