ECLI:CZ:US:2020:4.US.224.20.1
sp. zn. IV. ÚS 224/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele spolku Občanské sdružení - Uskupení TESLA z. s., sídlem Kostelní 104, Pardubice, zastoupeného Mgr. Zdeňkem Tomášem, advokátem, sídlem Na Hrádku 1940, Pardubice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. listopadu 2019 č. j. 8 Afs 361/2018-49, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 24. října 2018 č. j. 52 Af 25/2017-156, rozhodnutí Krajského úřadu Pardubického kraje ze dne 18. října 2017 č. j. KrÚ 67403/2017, rozhodnutí Krajského úřadu Pardubického kraje ze dne 1. března 2017 č. j. KrÚ 17773/2017 a rozhodnutí statutárního města Pardubice ze dne 7. listopadu 2016 č. j. MmP 71518/2016 OSKS, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, Krajského úřadu Pardubického kraje a statutárního města Pardubice, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností se podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených soudních rozhodnutí, když tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 1, čl. 2 odst. 2 a čl. 7 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3 a čl. 95 odst. 1 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že statutární město Pardubice stěžovateli rozhodnutím ze dne 7. 11. 2016 č. j. MmP 71518/2016 OSKS (dále "platební výměr") vyměřilo odvod za porušení rozpočtové kázně ve výši 573 000 Kč podle §22 zákona č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů. Platební výměr souvisel s kontrolou a vyúčtováním poskytnutých dotací za období let 2014 a 2015.
3. Proti tomuto platebnímu výměru podal stěžovatel odvolání, které bylo rozhodnutím Krajského úřadu Pardubického kraje (dále jen "krajský úřad") ze dne 1. 3. 2017 č. j. KrÚ 17773/2017 zamítnuto.
4. Proti rozhodnutí krajského úřadu ze dne 1. 3. 2017 č. j. KrÚ 17773/2017 podal stěžovatel správní žalobu. Ta byla napadeným usnesením Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích (dále jen "krajský soud") odmítnuta z důvodu zániku předmětu řízení. Krajský soud vyšel z toho, že Ministerstvo financí nařídilo na základě podnětu stěžovatele přezkoumání žalobou napadené rozhodnutí, které následně krajský úřad na základě pokynu Ministerstva financí v přezkumném řízení podle §123 odst. 5 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "daňový řád"), změnil tak, že stěžovateli rozhodnutím ze dne 18. 10. 2017 č. j. KrÚ 67403/2017 snížil odvod za porušení rozpočtové kázně o 15 % (na částku 487 050 Kč). Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, neboť byl poučen o možnosti podat opravný prostředek. V replice k vyjádření krajského úřadu stěžovatel následně krajskému soudu sdělil, že krajský úřad toto odvolací řízení zastavil. Krajský soud uvedl, že žalobou napadené rozhodnutí (rozhodnutí krajského úřadu ze dne 1. 3. 2017 č. j. KrÚ 17773/2017) bylo podle §123 odst. 5 daňového řádu změněno následným rozhodnutím ze dne 18. 10. 2017 č. j. KrÚ 67403/2017, s čímž byl stěžovatel srozuměn. S odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu dospěl krajský soud k závěru, že žalobou napadené rozhodnutí již neexistuje a jeho zrušení podle žalobního petitu je pojmově vyloučeno, neboť bylo v přezkumném řízení vydáno nové meritorní rozhodnutí. Kvůli tomu v řízení před soudem nastal neodstranitelný nedostatek podmínek řízení, a proto krajský soud podle §46 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), žalobu odmítl. Dodal, že námitky obsažené v žalobě bylo možno uplatnit v žalobě proti novému meritornímu rozhodnutí.
5. Ke kasační stížnosti stěžovatele Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 21. 11. 2019 č. j. 8 Afs 361/2018-19 kasační stížnost zamítl. Uvedl, že se již v minulosti zabýval i povahou rozhodnutí vydaného v přezkumném daňovém řízení, avšak podle zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o správě daní a poplatků"), který byl následně nahrazen daňovým řádem. V rozsudku ze dne 12. 4. 2007 č. j. 7 Afs 143/2006-95 se zabýval důsledky rozhodnutí vydaného v přezkumném řízení podle §55b zákona o správě daní a poplatků. Dospěl k závěru, že bylo-li přezkoumávané rozhodnutí pravomocně zrušeno, změněno nebo nahrazeno rozhodnutím novým, odpadl předmět soudního přezkumu, a nejsou tak splněny podmínky řízení před správním soudem a žalobu je nutno odmítnout. Zároveň v uvedené věci dodal, že žalobce může námitky původně uplatněné v žalobě proti následně změněnému rozhodnutí uplatnit v nové žalobě směřující proti rozhodnutí o odvolání proti novému rozhodnutí ve věci samé. Na to navázal i v rozsudku ze dne 16. 12. 2015 č. j. 3 Afs 99/2015-26, který se již zabýval povahou přezkumného řízení podle daňového řádu. V něm bez detailnější argumentace dovodil, že rozhodnutí o zastavení přezkumného řízení podle §123 odst. 5 daňového řádu nemá vliv na původní přezkoumávané rozhodnutí správce daně, avšak že opačně by tomu bylo v situaci, kdyby naopak zjistil, že jsou dány podmínky pro konání přezkumného řízení (tedy že přezkoumávané rozhodnutí bylo vydáno v rozporu s právními předpisy) a rozhodl by o změně nebo zrušení původního rozhodnutí. V této věci s odkazem na výše uvedený rozsudek ze dne 12. 4. 2007 č. j. 7 Afs 143/2006-95 konstatoval, že by v takovém případě "správní soud, který na základě žaloby daňového subjektu přezkoumává původní rozhodnutí, musel podanou žalobu odmítnout, neboť by odpadl předmět řízení". V nyní projednávané věci dospěl Nejvyšší správní soud k tomu, že závěry citované judikatury jsou i zde aplikovatelné a není důvod se od nich odchylovat a uvedl, že nelze tedy souhlasit se stěžovatelovou argumentací, podle níž žalobou napadené rozhodnutí pro účely soudního přezkumu nezaniklo. Lze pochopit, že stěžovatel důsledky rozhodnutí, které uložený odvod snížilo o 15 %, vnímá podobně negativně jako rozhodnutí dřívější. Přesto je nutno trvat na tom, že z hlediska soudní ochrany před zkrácením práv původní rozhodnutí zaniklo a je třeba se bránit proti rozhodnutí změněnému. Požadavek citované judikatury, aby se daňový subjekt v případě změny původního rozhodnutí v přezkumném řízení bránil proti tomuto pozdějšímu rozhodnutí, je založen na závěru, podle kterého zanikají právní účinky původního rozhodnutí v rozsahu změnového rozhodnutí. V případě změny původního rozhodnutí jsou oproti zrušení důsledky takového rozhodnutí bezprostředně nahrazeny důsledky jinými, spočívajícími v právních účincích provedené změny. Jak bylo zmíněno již výše, i taková změna může představovat zkrácení práv daňového subjektu, a to bez ohledu na to, z jak velké míry se shoduje s původně tvrzeným zkrácením. Rozhodnutí měnící přezkoumávané rozhodnutí stěžovateli v nyní projednávané věci stanovilo odlišné povinnosti, než které mu stanovilo rozhodnutí původní. Uzavřel, že domnívá-li se tedy stěžovatel, že uložení odvodu za porušení rozpočtové kázně i po provedené změně představuje nezákonné zkrácení jeho práv, je nutno bránit se proti rozhodnutí, jímž mělo být takové zkrácení založeno, tedy rozhodnutí změněnému. Přitom samozřejmě lze využít i námitky, které jsou nadále aplikovatelné také pro nezměněnou část původního rozhodnutí.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v obsáhlé ústavní stížnosti spatřuje porušení svých ústavně garantovaných práv zejména v nedostatečném zjištění skutkového stavu, neprojednání merita věci v soudních řízeních a neodůvodněné a neoprávněné odmítnutí jeho žaloby. Z odůvodnění všech rozhodnutí v jeho případu vyplývá, že soudy přihlédly v převažující míře pouze k formalistickým postupům směřujícím k neprojednání merita věci a zcela ignorovaly tvrzení, důkazy a argumentaci stěžovatele, které v daných řízeních řádně dokládal. V tomto postupu spatřuje porušení zásady materiální pravdy. Tím došlo k zásahu do zásad projednací, vyšetřovací i volného hodnocení důkazů. Soudy prokazatelně ignorovaly jím navrhované podstatné důkazy, klíčová tvrzení a závažná zjištění, která měla být při šetření případu provedena. Taktéž zcela popřely obecnou rozhodovací praxi a v rozporu se zákonnými a oprávněnými zájmy stěžovatele mu neumožnily řádně a efektivně uplatňovat svá práva prostřednictvím soudního řízení, resp. následného exekučního řízení. To vnímá stěžovatel v demokratickém právním státě jako nepřípustné. Současně je přesvědčen, že ponecháním předmětných rozhodnutí správních orgánů v platnosti je citelně zasahováno do integrity jeho jinak řádné a celospolečensky osvětové činnosti. Napadenými správními rozhodnutími byl stěžovateli uložen nepřiměřeně tvrdý až ponižující trest porušující jeho základní lidská práva, a ponižuje jej, když je pranýřován za údajné neoprávněné čerpání dotačních prostředků (byť veškeré vyměřené odvody řádně plnil). Opakovaně je mu tato skutečnost vyčítána při jeho další činnosti, při jednání se statutárním městem Pardubice i jinými subjekty, a při realizaci dalších osvětových činností v pardubickém regionu. Tuto skutečnost by tak bylo možné označit za nelidské a ponižující zacházení.
III.
Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti
7. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení správním, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
9. Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup ve správním řízení soudním, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry správních soudů nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí.
10. Nejvyšší správní soud je vrcholným soudem, který má specifickou funkci zajišťovat jednotu a zákonnost rozhodování soudů činných ve správním soudnictví, ale i správních orgánů. K tomu disponuje zejména procesními nástroji a postupy, na prvním místě vlastní rozhodovací činností (srov. např. usnesení pléna Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 11. 2013 č. j. S 4/2013-2/3). Úkolem Ústavního soudu není přezkoumávat věcnou správnost názoru krajského soudu a Nejvyššího správního soudu, ale toliko to, jestli jejich právní názor uvedený v napadených rozsudcích extrémně nevybočil z výkladových pravidel s ústavní relevancí a jestli obecné soudy nevybočily z mezí řádně vedeného soudního procesu. Takovéto pochybení však Ústavní soud v nyní přezkoumávané věci neshledal.
11. Po přezkumu napadených soudních rozhodnutí Ústavní soud shledává, že Nejvyšší správní soud a předtím krajský soud dospěly k jednoznačnému a přezkoumatelnému právnímu závěru, který řádně odůvodnily. Správní soudy podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. dospěly k závěru o odmítnutí žaloby z důvodu zániku předmětu řízení, jelikož předmět řízení před nimi, tedy rozhodnutí krajského úřadu ze dne 1. 3. 2017 č. j. KrÚ 17773/2017, bylo zrušeno v přezkumném řízení rozhodnutím krajského úřadu ze dne 18. 10. 2017 č. j. KrÚ 67403/2017. Tím se stala žaloba stěžovatele soudně nepřezkoumatelná. Na tomto závěru neshledal Ústavní soud žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí.
12. Napadená rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a krajského soudu jsou řádně odůvodněná, jasná, rozumná a logická, jak to vyžaduje judikatura Ústavního soudu [srov. nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz] a jsou podepřena relevantní a ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu (sub 5). Stěžovatel pouze polemizuje s právními závěry Nejvyššího správního soudu a krajského soudu, což nezakládá důvodnost ústavní stížnosti a svědčí o její zjevné neopodstatněnosti [srov. nález ze dne 9. 7. 1996 sp. zn. II. ÚS 294/95 (N 63/5 SbNU 481)]. Ústavní soud tak konstatuje v souladu s právním názorem Nejvyššího správního soudu, že nynější odepření přístupu stěžovatele k soudu nepředstavuje bez dalšího porušení jeho ústavních práv ani nepředstavuje denegatio iustitiae, neboť stěžovatel mohl chránit svá práva dalšími procesními postupy, typicky žalobou proti rozhodnutí krajského úřadu ze dne 18. 10. 2017 č. j. KrÚ 67403/2017. I tento závěr Nejvyššího správního soudu je ústavně konformní.
13. Ústavní soud závěrem konstatuje, že dovolává-li se stěžovatel porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy, tak je třeba poznamenat, že Ústavní soud již v minulosti dovodil, že toto ustanovení (společně s čl. 90 Ústavy) zakotvuje institucionální pravidla (a referenční hlediska) fungování soudní moci a nezakládá žádná ústavně zaručená základní práva konkrétním jednotlivcům [srov. nálezy ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149) a ze dne 17. 9. 1997 sp. zn. I. ÚS 176/97 (N 104/9 SbNU 9)].
14. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. května 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu