ECLI:CZ:US:2020:4.US.2935.20.1
sp. zn. IV. ÚS 2935/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Eleny Turaniny, zastoupené JUDr. Jiřím Voršilkou, advokátem, sídlem Opletalova 1535/4, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2020 č. j. 29 Cdo 1625/2020-201, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. ledna 2020 č. j. 12 Cmo 290/2019-158 a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 11. září 2019 č. j. 41 Cm 32/2019-150, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a 1) obchodní společnosti Chytrý nájem, s. r. o., sídlem Chotíkov 479, a 2) Ivana Turanina, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") směnečným platebním rozkazem ze dne 8. 4. 2019 č. j. 41 Cm 32/2019-15 rozhodl tak, že stěžovatelka (směnečný rukojmí) a vedlejší účastník (směnečný dlužník) jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit vedlejší účastnici směnečný peníz ve výši 619 650,- Kč s příslušenstvím, směnečnou odměnu ve výši 2 065,- Kč a náhradu nákladů řízení. K námitkám stěžovatelky a vedlejšího účastníka krajský soud rozsudkem ze dne 24. 6. 2019 č. j. 41 Cm 32/2019-127 ponechal v plném rozsahu v platnosti uvedený směnečný platební rozkaz (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů námitkového řízení (výrok II.).
3. Proti rozsudku krajského soudu podali stěžovatelka a vedlejší účastník (společným podáním) odvolání, aniž zaplatili soudní poplatek za odvolání. Krajský soud usnesením ze dne 6. 8. 2019 č. j. 41 Cm 32/2019-147, které bylo zástupci stěžovatelky a vedlejšího účastníka doručeno dne 9. 8. 2019, stěžovatelku a vedlejšího účastníka vyzval, aby každý z nich zaplatil soudní poplatek za odvolání ve výši 31 086 Kč a současně oba rovněž poučil o následcích nesplnění poplatkové povinnosti. Soudní poplatek za odvolání zaplatil (jen) vedlejší účastník.
4. Vzhledem k tomu krajský soud v záhlaví uvedeným usnesením řízení o odvolání stěžovatelky pro nezaplacení soudního poplatku zastavil (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). V odůvodnění svého rozhodnutí krajský soud uvedl, že stěžovatelka ani po výzvě soudu k zaplacení soudního poplatku za odvolání ve lhůtě 15 dnů soudní poplatek nezaplatila, a proto podle §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (dále jen "zákon o soudních poplatcích"), odvolací řízení zastavil.
5. Proti usnesení krajského soudu podali stěžovatelka a vedlejší účastník odvolání. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením potvrdil usnesení krajského soudu ve výroku o zastavení řízení o odvolání stěžovatelky a ve výroku o nákladech řízení ve správném znění, že ve vztahu mezi vedlejší účastnicí a stěžovatelkou nemá žádná z nich právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok I.) a dále rozhodl, že odvolání vedlejšího účastníka se odmítá (výrok II.). Výrokem III. rozhodl o nákladech řízení tak, že ve vztahu mezi vedlejší účastnicí a stěžovatelkou nemá žádná z nich právo na jejich náhradu. Vrchní soud vyšel ze závěrů formulovaných Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 24. 6. 2009 sp. zn. 29 Cdo 3317/2007 a v usnesení ze dne 23. 10. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2259/2013 (ústavní stížnost podanou proti tomuto usnesení Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 4. 6. 2014 sp. zn. IV. ÚS 240/14, všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) a Ústavním soudem v usneseních ze dne 20. 6. 2006 sp. zn. III. ÚS 339/06 a ze dne 25. 1. 2007 sp. zn. III. ÚS 171/06, přičemž zdůraznil, že stěžovatelka a vedlejší účastník mají postavení samostatných procesních společníků (každý z těchto žalovaných jedná v řízení sám za sebe a jeho úkony nemají na práva a povinnosti druhého žalovaného žádný vliv), a proto se pro jejich povinnost k zaplacení soudního poplatku za odvolání neuplatní §2 odst. 8 zákona o soudních poplatcích. Na tomto závěru podle vrchního soudu nic nemění, že povinnost zaplatit směnečnou pohledávku byla stěžovatelce a vedlejšímu účastníkovi uložena společně a nerozdílně. Samostatnými společníky jsou totiž i solidárně zavázaní dlužníci. Vrchní soud dále dovodil, že rozhodnutí krajského soudu o zastavení řízení o odvolání stěžovatelky proti rozsudku nemohlo mít žádný dopad na sféru práv vedlejšího účastníka, neboť jím nebylo rozhodováno o jeho právech a povinnostech, poněvadž nebylo rozhodováno o jeho odvolání proti rozsudku. Vrchní soud proto odvolání vedlejšího účastníka odmítl, neboť bylo podáno osobou k tomu neoprávněnou.
6. Proti usnesení vrchního soudu podala stěžovatelka dovolání, ve kterém formulovala jako právní otázku výkladu §2 odst. 8 zákona o soudních poplatcích, s tím předpokladem, že by se Nejvyšší soud měl odchýlit od závěrů obsažených v rozhodnutích ze dne 23. 10. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2259/2013 a ze dne 11. 6. 2015 sp. zn. 29 Cdo 2066/2015.
7. Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením dovolání stěžovatelky jako nedůvodné zamítl [§243d písm. a) o. s. ř.]. Nejvyšší soud dovodil, že judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu je jednotná ve výkladu §2 odst. 8 zákona o soudních poplatcích, jenž upravuje solidární poplatkovou povinnost, v tom směru, že uvedené ustanovení se neprosadí v případě účastníků, majících postavení samostatných společníků podle §91 odst. 1 o. s. ř. V posuzované věci tak Nejvyšší soud neshledal důvod odchýlit se od své předchozí judikatury ani na základě nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 6. 2010 sp. zn. II. ÚS 1198/10 (N 125/57 SbNU 559), když pochybnosti nelze mít ani o tom, že stěžovatelka a vedlejší účastník (jako přímí dlužníci ze směnky) jsou (i v hmotném právu) dlužníky samostatnými. Nejvyšší soud uzavřel, že vzhledem k postavení stěžovatelky a vedlejšího účastníka jako samostatných dlužníků ze směnky je pro účely rozsahu poplatkové povinnosti nevýznamné i to, zda jim vůči majiteli směnky náleží shodné (nebo naopak rozdílné) námitky, respektive to, zda by (případná) pohledávka ze směnky byla uspokojitelná (jen) z majetku jednoho z nich nebo (v případě manželů) z jejich společného jmění.
II.
Argumentace stěžovatelky
8. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že vzhledem k tomu, že povinnost k úhradě směnečné sumy byla jí a vedlejšímu účastníkovi uložena jako povinnost společná a nerozdílná, v souladu s §2 odst. 8 zákona o soudních poplatcích, vycházela z toho, že i poplatková povinnost za podané odvolání měla být uložena jako společná. Vedlejší účastník a stěžovatelka měli platit soudní poplatek společně a nerozdílně, nikoli každý jednotlivě v plné výši.
9. Stěžovatelka poukazuje na to, že výše uvedený právní názor je podpořen i nálezem Ústavního soudu ze dne 10. 6. 2010 sp. zn. II. ÚS 1198/10, když v posuzovaném případě jde o právně i skutkově identickou situaci jako v tomto nálezu. Stěžovatelka poukazuje na to, že rovněž z usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 2. 2020 sp. zn. II. ÚS 2795/19 vyplývá, že byli-li by stěžovatelé v postavení směnečného dlužníka a směnečného rukojmího, byl by nález Ústavního soudu ze dne 10. 6. 2010 sp. zn. II. ÚS 1198/10 použitelný. Stěžovatelka dále uvádí, že Nejvyšším soudem označená usnesení Ústavního soudu nemohou obstát vedle nálezu Ústavního soudu, neboť ten má větší právní hodnotu, je kvalifikovaně právně odůvodněn a primárně je třeba vycházet z názoru vyjádřeného právě nálezem, nikoli usnesením.
10. Stěžovatelka dovozuje, že i když je s vedlejším účastníkem v postavení samostatných společníků, s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1198/10 je třeba povinnost k úhradě soudního poplatku vnímat jako povinnost společnou, neboť předmětem řízení byl nárok solidární. Nejvyšším soudem uváděná usnesení Ústavního soudu nelze v daném případě použít, neboť se skutkově či právně vztahují na odlišné případy, zatímco případ stěžovatelky se právně i skutkově shoduje se situací v nálezu sp. zn. II. ÚS 1198/10.
11. Stěžovatelka dále namítá, že z výzvy o zaplacení soudního poplatku ze dne 6. 8. 2019 nelze navíc dovodit, že povinnost platit soudní poplatek stíhala oba účastníky, když pro obě platby soud použil stejný variabilní symbol. Postup krajského soudu je proto matoucí i pro případ, že by soudní poplatek měl být zaplacen dvakrát.
12. Stěžovatelka dodává, že jelikož v jejím případě je třeba se držet právního názoru uvedeného v nálezu sp. zn. II. ÚS 1198/10, nelze její ústavní stížnost odmítnout bez použití postupu dle §23 zákona o Ústavním soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
13. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
14. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
15. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
16. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně jde-li o výklad a použití běžného zákona, připadá v úvahu, vycházely-li obecné soudy v daném hodnotícím procesu ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně kdyby v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, např. v podobě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17)].
17. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že krajský soud pochybil, když zastavil odvolací řízení vyvolané jí za situace, kdy neuhradila soudní poplatek za odvolání ani poté, co byla k jeho zaplacení soudem vyzvána, neboť je toho názoru, že vedlejší účastník a stěžovatelka měli platit soudní poplatek společně a nerozdílně, nikoli každý jednotlivě v plné výši.
18. V této souvislosti Ústavní soud poukazuje již na stěžovatelkou odkazované usnesení ze dne 25. 2. 2020 sp. zn. II. ÚS 2795/19, ve kterém Ústavní soud konstatoval, že porušení principu rovnosti účastníků řízení nelze spatřovat v situaci, kdy je zpoplatněn každý úkon toho, kdo se na soud obrací s návrhem na zahájení řízení či opravnými prostředky. Určení pravidel pro zpoplatnění procesních úkonů je tak zásadně otázkou podústavního práva a jeho výkladu. Podmínkami aplikace §2 odst. 8 zákona o soudních poplatcích se Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zabýval, přičemž dospěl k závěru, že výklad obecných soudů, podle kterého solidární poplatková povinnost podle §2 odst. 8 zákona o soudních poplatcích vzniká jen tehdy, mají-li účastníci v řízení postavení nerozlučných společníků podle 91 odst. 2 o. s. ř., tj. jde-li o taková společná práva nebo povinnosti, že se rozsudek musí vztahovat na všechny účastníky vystupující na jedné straně, označil za ústavně konformní (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2007 sp. zn. III. ÚS 171/06, ze dne 18. 4. 2006 sp. zn. II. ÚS 150/06, ze dne 11. 5. 2006 sp. zn. II. ÚS 95/06, ze dne 20. 6. 2006 sp. zn. III. ÚS 339/06, ze dne 12. 4. 2011 sp. zn. I. ÚS 224/11, ze dne 6. 6. 2012 sp. zn. III. ÚS 1711/12, ze dne 4. 6. 2014 sp. zn. IV. ÚS 240/14 ad.). Aplikace §2 odst. 8 zákona o soudních poplatcích se tedy uplatní pouze u tzv. nerozlučných společníků podle §91 odst. 2 o. s. ř., přičemž i solidárně zavázaní dlužníci mohou být samostatnými účastníky. Ústavní soud dále poukazuje na to, že v uvedeném usnesení sp. zn. II. ÚS 2795/19 se Ústavní soud neztotožnil s námitkou stěžovatelů, že soudy měly na daný případ použít nález sp. zn. II. ÚS 1198/10. Ústavní soud v dané věci přisvědčil závěru vrchního soudu a Nejvyššího soudu, že uvedený nález pro skutkovou odlišnost a individuální okolnosti na posuzovanou věc plně nedopadá, neboť šlo o závazky vyplývající ze směnky podle zákona směnečného a šekového, u nichž jsou dlužník a ručitelé v odlišném právním postavení (na rozdíl od nyní posuzované věci). Již z tohoto důvodu, je pak nadbytečné řešit stěžovatelkou vytýkaný nesprávný postup soudů.
19. Krajský soud i vrchní soud v odůvodněních napadených rozhodnutí podrobně rozvedly, z jakých důvodů byla poplatková povinnost vyměřena stěžovatelce i vedlejšímu účastníkovi. Stěžovatelkou požadovaná aplikace §2 odst. 8 zákona o soudních poplatcích se podle těchto závěrů uplatní pouze u tzv. nerozlučných společníků podle §91 odst. 2 o. s. ř., přičemž i solidárně zavázaní dlužníci mohou být samostatnými účastníky. Tak tomu bylo i v případě stěžovatelky a vedlejšího účastníka, kterým vznikla poplatková povinnost každému samostatně. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud posoudil obsah dovolání stěžovatelky v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, přičemž shledal tyto závěry souladnými s judikaturou Nejvyššího soudu a s ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu. Ústavní soud proto neshledal důvod, pro který by se měl od výše uvedených závěrů odchýlit.
20. Ústavní soud v této souvislosti poukazuje na usnesení ze dne 11. 8 2020 sp. zn. IV. ÚS 603/20, ve kterém Ústavní soud k základní námitce stěžovatelů v této věci, že jim poplatková povinnost měla být uložena společně a nerozdílně, a to v souladu s nálezem sp. zn. II. ÚS 1198/10, poukázal na to, že ji měli stěžovatelé předložit v jiném řízení. Teprve po vyřešení této věci mohli by v souladu se stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13 (124/2013 Sb., ST 35/69 SbNU 859) za podmínky vyčerpání všech dalších opravných prostředků, měli-li by nějaké k dispozici, podat případně ústavní stížnost. Vzhledem k tomu, že tak zjevně neučinili (a vyměřený soudní poplatek neuhradili), nemohl se Ústavní soud ve věci týkající se zastavení odvolacího řízení touto námitkou obsáhleji zabývat.
21. Ústavní soud připomíná, že základní právo na projednání věci soudem zakotvené v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, není absolutní a již svojí povahou připouští jistá omezení. Uplatňovaná zákonná omezení nicméně nemohou zužovat možnosti jednotlivce takovým způsobem, či v takové míře, že by došlo k zásahu do samotné podstaty tohoto práva. Tato omezení jsou ústavně souladná pouze tehdy, sledují-li legitimní účel a existuje-li vztah přiměřenosti mezi použitými prostředky a sledovaným účelem (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 12. 11. 2002 ve věci Zvolský a Zvolská proti České republice, stížnost č. 46129/99, odst. 46 a násl.). Za takové ústavně souladné omezení přístupu k soudu lze považovat mj. i zákonem stanovenou povinnost účastníka zaplatit soudní poplatek.
22. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelky. Napadená rozhodnutí obecných soudů podle Ústavního soudu dostatečně, přezkoumatelně a zejména ústavně konformně uvádějí důvody, proč bylo nutné zastavit odvolací řízení vyvolané stěžovatelkou, která nezaplatila vyměřený soudní poplatek. V jejich závěrech Ústavní soud neshledal ani náznak svévole, libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
23. S ohledem na výše uvedené neshledal Ústavní soud důvod k postupu podle §23 zákona o Ústavním soudu spočívajícímu v předložení předmětné otázky k posouzení plénu.
24. Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu