ECLI:CZ:US:2020:4.US.3218.20.1
sp. zn. IV. ÚS 3218/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti IFIS investiční fond, a. s., sídlem Čechyňská 419/14a, Brno, zastoupené Mgr. Markem Indrou, advokátem, sídlem Čechyňská 361/16, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. srpna 2020 č. j. 18 Co 113/2020-38, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Zdeňky Ďurikové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že usnesením soudního exekutora JUDr. Iva Luhana, Exekutorský úřad Praha 1 (dále jen "soudní exekutor") ze dne 20. 7. 2020 č. j. 099 EX 5064/09-31 byla zastavena exekuce na majetek vedlejší účastnice jako povinné prováděná soudním exekutorem na základě usnesení Okresního soudu v Benešově ze dne 18. 5. 2009 č. j. 7 Nc 6958/2009-5 (výrok I.). Dále bylo rozhodnuto, že žádnému z účastníků se právo na náhradu nákladů tohoto řízení nepřiznává (výrok II.) a stěžovatelce jako oprávněné byla uložena povinnost uhradit soudnímu exekutorovi náklady exekuce ve výši 7 865 Kč (výrok III.). Soudní exekutor uložil stěžovatelce povinnost uhradit mu náklady exekuce, když s odkazem na judikaturu vyšších soudů citovanou v odůvodnění usnesení dospěl k závěru, že zastavení exekuce procesně zavinila stěžovatelka.
3. Proti uvedenému usnesení soudního exekutora, a to do výroku III., podala stěžovatelka odvolání. Napadeným usnesením Krajského soudu v Praze (dále jen krajský soud") bylo usnesení soudního exekutora ve výroku III. potvrzeno (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí dovodil, že soudní exekutor má důvodný nárok na náklady exekuce, když v exekuci provedl od jejího zahájení řadu úkonů směřujících k vymáhání předmětné pohledávky. Krajský soud dále poukázal na to, že k zastavení exekuce došlo právě na základě podnětu soudního exekutora, který spis prověřil a dospěl k závěru o možné neplatnosti rozhodčí doložky. Stěžovatelka do řízení vstoupila (na základě usnesení soudního exekutora ze dne 28. 5. 2019 č. j. 099 EX 5064/09-26, které nabylo právní moci dne 18. 6. 2019) s vědomím nezákonně vedené exekuce, zastavení exekuce nenavrhla. Z hlediska předpokladů aplikace §89 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, ve vztahu k uložení náhrady nákladů exekuce stěžovatelce v případě jejího zastavení, krajský soud dospěl k závěru, že to byla stěžovatelka, která větší měrou zavinila zastavení exekuce. Zavinění stěžovatelky ve vztahu k neúspěchu ve věci a úhradě nákladů exekuce je dáno tím, že ačkoliv rozhodčí doložka byla ujednána předchůdcem stěžovatelky, je zřejmé, že iniciativa k volbě rozhodčího řízení i rozhodčího orgánu při uzavření rozhodčí smlouvy vzešla nepochybně od něho. Předchůdce stěžovatelky předložil vedlejší účastnici k podpisu rozhodčí doložku, jejíž formulace nebyla v souladu se zákonem, ve formulářové smlouvě a ve všeobecných typových úvěrových podmínkách. V protiprávně vedené exekuci pak pokračovala stěžovatelka až do doby, kdy zastavení exekuce inicioval soudní exekutor.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka s výše uvedeným závěrem krajského soudu nesouhlasí, přičemž za meritum sporu považuje zodpovězení otázky, zda má být soudnímu exekutorovi vůči oprávněnému přiznána náhrada nákladů exekuce, tedy zda lze zavinění podle §89 exekučního řádu přičítat oprávněnému nebo exekutorovi, případně zda lze zavinění přičítat oběma nebo nikomu z nich, pro bezdůvodnost pokračování nařízené exekuce i po 11. 5. 2011. Stěžovatelka má za to, že zavinění (pasivitu) lze přičítat v takových případech soudnímu exekutorovi (k tomu odkazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2019 sp. zn. III. ÚS 2005/19; všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), resp. že v takovém případě lze uvažovat o tom, že jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné pro odepření práva na náhradu nákladů soudnímu exekutorovi na základě §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."); tím spíše pak v situaci, kdy soudní exekutor náklady exekuce zatížil daňovou povinností a následně spotřeboval.
5. Zásadní právní význam má podle stěžovatelky skutečnost, že jak soudní exekutor, tak i exekuční soud disponují pravomocí zastavit exekuci i bez návrhu. Stěžovatelka cituje a rozebírá pasáže z celé řady rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení ze dne 11. 2. 2020 IV. ÚS 2364/19; ze dne 21. 1. 2020 sp zn. IV. ÚS 92/20, ze dne 3. 9. 2019 sp. zn. IV. ÚS 2525/19, ze dne 17. 7. 2019 sp. zn. III. ÚS 2005/19, ze dne 11. 7. 2017 sp. zn. IV. ÚS 1459/17 a další), z nichž podle stěžovatelky se podává, že Ústavní soud "konstantně rozhoduje tak, že v takových případech nemá být soudnímu exekutorovi přiznána náhrada exekuce". Dále argumentuje tím, že v obdobném případě, v němž stěžovatelka vystupovala jako oprávněná a jako exekutor tentýž exekutor jako v posuzované věci, bylo usnesením odvolacího soudu rozhodnuto tak, že soudní exekutor nemá právo na náhradu nákladů, z čehož stěžovatelka dovozuje, že soudní exekutor byl přibližně měsíc před vydáním napadeného usnesení upozorněn, že mu náhrada nákladů nenáleží.
6. Stěžovatelka dále namítá, že obecné soudy obvykle v obdobných věcech rozhodují tak, že exekutorovi se náhrada nákladů nepřiznává, a v případě odchýlení se od této judikatury je pak nutné v souladu s §13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, přesvědčivé vysvětlení důvodu odchylky. Takové vysvětlení však podle stěžovatelky v posuzovaném případě podáno nebylo. Stěžovatelka uzavírá, že napadeným rozhodnutím byla porušena její základní práva, "přičemž tyto zásahy mají intenzitu ústavního významu z důvodu, že jde o stovky případů, ve kterých takto chybně v totožných věcech soudní exekutoři a obecné soudy rozhodují a soudní praxe není v rozhodnutích za totožných skutkových stavů jednotná, a to i z důvodu, že Ústavní soud se k totožným případům v nálezu, je-li stěžovateli známo, dosud nevyjádřil."
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
9. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že rozhodování o nákladech soudního řízení, včetně nákladů řízení exekučního, je výhradně doménou civilních soudů. Náhradu nákladů řízení, resp. její výši, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307), ze dne 3. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS 106/11, ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05 a další). Ústavní soud tak dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před ostatními soudy podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně.
11. V souladu s dřívější judikaturou je východiskem při rozhodování o náhradě nákladů exekučního řízení, včetně rozhodování o náhradě nákladů exekuce, určení a hodnocení důvodů, pro něž byla exekuce zastavena [stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2006 sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06 (ST 23/42 SbNU 545)]. Náhradu nákladů exekuce v případech zastavení exekuce pro neplatnost rozhodčí doložky pak podle okolností případu nese buď oprávněný nebo exekutor [nález ze dne 12. 11. 2018 sp. zn. IV. ÚS 2728/17 (N 184/91 SbNU 279), bod 41].
12. V tomtéž nálezu (bodě 35) pak Ústavní soud shrnul rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a Ústavního soudu tak, že oprávněná nese procesní zavinění na zastavení exekuce, nezachovala-li potřebnou míru pečlivosti jednak před podáním návrhu na nařízení exekuce a již při volbě netransparentních pravidel pro výběr rozhodců a dále, když přistoupila k vymáhání pohledávky přiznané exekučními tituly vydanými orgány (rozhodci) na základě těchto pravidel; a jednak při provádění exekuce, když návrh na zastavení exekuce podal až povinný, ačkoliv ze souhlasu oprávněné s tímto návrhem povinného na zastavení exekuce lze vyvozovat (předpokládat) její obeznámenost s ustálenou judikaturou dovolacího soudu k otázce posuzování transparentnosti pravidel pro výběr rozhodců. Přitom rozhodným okamžikem pro posouzení otázky zavinění zastavení exekuce je judikaturou Ústavního soudu závazně stanovené datum 11. 5. 2011, kdy Nejvyšší soud vydal usnesení sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 (srov. nález ze dne 28. 4. 2020 sp. zn. IV. ÚS 3017/19, bod 40, nebo nález ze dne 16. 4. 2019 sp. zn. I. ÚS 2117/18, bod 24). Oprávněné osoby, které exekuci po 11. 5. 2011 zahájily či v ní pokračovaly na základě takto nezpůsobilého exekučního titulu, nesou vinu na jejím zastavení, což je podstatné pro následné vypořádání nákladů exekuce a nákladů účastníků exekučního řízení podle §89 exekučního řádu [již citovaný nález sp. zn. IV. ÚS 3017/19, bod 40; již citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2117/18, bod 25; nález ze dne 27. 6. 2017 sp. zn. I. ÚS 1274/16 (N 114/85 SbNU 861), bod 13].
13. Pro posouzení procesního zavinění na zastavení exekučního řízení je dále rozhodujícím kritériem jednak časová osa individuální věci - zaprvé kdy byl podán návrh na nařízení exekuce, zadruhé kdy a za jakých okolností byla exekuce zastavena (z moci úřední, k návrhu povinného, se souhlasem či nesouhlasem oprávněného) [srov. nález ze dne 28. 4. 2020 sp. zn. IV. ÚS 3017/19, bod 31], jednak postavení účastníků řízení, neboť typicky bude náklady exekuce hradit ta strana, která je v daném vztahu silnější a vystupuje jako profesionál v daném oboru, neboť jako osoba s odbornými znalostmi měla o citovaném usnesení Nejvyššího soudu a o sjednocení judikatury vědět, a setrvá-li v exekuci, je namístě jí vytýkat, že vědomě udržovala protiprávní stav (srov. již citovaný nález sp. zn. IV. ÚS 3017/19, bod 40, nebo již citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2117/18, bod 25). Přitom je nutné zohledňovat i skutečnost, zda smlouva byla uzavřena ve vztahu spotřebitel - podnikatel (srov. již citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2117/18, bod 25).
14. Ústavní soud dále opakovaně uvedl, že dojde-li ke změně judikatury, působí "nový" právní názor i zpětně v řízeních zahájených před touto změnou [srov. např. nález ze dne 20. 12. 2017 sp. zn. I. ÚS 1707/17 (N 237/87 SbNU 841), bod 25, nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 2448/14, body 8 a 9]. Jde o zásadu tzv. incidentní retrospektivity nových právních názorů vytvořených judikaturními změnami [viz usnesení ze dne 16. 12. 2014 sp. zn. II. ÚS 2448/14; srov. též nález ze dne 5. 8. 2010 sp. zn. II. ÚS 3168/09 (N 158/58 SbNU 345)].
15. Ústavní soud shledal, že napadené usnesení krajského soudu je v souladu s výše citovanou judikaturou. Krajský soud respektoval kritéria vytyčená judikaturou Ústavního soudu a přesvědčivě odůvodnil jejich naplnění. Zohlednil tak, že předchůdce stěžovatelky předložil povinnému k podpisu rozhodčí doložku, jejíž formulace nebyla v souladu se zákonem, v rámci formulářové smlouvy a všeobecných typových úvěrových podmínek. Dále vzal v úvahu, že stěžovatelka si musela být ke dni vstupu do exekučního řízení vědoma judikatury Nejvyššího soudu týkající se neplatnosti takových rozhodčích doložek, přesto v exekuci setrvala a udržovala tak vědomě protiprávní stav, dokud k zastavení exekuce nepřistoupil soudní exekutor. Na základě těchto kritérií krajský soud dovodil, že to byla stěžovatelka, která větší měrou zavinila zastavení exekuce, a proto má uhradit náhradu nákladů exekuce. Takový závěr je s ohledem na okolnosti posuzovaného případu v souladu s kritérii stanovenými judikaturou Ústavního soudu, včetně zpětného působení "nových" právních názorů vytvořených judikatorními změnami i v řízeních zahájených před touto změnou.
16. Ke stěžovatelkou zvažovanému postupu podle §150 o. s. ř., Ústavní soud uvádí, že tato otázka byla Ústavním soudem opakovaně vyřešena tak, že pouze při rozhodování o náhradě nákladů účastníků exekučního řízení, nikoli o náhradě nákladů exekuce, lze zohlednit další v úvahu přicházející rozhodné okolnosti na straně povinného (okolnosti vzniku dluhu, splácení dluhu, postup v řízení), či na straně exekutora apod., podle kterých může být (výjimečně) namístě úvaha o aplikaci §150 o. s. ř. (nález ze dne 28. 4. 2020 sp. zn. IV. ÚS 3017/19, bod 29). Stěžovatelka však v posuzované věci rozporovala pouze výrok týkající se náhrady nákladů exekuce.
17. K argumentaci stěžovatelky, že zásah do jejích práv má v posuzované věci intenzitu ústavního významu z důvodu, že jde o stovky případů, ve kterých soudní exekutoři a obecné soudy rozhodují obdobně, Ústavní soud připomíná, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy posuzuje, zda rozhodnutí napadené ústavní stížností zasáhlo do ústavně zaručených základních práv stěžovatelky nebo stěžovatele. Ústavní stížnost tudíž slouží pouze k ochraně práv konkrétních stěžovatelů a nelze ji podávat "v zájmu" subjektů odlišných od stěžovatelky nebo stěžovatele. Jinými slovy, ústavní stížnost není actio popularis [k tomu např. nález ze dne 17. 4. 2018 sp. zn. III. ÚS 2332/16 (N 74/89 SbNU 133) nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 5. 1999 sp. zn. I. ÚS 74/99 (U 34/14 SbNU 329)].
18. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. prosince 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu