ECLI:CZ:US:2020:4.US.3821.19.1
sp. zn. IV. ÚS 3821/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele V. S., zastoupeného Mgr. Petrem Slepičkou, advokátem se sídlem Palackého 715/15, Praha 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 18. 7. 2018, č. j. 39 T 107/2016-715, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 67 To 311/2018, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2019, č. j. 8 Tdo 216/2019-818, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 7, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 27. 11. 2019, která po doplnění o přílohy samostatným podáním doručeným dne 9. 12. 2019 splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví vymezených rozhodnutí obecných soudů pro porušení jeho ústavně zaručených základních lidských práv na soudní ochranu a na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a zásady presumpce neviny dle čl. 40 odst. 2 Listiny.
II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
2. Napadená rozhodnutí vzešla z trestního řízení, v němž původně již jednou proběhlo nalézací řízení, odvolací řízení i dovolací řízení. Původně tak byl nejprve stěžovatel rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 (dále jen "nalézací soud") ze dne 21. 11. 2016, sp. zn. 39 T 107/2016 (dále jen "první odsuzující rozsudek"), uznán vinným ze spáchání přečinu usmrcení z nedbalosti dle §143 odst. 1, 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník") a dle §143 odst. 2 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v délce jednoho roku, jehož výkon nalézací soud dle §81 odst. 1 trestního zákoníku a §81 odst. 2 trestního zákoníku odložil na zkušební dobu v délce trvání tří let a současně stěžovateli uložil, aby spolu se svou spoluobžalovanou podle svých sil odčinili nemajetkovou újmu, kterou trestným činem způsobili. Současně dle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním "trestní řád"), nalézací soud uložil stěžovateli a jeho spoluobžalované, aby společně a nerozdílně poškozené zaplatili částku ve výši 773 671 Kč a dle §228 odst. 2 trestního řádu poškozenou se zbytkem jejího uplatněného nároku odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Skutek kladený stěžovateli za vinu měl, zkráceně řečeno, spočívat v tom, že stěžovatel měl jako zákazník-účastník trhu s plynem ve smyslu §56 odst. 1 písm. f) zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), ve znění pozdějších předpisů, na základě smlouvy o dodávce a odběru zemního plynu v rozporu s §62 odst. 2 písm. f) energetického zákona nezajistit pravidelnou kontrolu a servis - čištění průtokového ohřívače Mora PO 35 (dále jen "předmětný spotřebič") v bytě, který stěžovatel vlastnil a pronajímal spoluobžalované - své matce, čímž v důsledku znečištění výměníku mechanickými nečistotami a neprovádění pravidelného servisu a čištění spotřebiče došlo dne 16. 9. 2015 kolem 18:00 ke zhoršenému spalování zemního plynu se zvýšenou tvorbou oxidu uhelnatého a úniku oxidu uhelnatého do prostor koupelny a následné otravě a úmrtí družky podnájemce, který předmětný byt užíval na základě podnájemní smlouvy se spoluobžalovanou (dále jen "předmětný skutek").
4. Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") svým usnesením ze dne 27. 3. 2017, sp. zn. 67 To 86/2017, zamítl dle §256 trestního řádu odvolání stěžovatele i jeho spoluobžalované. K jejich dovolání však Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 25. 4. 2018, č. j. 8 Tdo 1159/2017-53, dle §265k odst. 1 trestního řádu zrušil toto usnesení odvolacího soudu i první odsuzující rozsudek, dle §265k odst. 1 trestního řádu zrušil i všechna rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dle §265 l odst. 1 trestního řádu přikázal nalézacímu soudu, aby věc znovu v potřebném rozsahu projednal a rozhodl.
5. Po opakovaném hlavním líčení vydal nalézací soud rozsudek napadený ústavní stížností. Jím nalézací soud rozhodl ve vztahu ke stěžovateli prakticky stejně jako v případě prvního odsuzujícího rozsudku. K odvolání stěžovatele a jeho spoluobžalované rozhodl odvolací soud svým napadeným rozsudkem tak, že dle §258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 trestního řádu napadený rozsudek nalézacího soudu zrušil ve výrocích o uložených trestech a o náhradě škody, přičemž dle §259 odst. 3 trestního řádu znovu ve vztahu k stěžovateli rozhodl tak, že stěžovateli uložil trest odnětí svobody v délce jednoho roku, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v délce trvání dvou let a podle §229 odst. 1 odkázal poškozenou (matku zesnulé) s nárokem na náhradu škody i nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud svým napadeným usnesením odmítl dle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
III. Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel nejprve úvodem své ústavní stížnosti konstatuje splnění všech procesních i materiálních podmínek pro její podání a stručně rekapituluje průběh řízení před obecnými soudy. Následně stěžovatel rozvíjí vlastní ústavněprávní argumentaci, jíž vytýká obecným soudům: 1) nesprávné vyhodnocení otázky přechodu odpovědnosti za údržbu předmětného spotřebiče; 2) nespravedlivé hodnocení důkazů; 3) nenaplnění objektivní stránky v důsledku legislativního chaosu; 4) výklad smlouvy o podnájmu v rozporu se zásadami soukromého práva; 5) nenaplnění požadavku praktické jistoty v otázce viny stěžovatele. Podstata jednotlivých námitek tkví v následujícím:
7. Ad 1) stěžovatel nesouhlasí se závěrem obecných soudů, že jeho povinnost zajistit údržbu předmětného spotřebiče dle energetického zákona nepřešla na jiný subjekt. Dle stěžovatele se obecné soudy nevypořádaly se vztahem zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), a energetického zákona. Stěžovatel zastává názor, že občanský zákoník se v této otázce uplatní jako předpis speciální, který upravuje povinnosti stanovené energetickým zákonem ve vztahu k soukromoprávním institutům nájmu a podnájmu. K provádění běžné údržby je přitom povinen nájemce či podnájemce. Stěžovatel argumentuje, že na jeho věc jsou nadále použitelná ustanovení §6 a §5 odst. 3 nařízení vlády č. 258/1995 Sb., kterým se provádí občanský zákoník (dále jen "nařízení vlády"), podle nichž se běžnou údržbou rozumí i čištění a pravidelné prohlídky plynospotřebičů. Povinnost provádět běžnou údržbu tíží dle §2257 odst. 2 občanského zákoníku nájemce, přičemž i uznávaná komentářová literatura a výkladové stanovisko č. 15 Expertní komise pro aplikaci nové civilní legislativy, na něž stěžovatel odkazuje, uvádí, že není-li smluvně rozsah běžné údržby a drobných oprav vymezen, podpůrně lze vycházet nadále z nařízení vlády.
8. Dle stěžovatele tak i v jeho případě povinnost údržby předmětného spotřebiče přešla na nájemce či podnájemce. K tomu stěžovatel ještě připojil názor s odkazem na rozsudek (sic!) Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 730/2011, že je krajně nepraktické, aby povinnosti ohledně vnitřního zařízení bytu měly třetí osoby, které v něm nebydlí, jestliže splnění těchto povinností závisí na přímém přístupu do bytu. Stěžovatel rovněž poukazuje na to, že povinnosti dle energetického zákona měla dle dohody vykonávat spoluobžalovaná, která to rovněž sama potvrdila.
9. Ad 2) se stěžovatel vymezuje proti způsobu, jakým obecné soudy hodnotily provedené důkazy. Odkazuje k tomu na několik rozhodnutí Ústavního soudu, jejichž text doslovně cituje. Dle nalézacího a odvolacího soudu nejsou důležité zákonná úprava ani smluvní ujednání, ale konkrétní úkony nájemce, které mají potvrzovat povinnost revize ze strany nájemce, a nikoliv podnájemce, přičemž však tyto důkazy zcela opomíjejí vztah mezi stěžovatelem jako vlastníkem předmětného bytu a nájemcem. Stěžovatel k tomu dále poukázal na to, že ve standardních bytových družstvech je povinnost revize nastavena tak, že bytové družstvo v postavení pronajímatele jednostranným právním úkonem převede povinnost na nájemníka, a to interním předpisem, ačkoliv zákazníkem dle energetického zákona je bytové družstvo samotné.
10. Ad 3) stěžovatel poukazuje na skutečnost, že samy orgány činné v trestním řízení zastávaly v průběhu řízení tři různé názory na otázku přechodu odpovědnosti za provádění údržby předmětného spotřebiče. Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 7 konstatovalo, že povinnosti dle energetického zákona nelze převést, nalézací soud byl názoru, že je převést lze, ale toliko na odbornou společnost a odvolací soud zastával stanovisko, že je převést lze, ale pouze určitou formou a za určitých okolností. Jestliže jsou i názory samotných orgánů činných v trestním řízení takto roztříštěné, byla důvodnou stěžovatelova námitka, že v této otázce panuje legislativní chaos a že se na něj nemůže uplatňovat zásada ignoratia legis neminem excusat. Nebylo přitom prokázáno, že by stěžovatel mohl alespoň tušit, že převedení povinnosti zajistit údržbu předmětného spotřebiče bylo neplatné. Dle stěžovatele je pak takto složitý výklad v rozporu s běžným fungováním společnosti. Odpovídat má ten, kdo v bytě žije, nikoliv ten, kdo např. odjel na Nový Zéland sbírat ovoce a na přechodnou dobu předal byt třetí osobě.
11. Ad 4) stěžovatel brojí proti způsobu, jakým odvolací soud vyložil ustanovení smlouvy o nájmu bytu, podle níž dle jeho názoru došlo k převodu povinnosti zajistit údržbu předmětného spotřebiče na spoluobžalovanou. Tento výklad byl dle stěžovatele maximálně v jeho neprospěch a v rozporu se zásadami soukromého práva, zejména se zásadou dispozitivnosti. Stěžovatel dovozuje, že povinnost starat se o byt a o všechno s ním související tížila spoluobžalovanou, a to bez ohledu na to, zda došlo k převodu médií, či nikoliv, což dle stěžovatele spoluobžalovaná rovněž výslovně potvrdila.
12. Ad 5) stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3622/10, jehož závěrů se dovolává jakožto případných pro jeho nynější věc s tím, že obecné soudy se nemají spokojit v trestním řízení ani s vyšším stupněm pravděpodobnosti, přičemž ačkoliv nalézací soud kritérium pravděpodobnosti přímo nezmiňuje, dle stěžovatele měla na jeho rozhodnutí velký podíl.
IV. Posouzení Ústavním soudem
13. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat, i kdyby je snad v rozhodované věci shledal. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí svěřených mu Ústavou, jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelky či stěžovatele. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Po posouzení obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud konstatuje, že tak tomu je i v nyní projednávaném případě.
14. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
15. Celá stěžovatelova argumentace je v podstatě jen projevem jeho nesouhlasu s výsledkem řízení před obecnými soudy a opakováním obhajoby, kterou v jeho průběhu zastával. S touto obhajobou se však obecné soudy vypořádaly, a to způsobem nijak nevybočujícím z mezí, které stanovují ústavněprávní požadavky na ochranu práv obviněného v trestním řízení. K jednotlivým námitkám Ústavní soud uvádí následující:
16. K námitce 1) Ústavní soud odkazuje na svou ustálenou judikaturu, podle níž interpretace a aplikace norem podústavního práva náleží obecným soudům, neboť zásadně postrádá ústavněprávní rozměr [k tomu srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 2372/11 ze dne 3. 9. 2012 (N 146/66 SbNU 219); nález sp. zn. IV. ÚS 1834/10 ze dne 22. 11. 2010 (N 231/59 SbNU 357); či nález sp. zn. I. ÚS 1052/10 ze dne 29. 9. 2010 (N 206/58 SbNU 857)]. Ústavnímu soudu tak zásadně nepřísluší výklad podústavního práva provedený k tomu určeným orgánem veřejné moci přehodnocovat, a to ani v případě odlišného názoru na správnou interpretaci určité právní normy [k tomu srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1056/07 ze dne 21. 5. 2008 (N 94/49 SbNU 409); nález sp. zn. I. ÚS 351/05 ze dne 3. 5. 2006 (N 94/41 SbNU 253); či nález sp. zn. II. ÚS 259/05 ze dne 21. 3. 2006 (N 65/40 SbNU 647)]. Přesto může i nesprávnou aplikací či interpretací norem podústavního práva dojít k porušení některého z ústavně zaručených základních práv či svobod [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 2516/07 ze dne 28. 5. 2009 (N 124/53 SbNU 559)].
17. Ústavní soud proto vymezil i okruh situací, v nichž nesprávná interpretace nebo aplikace podústavního práva obecnými soudy může zakládat důvod pro zásah Ústavního soudu. Obecně půjde o situace, kdy obecný soud neodůvodněně upřednostnil při aplikaci či interpretaci právní normu sledující určitý ústavně chráněný účel na úkor právní normy sledující jiný ústavně chráněný účel, dále o situace, kdy z možných výkladových alternativ jedné právní normy zvolí výklad ústavně nekonformní, jakož i situace, kdy aplikace či interpretace právní normy je v daném případě svévolná či v extrémním rozporu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. inter alia multa, např. nález sp. zn. I. ÚS 3523/11 ze dne 7. 3. 2012 (N 48/64 SbNU 599); nález sp. zn. I. ÚS 2736/07 ze dne 14. 4. 2010 (N 83/57 SbNU 115); nález sp. zn. I. ÚS 755/06 ze dne 10. 12. 2008 (N 219/51 SbNU 725); či nález sp. zn. I. ÚS 320/06 ze dne 29. 10. 2008 (N 184/51 SbNU 259)].
18. Mezi případy, v nichž Ústavní soud může zasáhnout proti určitému způsobu interpretace či aplikace norem podústavního práva, patří dále např. interpretace právní normy v extrémním rozporu s principy spravedlnosti [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2610/14 ze dne 20. 1. 2015 (N 6/76 SbNU 99)], interpretace, která nešetří podstaty a smyslu ústavně zaručených základních práv [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2472/13 ze dne 25. 11. 2014 (N 214/75 SbNU 403)], interpretace či aplikace extrémně formalistická [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2972/10 ze dne 30. 10. 2014 (N 198/75 SbNU 229), bod 20.], interpretace vedoucí k odepření přístupu k soudu [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 3106/13 ze dne 23. 10. 2014 (N 196/75 SbNU 211)], či odepření ochrany práva jednotlivce toliko v důsledku nevyjasněné koncepce, dané diametrálními změnami v přístupu obecných soudů k určité právní otázce [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 3403/11 ze dne 8. 8. 2013 (N 142/70 SbNU 333), bod 18.; nález sp. zn. II. ÚS 3/10 ze dne 5. 9. 2012 (N 148/66 SbNU 245), bod 24; či nález sp. zn. II. ÚS 635/09 ze dne 31. 8. 2010 (N 176/58 SbNU 539)].
19. Žádná z těchto situací ve stěžovatelově případě však nenastala. Všechny tři ve věci činné obecné soudy se věnovaly pečlivě otázce právní odpovědnosti stěžovatele za údržbu předmětného spotřebiče (srov. k tomu zejména body 83. až 93. napadeného rozsudku nalézacího soudu, body 32. až 38. napadeného rozsudku odvolacího soudu a body 34. až 39. napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Všechny tři tyto soudy dospěly k závěru, že stěžovatel měl v době předmětného skutku povinnost dle §62 odst. 2 písm. f) energetického zákona, a to z titulu předchozí uzavřené smlouvy o dodávce a odběru zemního plynu. Obecné soudy rovněž shodně dovodily, že nikdy nedošlo k platnému převedení této povinnosti bezezbytku na spoluobžalovanou, byť této vznikla obdobná povinnost.
20. Ústavní soud nemá těmto právním závěrům obecných soudů z ústavněprávního hlediska co vytknout. Předně je třeba konstatovat, že celá stěžovatelova argumentace se týká v podstatě pouze vzniku povinnosti jeho spoluobžalované zajišťovat všestrannou údržbu předmětného bytu včetně povinnosti zajistit potřebnou údržbu a čištění předmětného spotřebiče. Tato argumentace však žádným způsobem nevylučuje ani nezpochybňuje závěr obecných soudů, že vedle sebe existovaly dvě povinnosti vztahující se k údržbě předmětného spotřebiče - jedna stěžovatelova, plynoucí z §62 odst. 2 písm. f) energetického zákona, druhá jeho spoluobžalované, plynoucí z uzavřené smlouvy o nájmu předmětného bytu. Zatímco stěžovatelova povinnost vznikla ze zákona, povinnost jeho spoluobžalované vznikla smluvně.
21. Stěžovatel si přitom musel být vědom přinejmenším toho, že je zákazníkem dle energetického zákona a právě z tohoto zákona jemu osobně vznikají povinnosti včetně té udržovat předmětný spotřebič ve stavu, v němž neohrožuje život, zdraví či majetek, a že jakékoliv smluvní ujednání se třetími osobami by tak mohlo představovat pouze zprostředkovaný způsob, jak tuto povinnost splnit, ač za její splnění odpovídal stále stěžovatel. Stěžovatel by se tak ovšem v žádném případě nezbavil své odpovědnosti za nedbalostní trestný čin, spočívající v bezdůvodném spoléhání se na to, že tato třetí osoba svůj závazek vůči němu realizuje, a tedy že i on svou povinnost dle §62 odst. 2 písm. f) energetického zákona splní.
22. Obecné soudy přitom nevzaly za prokázané a ani stěžovatel sám netvrdí, že by se sám aktivně jakkoliv zajímal o dění v předmětném bytu a specificky o plnění povinností, které mu vyplývaly z energetického zákona jako zákazníkovi. Jen v takovém případě, pokud by stěžovatel zachoval potřebnou míru dohledu nad plněním závazku třetí stranou, jímž by byla splněna i tato jeho povinnost, by tak i nedbalostní zavinění na jeho straně mohlo být vyloučeno, a ignorování této skutečnosti by mohlo představovat porušení stěžovatelova práva na soudní ochranu či jiného ústavně zaručeného základního lidského práva a svobody. Jak vyplývá již jen z textu ústavní stížnosti, stěžovatel se o byt sám nijak nestaral a považoval vyřizování všech záležitostí s ním spojených za povinnost spoluobžalované - své matky, které byt pronajal.
23. Za těchto okolností výklad zvolený obecnými soudy nijak nevybočuje ze shora nastíněných ústavněprávních mantinelů.
24. Ke stěžovatelově odkazu na právní závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 7 Tdo 730/2011, Ústavní soud doplňuje, že tyto na jeho věc nedopadají. Odkazované usnesení řešilo situaci, v níž nájemci bytu nereagovali na výzvy k poskytnutí součinnosti při napojování karmy na nový komín, a znemožnili tak pachateli svým povinnostem dostát. V nyní projednávané věci však žádná taková skutková okolnost zjištěna nebyla. Naopak, obecné soudy vzaly za uzavřené, že podnájemce veškerou součinnost potřebnou k údržbě bytu vždy poskytoval, byl kontaktní (srov. např. body 74. a 82. napadeného rozsudku nalézacího soudu) a závady v předmětném bytě oznamoval (srov. např. bod 84. napadeného rozsudku nalézacího soudu).
25. Námitky 2) a 4), které spolu úzce souvisí, jsou rovněž zjevně bezpředmětné. Jak bylo rozvinuto výše, vznik smluvní povinnosti spoluobžalované zajištovat údržbu bytu nevylučuje paralelní existenci jako vlastní odpovědnosti za porušení povinnosti dle §62 odst. 2 písm. f) energetického zákona. Před obecnými soudy bylo způsobem, který stěžovatel nenapadá, prokázáno, že všechny záležitosti ohledně bytu řešila spoluobžalovaná, že s ní rovněž podnájemce komunikoval a sděloval jí závady předmětného spotřebiče, že případné závady v bytě řešila vždy ona, že jí byla udělena plná moc k tzv. přepisu energií a k vypovězení smluv, které za účelem jejich odběru měl uzavřené stěžovatel s příslušnými poskytovateli energií, ale že k ukončení těchto smluv nikdy nedošlo a že specificky plyn byl do předmětného bytu dodáván stále na základě smlouvy o dodávce a odběru zemního plynu, kterou uzavřel s dodavatelem zemního plynu stěžovatel.
26. Námitka 3) o byť potenciálním porušení jakéhokoliv stěžovatelova ústavně zaručeného základního lidského práva či svobody nesvědčí. Stěžovatel ve své argumentaci opomíjí, že i když názory orgánů činných v trestním řízení byly různé, jeho trestní odpovědnost za trestný čin usmrcení z nedbalosti by byla založena při kterémkoliv z nich. Stěžovatel se domáhal v řízení před obecnými soudy závěru, že svou povinnost zajistit údržbu předmětného spotřebiče řádně převedl na jiný subjekt, přičemž to podle konkurujících si názorů orgánů činných v trestním řízení nebylo možné buď vůbec, nebo pro to ve stěžovatelově věci nebyly splněny podmínky.
27. Nelze se přitom ztotožnit ani se stěžovatelovým závěrem, že nemohl vědět, že jeho převedení povinnosti zajistit údržbu předmětného spotřebiče bude neplatné. Jak totiž vyplývá již ze shora uvedeného, i případné soukromoprávní převedení povinnosti zajistit údržbu předmětného spotřebiče nijak nezprošťuje zákazníka povinnosti udržovat odběrné plynové zařízení v takovém stavu, aby se nestalo příčinou ohrožení života, zdraví či majetku osob, a v případě zjištění závady tuto bez zbytečného odkladu odstranit, kterou mu ukládá §62 odst. 2 písm. f) energetického zákona, resp. nezbavuje jej povinnosti kontrolovat, zda subjekt, který se mu smluvně k obstarávání údržby zavázal, své povinnosti plní.
28. Stěžovatelova výtka, že přístup obecných soudů je v rozporu s požadavky na běžné fungování společnosti, pohříchu postrádá ústavněprávní rozměr. Ústavní soud k ní pouze dodává, že v souladu s běžným fungováním společnosti rozhodně není situace, v níž vlastník bytu jako jeho pronajímatel o tento nevyvíjí žádný zájem, pronajme jej blízkému rodinnému příslušníkovi, který v něm nebydlí, ale podnajímá jej třetím osobám, ve vztahu k nimž fakticky vystupuje jako pronajímatel a vykonává bez kontroly skutečného pronajímatele veškeré úkony s tímto bytem související. Je samozřejmě na každém jednotlivci, aby si své právní záležitosti uspořádal tak, jak mu to nejlépe vyhovuje a jak je schopen toho v právním styku s ostatními lidmi dosáhnout, není však toliko oprávněn těžit z výhod, které daná konstelace uspořádání právních poměrů přináší, ale rovněž je povinen snášet i nevýhody, které z ní plynou.
29. Stěžovateli tak nic nebránilo v tom, aby se domluvil s obžalovanou či rovnou s podnájemníky na tzv. převedení odběrného místa přímo na ně. Nic mu nebránilo ani v tom, aby sám aktivně vykonával povinnosti pronajímatele místo své matky jako nájemnice, aby si na tuto činnost najal třetí osobu, aby komunikoval přímo s podnájemníky atd., tedy měl k dispozici dost reálných možností právního uspořádání, v němž by předešel porušení své povinnosti dle §62 odst. 2 písm. f) energetického zákona, resp. v němž by jej tato povinnost vůbec netížila. Pokud stěžovatel zvolil jiné uspořádání právních poměrů, přičemž si musel být vědom, že mu v tomto uspořádání vznikají povinnosti, nad jejichž plněním nevykonává vůbec žádnou přímou kontrolu, nelze spatřovat porušení jakéhokoliv jeho ústavně zaručeného základního práva či svobody v tom, že je volán k odpovědnosti za negativní následky, které z toho vznikly.
30. Ani námitka 5) Ústavní soud nemohla přesvědčit. Stěžovatel se dovolává zásady presumpce neviny a z ní vyplývající zásady in dubio pro reo. Tato směrnice je však určena k rozhodnutí ve prospěch obviněného v případech důkazní nouze, tedy je řešením nemožnosti ani při vynaložení veškerého reálného úsilí ustálit jednoznačně skutkový stav. Ten však byl v rozsahu nutném pro kvalifikaci předmětného skutku jakožto trestného činu dle §143 odst. 1 a 2 trestního zákoníku zjištěn způsobem, který ani stěžovatel nenapadá. Stěžovatel totiž nezpochybňuje, že by byl v době předmětného skutku smluvní stranou smlouvy o dodávce a odběru zemního plynu a že nečinil nic pro to, aby sám zajistil údržbu předmětného spotřebiče či alespoň dohlížel na to, že tuto údržbu zajišťuje jakýkoliv jiný třetí subjekt. Jádro celé stěžovatelovy argumentace tak tkví toliko v tom, zda trvala jeho povinnost dle §62 odst. 2 písm. f) energetického zákona, ačkoliv byt pronajal a fakticky jej neužíval. Tato otázka je však otázkou výsostně právní, a tedy její řešení v neprospěch stěžovatele vůbec není způsobilé zásadu in dubio pro reo ani požadavek na prokázání viny ve stupni praktické jistoty porušit, neboť obě tyto kategorie se vztahují toliko k otázkám skutkovým, nikoliv právním.
V. Závěr
31. Ústavní soud se po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a jejích příloh nemohl s argumentací stěžovatele ztotožnit. Žádná ze stěžovatelem uplatněných námitek v této konkrétní věci nesvědčí o byť potenciálním porušení některého stěžovatelova ústavně zaručeného základního lidského práva či svobody. Ústavní soud proto neshledal potřebu věc projednat meritorně ani si v ní obstarat další podklady, a proto rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. dubna 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu