ECLI:CZ:US:2020:4.US.2265.20.1
sp. zn. IV. ÚS 2265/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní korporace V.D.KUKA a. s., sídlem Vinohradská 1789/40, Praha 2 - Vinohrady, zastoupené Mgr. Barborou Gaveau, LL.M., advokátkou, Stroupežnického 525/20, Praha 5 - Smíchov, proti vyrozumění Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 4. června 2020 č. j. 3 KZN 910/2020-15, vyrozumění Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 17. dubna 2020 č. j. ZN 608/2019-43 a vyrozumění Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha 1, Vnější služby, místního oddělení Malá Strana, ze dne 21. února 2020 č. j. KRPA-421087-16/ČJ-2019-001112, za účasti Městského státního zastupitelství v Praze, Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 a Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha 1, Vnější služby, místního oddělení Malá Strana, sídlem Vlašská 362/3, Praha 1 - Malá Strana, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 11 odst. 1, odst. 3, odst. 4, čl. 34 odst. 2, čl. 31, čl. 35 odst. 1, odst. 3, čl. 36, čl. 37 odst. 3, čl. 39 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že usnesením Magistrátu hlavního města Prahy, odboru stavebního, ze dne 12. 12. 2012 sp. zn. S-MHMP 1572355/2012/OST/D1 bylo rozhodnuto o pozastavení vykonatelnosti pravomocného rozhodnutí odboru výstavby Úřadu městské části Praha 1 (dále jen "stavební úřad") ze dne 10. 8. 2011 č. j. UMCP1 108743/2011, sp. zn. S UMCP1/106410/2011/VÝS-Bu-4/163, kterým stavební úřad nařídil M. Š. provedení nutných zabezpečovacích prací na její nemovitosti (dům č. p. X). Současně vlastníkům sousedních staveb nařídil strpět provádění udržovacích prací na stavbě, které mohou zasáhnout do jejich práv, a to v nezbytně nutném rozsahu.
3. Podáním ze dne 30. 9. 2019, doplněným přípisem ze dne 10. 10. 2019, stěžovatelka podala trestní oznámení jednak na M. Š. coby majitelku shora specifikované nemovitosti, která sousedí s domem ve vlastnictví stěžovatelky, a to pro trestné činy maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), podvodu podle §209 trestního zákoníku a další, jednak na B. H., pracovnici stavebního úřadu, pro trestné činy zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 trestního zákoníku či maření úkolů úřední osoby z nedbalosti podle §330 trestního zákoníku. Naplnění znaků trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 trestního zákoníku, kterého se týká podaná ústavní stížnost, spatřuje stěžovatelka v tom, že M. Š. nerespektuje úřední zákaz, aby se ve stavebních úpravách domu nepokračovalo. Vyrozuměním Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha 1, Vnější služby, místního oddělení Malá Strana, ze dne 21. 2. 2020 č. j. KRPA-421087-16/ČJ-2019-001112 (dále jen "vyrozumění policejního orgánu"), bylo stěžovatelce sděleno, že na základě provedeného šetření nebyly ve věci shledány důvody k zahájení úkonů trestního řízení podle §158 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), a že rovněž nejde o podezření ze spáchání přestupku či jiného správního deliktu.
4. Stěžovatelka následně adresovala Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 1 (dále jen "obvodní státní zastupitelství") podání, jež bylo posouzeno jako podnět k využití oprávnění státního zástupce ve smyslu §157 odst. 2 trestního řádu. Na základě tohoto podnětu obvodní státní zastupitelství věc přezkoumalo a ve vyrozumění ze dne 17. 4. 2020 č. j. ZN 608/2019-43 konstatovalo, že policejní orgán se nevypořádal se všemi skutečnostmi uvedenými v trestním oznámení, proto mu bylo uloženo, aby nadále pokračoval v šetření ve věci možného podezření z trestných činů podvodu podle §209 trestního zákoníku, zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 trestního zákoníku a maření úkolů úřední osoby z nedbalosti podle §330 trestního zákoníku. Ohledně podezření ze spáchání trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku obvodní státní zastupitelství uzavřelo, že ve věci není dáno podezření z tohoto trestného činu, neboť jednání osoby, která nerespektuje předběžné opatření nařízené soudem v občanskoprávním řízení, aby se nepokračovalo ve stavbě domu, nezakládá znaky trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. K tomu obvodní státní zastupitelství poukázalo na usnesení Nejvyššího soudu SSR ze dne 20. 6. 1975 sp. zn. 5 Tz 44/75 (publikované pod č. 15/1976 Sb. rozh. tr.) a dodalo, že porušování povinností vyplývajících z daného předběžného opatření nemá povahu výkonu zakázané činnosti ve smyslu citovaného zákonného ustanovení, a že obdobné závěry lze bezpečně vztáhnout i na eventuální porušování sistačního rozhodnutí správního orgánu ve stavebním řízení.
5. Stěžovatelka se závěrem obvodního státního zastupitelství ohledně podezření ze spáchání trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku nesouhlasila, proto zaslala nadřízenému Městskému státnímu zastupitelství v Praze (dále jen "městské státní zastupitelství") podnět k výkonu dohledu podle §12d zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů. Městské státní zastupitelství vyrozuměním ze dne 4. 6. 2020 č. j. 3 KZN 910/2020-15 podnět stěžovatelky odložilo jako nedůvodný. V odůvodnění rozhodnutí uvedlo, že postup obvodního státního zastupitelství shledalo jako věcně správný a zákonný. Zdůraznilo, že stěžovatelka v podnětu poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2015 sp. zn. 4 Tdo 1230/2015, v jehož odůvodnění Nejvyšší soud připustil, že pod pojmem zakázané činnosti lze zahrnout i činnost zakázanou jiným rozhodnutím orgánu veřejné moci, které účastníkovi řízení uloží povinnost se něčeho zdržet. Podle názoru městského státního zastupitelství nelze dát za pravdu stěžovatelce, že zmíněné rozhodnutí je správnější s odkazem na to, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 1975 sp. zn. 5 Tz 44/75 se vztahuje k trestnímu zákonu č. 140/1961 Sb., nikoliv k nyní platnému trestnímu zákoníku č. 40/2009 Sb. Tento výklad nelze podle městského státního zastupitelství připustit, neboť dikce obou ustanovení zůstala v zásadě stejná, tudíž jsou použitelné i judikáty vztahující se předchozímu trestnímu zákonu. Podotklo, že stěžovatelkou zmíněný judikát je navíc možné považovat za excesívní, protože se vymyká ustálenému rozhodování Nejvyššího soudu v této otázce. K tomu poukázalo na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2005 sp. zn. 8 Tdo 503/2005, které se drží totožného právního názoru jako rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 1975 sp. zn. 5 Tz 44/75, přičemž skutkové okolnosti nyní projednávané věci jsou také tomuto rozhodnutí podstatně bližší. Podpůrně poukázalo na §337 odst. 2 trestního zákoníku, který speciálně upravuje trestnost maření předběžného opatření soudu s tím, byla-li by přijata obecná trestnost maření výkonu předběžného opatření, toto speciální ustanovení by postrádalo smysl. Ke stěžovatelkou namítanému porušení práva na účinné vyšetřování městské státní zastupitelství uvedlo, že trestní řízení představuje vztah mezi pachatelem a státem, což také znamená, že ústavně není zaručeno právo třetí osoby (např. oznamovatele, poškozeného), aby jiná osoba byla stíhána a odsouzena.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka v obsáhlé ústavní stížnosti uvádí, že je vlastníkem památkově chráněné nemovitosti, která přímo sousedí s památkově chráněnou nemovitostí ve vlastnictví M. Š. Podle tvrzení stěžovatelky M. Š. na základě rozhodnutí o nařízení nutných zabezpečovacích prací ze dne 10. 8. 2011 provedla rozsáhlou stavební rekonstrukci svého domu zahrnující mimo jiné zásadní změnu jeho konstrukční dispozice, rozšíření půdorysného a výškového ohraničení, vybourání stropů a vnitřních zdí, odstranění odvodňovacích štol, podkopávání sousedních nosných zdí, apod. Podle stěžovatelky M. Š. pokračuje v prohlubování škod i přesto, že usnesením Magistrátu hlavního města Prahy, odboru stavebního, ze dne 12. 12. 2012 sp. zn. S-MHMP 1572355/2012/OST/D1, bylo rozhodnuto o pozastavení vykonatelnosti pravomocného rozhodnutí, kterým stavební úřad nařídil M. Š. provedení nutných zabezpečovacích prací, a také přes usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2019 č. j. 9 A 112/2019-37, kterým bylo trvání pozastavení vykonatelnosti daného rozhodnutí stavebního úřadu potvrzeno. Stěžovatelka opakovaně namítá, že M. Š. se tímto jednáním dopouští trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku.
7. V další části ústavní stížnosti stěžovatelka vyjmenovává mnoho dalších nemovitostí, které jsou podle ní dotčeny stavební činností M. Š. Podrobně popisuje, jakého nezákonného jednání se podle ní M. Š. dopustila, jak postupovaly jednotlivé orgány veřejné moci v dané věci od roku 2011, a proti jejich postupu vznáší výhrady. Namítá, že její dům je z důvodu provedených stavebních prací M. Š. dlouhodobě neobyvatelný, degraduje jeho stav i hodnota. Opětovně poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne ze dne 10. 11. 2015 sp. zn. 4 Tdo 1230/2015 s tím, že je přesvědčena, že orgány rozhodující ve věci vykládají zákon odlišně v rozporu se zákazem libovůle, když tvrdí, že nelze v daném případě dojít k trestnému činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání. Znovu zdůraznila také skutečnost, že Ústavní soud opakovaně potvrzuje, že účinné vyšetřování prováděné orgány činnými v trestním řízení musí být nezávislé a nestranné, důkladné a dostatečné, rychlé a podrobené kontrole veřejnosti (viz rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2020 sp. zn. II. ÚS 1562/20, pozn. dostupné na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde odkazovaná).
8. Vzhledem k naléhavosti věci žádá stěžovatelka Ústavní soud, aby o jejím návrhu rozhodl přednostně.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
11. K nyní posuzované věci Ústavní soud předně připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci Ústavním soudem a související zásadu zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Zmíněné zásady se specificky projevují též při posuzování ústavních stížností brojících proti rozhodnutím a zásahům orgánů veřejné moci učiněným v průběhu přípravného řízení trestního. Možnost zásahu Ústavního soudu do přípravného řízení v trestním procesu je nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Ústavní soud se takto cítí být povolán korigovat pouze takové excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Přípravné řízení trestní prakticky neustále podléhá kontrole státního zastupitelství. Ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti orgánů činných v trestním řízení je tak v přípravném řízení třeba považovat za zásadně nepřípustnou a možnost jejího uplatnění vykládat restriktivně. Jeho kasační intervence je namístě pouze ve výjimečných případech, kdy s ústavní stížností napadeným rozhodnutím je spojen nepřijatelný zásah do základních práv a svobod stěžovatele. Trestní řízení je vztahem mezi pachatelem a státem, což také znamená, že ústavně není zaručeno právo třetí osoby (např. oznamovatele, poškozeného), aby jiná osoba byla trestně stíhána a případně i odsouzena. Současně však nelze pominout, že je pozitivní povinností státu zajistit ochranu základních práv, a to i prostřednictvím efektivního trestního řízení. Požadavek účinného vyšetřování je však "pouze" procesní povinností tzv. náležité péče, a nikoliv povinností ve vztahu k jeho výsledku. Účinné vyšetřování tak nezaručuje žádný konkrétní výsledek, nýbrž pouze řádnost postupu daného orgánu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 11. 2019 sp. zn. II. ÚS 1349/19).
12. Právo na účinné vyšetřování trestné činnosti, jehož se stěžovatelka dovolává, v ústavní rovině nezaručuje právo stěžovatelky na přijetí takových právních závěrů, které stěžovatelka od svého podání očekává, nýbrž pouze právo na řádné zjištění a vyhodnocení skutkových okolností trestního řízení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018 sp. zn. III. ÚS 2042/17). Jinými slovy povinnost vedení efektivního vyšetřování se týká (existence) prostředků, a nikoliv dosažení výsledku [srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS 3196/12 (N 152/74 SbNU 301) i usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2015 sp. zn. I. ÚS 4065/14]. Ústavnímu soudu tak obecně nepřísluší z podnětu stěžovatelky přezkoumávat samotné rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, jde-li o materiální důvody (opodstatněnost) a důvodnost zahájení, či naopak nezahájení trestního stíhání, ale může pouze přezkoumat, zda postup orgánů činných v trestním řízení, kterým ke svému rozhodnutí dospěly, byl v souladu s požadavky na účinné vyšetřování (srov. usnesení ze dne 29. 10. 2013 sp. zn. I. ÚS 2886/13).
13. V nyní souzené věci se z ústavní stížností napadených vyrozumění příslušného policejního orgánu, obvodního státního zastupitelství a městského státního zastupitelství coby dohledového orgánu podávají konkrétní argumenty, proč nebyly zjištěny důvody k zahájení trestního stíhání pro podezření ze spáchání trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, jehož se měla dopustit M. Š. Rozhodující orgány na základě učiněných skutkových zjištění shledaly, že ve věci není dáno stěžovatelkou dovozované podezření ze spáchání daného trestného činu a odkázaly přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 1975 sp. zn. 5 Tz 44/75, podle kterého jednání osoby, která nerespektuje předběžné opatření nařízené soudem v občanskoprávním řízení, aby se nepokračovalo ve stavbě domu, nezakládá znaky trestného činu podle §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, neboť porušování povinnosti vyplývající z tohoto předběžného opatření nemá povahu výkonu zakázané činnosti ve smyslu citovaného zákonného ustanovení.
14. Se závěrem policejního orgánu a obvodního státního zastupitelství se ztotožnilo i městské státní zastupitelství, které se řádně a důsledně vypořádalo s námitkami stěžovatelky uváděnými v jejím podnětu k výkonu dohledu nad postupem obvodního státního zastupitelství ze dne 24. 4. 2020, přičemž jde de facto o totožné námitky, které stěžovatelka uplatnila v podané ústavní stížnosti. K poukazu stěžovatelky na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2015 sp. zn. 4 Tdo 1230/2015, v jehož odůvodnění Nejvyšší soud připustil, že pod pojem zakázané činnosti lze zahrnout i činnost zakázanou jiným rozhodnutím orgánu veřejné moci, které účastníkovi řízení uloží povinnost se něčeho zdržet, městské státní zastupitelství uvedlo, že jde o rozhodnutí excesivní, které se vymyká ustálenému rozhodování v této otázce, a poukázal na podle něj příhodnější rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2005 sp. zn. 8 Tdo 503/2005.
15. Ústavní soud shledal postup městského státního zastupitelství a odůvodnění jeho rozhodnutí důvodným. Ve stěžovatelkou odkazovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2015 sp. zn. 4 Tdo 1230/2015 se obviněný dopustil přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku tím, že mařil výkon rozhodnutí jiného orgánu veřejné moci (konkrétně rozhodnutí obecního úřadu, jako silničního správního úřadu, o předběžném opatření) tím, že vykonával činnost (konkrétně úmyslně umísťoval překážky rozličného charakteru na veřejně přístupnou účelovou komunikaci), která mu byla takovým rozhodnutím zakázána (konkrétně zákaz umísťování pevných nebo dočasných překážek na předmětné veřejně přístupné účelové komunikace, jakož i zákaz poškozovat tuto komunikaci, a to do doby konečného rozhodnutí ve věci). Zmíněné rozhodnutí se netýká stavebního řízení a rozhodování v něm, přičemž je třeba se jeho závěry zabývat z hlediska výkladu pojmu rozhodnutí použitého v §337 odst. 1 trestního zákoníku. Není pochyb o tom, že rozhodnutím ve smyslu tohoto ustanovení trestního zákoníku se myslí nejen rozhodnutí ve formálním smyslu, např. rozsudek v soudním řízení, ale i rozhodnutí v materiálním smyslu, např. některá rozhodnutí ve správním řízení nazvaná jako výzva, oznámení, příkaz, opatření apod. Z hlediska nyní posuzované věci je však nutno zdůraznit, že jednání účastníka, který nerespektuje předběžné opatření nařízené soudem v občanskoprávním řízení podle §76 odst. 1 písm. f) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen "občanský soudní řád"), aby se nepokračovalo ve stavbě domu, nezakládá znaky trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. Porušování povinnosti vyplývající z tohoto předběžného opatření nemá povahu výkonu zakázané činnosti ve smyslu uvedeného zákonného ustanovení. Stejný závěr se týká jednání účastníka občanskoprávního řízení, který porušuje zákaz fyzicky nakládat s určitou věcí, jenž mu byl uložen soudem v tomto řízení jako předběžné opatření podle §76 odst. 1 písm. e) občanského soudního řádu, tím, že věc běžně používá (srov. Rizman, S. in Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012, s. 3187, 3190).
16. Z uvedených závěrů vychází i městským státním zastupitelstvím zmiňované rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2005 sp. zn. 8 Tdo 503/2005, ve kterém Nejvyšší soud shledal, že nerespektování předběžného opatření týkající se nepokračovaní ve stavebních pracích není výkonem zakázané činnosti ve smyslu §171 odst. 1 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, v tehdejším znění.
17. Ústavní soud zdůrazňuje, že sám nemůže nahrazovat ani doplňovat skutková zjištění k tomu povolaných orgánů. Ústavní stížnost je v podstatě polemikou s obsahem odůvodnění napadených vyrozumění, která však ústavní konformitu těchto rozhodnutí nemůže zpochybnit. Pochybení takového charakteru, které by odůvodňovalo zásah Ústavního soudu, v posuzované věci shledáno nebylo. Ústavní soud má za to, že postup orgánů činných v trestním řízení vedoucí k vydání napadených vyrozumění nevykazuje žádné neústavní deficity a že závěry učiněné ve věci rozhodujícími orgány činnými v trestním řízení nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatelky zaručených ústavním pořádkem České republiky.
18. Z těchto důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost stěžovatelky podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
19. K připojenému návrhu stěžovatelky Ústavní soud uvádí, že o ústavní stížnosti rozhodl v krátké době od jejího podání.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. září 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu