ECLI:CZ:US:2020:4.US.2570.20.1
sp. zn. IV. ÚS 2570/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti Brenntag CR s. r. o., sídlem Mezi Úvozy 1850/1, Praha 20 - Horní Počernice, zastoupené Mgr. Pavlem Vinterem, advokátem, sídlem Vinohradská 2133/138, Praha 3 - Vinohrady, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. července 2020 č. j. 9 Cmo 2/2020-146 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. prosince 2019 č. j. 26 Cm 2/2017-79, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a P. M., P. O. a D. G., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a jejích ústavně zaručených práv podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 37 odst. 3 Listiny, čl. 6 odst. 1 a čl. 11 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a doručených písemností se podává, že stěžovatelka při své obchodní činnosti dodala dne 16. 4. 2009 objednané zboží obchodní společnosti STIM ZET a. s. Protože uvedená obchodní společnost kupní cenu nezaplatila a dne 17. 8. 2009 podali její bývalí zaměstnanci insolvenční návrh, stěžovatelka přihlásila v zahájeném insolvenčního řízení svoji pohledávku ve výši 20 582,42 Kč. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") vydal dne 9. 8. 2017 rozvrhové usnesení, podle kterého stěžovatelka měla obdržet 811,48 Kč, ve zbylé části ve výši 19 770,97 Kč její pohledávka nebyla uspokojena.
3. Stěžovatelka proto podala dne 19. 9. 2017 žalobu proti vedlejším účastníkům jako členům statutárního orgánu uvedené obchodní společnosti žalobu ke krajskému soudu o zaplacení 19 770,97 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody podle §99 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) [dále jen "insolvenční zákon"]. Krajský soud žalobu zamítl napadeným rozsudkem. Vedlejší účastníci vznesli námitku promlčení, která byla podle krajského soudu důvodná. Krajský soud s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2014 sp. zn. 29 Cdo 2735/2012, ze dne 29. 6. 2016 sp. zn. 29 Cdo 1212/2016 a ze dne 30. 4. 2019 sp. zn. 29 Cdo 4147/2018 uvedl, že dnem, kdy škoda vznikla (nejpozději mohla vzniknout), je den kdy byl podán insolvenční návrh, a proto je nárok stěžovatelky promlčen.
4. Proti napadenému rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka odvolání k Vrchnímu soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud"), ve kterém namítala, že předpokladem vzniku škody a počátku běhu promlčecí lhůty je zjištění úpadku dlužníka a její objektivní vyjádřitelnost v penězích, vznik škody musí být navázán na okamžik zjištění, že pohledávka je nevymahatelná, což stěžovatelka spojuje se závěrečnou fází insolvenčního řízení. Krajským soudem citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou nesprávná, jsou excesem z jinak ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a doktríny.
5. Vrchní soud svým napadeným rozsudkem potvrdil napadený rozsudek krajského soudu. Vrchní soud sice uvedl rozdílně od krajského soudu, že tzv. subjektivní promlčecí lhůta počala běžet nejdříve od zveřejnění rozvrhového usnesení insolvenčního soudu a ke dni podání žaloby neuplynula, avšak tzv. objektivní promlčecí lhůta počala běžet již podáním insolvenčního návrhu. Podle vrchního soudu je judikatura Nejvyššího soudu v tomto směru ustálená a jednotná. Tzv. objektivní promlčecí lhůta není vázána na ukončení insolvenčního řízení, stěžovatelka měla možnost zabránit uplynutí promlčecích lhůt podáním žaloby a následným návrhem na přerušení řízení, její žaloba by nebyla předčasná (s odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2012 sp. zn. 29 Cdo 4968/2009 a ze dne 30. 4. 2019 sp. zn. 29 Cdo 4147/2018 a usnesení ze dne 17. 12. 2014 sp. zn. 25 Cdo 3804/2014).
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka nesouhlasí se zamítnutím žaloby pro uplynutí promlčecích lhůt. Tvrdí, že výklad zastávaný obecnými soudy znemožňuje věřitelům uplatnit jejich práva u soudu. Stěžovatelka poukazuje na skutečnost, že v podobné situaci, kdy byl úpadek zjištěn po více než třech letech (délka trvání tzv. objektivní promlčecí lhůty), se ocitli věřitelé přinejmenším 289 insolvenčních dlužníků. Tito dlužníci, vč. stěžovatelky, u nichž insolvenční soud vydá rozvrhové usnesení či rozhodnutí o schválení konečné zprávy až po uplynutí tří let, dojde vždy k zamítnutí žaloby; a to buď pro promlčení nároku, nebo pro předčasnost. Výklad zastávaný krajským soudem a vrchním soudem popírá ochranný účel §99 insolvenčního zákona, nutí věřitele předjímat skutečnosti zjišťované v insolvenčním řízení a podávat žalobu na náhradu škody, u které není dosud známa jejich konkrétní výše [a contrario nález sp. zn. Pl. ÚS 24/07 ze dne 31. 1. 2008 (N 26/48 SbNU 303; 88/2008 Sb.), sp. zn. IV. ÚS 642/05 ze dne 28. 8. 2007 (N 133/46 SbNU 249) či usnesení sp. zn. III. ÚS 1157/08 ze dne 16. 10. 2008 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
7. Stěžovatelka tvrdí, že výklad zastávaný krajským soudem a vrchním soudem je "extrémní", v rozporu s doktrinálním chápáním občanskoprávní odpovědnosti a vnitřně rozporný, stejně jako judikatura Nejvyššího soudu, na kterou v napadených rozhodnutích krajský soud a vrchní soud odkazují. Stěžovatelka v tomto směru odkazuje např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. 25 Cdo 1536/2003, ze dne 11. 4. 2012 sp. zn. 29 Cdo 4968/2009 a ze dne 23. 7. 2015 sp. zn. 29 Cdo 924/2013. Podle citované judikatury a doktríny totiž nemůže škoda vzniknout, aniž by byla objektivně vyjádřitelná v penězích; nelze-li škodu objektivně vyjádřit v penězích, platí, že dosud nevznikla. Krajský soud a vrchní soud se také nedostatečně vypořádaly s námitkami stěžovatelky.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu.
9. Přestože vrchní soud v napadeném rozsudku uvedl, že proti jeho výroku, kterým se potvrzuje napadený rozsudek obvodního soudu, je dovolání přípustné, stěžovatelka se tímto poučením neřídila. Dovolání nepodala a v záhlaví uvedený rozsudek vrchního soudu, včetně uvedeného výroku, napadla přímo ústavní stížností. Neboť krajský soud a vrchní soud svými napadenými rozhodnutími rozhodly o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, dovolání proti napadenému rozsudku vrchního soudu je nepřípustné podle §238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Poučení vrchního soudu bylo v tomto směru nesprávné. Ústavní stížnost je proto přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. další k dispozici neměla (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
11. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně na přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za řádně vedené. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
12. V prvé řadě je nutno uvést, že ústavní stížnost míří proti rozhodnutím obecných soudů, kterými zamítly její žalobu o zaplacení 19 770,97 Kč s příslušenstvím, a jde proto o tzv. bagatelní věc. Přitom podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu platí, že tzv. bagatelnost věci zakládá (bez dalšího) důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji naopak co do ústavní roviny významnou činí [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. 4. 2014 (N 55/73 SbNU 89)]. Je především na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a případně doložil), proč věc, přes svou "bagatelnost", vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1161/14 ze dne 21. 5. 2014). Takové okolnosti však Ústavní soud nezjistil.
13. Z ústavní stížnosti neplyne, že stěžovatelka je co do svých osobních, sociálních či majetkových poměrů, eventuálně i dalších okolností, napadeným rozhodnutím podstatně dotčena na svých majetkových pozicích (kvantitativní hledisko). Za dané situace ingerence Ústavního soudu přichází do úvahy jen při intenzivním zásahu do některého z ústavně zaručených základních práv či svobod (kvalitativní hledisko), zpravidla tehdy, přesahuje-li věc z hlediska ústavnosti věc samotnou (stěžovatelčiny individuální zájmy). K takové situaci dojde při pochybení v podobě extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro posouzení věci esenciální (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1835/15 ze dne 29. 10. 2015), anebo je věc součástí velkého souboru věcí obdobných, kde sice dochází k bagatelnímu, ale častému porušování principů právního státu v důsledku nedostatků právní úpravy [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 2985/14 ze dne 11. 12. 2014 (N 227/75 SbNU 533)].
14. Stěžovatelka sice naznačuje, a dokonce nikoli v souvislosti s tvrzením zvýšeného významu její věci, že v obdobné situaci se nachází přinejmenším věřitelé dalších několika stovek insolvenčních dlužníků, u kterých nedošlo do tří let od podání insolvenčního návrhu k vydání usnesení o schválení konečné zprávy nebo rozvrhového usnesení. Z napadených rozhodnutí ani ústavní stížnosti však dále nevyplývá, že by těmto osobám, jak stěžovatelka tvrdí, bylo znemožněno domoci se svého práva u soudu. Naopak, krajský soud a vrchní soud předkládají srozumitelnou a logickou argumentaci, ze které plyne, že osoby v obdobném postavení mají možnost podat k soudu žalobu, aniž by byla zamítnuta pro předčasnost či pro uplynutí promlčecí lhůty. Svoje závěry podporují relevantní judikaturou. Namítá-li stěžovatelka v tomto směru její rozpornost, nutno poznamenat, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí vrchního soud vyplývá, že ji vrchní soud považuje za překonanou.
15. Významu ústavní stížnosti nenasvědčuje ani povaha uplatněných námitek. Argumentace stěžovatelky míří proti výkladu podústavního práva, který není svévolný. Krajský soud a vrchní soud své závěry podrobně a srozumitelně zdůvodnily, přičemž odkázaly na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu. Žádné další (mimořádné) okolnosti, které by věc stěžovatelky "povýšily" do ústavněprávní roviny, stěžovatelka nepředkládá.
16. Ani namítanou nepřezkoumatelnost napadených rozhodnutí Ústavní soud nezjistil. Podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva je sice požadavkem práva na soudní ochranu adekvátní vypořádání návrhů a argumentů účastníků soudního řízení jako součást náležitého odůvodnění [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 360/99 ze dne 25. 10. 1999 (U 68/16 SbNU 363), nález sp. zn. III. ÚS 961/09 ze dne 22. 9. 2009 (N 207/54 SbNU 565); též např. rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věci Van de Hurk proti Nizozemí ze dne 19. 4. 1994 č. 16034/90, §61, či ve věci Ruiz Torija proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994 č. 18390/91, §29]. To ovšem neznamená, že součástí odůvodnění musí být výslovné vypořádání se s každým tvrzením či námitkou účastníků řízení nebo jakákoli dílčí úvaha soudu, kterou učinil při svém rozhodování, ať už se týkala jeho procesního postupu, skutkových zjištění nebo právního posouzení. Jako celek však odůvodnění musí účastníkům řízení umožňovat seznatelnost těch úvah soudu, jež byly relevantní pro výsledek řízení, a tím přezkoumatelnost soudního rozhodnutí z hlediska zákonnosti i věcné správnosti (srov. nález sp. zn. II. ÚS 222/18 ze dne 14. 8. 2019, bod 13).
17. Má-li stěžovatelka za to, že na její obsáhlou a košatou argumentaci v jejích rozsáhlých podáních měly vrchní soud a krajský soud reagovat ještě rozsáhlejší a košatější argumentací, nelze jí v tom přisvědčit. Skutečnost, že stěžovatelka s napadenými rozhodnutími věcně polemizuje, samo o sobě značí, že z napadených rozhodnutí lze seznat, jaké úvahy vrchní soud a krajský soud učinily. Je proto zásadní, že krajský soud a vrchní soud postavily proti námitkám stěžovatelky vlastní ucelenou argumentaci, která sice nevyvrací její každou jednotlivou námitku, ale proti které námitky stěžovatelky jako celek neobstojí. Proto uvádí-li vrchní soud ve svém napadeném rozhodnutí, že stěžovatelka a osoby v obdobném postavení měly možnost podat žalobu s návrhem na přerušení řízení ještě před uplynutím tzv. objektivní promlčecí lhůty a toto tvrzení podepřel četnou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, není takové rozhodnutí nepřezkoumatelné.
18. Závěry obecných soudů ve věci stěžovatele nepředstavují ani exces či interpretační libovůli, určení okamžiku vzniku škody není "extrémní". Argumentace vrchního soudu je založena na závěru, že počátek tzv. objektivní lhůty není vázán na skončení insolvenčního řízení a že stěžovatelka měla možnost v mezidobí od zahájení insolvenčního řízení a jeho skončení, resp. vydání rozvrhového usnesení či rozhodnutí o schválení konečné zprávy, podat proti povinné osobě žalobu a podat návrh na přerušení řízení. Existuje proto výklad, který při určení okamžiku počátku tzv. objektivní promlčecí lhůty, jak jej učinil vrchní soud ve věci stěžovatelky, neznemožňuje potenciálním žalobcům úspěšně podat žalobu podle §99 odst. 1 insolvenčního zákona. Přiklonil-li se vrchní soud k výkladu, se kterým stěžovatelka nesouhlasí, neznamená to bez dalšího porušení jejích ústavně zaručených práv.
19. Stěžovatelkou odkazovaný nález sp. zn. Pl. ÚS 24/07 ze dne 31. 1. 2008 (N 26/48 SbNU 303; 88/2008 Sb.) není na věc přiléhavý. V části týkající se posuzování účastenství v řízení před Ústavním soudem sice Ústavní soud uvedl, že "jde o nedospělou pohledávku, neboť vůbec není jisté, zda a v jaké výši bude skutečně žalobci újma způsobena". Avšak v nyní posuzované věci podle judikatury citované obecnými soudy je možné zjistit, zda škoda vznikla, pouze není jistá výše škody způsobené porušením povinnosti podat návrh na prohlášení konkursu (srov. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2014 sp. zn. 29 Cdo 2735/2012). To však současně neznamená, že ji v daném čase nelze objektivně určit. Další dvě stěžovatelkou citovaná rozhodnutí [nález sp. zn. IV. ÚS 642/05 ze dne 28. 8. 2007 (N 133/46 SbNU 249) a usnesení sp. zn. III. ÚS 1157/08 ze dne 16. 10. 2008] na nyní posuzovanou věc taktéž nejsou přiléhavé, neboť se v nich Ústavní soud zabývá náhradou škody způsobenou při výkonu veřejné moci.
20. Proto Ústavní soud konstatuje, že řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a jako celek ho lze pokládat za řádně vedené. Rozhodnutí vydaná soudy byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
21. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud usnesením ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. října 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu