ECLI:CZ:US:2020:4.US.3.20.1
sp. zn. IV. ÚS 3/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Josefem Fialou o ústavní stížnosti stěžovatele M. M., zastoupeného Mgr. Janem Matznerem, advokátem, sídlem 8. března 21/13, Liberec, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. listopadu 2019 sp. zn. 4 To 44/2019, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby bylo zrušeno v záhlaví označené usnesení, neboť je názoru, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 13 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 10. 10. 2019 č. j. 53 T 10/2019-1807 rozhodl, že podle §188 odst. 1 písm. e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), se označená trestní věc, ve které byla podána obžaloba státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, vrací státnímu zástupci k došetření.
3. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") ústavní stížností napadeným usnesením (k instanční stížnosti státního zástupce) usnesení krajského soudu podle §149 odst. 1 písm. b) tr. řádu zrušil a uložil mu, aby o věci znovu jednal a rozhodl.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti dovozuje, že pro charakter vad přípravného řízení předmětnou trestní věc, kdy obžaloba mu přičítá skutky, které kvalifikuje jako zločin zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník") a zločin poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 1. odst. 4 písm. a), písm. c) tr. zákoníku, v hlavním líčení projednat nelze. Stěžovatel zejména namítá, že příkazy k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu nesplňují zákonné náležitosti do té míry, že jsou procesně nepoužitelné. Příkazy byly navíc vydány při prověřování jiné trestné činnosti a v jiném řízení, v němž stěžovatel vůbec nefiguruje. Stěžovatel přitom odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2016 sp. zn. 4 Pzo 9/2015 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2017 sp. zn. 6 Tz 3/2017.
III.
Procesní předpoklady projednání návrhu
5. Za situace, kdy ústavní stížnost brojí proti usnesení vrchního soudu, kterým bylo zrušeno usnesení krajského soudu (jímž byla trestní věc stěžovatele po předběžném projednání obžaloby vrácena státnímu zástupci k došetření s pokynem, aby soud o věci znovu jednal a rozhodl), se Ústavní soud zabýval tím, zda jsou splněny podmínky projednání takové ústavní stížnosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, a to včetně podmínky dané §75 odst. 1, vyžadující, aby před podáním ústavní stížnosti byly vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
6. Ústavní soud setrvale judikuje, že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu spočívají především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž neústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem [srov. nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243)]. Ústavní stížnost je tak vůči ostatním prostředkům sloužícím k ochraně práv ve vztahu subsidiarity. Tento princip vyplývá z čl. 4 Ústavy, podle kterého je ochrana základních práv a svobod úkolem soudní moci obecně, nikoli pouze úkolem Ústavního soudu. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani součástí soustavy ostatních orgánů veřejné moci, a proto do činnosti orgánů veřejné moci zasahuje toliko v případě, kdy náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná (srov. např. usnesení ze dne 26. 11. 2004 sp. zn. IV. ÚS 372/04 a ze dne 30. 1. 2014 sp. zn. II. ÚS 287/14, dostupná stejně jako další níže citovaná rozhodnutí na http://nalus.usoud.cz).
7. Ústavní soud proto až na výjimky, v nichž případnou neústavnost nelze napravit jiným způsobem (např. ve vazebních věcech), do neskončených řízení nevstupuje a jako nepřípustné odmítá ústavní stížnosti mířící proti kasačním rozhodnutím soudů vyšších instancí, kterými nebyla věc skončena, nýbrž pouze vrácena soudu nižší instance či jinému orgánu k dalšímu řízení [srov. nález ze dne 4. 3. 2004 sp. zn. IV. ÚS 290/03 (N 34/32 SbNU 321), usnesení ze dne 30. 3. 2006 sp. zn. IV. ÚS 125/06 (U 4/40 SbNU 781) a usnesení ze dne 16. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS 256/11 a další]. Závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti se přitom podle ustálené judikatury Ústavního soudu uplatní i tehdy, jestliže je orgán, který má ve věci opětovně rozhodnout, vázán právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí, neboť okolnost, že nižší soud je vázán právním názorem kasačního soudu, nezakládá ani "uzavřenost" předmětem identifikovaného stádia řízení ani se tím neklade překážka k ústavněprávní oponentuře proti "skutečně" konečnému rozhodnutí o věci (srov. usnesení ze dne 16. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS 256/11).
8. Jak již bylo předznačeno, nyní posuzovanou ústavní stížností stěžovatel brojí proti usnesení vrchního soudu, kterým bylo rozhodnuto o stížnosti státního zástupce proti rozhodnutí krajského soudu, jímž byla trestní věc stěžovatele vrácena státnímu zástupci k došetření. Vrchní soud posoudil stížnost státního zástupce jako důvodnou, neboť dospěl k závěru, že o vrácení věci k došetření bylo rozhodnuto v rozporu se zákonem, když "prvotní" příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu sice nebyl po formální stránce dostatečně odůvodněný, ale vycházel z návrhu státního zástupce, který řádně odůvodněn byl. Vrchní soud dále konstatoval, že navazující příkazy vztahující se k prodloužení doby odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu byly odůvodněné náležitě.
9. Vzhledem k tomu, že trestní věc stěžovatele byla vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, nejde o konečné rozhodnutí ve věci samé, ale o procesní rozhodnutí, jímž se navrací kauza do soudního rozhodovacího procesu, ve kterém může stěžovatel uplatňovat všechna svá práva. Již proto nelze považovat napadené usnesení vrchního soudu i jemu předcházející rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení za rozhodnutí dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jež by byla způsobilá sama o sobě zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatele, a jako nezpůsobilý předmět ústavně právního přezkumu zakládá nepřípustnost ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (srov. výše zmíněný nález sp. zn. IV. ÚS 290/03, resp. usnesení ze dne 21. 1. 2015 sp. zn. IV. ÚS 3589/14, ze dne 9. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 3477/13, ze dne 11. 7. 2011 sp. zn. I. ÚS 1538/11, ze dne 4. 5. 2011 sp. zn. II. ÚS 1210/11 a další). Výjimečně judikovaná přípustnost ústavní stížnosti i proti kasačnímu rozhodnutí soudu vyššího stupně v civilních věcech se pro skutkovou odlišnost uplatnit nemůže.
10. Co se týče nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2014 sp. zn. III. ÚS 2520/14 (N 191/75 SbNU 155), na který stěžovatel ostatně nepoukazuje, jde o judikát vycházející ze zcela odlišné procesní situace; tamní stěžovatel sice brojil proti usnesení, jímž státní zástupce krajského státního zastupitelství zrušil usnesení státní zástupkyně okresního státního zastupitelství a okresnímu státnímu zastupitelství uložil, aby věc znovu projednalo a rozhodlo, avšak napadl rovněž procesně navazující usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání a usnesení státní zástupkyně okresního státního zastupitelství o zamítnutí instanční stížnosti. Nešlo tedy o posuzování rozhodnutí soudů vydaných po předběžném projednání obžaloby dle §188 tr. řádu.
11. Lze uzavřít, že úkolem Ústavního soudu není měnit či napravovat případná ať již tvrzená či skutečná pochybení orgánů činných v trestním řízení v dosud neskončeném řízení, nýbrž je zásadně povolán, z hledisek souhrnných, po pravomocném skončení věci k posouzení, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní. Každý jiný postup by nepřípustně rozšiřoval kompetence Ústavního soudu a ve svém důsledku z něj činil další soudní instanci, mimořádnou též tím, že by byla způsobilá zasáhnout do řízení, jež dosud probíhá [srov. usnesení ze dne 30. 3. 2006 sp. zn. IV. ÚS 125/06 (U 4/40 SbNU 781].
12. Dlužno konstatovat, že stěžovatel nepředestřel relevantní argumentaci ve prospěch postupu podle §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu a ani Ústavní soud pro jeho uplatnění důvod neshledal.
13. Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se Ústavní soud zabýval meritem věci, byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustná odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. ledna 2020
Josef Fiala v. r.
soudce zpravodaj