ECLI:CZ:US:2020:4.US.223.20.1
sp. zn. IV. ÚS 223/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Evy Neumanové, notářky, sídlem Italská 656/9, Praha 2 - Vinohrady, zastoupené JUDr. Luďkem Neumanem, advokátem, sídlem tamtéž, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. října 2019 č. j. 28 Co 176/2019-530, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Marka Pruckla, České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2 - Nové Město, a obchodní korporace Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8 - Karlín, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), jímž bylo s konečnou platností rozhodnuto o výši stěžovatelčina nároku na náhradu škody, neboť má za to, že jím byla porušena Listina základních práv a svobod, zejména v čl. 37 odst. 3, čl. 11 odst. 1 a čl. 3 odst. 1.
2. První vedlejší účastník uplatnil u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") vůči stěžovatelce a druhé vedlejší účastnici nárok na náhradu škody, která mu měla vzniknout nesprávným úředním postupem stěžovatelčiných zaměstnanců při ověřování podpisu. Obvodní soud rozsudkem ze dne 23. 10. 2018 č. j. 19 C 70/2016-433 žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení, když - kromě jiného - uložil prvnímu vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů řízení ve výši 5 400 Kč. Na základě odvolání prvního vedlejšího účastníka a stěžovatelky rozhodl městský soud rozsudkem ze dne 2. 10. 2019 č. j. 28 Co 176/2019-530, jímž potvrdil rozsudek obvodního soudu a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (mimo jiné uložil prvnímu vedlejšímu účastníkovi zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 900 Kč). V řízení byla stěžovatelka právně zastoupena advokátem, přesto jí soudy nepřiznaly náhradu nákladů řízení podle advokátního tarifu, ale jen podle vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení, tedy jako kdyby advokátem zastoupena nebyla. Vycházely přitom zejména z nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2016 sp. zn. I. ÚS 3916/14 (N 62/81 SbNU 81), podle něhož platí, že nechal-li se soudní exekutor v soukromoprávním sporu zastupovat advokátem, i když obsahem sporu byla jeho úřední činnost, konkrétně otázka náhrady újmy jím způsobené při provádění exekuce, nelze takový náklad považovat za účelně vynaložený. Je-li exekutor účastníkem řízení týkajícího se výkonu veřejné moci, která mu byla státem svěřena, je nutno na něj v případě náhrady nákladů řízení aplikovat shodná pravidla, jako by účastníkem řízení byl stát. Přenesení pravomoci výkonu některých aspektů veřejné moci na exekutory nemůže mít negativní dopad na osoby, které při výkonu této veřejné moci utrpí škodu (újmu). Podle Nejvyššího soudu (srov. usnesení ze dne 20. 12. 2016 sp. zn. 30 Cdo 628/2015) tento právní názor je možné mutatis mutandis použít též ve sporu notáře, jde-li ve věci o náhradu škody notářem způsobené při činnosti, jež se považuje za výkon státní správy.
II.
Argumentace stěžovatelky
3. Stěžovatelka s výše uvedeným závěrem (sub 2. i. f.) nesouhlasí. Má za to, že ač plně úspěšná, byla účastníkem řízení druhé kategorie. Navíc, jako notářka se zabývá agendou nespornou, když řízení o náhradě škody je agenda sporná. S tímto přístupem navíc hrozí, že notáři budou šikanováni množstvím žalob o náhradu škody, neboť neúspěšným žalobcům nebude hrozit riziko výraznější náhrady nákladů řízení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Po posouzení napadeného rozsudku (se zaměřením na výroky týkající se náhrady nákladů řízení), jakož i obsahu ústavní stížnosti, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost napadeného rozsudku, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji působnost vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Ústavní soud v minulosti opakovaně zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, kdyby jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení Ústavní soud ve stěžovatelčině věci neshledal.
8. Ústavní soud dále pokládá za potřebné konstatovat, že náhradu nákladů řízení ve své judikatuře řešil již mnohokrát. Proto je nutno opakovaně připomenout, že při posuzování problematiky náhrady nákladů řízení postupuje - jak uvádí sama stěžovatelka - velmi zdrženlivě a výrok o náhradě nákladů řízení ruší pouze výjimečně. Nicméně vzhledem k tomu, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu, je Ústavní soud oprávněn podrobit přezkumu i tato rozhodnutí, avšak pouze z toho pohledu, zda nejsou v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, resp. zda z hlediska své intenzity zásahu do základního práva nepředstavují závažný exces [viz např. nález ze dne 8. 2. 2007 sp. zn. III. ÚS 624/06 (N 27/44 SbNU 319)]. Takovou povahu však výroky o náhradě nákladů řízení stěžovatelce nemají.
9. Obecné soudy postupovaly ústavně konformně, když při výpočtu náhrady nákladů řízení nezohlednily, že stěžovatelka jako úspěšná žalovaná byla v soudní při zastoupena advokátem. Kromě toho, že závěr shora parafrázované judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu je v dané věci plně aplikovatelný a Ústavní soud na obě rozhodnutí pro stručnost odkazuje, považuje za vhodné připomenout, že stěžovatelka, jako notářka, má úplné právnické vzdělání a musela složit příslušnou odbornou profesní zkoušku. Její argumentace, že se zabývá při své činnosti jen nespornou agendou, tak beze zbytku neobstojí. V řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, skutečně nešlo o problematiku výsostně složitou nebo specifickou, naopak řízení se týkalo podmínek odpovědnosti notářky za škodu.
10. Jinak by bylo možné posoudit případy, v nichž by byl konkrétní notář zatížen šikanózními žalobami, jistě by nic nebránilo tomu, aby v takovém případě náhradu nákladů řízení notáři přiznaly podle advokátního tarifu (např. s odůvodněním, že když by notář nemohl v takové situaci hájit svá práva s pomocí advokáta, znamenalo by to pro něj neúměrnou zátěž). Rovněž není přiléhavým argument stěžovatelky, že daným postupem soudů byly ohroženy zájmy pojišťovny, u níž je stěžovatelka pojištěná. Pojišťovacímu ústavu byly náklady řízení nahrazeny samostatně. Uvádí-li stěžovatelka v ústavní stížnosti, že pojistitel byl rozhodnutím soudů zbaven možnosti uplatnit vyplacený náklad za náhradu poskytnuté právní pomoci stěžovatelce, jde čistě o vztah mezi stěžovatelkou a její pojišťovnou, kterým uvážení soudu nemůže být bez dalšího limitováno. Naopak z této argumentace stěžovatelky vyplývá, že jí patrně náklady na právní zastoupení uhrazeny byly, a to právě z prostředků pojištění.
11. Ústavní soud uzavírá, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadeným rozhodnutím byla porušena základní práva (svobody) stěžovatelce zaručená ústavním pořádkem, a proto byla její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. února 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu